Deník zombíka III – Čaroděj, dobro/zlo-děj

Ahoj, já jsem Evžen, a právě jsem tím nejnaštvanějším bezrukým zombíkem v celém městě. A pro ty, komu to nedošlo: Nemám ruce! To může někomu zkazit den, zvláště když ty dva zmíněné objekty mého zbožného přání zůstaly vězet v nárazníku náklaďáku a kýbl mi zmizel ve křoví. Jsem na osiřelém sídlišti, s hvězdami vysoko na obloze, momentálně skrytými v oslepující záři vyčarovaného světla. To ten chlap na voze mi dělal největší starost. Stál tam, ruku (ruku!) vysoko zdviženou a vypaloval okolní tmu. Ach jo, proč se to děje zrovna mně?

„Hej, zelenej, pojď sem.“ Unavený nakřápnutý hlas za mnou mě překvapil a co víc, já skutečně vstal a poslušně se otočil. Krytí? To přece zombíci nedělají, to je pod jejich hrdost.

Za mnou se přišoural nahrbený muž v klobouku a pokašlával. Jak stál ve stínu, měl jsem na chvíli dojem, že je to nějaký pitomý stařec, a že se tady sešli dva čarodějové na kafe. Jaké tedy bylo mé překvapení, když ho ozářilo světlo od tamtoho na káře a já uviděl mladíka s knírkem a chlupy na bradě. Hnědé vlasy mu lemovaly obličej a přes rádoby roucho měl přehozené něco jako řetěz s připevněnými symboly.

„Haló, jste živý?“ Ozvalo se od náklaďáku.

„A co si myslíš, vole, hm?“ Odpověděl neznámý přezíravě a vystrčil bojovně hubený hrudník. „Raději se nauč řídit.“

„Jak to, že na vás neútočí?“ Jo, jakto, že na něj neútočím? Stál jsem a nehýbal se. Co to se mnou zatraceně je? Ani klasické agrr jsem nevydal.

„To proto, že to s nimi umím, ne? Běž si po svým, mágu.“ A mladík luskl prsty. „Pojď, zelenej, potřebuju, abys něco nesl. Hele, kde máš, vole, ruce? Jo, támhle. Počkej, donesu je.“

„Proč?“ Vysoukal ze sebe zrzoun v plátové zbroji. V kabině vozu se mezitím někdo hýbal, asi nebyl sám, kdo přežil.

„Protože bagr neplave. Hele, ty máš svý, já mám svý, chci být jenom rychle pryč, a zatímco ty se tu umíš ohánět kdoví čím, já si dokážu jednoho ovládnout, jasný?“

„Můžeš mě to naučit?“

„Máš dřevěný boty?“

„Ne.“

„Tak to je blbý, já učím jenom lidi s dřevěnýma botama. Čau!“ Vyprostil pokroucené ruce zpod vozu a rychle se vracel zpátky. Podle čarodějného světla byl hodně nervózní, a tak každou chvilku popobíhal, sledován upřenými pohledy. Mým nevyjímaje, kdyby to šlo, upadla by mi čelist. Jenom kdybych se nebál, že ji už nezvednu. Mladík luskl prsty „zařvi na něj“, ale nic, jenom ukázal prstem a v ohbí druhé ruky měl ruce mý. „No pojď, co čumíš jako tele na nový vrata? Neumíš poslouchat? Vždyť jsi pro to byl stvořenej, zatraceně, ne?“ Vypadalo to, že rád pokládá nesmyslné otázky. Jak to myslí, „stvořenej“? Přesto jsem poslušně vykročil za ním a koukal mu na zátylek zakrytý mastnými kaštanovými vlasy. Po tom boji mi dost vyhládlo a, přiznejme si to upřímně, zombíci nebyli uzpůsobeni k chození na záchod a mozek taky musí něčím projít, střeva a tak. Ve výsledku je to asi jako s koněm, jen ty svaly mi nejdou stahovat tak přirozeně jako za života.

Následoval jsem ho kulhavě a s hlavou předkloněnou dopředu. Člověk si ani neuvědomí, jak jsou ruce těžké, než o ně přijde. Jako bych byl teď o polovinu lehčí, i když to bylo samozřejmě jenom zdání. Co po mně chce? A jak to, že… všechno! Nešlo mi to do mého nahnilého mozku. Já ho poslouchám?

„Jo, já tě chápu, je to divné, co?“ Řekl ten teenager bezstarostně, když jsme byli z dosahu kouzla a teď nám dělaly světelnou show jenom hvězdy. COŽE?

„Divíš se zbytečně. Já vím, že v tobě ještě něco je, i když to nevidím, nebo neslyším, vím, že v tobě zůstalo něco chytrýho, jinak bys byl jenom mrtvola. Hele, přišiju ti ruce, poneseš mi věci, už chci vypadnout z tohohle města.“ To byla další otázka, co tu takový mladíček dělá sám v ulicích? Vždyť mu bylo sotva devatenáct. A hlavně (potřetí!), jak to, že jdu za ním jako loutka?! Nejspíš mě fakt neslyšel, jinak bych ho právě zahrnul vagónem nadávek. Spokojeně pochodoval, kašlal a odplivoval si.

„Ty vypadáš jako silnej zombík. Jen ty ruce. Ale neboj, přišiju je, pak to půjde samo.“ Jakto, že mohu hýbat končetinou, která je přišitá za kůži a kousek masa? Žádná odpověď. Jak se dalo čekat. Místo toho jsem ze sebe dostal konečně „agrr.“ Nikdy bych neřekl, že to uslyším rád. Toho chlapa to očividně znervóznělo. „Hele, ty bys měl mlčet,“ zamyslel se. „Ne, to není možné.“ A šel dál. To je dobře. Jestli jsem ho překvapil slovy, třeba ho překvapím, až se do něj zakousnu.

Nakonec jsme dorazili k nějakému rodinnému domku, jakoby z oka vypadl všem předchozím – garáž, špičatá střecha s oknem, jedno patro, před dveřmi krátké schodiště a ručně šitá rohožka s nápisem „vítejte“ v tmavě rudé barvě. Když jsem došel blíž, všiml jsem si mosazné tabulky připevněné vedle dveří. Hlásala: Mauricius Knihovna, nekrotelekomunikace a odklínání. Za vyšší poplatek se ptám sfér a rozjímám s duchy. Oprava deštníků.

„Pojď dál, zelenej, a neslintej mi na koberec. Je pravej, perskej. No dobře, není, ale taky stál hodně peňauzů.“ Vážně opravuje deštníky? To mi připadá dost nepravděpodobný, taková nezvyklá, až tajuplná činnost. Existuje nějaká sekta opravářů deštníků?

Vzal mě do obýváku v přízemí a sedl si ke stolu. Moje ruce odložil na druhou židli, slovy mě nasměroval do rohu a otočil čelem ke vchodu. Na naleštěné desce, na televizi i na poličkách, kde předtím nejspíš žily květiny, teď všude stály konzervy, plechovky a pytlíky s jídlem. Dveře do kuchyně byly zavřené a nárazy do nich dávaly tušit, že je za nimi ještě jeden ze spolumozků. „To je moje mamka.“ Jako kdyby mi odpovídal na nevyřčenou otázku, úplně klidně, a přitom se propracovával fazolemi. „Umřela a potom se probudila. A už byla navždy jiná, no. Jako teď všechno.“ Ten člověk už musel být strašně dlouho sám, když si povídá s bezrukým zombíkem. „Kdybych byl alespoň pořádnej čaroděj, ale ne, vole, já umím jenom tři kouzla a všechny jsou na dvě věci. To ten v tý plátovce, to byl borec.“ Závistivě mu zazářily oči. „Jo, ty tvý ruce.“ Mávl konzervou, vstal a ze šuflete si vyndal šitíčko. Juj, budu mít stehy kolem dokola jako nějaký monstrum páně Frankensteina. A tak se i stalo, za půl hodiny jsem měl ruce na sobě a stále nefunkční, stejně jako zbytek těla. Když dokončil poslední steh a sakra úpravně, musím říct, poručil mi, ať poskočím, tak jsem poslušně ohnul kolena a udělal výskok. Heh! Poručil, ať udělám krok dopředu. Udělal jsem. „Co to do pr…?“ Až teď jsem pochopil, co to znamená, být skutečně v něčí moci. Předtím jsem se mohl jakžtakž hýbat, jak jsem chtěl, ale teď? Někdo mi chce vládnout? Blik už, mozku? Néééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé, já nechci páníčka! Zadusil jsem se nechutí a začal zuřit.

Ten nafintěnec vzal normálně kus flákoty z mrazáku postaveného hned vedle skříně, rozrazil ramenem dveře do kuchyně, hodil ji tam a zase je rychle zavřel. A na mě zapomněl, nebo co? Nechal svoji nemrtvou matičku baštit a mně poručil, ať natáhnu ruce dopředu, nasadil mi na záda brašnu s konzervami a do ruky strčil několik vaků. „Drž, vole!“ Přikázal jednoduše. No tak jo. Vyplázni na něj jazyk! To bylo snad horší než ten upír. Copak nemám dost? Já chci jen doživotní přísun mozků a občas nějaké přilepšení. A ne padat bahnem pořád dolů a dolů a míjet kameny, o které bych se mohl zaseknout a odrazit. Za dveřmi se ozvalo zavrčení. „Ticho,“ okřikl mladík svoji matku. „Hergot, ty stůj, vari!“ To jsem se na něj skoro vrhl, protože jsem byl na okamžik zbaven pout. Skutečně, dokázal vládnout jenom jednomu tělu. To také vysvětluje, proč nestojí uprostřed zástupu spolumozků. Zombíci by nechápali, komu rozkazuje a rozšlapali by ho.

„Tak to bylo o fous.“ Otřel si čelo a obešel mě kolem dokolečka; bez mrknutí jsem ho pozoroval, dokud mi nezmizel za zády. „Ta lopata je cool, to ti musím říct. Tohle si zelení jen tak nedělají a nevěřím, žes ji měl ještě za života. Hm… promluv.“

„Agrrrh!“ Zavrčel jsem s odříhnutím. Co kdybys mu zkusil zase říct něco normálního, to by vyletěl z kůže. Ale nic, mladíček mi vlezl do úhlu pohledu a podíval se mi do očí. Tak blízko, tak blízko, že jsem cítil jeho horký dech. Viděl jsem v příšeří žílu tepající na jeho krku. Hm, jak že vznikají upíři? Tak, že sní dost zmrzliny a potom je z toho rozbolí hlava tolik, že jim povylezou špičáky? A protože se jim lidi smějí, tak je nacpou zmrzlinou a rozpůlí, nebo naopak? Měl jsem číst víc fantasy literatury, potom by mi to bylo osvětleno.

„Řekni straka.“ Opravář deštníků si dal ruce v bok a naklonil hlavu ke straně.

„Ssssss…“

„Straka.“

„Ssssss…“

„Straka, není to nic těžkýho.“

„Sssssrrrr…“

„Jasný,“ pokýval hlavou. „Ty umíš mluvit, jenom nemáš dost vzduchu, co, vole? Plíce prolezlý červama, svaly ochablý, to už tady bylo. Ale zatím jsem nepotkal jinýho zelenýho, kterej by řekl něco jinýho než to svý agrrr. Líbíš se mi. A já na náhody nevěřím.“ Já taky ne. Proto by z tebe měla vypadnout odpověď na to velké proč!

„Hele, stůj tu, já si poberu ještě pár věcí a vyrazíme do nemocnice. Jsem si jistej, že tam bude něco, co pomůže mý mamá, aby mohla jít s námi, a tobě bych mohl pořídit umělou plíci.“ Protřel si řídký knírek a začal pobírat věci. „To by bylo něco, zombík, kterej umí mluvit. Zombík, kterej umí myslet. Tím bych vyvrátil celou teorii tý buzničky Sumaruma, že se z vás staly jenom loutky.“ Stál jsem stejně nehybně jako předtím, jediná změna byla možná malá, opravdu maličká, takřka miniaturní až mikroskopická, kapička od nosu, co mi spadla na zem.

Po deseti minutách vypadal spokojeně s výsledkem balení, hodil si na záda podstatně menší batoh, než jsem měl já, a do ruky několik knih. Potom mu kuchyňským oknem proletěl pytlík hořících exkrementů a jeho obsah se rozlil po stole.

„Natrahova teorie padá, Mauriciusi, chachachá, v rádiu to právě hlásili!“ Zařval neznámý hlas z předzahrádky. Pubescentovi se naježily chlupy pod nosem, vrhl se k oknu nehledě na střepy a zakřičel zpátky: „Zatímco Talentor vede, co, Sumarume? To dřív zamrzne peklo! Já jsem tady právě na kraji novýho objevu, zatímco ty se můžeš škrábat na zadku, vole, a pořád na nic nepřijdeš!“

„To si jenom myslíš!“ Zacinkal zvonek na tříkolce. „Myslíš si, že seš něco víc? Jen proto, že máš doma miniurychlovač částič a hřeješ se pod kritickým množstvím uranu?“

„Já si už alespoň nehraju s malým chemikem.“ Zamával rukama a něco zamumlal. To se opravdu hádá s malým klukem? Místo odpovědi jsem uslyšel skřípot pneumatik na štěrku, rychlý odjezd a nějaký pleskavý zvuk čehosi dopadajícího na ulici. Jako kapky vody, ale mnohem větší. Potom se Mauricius otočil od okna, v obličeji poněkud přihlouplý, vítr profukoval dovnitř a stůl hořel.

„S tím urychlovačem jsem mu jenom lhal. Nic takovýho tu nemám. Ale otravoval mě už tak dlouho, že jsem se ho chtěl zbavit.“ Ukázal na knihy, zatímco hasil požár. „Jak jsem měl vědět, že některá z těch knih, co mi přišly poštou, bude fungovat tak zatraceně dobře? Vždycky se povedlo jenom něco málo a najednou kaboom, kouzlo funguje tisíckrát víc, než jsem chtěl, chápeš, vole? Vlastně stotisíckrát, nebo kolik lidí bylo v tomhle městě.“ Přišel ke mně blíž a nejistě přešlápl.

„Copak já můžu za to, že jsem způsobil tuhle apokalypsu? Hm? Nikdo mi neřekl, že to udělá tohle, já chtěl jenom, aby se změnil v malýho zombíka, ale asi jsem něco popletl.“

Nadechl jsem se, až mi zapraštěla žebra, přede mnou stojí tvůrce týhle zkázy. Prvotní důvod mých urvaných rukou. Tentokrát jsem byl se svým tělem zajedno! „TÝÝÝ zkuagrr…!“

 <zpět>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *