Aktualizace Diuka

Jak mnozí vědí, již druhý měsíc nosím účes, který nevyjde z módy nikdy – ala hlava na setinku (méně česání, zato víc prostoru k mytí). Znamenalo to pro mě hodně změn. Jako člověk, který několik let nosil vlasy když už ne po lopatky, tak po pás, najednou nemá žádnou šálu, která by ho zahřívala na krku ve slunečním parnu. Nesní si spolu s chlebem pramen svých vlasů a o to více si začal pěstovat vousy – takže to vypadá, že vlasy jen prorostly hlavou a zrezly.

K zásadní změně také došla starost, neboť nyní pravidelně navštěvuji profesionály, aby se mi o tu chlupatou šišku postarali. Je to takový opakující se relax, Napařená hlava mi ji poprvé oholila, cítil jsem se jako v bavlnce a i po psychické stránce mne při této životní změně dost podpořili, tak se mne už taky nikdy nezbaví XD. Ale co čert nechtěl, minulý týden nám to nevyšlo, spousta akcí a práce a tak jsem Inka Fírer Šrédlová podvedl s konkurencí…

*Vstupuji do nejmenovaného kadeřnictví jako do Tutanchamonovy hrobky. Čtveřice žen vzhlédne od své poslední kořisti, ve svých černých upnutých rolácích a riflích vypadají jako hladové Sfinx. Oči zablesknou. Nikdo na můj pozdrav neodpoví. Nevšímám si vyděšeného pohledu oběti. Při zpětném porovnání jsem si měl povšimnout neslyšného „utíkej“ na rtech, ale tehdy jsem měl jiné starosti – přisála se na mne jedna ze záměnných žen. Ptám se, zda by mi neoholily hlavu. Záměna ukáže palcem na dívku, která snad právě přichází ze záchoda a ještě si utírá ruce do kalhot. „Můžeš ho vzít?“ Prohazuje, protože ona je asi už nažraná a ta ze záchoda si udělala v žaludku místo. Oba dostáváme kladnou odpověď. Já navíc náběh na slepák.

Přesun k zrcadlu, uvěznění na židli. „Je po mně“, uvědomuji si, když mi dotahuje řemeny k opěradlům. Potom bere strojek. Žádné „dáme kafe?“ nebo „sedí se ti pohodlně?“ Na co jsem už zvyklý. Ne, tady jdeme rovnou na věc. Strojek se rozkašle věkem. Na něj snad zapomněl i sám čas. Rez na něm vidím i bez brýlí a když se mi zakousne do hlavy, cítím, jak se prožírá do mozku, ale pěkně brutálně horrově pomalu, protože ta stará rachotina pokaždý v záběru zpomalí.

V duchu jsem se vrátil do svého mládí, když jako desetiletý chlapec sekám s dědečkem trávu starou sekačkou. Když jsem zajel do vysoké trávy, zůstal po sekačce vždy jeden trs vysoko zdvižený a nechtělo se mu pryč. Musel jsem po něm přejíždět několikrát, než to vzdal, a má hlava se teď kinklá dopředu a dozadu jak strojek zabírá na stále stejném místě a přitom rapidně snižuje zvukovou kulisu, protože na to prostě nemá a majitelka této napodobeniny čínského výrobku, který složil na koleni korejský pěstitel rýže, jen nespokojeně mumlá, že to bude trošku tahat…

Nevzdávám to, kývám hlavou dopředu dozadu, nikoliv souhlasem, ale trpělivě snáším nepohodlí a doufám, že mi zůstane alespoň jedno ucho. Pryč jsou různé nástavce na různé části hlavy, nebo jiný typ strojku pro jinou požadovanou vlastnost. Po celou dobu se intimně seznamuji s jedním a tím samým, zatímco společnost Sfinx zírá na mé odložené sako – já také, s lítostí, že jsem v něm nechal mobil a peněženku.

Konečně závěr celé té tragédie. Vstávám šťastný, že mi neteče krev. Strojek se vrátil do stáje, několikrát zakašlal a chcípl. Co se marketingu týče, jestli chci udělat něco s vousy – které taky rostou žejo, nebo zda ještě něco nepotřebuji, ne-e, kořist byla ulovena, vykuchána, a teď mazej, máme tu další. Jo, a doufám, že máš přesně, protože nemáme zpátky……..*

A tak jsem se znovu přesvědčil, že je třeba si vybírat opatrně a pokud i vás tlačí čas a chcete vypadat k světu, nevyměňujte kvalitu za kvantitu.
Jak mi v tu chvíli má oblíbená kvalita chyběla…

Konec reklamního spotu (podle skutečných událostí)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *