Satira o Satyrovi

Část první: Zklamání

„Zklamal jsem.“ Seděl na kraji postele a růžky měl smutně svěšené.

„Ne, to je v pořádku, miláčku. To se prostě občas stává.“

Ale ne mě!“ Vykřikl zoufale. Kdyby teď zahrál na flétnu, znělo by to jako tesklivá ozvěná z dálky.

„Pojď sem.“ Nahá kráska se v polštářích prohnula, aby dala najevo touhu a úžasné míry, na které byly náležitě pyšná. Venku zahoukala projíždějící sanitka.

„Ne, teď prostě, nemohu, musím si to urovnat. Hlavně se to nesmí dozvědět mí bratři, smáli by se mi do konce života. Satyr, kterému se nepostavil? Polobůh sexuality? Neukojitelný samec? A co je ze mě teď? Pitomec s kozíma nohama a čtyřiceticentimetrovým penisem.“

„Ale, lásko. Neboj se, to bude v pořádku. Hele, tady mám malý balíček.“ Přetočila se na břicho, zdůraznila tak pevný zadek a dlouhé rovné vlasy. Vyndala ze šuplíku krabičku a otočila se zpátky.

„Co to je? Zavrčel Satyr nenaloženě, převzal ho a nastavil do měsíčního svitu krájeného žaluziemi. „Vi-agra? To zní jako jméno nějakého šíleného démona.“

„Jsou to tabletky pro muže. Na posílení pevnosti jejich vášně, jestli mě chápeš.“ Mrkla.

„Dobře. Kde je měřítko? Kolik si jich mám vzít? To malé písmo nejde přečíst.“

„Hm, to taky nevím.“

„Počkej, ty, nymfa, která to má v nočním stolku, neví, kolik?“

„Ještě to u mě nikdo nepotřeboval… promiň!“ Rychle se omluvila, když Satyr zahučel a zadupal kopyty.

„Řekl bych, že jeden prášek je za každý centimetr, který muž má. A když se podívám na sebe…“ mrkl na svoji výbavu, „…tak to raději sežeru celé.“ Hodil si krabičku do pusy a začal chroupat. Nymfa se na něj podezřívavě dívala, začala to brát jako zajímavý experiment.

„Tak co?“ Houkla po chvíli.

„Nic.“ Zakroutil hlavou a vydlábl si spárem z mezery mezi zuby jeden zatoulaný prášek. „Nic to se mnou nedělá.“

„No dobře, tak víš co? Můžeš použít jazyk. Alespoň bude nějaká změna, fuj, ty ho máš celý modrý!“

„To ta Via-gra. Já ti říkal, že je to nějaký démon. Teď budu mít na věčnost zmodraný svůj Šíp lásky. Vypadám, jakoby mi otekl.“ Kontroloval vypláznutý jazyk před očima. „Kašlu na to, jdu pryč, tomu musím přijít na kloub. Najdu pramen, ze kterého vzešla veškerá touha, on mi poradí!“

„Běž, můj milý.“ Zamávala nymfa kapesníkem.

„Půjdu. Jo, a… neříkej to mým bratrům.“

„Slibuji.“ Zavrkala a Satyr zamyšleně odešel. Nejdřív totiž musel zjistit, jak naťukat adresu pramene touhy do GPS.

Část druhá: Smutný život mají mýty

Bájný pramen touhy nakonec našel pomocí turistického průvodce. Uprostřed tropického pralesa, mezi skalami ostrými jako břitvy, po území aligátorů a děsivých Kua-koučů, odporných lovců lebek, vyjel po eskalátoru nahoru na mýtinu a došel k prameni.

„Prameni, ze kterého vzešla veškerá touha, promluv na mě.“ Poklekl na kolena a zahrál několik tónů na píšťalu.

„Co chceš?“ Odpověděl pramen nevrle.

Satyr se zasekl. Zkusil to znova. „Ó, mocný prameni, ze kterého vzešla veškerá…“

„Starej.“

„Cože?“

„Si hluchej?“

„Ne, ó, mocný prameni božského původu…“

„Říkám, že si moc starej. Už to prostě není jako dřív, víš. Už to není na rozkaz a sevřenou pěst, teďka si můžeš dát dečku přes nohy a houpat se v křesle.“

„Ale já nechci, abych už nemohl, co mám jako polobůh…“

„Dělat?“ Skočil mu pramen znovu do řeči. „Věnuj se jiným slastem stáří, prostata, čundry, prostata, nostalgický pohledy do minulosti, prostata…“

„S tím se nesmířím.“

„A co jako budeš dělat? Když se ze mě napiješ, nepomůžu ti.“

„Tak já se tedy vydám najít pramen mládí, ten mi určitě pomůže!“

„Zkus to, ale je to pěknej idiot, až se s ním budeš bavit, neříkej to na K.“

„Co nemám říkat?“

„To na K! Vidíš, jak seš hluchej, jde to rychleji, než jsem si myslel. To než k prameni dojdeš, tak by ses měl rozloučit s pamětí.“

„Počkej, však já se vrátím.“ Satyr vstal, až mu zakřupalo v kloubech, a rozeběhl se zpátky k eskalátoru. Teď bylo na čase oslovit pár přátel, co mu něco dluží. Musí jen doufat, že už nejsou všichni mrtví sešlostí věkem.

Část třetí: Není vody bez krve

Už ho to fakt štvalo. Proto se rozhodl, že si na cestu vezme ovčí stádo, jak se sluší a patří na návštěvu. Oni bohové pramenů jsou nerozvážní a divní.

Koukali na něj fakt divně, když letěl linkovým letadlem a v podpaží držel ovci. Nehodlal se jí vzdát a věděl, že zbytek smutně bečí dole v nákladovém prostoru, ale odmítl letět bez nich a platil dobře (přesněji ho to stálo všechny jeho úspory, ale to by nikdy nepřiznal). Někde kolem Afriky vystoupil a zbytek cesty doletěl vzduchem. Tohle cestování ovcím na tandemu nesvědčilo, bečely jako šílené a černoši dole na savaně nejspíš viděli jenom dlouhého létajícího hada s vlající vlnou, jak se pokouší o mezipřistání.

K prameni došel těžce sípajíc s odřenými koleny, bolavým ocasem, s jednou ovčí nohou a pořádným bolehlavem. Trocha ovčí vlny mu stvořila slušivé bílé vousy, takže první, co od pramene slyšel bylo: „hele, blbečku, ty to máš za pár, ani se ze mě nemusíš napíjet, co kdybys to otočil a vypadl, jo, kámo?“

„Ó, prameni věčného mládí, božského původu, přinesl jsem ti tento dar…“ Zvedl ruce v prosebném gestu.

„Cože? To jako myslíš tu nohu, kámo?“ Odvětil pramen a pohoršeně se zavlnil.

„Ne, ovce, spoustu ovcí, pršely z nebe a než jsem je stihl posbírat, přiběhl nějaký černý národ a všechny mi je ukradl. Byli rychlejší než gepardi, neměl jsem proti nim se svýma kozíma nohama  šanci.“

„No dobře, dobře. Co pro tebe můžu udělat, kámo?“

„Potřebuji se z tebe napít, abych omládl a mohl se napít z pramene věčné touhy, abych mohl spokojeně dále žít a obcovat s nymfami.“

„Tady se jeden má, tak naklást jikry bys chtěl. Kámo, to bych chtěl taky.“

„Já nejsem žádná ryba. My, Satyrové, fungujeme trošku jinak.“

„Buď zticha, kámo, vím, jak to chodí, jasné? Měl jsem v sobě spoustu tvorstva, abys věděl, a potom chodili lidé a celého mě vypili. A vůbec, kde je má ochrana? Kde jsou nebojácní šamani, střežící tajemství věčného mládí kolem této hory…“

„Myslím, že na ně spadly ty ovce.“

„To si děláš prdel, že jo, kámo?“

„A hele, proč mi pořád říkáš k…“

„Uiiiiuiiiiuiiiiuiiii…“ vydal ze sebe pramen a kdyby měl ruce, zacpe si uši. „Nic nedostaneš, takhle mě urážet sprostými slovy.“

„Ale já tě, vždyť tys..“ zmatený Satyr nevěděl, jak dál. „Tvoje máma.“ Zkusil to nakonec.

„Já ti dám, moje máma, kámo, co je ti do mé mámy? Abys věděl, to byla pořádná ženská, kam se na ni nějaká Niagára hrabe, kámo jako.“

„Na tohle nemám čas, chci si ještě užít, než se vykecáš.“ Satyr zvedl špinavou ruku a nabral si z pramene.

„Ne, počkej, vždyť mě znečistíš, ne, můžeme se nějak blblbllelb… fuj, ty máš ale v puse bordel, kámo. A proč máš modrý jazyk?“

Satyr první dávku pramene spolkl, druhou si vyčistil tlamu a vyplivl pramen do trávy. Už ho štvalo, jak si s ním každej tvor vytírá.., no, pod chvostem. Otočil to a zakusujíc se ovčí nohu se vydal zpátky na cestu.

Část čtvrtá: Zklamání?

Druhý pramen, nebo spíš první… počkat, ne, jeden ho omladil, druhý mu měl dát pevný, ano, už je to jasný, k druhému prameni vyjel po eskalátoru a vycenil zuby.

„Moc si tedy neomládl.“ Ucedil pramen uštěpačně.

„Cože?“ Vykulil Satyr oči, a potom si otřepal ovčí vous. „Lepší?“

„No, o moc tedy ne. Stejně vypadáš ošklivě jako prdel.“

„Kde se to v těch pramenech bere, nadávat těm, kteří je mohou…“

„Hej, co to děláš? Ne, prosím ne, blblbllelll.“

*

„Zlato, jsem zpátky a připravenej!“ Rozrazil dveře k nymfě a zastihl ji v objetí Siléna. „Hej, co tu děláš?“

Nymfa se protáhla. „Promiň, milovaný, nemohla jsem déle čekat. Musela jsem si sehnat náhradu. Však to znáš.“

„Jasně, to není problém.“ Mávl rukou. „Teď si můžu užívat klidně s desítkou nymf, žádný problém.“ Zabušil do chlupatého hrudi.

„No, víš…“ protáhla a Silén se snažil potlačit smích. „V práci se mě ptaly holky, jaký to tedy s tebou bylo, a tak nějak mi uniklo… no víš co, já jim říkala, ať to nikomu neříkají, ale rozšířilo se to jako požár a pak ještě mé sestry a potom to šlo samo, takže to tak nějak ví i Eleanor, Samanta, ta hezká nymfa, co se ti líbila na úřadě, naše domovnice a ještě Kamila, Erika, Nela, Hel, Karama, Trusa, Iva, Paul, Nataša a i Cecilie.“

Satyr zhrzeně vypočítával na prstech. „Ale, to jsou všechny ženy, které znám.“

„Promiň, milovaný, to se prostě tak semlelo. Ale sám musíš říct, že je to strašně vtipné.“

„No, mě to tedy moc vtipné nepřijde. I ošklivka Walburcha?“

„Jo, té jsem to poslala smskou.“

„A nemohu se k vám tedy připojit?“ Zeptal se zkroušeně.

„Promiň, máme obsazeno. Ale vedle v pokoji je vysavač, kdybys potřeboval…“

„Se na to příště vyseru.“ Zabručel Satyr a otočil se k odchodu.

<zpět>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *