Proč nikdo nečte

Dvoustránkový pokus o milenecký horror

Budu k tomu potřebovat hodně fantasie. Oddané, tiché, sžíravé. Bez hranic.
Takové, co se nebojí ukázat, rozevře se jako orchidej v posledních paprscích naděje a až se setmí, bude samotná zářit jako lampa poznání.

Nejprve zavřete své vnitřní oči. To množství myšlenek protékající hlavou bez ustání v šumivém přívalu – co si udělám k večeři? Podrbej se! Jsi v bezpečí? Mrkni okem doleva. Soustřeďte se.
Soustřeď se!
Otevři vnitřní zrak a podívej se na mne. Ať jsi v parku nebo na asfaltovém hřišti, v bytě či s životním partnerem. Podívej se na mne, jak tam stojím. Sám, v černém. Zatím nemám obličej. Ruce příliš bělostné a čerň, co nosím, vypadá jako jednolitá masa, nikoliv vrstvy různých odstínů. Působím nepatřičně, vím. Ale potom se střetneme vzájemným pohledem a dojdeme k poznání, že se potřebujeme. Mé oči, pomalu tmavnoucí z růžové do hnědé. A tvé…. tak nádherné, potřebné. Tvé oči ledové.

Pozvedám ruku. Nikoliv k pozdravu. Oba se přece už dobrý odstavec známe. Chci lusknout prsty v groteskním efektu – bříšky prstů o sebe, což probouzí vítr. Musíš to vidět, musíš to cítit, jak se ti opírá do ramene, do tváře. Jak ti šelestí v uších. Ale já chci víc. Chci šepot ‚miluji tě‘. Chci klavír. Ať zazní Beethoven. Chci drama, jak se sluší na toto setkání. Zbožňuji drama. Vzpomínáš na ty chvíle, kdy byla tma? Jak zavíráš vnitřní zrak?
Zavři ho znovu. Prosím. A natáhni ruku. Ne, nejsem smrt, ani nic takového neztělesňuji. Smrt je fádní a kýč, je to jen převozník. Je jistá. Hraje podle pravidel. Já, na rozdíl od ní, chci mnohem víc.

Máš krásné prsty. Pečlivě prohlédnuty, určitě. Že? Ne? Jak se ohnou na tvůj příkaz, jak poslušně činí to klátivé něco, co je trošku šokující, protože když se nad tím zamyslíš do hloubky, tak jsi vlastně jen to Něco v kleci z masa a kostí.
A já tady hloubám a ty máš stále nataženou ruku. Omlouvám se. Otevři oči.

Vezmeme se za ruce a vtáhnu tě do černě svého těla. Jsem rád, že o mně víš. Můžeme si povídat se stisknutými pravicemi. Můžeme se smát. Musíme. Vezmu tě s sebou. Proto tu jsem. Kam půjdeme? To nechej na mě. Jak jsem řekl na začátku, potřebuji tě.
Potřebujeme se!

Pojď za mým hlasem. Neřiď se zrakem. Ten může klamat. Ale sluch zachycuje i jemné změny nuancí v pohodlí všední reality. Neboj se. A toho hukotu si nevšímej. Zní to jako cvakající zuby, že? Ale jsi ve mně. V imaginárním bezpečí portfolia nevšednosti. Je to jako osobně brouzdat tunelem internetu.

Rychle se skrč. To bude o fous. Níž, na nic si nehraj, dej tu hlavu dolů! DĚLEJ, PRO BOHY! Musíme proskočit a teď se trochu zamotáme. Raději zavři oči, raději obě. Já… tohle je těžké i pro někoho zkušenějšího. Vím, že musím doleva, ale ne příliš. Musím i doprava. Jenom kousek, otočka, heh, je to jako tanec. Pojď, vezmu tě v pase. Tanec na ostří…. nože? Ne, zase se oháním kýčem. Na co myslíš? (Soustřeď se!)
Tanec na ostří dokonale vyvážené fantasie. (Soustřeď se!)
Musíme se teď k sobě přitisknout. Sevřít pevněji prsty. Opřít se o sebe břichy. Rty na půl cesty k uším. Vyhýbáme se. Otáčíme se. (Soustřeď se!) Poslouchej mě pozorně. Prosím. Tohle je důležité. Zabráníme rozpadu. (Soustřeď se!) (Soustřeď se!) Kde se vzal ten cylindr? Nasadíš si ho ty, nebo já? (Soustřeď se!) Je to čím dál těžší.
(NePouštěj mě!) Jak si přeji.
(NeOpouštěj mě!) Jak si přeješ.
(NeZřekni se mě!) Držme se.
(NeNáviď si mě!) Nenávidím tě.
(UnÁšej mě!) Jsme skoro na konci.
(OdNes mě!) Vidíš to světlo?
(ZmÍrej ve mně!) Dojdeme k němu.

Jsme tady.
Jsme tam.

Tento svět znám.

Vrať se zpátky, odkud to začalo. Nadechni se. Odlož knihu. Dej si pauzu, protři si spánky. Naše cesta počká, a i když z ní můžeš kdykoliv odejít, já stále slyším to lusknutí prstu. Nesnáším nedokončeno. Nenech mě v tom samotného.
Prosím…
…zašeptám, na chvíli roztroušen…
Je tak příšerné být sám. Jako bych byl prázdno. To černo. Jako kdybych tančil sám. Já… bojím se to přiznat, potřebuji tanečního partnera.

To místo, kde se nacházím, je popsáno již na tisíci a jednom papíru. Můžeš jít zpátky za mnou, tentokrát již snadno. Jakmile tam jednou vkročíš, jde to již samo. Vyrazíme kolem motýlů. Cigaretového kouře. Projdeme bránou z kroutivého momentu. Jen si to představ! Je to tak snadné. Jen to chce fantasii. Jen to chce odvahu. Jen si to představ.
Představ si, že tě miluji.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *