Ve jménu Slova – Prolog ze světa Muže, který se modlil

Ve jménu slova

(Přítomnost)

Neznámá osoba č. 1: „Pro cech by bylo ideální, kdyby vědmáci vystoupili veřejně.“

Neznámá osoba č. 2: „Proč si to myslíš?“

Neznámá osoba č. 1: „Protože by je mohli rychleji vyzabíjet.“

 

Vyslechnuto na neznámém místě.

 

„Zápis první: Ze všeho nejdříve je potřeba si uvědomit, že cech nevznikl za pádu Babylonu jako skupina násilníků a zabijáků, i když se to tak může nezainteresovanému člověku zdát, ale šlo o držitele práv a svobod občanů. Vždyť pokud by každý člověk dokázal svou vírou ohýbat křehké předivo reality jako vědmáci, brzy by se mezi sebou pozabíjeli. Bez cechu by vládl chaos, cech udržuje vědmáky vystrašené, loví je bez ustání již po staletí a díky němu nikdy žádná vědmácká organizace dlouho nevydržela.

V cechovních listinách stojí: Zaštítěna historií se z cechu stala svatá výprava s doživotním posláním.., ale tady se vždycky začnu smát.“

 

Vzhlédla od rozepsané knihy a podívala se na ciferník starožitných hodin. Bylo pozdě a ještě se nevrátil, poslední dobou odcházel hned po ránu a vracel se čím dál později. Snad to bylo tím, že se muži dříve či později ošklivá ženská zprotiví, ale když za pozdní noci vrzly vchodové dveře a on byl zpátky, choval se k ní úplně stejně jako dřív. Přesto měla zvláštní pocit; připadalo jí, že neodchází kvůli práci, ale kvůli něčemu jinému, zároveň mu chtěla věřit a tak nic neříkala, na nic se neptala, jen se domýšlela.

Znovu se sklonila nad křehkými listy a pohrála si s propiskou.

„Zápis druhý: Jinost, tak se říká té podivné části, kterou mají vědmáci v sobě. Naši analytici zkoumají její podstatu, někteří to nazývají temnotou věznící mysl nositele, jež mu sice ponechává vlastní vůli, ale přesto ho podprahově ovládá. Díky tomu vědmáci dokáží nevídané činy a způsobují takové zbytečné problémy.

Cech počítá jejich jinost na procenta: Průměrný vědmák, o kterého se postará jeden průměrný operativec, mívá pět až sedm procent. Patnáctiprocentní vědmáky je nutné zlikvidovat v týmu a dvaceti až třicetiprocentní jsou vzácností, k jejichž likvidaci je zapotřebí celého cechu.“

Zastavila se a zamyslela. Musí být opatrná, vyzrazování znalostí je považováno za horší hřích než krádež, ale nemohla si pomoci, vždyť co kdyby se stalo něco nečekaného, například amnézie nebo tak, možné je všechno. A to by byl problém, který vyřeší jenom informace.

 

„Zápis třetí: Cech je rozdělen na kasty. Operativci bojují v první linii, připravují se na vážné střety a patří mezi nesmírně silné protivníky. Defendenti chrání cech a výše postavené členy, jako cechmistra nebo čtveřici radních.

Analytici propátrávají internet a hledají zprávy o podivnostech či nevysvětlitelných jevech, kontrolují kamery a patří k očím a uším cechu, zatímco čističi se starají o těla a místa, kde se zlovolný čin udál. A v neposlední řadě tu máme Vzdálené − kněze, kteří dokáží díky své askezi a častým rituálům ovládat samotnou jinost, ale spíše jako čistou sílu pramenící z nitra jejich těla, ne jako vědmáci, kteří čerpají energii ze svých obětí. Z logického důvodu Vzdáleným ostatní kasty tolik nevěří, jelikož mají vlastní pravidla a vlastní sídlo, my zbývající jsme jako rodina.

Podle tradice začíná jméno každého člena cechu na určité písmeno, odvislé od toho, ke které kastě patří. Operativci na ,S‘ a ,Š‘, defendenti na ,D‘ a ,Ď‘, analytici na ,R‘ a ,Ř‘, čističi na ,A‘ a Vzdálení na ,V‘.“

V zámku zachřestily klíče, konečně přišel domů, naštěstí, bála se o něj. Slyšela jeho unavený dech a těžkou chůzi, asi toho měl dneska dost. Šla mu naproti a zastihla ho zrovna ve chvíli, kdy si svlékal sako.

„Chyběls mi,“ vycenila zoubky. Protáhl se jako lev a škádlivý úsměv jí opětoval.

„Ahoj miláčku, promiň, že jdu tak pozdě. Dneska to bylo fakt náročné, pojď sem.“ Objali se a chvíli jen tak spokojeně oddechovali. Plavovlasý hromotluk ji sestřihnutými vousy poškrábal na tváři, ale v tuhle chvíli by mu odpustila cokoliv.

„Měls dobrý den?“

„Nemyslel jsem na nic jiného než na Šesticípu. Rozebíráme se zbrojmistrem její mechanismus a právě se snažíme zabránit, aby do něj při používání natékala krev. Myslím, že se mi ho nakonec povede utěsnit a zaplombovat, ale dá to ještě spoustu práce, odpočinu si a budu na něm dělat do rána. Máme něco k večeři?“

„V lednici. Netušila jsem, v kolik dorazíš domů, ale jestli chceš, ohřeju ti ji.“

„Ne, v pořádku, udělám to sám, stejně se musím na chvíli nějak odreagovat. Ale díky.“

„A to už jako jdeš? Myslela jsem, že spolu strávíme chvilku, třeba u filmu nebo tak.“

„Promiň, Sereno, ale nemám čas. Zítra, ano? Slibuji. Mám toho teď v hlavě tolik, však víš,“ omluvně se usmál mírnýma očima a pustil ji.

„Chápu. Půjdu do sprchy. Kdyby ses chtěl připojit…“

*

Opláchla se a potom jen tak postávala pod proudem horké vody. Když už to nemohla vydržet a nakonec se přeci jen usušila, zaujatě se zadívala do zrcadla, jakoby se dosud neznala do nejmenších podrobností. Navždy jiná, čistý obvaz na tváři, nová náplast. Omotává vyholenou polovinu hlavy, část čela, obličeje a oční důlek. Automaticky kontroluje, zda je dost utažený, dodatečně zakrývá zbylé jizvy a popáleniny makeupem a navléká si černou pásku přes místo, kde bývalo oko.

Do postele odešla s kartáčem, rozčesala si nekonečné uhlové vlasy na nezraněné půlce hlavy a zapletla je. Neměla žádnou další práci, Rys seděl v obývacím pokoji, očividně nad tím svým mechanismem, a tak jenom natáhla ruce k rozepsané knize.

 

„Zápis čtvrtý: Já patřím mezi operativce. Zvládla jsem zkoušky a získala sedm pečetí z devíti. Tři jsou minimum, při jejich složení se spojí staré hebrejské zaklínadlo a vytvoří v našich hlavách psychický blok. Nedokážeme cizincům vykládat důležité zprávy a to ani během mučení. Jak to funguje, nevím, myslím, že to nějak působí na naše svědomí. Co nám připadá důležité, to nevyjevíme. Jenom jedna z nás složila všechny pečetě, není to totiž vůbec lehké a pro každou kastu se vytváří speciální postupy. Podle počátečního písmena je jasné, kam patří můj partner Rys. Nikdy se nesmířil s tím, že složil jenom tři pečetě, a co hůř, při zkoušce se něco podě stalo, zaklínadlo způsobilo změnu v jeho mysli a od té doby může mluvit jenom pravdu. Tak tak prošel a rozhodl se, že využije své schopnosti jinak, než jak mu bylo dáno. Našel si zaměstnání v informační firmě a tajně nám pomáhá − vždy se hodí mít nějakého analytika i externě. Na první pohled možná vypadá jako úředníček, ale nic není pravdě vzdálenější, i když by mohl alespoň přestat nosit tu svou pitomou kravatu.

Rysa miluji se všemi jeho přednostmi i nedostatky. Akceptuji dokonce jeho víru v severské bohy, přestože já považuji něco takového za zbytečnost. Oni většinou nepomáhají těm, kteří jim hází do oken kameny.“

 

Odložila psaní a promnula si obvaz. Padla na ni únava, a tak se zavrtala do postele, jen aby se i navzdory malátnosti dívala ještě dobrou hodinu do stropu, zatímco její přítel vedle v pokoji upravoval svoji oblíbenou zbraň.

*

Ráno začalo mnohem lépe. Probudila se vedle něj, ležel přitulený k jejím otočeným zádům a pevně ji objímal v pase, jakoby se od ní nechtěl nikdy vzdálit. Usmála se, ale příjemný pocit zmizel, jakmile ucítila zkrabatělé jizvy nad svým rtem. Nikdy už to nebude ideální, a to je strašná škoda.

K snídani připravila palačinky a zatímco spal, nakoupila dole u Vietnamce.

Přišel do kuchyně jenom v kalhotách, mnul si rozespalé oči a pozdravil. Místo odpovědi mu vložila do pusy kousek palačinky a hryzla ho do bradavky. Cukr a následně bič. Rozesmála se, chytil ji dřív, než stačila utéct, rozhodnut pomstít se i s přídavkem, a když jí rozepínal podprsenku, dobře věděla, o co mu jde, ale nic nedostal. Měla hlad.

Do práce odešel hodinu po snídani, ona zůstala ustrojená v obývacím pokoji, zaujatá prací, na které Rys utratil noc. Vypadalo to jako malá rozevřená kovová skříňka s hodinovým strojkem, několika převody a ozubenými koly. Nerozuměla tomu, ale přesně věděla, k čemu patří (vyslechla si toho na toto téma už dost), očividně se snažil utěsnit otvory a připevnit tam druhý mechanismus se spouští. Roztočil by kolečko náhody a aktivoval táhla. Jinými slovy, ta krabička měla náhodně vybrat jeden ze šesti způsobů a on se snažil zařídit, aby fungovala.

Ticho přerušily vibrace mobilu. Rázem přehodila myšlenkovou výhybku − tohle bylo služební. Podívala se na došlou sms, smazala ji a otevřela notebook. Na emailu měla jedinou novou zprávu, v ní několik fotek neznámého muže s tmavou šálou a krátký text – „vědmák, maximálně čtyři procenta, pije kávu v kavárně nedaleko Vaší adresy. Pokud jste ještě doma, máte vynikající příležitost ukončit jeho život. Pokud nejste, postará se o něj jiný operativec. V současnosti nepředstavuje vědmák žádné ohrožení – analytici nevypátrali souvislost s černými listinami hledaných, ani iniciaci od rodinných příslušníků. Pravděpodobně se jedná o samostatně iniciovanou, silnou osobnost. Potvrďte akci.

P.S.: Snažte se tentokrát jednat potichu a s citem.“

 Chvíli bloumala nad fotkami, stiskla několik kláves a odeslala odpověď. Potom na sebe hodila tílko, šortky a připnula si těžký opasek s pravidelně rozmístěnými sumkami. V každé z nich ukrývala čtvrtkilovou výbušninu − na vědmáka takové síly by to mělo bohatě stačit. Nepotřebovala žádnou střelnou zbraň, ale pro jistotu si do kapsy vsunula zavírací nůž.

Jako správný pirát silnic nasadila kolečkové brusle, rozhodnutá brázdit nebezpečné ulice se sluchátky na uších. Díky svému vzezření vypadala jako holka, která si po vážné autonehodě dokazuje, že její tělo stále ještě funguje, jak má. Ke kavárně to bylo sotva pět minut, vesele míjela chodce a projíždějící auta, pravidelné boční ulice a stánky se zmrzlinou, až se dostala k cílovému podniku a jeho předzahrádce.

Nadhodila si batoh na rameni a zastavila u sloupu pouličního osvětlení. Intenzivně vnímala vůni kvetoucích stromů a na nebi nebyl ani mráček, ideální den pro odpočinek nebo kávu, čehož samozřejmě využil hloupý nepřítel.

Nedával si vůbec pozor, popíjel z šálku a volnou rukou vyťukával zprávu na mobilu. Občas vrhl pohled na moderní auto zaparkované u chodníku a láskyplně ho zkontroloval. Člověk nemusel mít zrovna diplom, aby pochopil, že o něj má starost.

Protáhla si ramena. Ani svou sílu nevyužíval, jenom tam tak seděl jako tvrdé Y, v obleku za pětadvacet tisíc a s malou aktovkou. V takových taškách se kdysi nosívaly dokumenty pro KGB a předávaly se na ulici z ruky do ruky za plného provozu.

Docela se těšila na nějakou akci, ale tohle vypadalo na totální nudu. Povzdechla si, takovéhle pochůzky má za to, že chodí s analytikem. Rys už si umí zařídit, aby se jeho přítelkyně neocitla v ohrožení života.

Poškrábala se ve vlasech a sjela pohledem z vědmáka na auto. Přímo se to nabízelo, že ano? Jenže ve zprávě měla výslovně nakázáno, aby nezpůsobovala humbuk. No co, jednou to snad zvládnou. Navlékla si oba řemeny batohu, pevně je utáhla a čekala.

Dopil kávu, zaplatil účet a jako typický, vysoko postavený zaměstnanec začal volat nebo zvedat příchozí hovory. S jednou rukou u ucha a druhou svírající aktovku vyrazil k autu. To byla její chvíle, opřela se do bruslí, předjela mladou rodinu s kočárkem, vyhnula se páru vstupujícímu na zahrádku, a když otevřel zadní dveře, aby si odložil věci, vrazila do něj ramenem, až upustil mobil a ona skoro upadla. Zachytila se klopy jeho obleku a dveřního rámu, v obličeji překvapení.

„Moc se omlouvám, neviděla jsem vás, to to oko. Je všechno v pořádku?“

Usmál se a ohnul pro mobil. „Snad ano,“ připustil. Využila příhodný okamžik a vhodila mu do auta malý balíček ze sumky.

„Snad je ten mobil v pořádku, moc mě to mrzí,“ dávala si pozor, aby z ní případní svědci v kavárně neviděli víc než záda.

„Zas tolik se toho nestalo. Důležité je, že vy jste si neublížila.“ Když si konečně všiml atentátníkova vhledu, jeho srdce zaplesalo nad svěžestí mládí a hlubokým výstřihem. Bylo jí z toho špatně.

„Ne, já jsem v pohodě. To víte, po operaci si musím zvyknout a vy jste otevřel dveře…“

„Proboha, omlouvám se,“ automaticky se dostal z pozice napadeného do pozice obviněného.

„Snad to bude v pořádku, kdyby ten mobil nešel spustit, máte u mě večeři,“ usmála se na půl úst a vyklouzla z role jako z kabátu. „Musím jít, nestíhám školu.“ Hodila za sebe palcem a otočila se k odchodu, aniž by si uvědomil, že mu nedala ani svoje číslo.

*

Projížděla po chodníku a užívala si svěží vítr ve vlasech, doslova. Skoro výskala a cenila zuby. Milovala vítr, to vzrušení, nestálost, přeměnu. Někteří přátelé z cechu se jí vysmívali, že na to dojede. Zahrávat si s ohněm nikomu nepřineslo nic dobrého a opravdu, ohnivý vědmák jí hodně ublížil, ale možná i otevřel oko. Uvědomila si, že změna může být přijata i s vděkem a zůstat stát na místě je někdy horší, než udělat chybu. A výbuchy jí poskytovaly tolik uspokojení, až se postupně staly podpisem její práce.

Odepnula z opasku propisce podobný váleček, chvíli ještě chytala lelky a následně odpálila výbušninu zapadlou pod sedadlem spolujezdce. Neznala jeho jméno, ani ho nechtěla znát, nosilo to smůlu. Spíš přemýšlela o tom, jaký to byl asi vědmák. Možná svou sílu využíval bezmyšlenkovitě, možná si jen dopomohl k lepší práci, ale tohle byla jediná jistota, jakou mohli mít. Dříve či později by svou mocí mohl někomu ublížit, ale když jeho krvavé cucky poletují vzduchem nad sešrotovaným autem a aktovka hoří na chodníku, neublíží nikomu.

S pobrukováním ignorovala hlasitý výbuch, objela tři bloky a vrátila se domů.

*

Rys o sobě dal odpoledne vědět smskou, jestli by prý nešla ven, že by ji rád viděl. Věšela zrovna prádlo, takže jen dokončila práci, převlékla se a tentokrát bez opasku, pouze s batohem, znovu opustila byt.

Sešli se v parku, udělala kolem něj na bruslích elegantní otočku a stiskla nabízenou dlaň.

„Kam půjdeme?“ Zavrkala.

„Na procházku.“

„Taky jsem s tebou chtěla mluvit.“

„Já vím, poslední dobou je všechno špatně,“ přikývl vlastním slovům a přesunul si párátko v ústech. Když stála na bruslích, byli oba stejně vysocí. „Jenže mě začíná štvát, jak máš pořád starost.“

„To se o tebe mám přestat zajímat?“

„Ne, to ne, ale jsou chvíle, kdy se na mě moc lepíš.“

„Spíš s někým jiným?“

Ošil se. „Ne.“

„A já ti připadám otravná?“

Znovu sebou cukl. „Ano.“ Pustil její ruku. „Víš, jak tyhle přímý otázky nesnáším.“

„Promiň, musela jsem vědět, co si myslíš.“

„To je to, o čem mluvím. Jsi úplně stejně výbušná jako ty tvoje trhaviny.“

Chvíli spolu šli mlčky. „Možná bych měla zase jít.“

„Ne, nikam nechoď,“ zamítl to a dal ruce do kapes. Pochopila, že se urazil, když mu položila tak jednoznačnou otázku. Měl právo být uražený, možná by se mu měla omluvit. Pečetě ho donutily odpovídat popravdě a bez vytáček, naštěstí to fungovalo jen s dalšími zapečetěnými, takovému vědmákovi by se vysmál a naplival mu do obličeje.

„Možná jsem tě měla nechat vymluvit.“

„Možná ano,“ připustil tvrdě.

„Ale to není tak snadné, připadá mi, že se vzájemně odcizujeme víc a víc. Nejsi doma, ven chodíme minimálně a navíc máš potřebu mě pořád chránit.“

„A jak to dopadlo naposledy, když jsem tě nechránil?“

„Já vím, udělala jsem chybu, každý je občas děláme, akorát já za ni zaplatila až moc vysokou cenu. Nebo si vážně myslíš, že si nevyčítám, že vypadám…takhle?“ Sevřela ruce v pěst, zkusila zadržet slzy a vzlykla. Najednou ji otočil k sobě a namísto slov ji pevně objal. Za pár tepů srdce ho ovinula také.

*

Cestou domů se soustředili především sami na sebe, proto je překvapilo, když objevili na válendě ve svém obývacím pokoji ležícího muže. Tiskl si mokrou utěrku na zakrvácený bok.

„Seko! Jak ses sem dostal?“ Vykřikl Rys.

„Co se ti stalo?“ Chtěla vědět neméně pohotová Serena.

Oba dva krátkovlasého člena cechu dobře znali. Ne snad, že by spolu každý večer chodili do hospody, ale jednou ročně jezdili společně na chatu a třikrát, čtyřikrát do roka spolu poseděli v cechu, kde prodebatovali noc. Normálně byl usměvavý a plný energie, teď ležel pobledlý, upocený a v očích mu sídlil strach.

„Nikoho jiného už nemám,“ zachrčel mezi nádechy. „Potřebuju pomoc.“

„Zavolám analytikům,“ kývl Rys a sáhl do kapsy.

„Ne!“ Seka byl přece jen vycvičený a rychlý bojovník, vymrštil se jako kobra a sevřel blonďákovi klopy saka. „Žádný cech, je to moc nebezpečné.“

„Co by mohlo být pro cech tak nebezpečné, aby z toho měl mít strach?“ Zatímco ho Rys konejšil, otevřela Serena batoh a vyndala lékárničku.

„Podívám se na to,“ pobídla ho bradou a odtáhla ručník.

„Ne pro cech…,“ nadechl se zostra Seka, „…ale pro moji rodinu.“

Po ošetření ošklivě vypadající rány se postupně dozvěděli, že po jeho rodině pátrá malá, ale dobře organizovaná skupina vědmáků. Asi kvůli činům, kterými si je zrovna nenaklonil. Seku zranili, když se k Sereně a Rysovi snažil dostat, jeho rodina je zatím v úkrytu, ale ten by nemusel zůstat dlouho bezpečný. Nesmí je najít, musí jednat rychle. Informovat cech by znamenalo nepříjemné zdržení a jejich možnou smrt. Oni dva naopak nutnou pomoc. Seka musel vědět ještě něco, kvůli čemu neinformoval vyšší kruhy, ale nechal si to pro sebe, protože omdlel, šťastlivec. Serena s přítelem se odebrali do ložnice.

„Co si o tom myslíš?“ Zeptala se ho šeptem.

„Že to, co Seku vystrašilo, ho nutí jednat unáhleně a zbrkle. Ale nemůžeme s tím nic udělat, dokud nám nepoví všechno.“

„Jestli je jeho rodina v nebezpečí, pomůžeme jim. Vždyť je to náš kamarád.“

„Ano, ale proč nezavolal cech?“

„To jeho zranění bylo způsobené čepelí, ne jiností. Napadlo tě, že…“

„…Že by po něm šel někdo z našich? To je absurdní.“

„Třeba na někoho něco ví. Co ty víš. Když mu pomůžeme a on se ujistí, že je jeho rodina v bezpečí, určitě se nám otevře.“

„Celé se mi to nějak nezdá.“

„Víš co? Kontaktujeme Šelesta. Ten proti cechu zaručeně nestojí a mohl by nám pomoct.“

„Dobrý nápad. Šelest bude vědět, co a jak.“

*

Za dvacet minut jim došla zpráva. Šelest neměl rád mobilní telefony a moderní technologie obecně, vždyť ze stejného důvodu nepoužíval ani střelné zbraně.

Textovka byla krátká a stručná: „Pokud je v cechu zrádce, zjistím to. Za půl hodiny jsem u vás.“

A skutečně, zatímco se Rys začal znovu věnovat Šesticípě a Serena svému deníku, uslyšeli z okna rachot motorky a po něm zaklepání na dveře − kroky na schodech však ne. Když chtěl, uměl se pohybovat tiše jako kočka. Než Rys došel otevřít, ucítil mráz lezoucí za nehty. Nutil se dovnitř klíčovou dírkou a škvírami v zárubních, a kdyby byl Rys pověrčivý, přísahal by, že zjizveného operativce doprovází temnota jeho duše.

Vstoupil do bytu a s sebou přinášel chlad. Světlo v oknech potemnělo, Serena se otřásla a Seka probudil. Vzápětí se vše vrátilo do normálu, Šelest musel temnotu opětovně vstřebat. Kdysi ho jeho trýznitelé mučili tak dlouho, až jeho nitro zcela pokřivili. Stal se jiným a jakoby cizím. Nyní si oba partneři připadali, jakoby do svého domu pozvali smrt. Analytik se zatvářil, že toho už teď lituje, ale operativkyně se rozzářila jako sluníčko. „Ráda tě vidím, škoda, že jsme se nesetkali za příznivějších okolností.“

„Kde je?“ Zachrčel zjizvený.

Když si Seka uvědomil, že hovoří o něm, zkusil najít ukrýt pod gaučem, ale Šelest se nad něj vztyčil a přitiskl mu chladný nůž pod krk: „Jméno a heslo,“ zašeptal.

„Co to sakra vyvádí?“ Vykřikl strachem ochromený Seka, ale potom se vzpamatoval, jinak by mu podřízl krk. „Seka, heslo dva, pět, dva, čtyři, tři.“

„Co to znamená? Jaký je význam hesla?“ Zatřásl s ním.

„Copak si myslíš, že jsem někdo jinej? Je to označení pečetí. Znalost, obratnost, síla, vnímavost a představivost, jaký dojem jsme udělali na zkouškách.“

Šelest odtáhl nůž a pustil ho. I kdyby vědmáci nějakým záhadným způsobem prorazili psychickou bariéru tvořenou pečetěmi, nenapadlo by je, že má heslo k bráně i jiný význam než jenom vstupní kód.

„Máte nějaké důkazy o zradě?“ Serena nemohla jinak a obvinila pohledem deník ležící na stole a poslední text, který ještě ani nestihl zaschnout.

„Zápis pátý: Cech má rád pořádek a zkoušky pečetí prokazují nejenom, jestli na to máme, ale také, kolik jsme toho dokázali. Je to jako kdybychom kategorizovali vědmáky ne na procenta, ale na čísla od jedné do desíti. Vyjde to nastejno.“

„Dokud nic nepoví, tak nemáme,“ odpověděla Serena a kývla na Seka. Jeho vystrašený pohled mluvil za vše, jak by také ne, když dorazil nejlepší zabiják cechu, tomu se takoví jako oni nemohli vyrovnat. Odkašlal si: „Má rodina je v nebezpečí, dokud se to nezmění, nemohu nic říct.“ Zakoktal se na konci věty a sklopil oči. Šelestovi se do obličeje nedalo dívat příliš dlouho, měl ho poznamenaný, jakoby ho někdo úporně a dlouho řezal tupým nožem. A aby toho nebylo dost, krk mu hyzdila hluboká jizva, kvůli které dokázal jenom silněji šeptat. Seka čekal na ortel zahleděný do podlahy a mlčel, zatímco ho zabiják hypnotizoval a odhadoval, co je pravda a co lež.

„Dejme se do toho,“ tleskl a narovnal se. „Pokud je v cechu nějaký zrádce, zabráním, aby se o přesunu dozvěděl. Vy je dostaňte z Prahy. Bude lepší, když nebudu vědět kam, alespoň nebudu muset cechmistrovi lhát.“

„Děkuji, děkuji!“ Vykřikl Seka a skoro by radostně povyskočil, kdyby ho nerozbolel bok. Stiskl zuby, zasténal, a to byl také jediný projev jeho vděku.

*

„Kudy?“ Seděli v dodávce a právě vyjížděli z parkoviště. Zraněný sténal uprostřed, tiskl si ruku na obvaz a ukazoval prstem. Úkryt, ve kterém schoval svou rodinu, se nacházel docela blízko − pod jedním z mostů na okraji centra, které v desítkách křižují Prahu. Dostat se k němu skrz ucpané silnice byl trochu problém, zvláště když očekáváte na každém rohu nebezpečí.

Serena asi po kilometru vystoupila, vůz objel pět bloků a znovu ji naložil. „Nikde nikdo. Amulet nezachytil vědmáckou auru, nestopují nás.“ Spokojeně si zamnula ruce a šťouchla do zkoprnělého Seka. „Neměj strach, není to tak žhavý, jak to vypadá, nejspíš jsi je setřásl. Kde leží ta mrtvola?“

„Cože? Jaká mrtvola?“ Škubl sebou.

„No, ten, kdo tě bodl. Zabils ho, ne?“ Podívala se do zpětného zrcátka.

„Jo, ten! Toho jsem strčil do kontejneru. Poblíž nebylo nic jiného a víc času jsem neměl.“

„Jasňačka. To není žádný problém.“

Rys celou dobu mlčel a mračil se. Než Šelest odešel, položil mu několik otázek, na něž mu musel popravdě odpovědět. Naštěstí ho uspokojily, kdyby ne, jistě by se to Rys dozvěděl.

Pod mostem šuměl vítr a klidně oddechoval. Voda líně olizovala kameny a nedávné horko způsobilo, že ke dveřím do úkrytu vedla úhledná suchá cestička. Auto museli nechat dvě stě metrů od ní, kdyby dojeli blíž, koledovali by si o propíchnutou pneumatiku.

První šel Rys s rukama v kapsách kalhot, modré sako rozhalené a tvářil se, jakoby jediné, po čem touží, bylo pohodlné místo na močení. Serena sledovala okolí, žádné auto sem nezajíždělo, žádný chodec nebyl v dohledu – ideální − jenže vědmák nemusí stát na pět metrů a mávat rukama, musela si dávat pozor i na nábřeží a na zábradlí mostu. Ale pokud je někdo stopoval, dával si zatracený pozor. A v případě, že patřil k cechu, musela být dvojnásobně pečlivá.

Rys zapískal, vložil si do úst nové párátko a opřel se o betonový sloup. Teď vystoupil Seka, pistoli, která se mu na okamžik objevila v ruce, zmizela maskovaná pod bundou přehozenou v ohbí lokte. Dělal návnadu, to kdyby zaútočili jiností (vědmáci), anebo odstřelovačkou (a tedy by to byl cech). Nikdo se nezjevil, nikdo se o ně nestaral. Serena otevřela boční dveře a počkala, než se její společníci dostanou ven.

Postupně naložili Sekovu vyděšenou ženu, jedenáctiletou dceru i senilní babičku. Operativec jim pořád dokola opakoval, jak je vděčný za pomoc, a že je musí dostat co nejrychleji z Prahy, aby byli v bezpečí. Oči se mu leskly jako v horečce.

Otočili to a po mostě najeli zpátky na dálnici. Sekova žena se kníkavě představila jako Kateřina, její babička mlčela a podle idiotského výrazu nejspíš ani netušila, co se děje. Holčička to celé brala jako výlet, chvílemi usínala nebo se dívala z okna. Seka s nimi zůstal vzadu a jeho oddaná manželka − poté, co pochopila, že do nich v následujících minutách nikdo nenabourá − se o něj začala konečně zajímat. Serena mrkla na partnera, jejich stopu zatím nikdo nezachytil, za nimi bylo prázdno, všechno jelo jako na drátkách, ještě aby to tak vydrželo alespoň kousek.

Rozhodli se pro úkryt v kopcích, vzdálený třicet kilometrů od města – šlo o několik do země zapuštěných plechových kontejnerů propojených vyřezanými otvory. Měli ho s Rysem připravený pro případ nějaké katastrofy s dostatkem jídla a říčním pramenem uměle převedeným do zásobníku. Uvnitř měli také zbraně, a hlavně zamaskované, jiností ošetřené padací dveře, k nimž by útočníky nenavedl ani lovecký pes. Zastavili pod kopci, nahoru museli pěšky, cesta tady byla nezpevněná, suchá, ale nesjízdná. Šlapali vzhůru, skupinu vedla Serena se Sekem a vzadu ji uzavíral Rys. Nejhůř to snášela babička, kráčela pomalu, těžce dýchala, mlčela a občas, když si myslela, že se nikdo nedívá, plivala nadávky. Tato šedovlasá shrbená stařena měla za sebou hodně zim, třásla se a nebýt dřevěné hůlky, padla by na zem a nezvedla se.

„Mám vám nějak pomoct?“ Zeptal se jí Rys a přitom pečlivě kontroloval okolí. Pokud je sledovali z dálky, museli už prohlédnout prázdné auto dole.

„Nemáš jak,“ mávla rukou a oddechovala. „Tohle ještě zvládnu, nemysli si.“

„Poslední kus cesty bude trošku náročnější, to už je jenom pěšinka pro horské kozy,“ snažil se ji pobavit, ale místo úsměvu se zatvářila, jako by právě kousla do kyselého ovoce.

„Ty také patříš cechu?“ Zeptala se.

„Co o něm víte?“ Vypadal překvapeně. A to si myslel, že jediným překvapením z její strany bude to tykání.

„Jen to, co mi mohl můj milý zeť říct. Něco v hlavě mu brání povědět všechno.“

„Ano, to je tradiční postup.“

„A to dokážete v klidu spát, když vraždíte lidi?“

„Ale paní, to už nejsou lidé.“

„A co tedy?“

„Jsou to pouze zvířata v lidské kůži.“

Chtěla něco odpovědět, ale nedostávalo se jí dechu. Naštěstí. Vypadalo to, že hodlá ucedit něco hodně urážlivého, jako tradiční zástupce své věkové kategorie neměla ráda změny a umírání.

„Opravdu nechcete pomoci?“

„Ne…,“ zakašlala. „Není potřeba.“

„Dobře, vrátím se o kus níž a zametu stopy.“

*

Šelest vstoupil do kostnice a kličkoval bludištěm z lidských ostatků. Byla to jediná možná cesta do cechu, oslabovala vědmáky a ty slabší rovnou omráčila. Došel skrze tento labyrint pastí, propadlišť a posvěcených run před dvoukřídlou pancéřovou bránu se dvěma plamenometnými věžemi. Z hlavní líně kapal olej a na zemi klidně spaly černé stíny nepřátel, kteří se dostali až sem.

Stará obrazovka nad bránou zaprskala a objevil se v ní obličej jednookého muže.

„Jméno a heslo,“ chtěl vědět.

„Šelest, číslo osm, osm, šest, pět, osm.“

„Vítej, Šeleste. Proč k nám vstupuješ?“ Hlas byl hrubý jako rozdrcená břidlice.

„Chci si pohovořit s cechmistrem.“

„Vejdi.“

Něco cvaklo, brána zaskřípěla a pomalu se začala rozjíždět do stran. Ve vznikající škvíře se ježily zbraně a čtveřice defendentů se rozestoupila do půlkruhu, ale Šelest si z nich nic nedělal. Rychle ustoupili, když mezi ně vcházel.

Zamířil do hlubin cechu, procházel potemnělými chodbami, míjel sedící, ležící a odpočívající muže. Řádila tu jakási nemoc, dobrá šance pro zrádce, cech se měnil v hrobku a nikdo netušil, zda z toho vyvázne.

Cechmistra našel na ošetřovně, skláněl se právě nad dalším případem a komentoval Doktorovy diagnózy. Ve chvíli, kdy Šelest vstoupil, světlo zablikalo a muži vzhlédli. Pacient nikoliv, ležel bez hnutí a na obličeji mu vyrážely podivné boláky.

„To je dobře, žes dorazil,“ usmál se nuceně otylý muž, hlava cechu a pasovaný rytíř sir Dareth v jedné osobě. „Právě včas.“

„Nemám, jak bych pomohl s nemocí. Mohu pouze lovit vědmáky, to umím a v tom jsem nejlepší. Ale je tu další věc,“ zašelestil lovec.

„Poslouchám.“

„Povím vám to…“

*

„Zápis šestý: Někdy je těžké věřit i v sebe sama. Člověk se mění, a i když by mu měly pečetě teoreticky bránit zaútočit na svého spolubojovníka, někdy k tomu i tak dojde a vznikají nedorozumění, mnohdy záměrná. Máme být jako rodina, ale ve skutečnosti jsme tlupa samotářů pod společným vedením.

Lovit vědmáka je snadné, víte, co je zač, jak se zachová i co by se stalo, kdybyste ho nechali žít. Ale lovit zrádce ve vlastních řadách je něco mnohem těžšího. V tomto je neocenitelnou pomocí Šelest. Je absolutně loajální a někteří tvrdí, že je i posledním Patronem − ne úplně lidskou bytostí chránící cech. Někde jsem četla, že to byli Patroni, kteří ve starověku vytvořili pečetě. Nejsou o tom sice dochované žádné důkazy, ale obecně se tomu věří.“

„Jsme tady. Máme za sebou vyšlapanej pěknej kus, když jsem tu byl naposled, zdálo se to kratší,“ protáhl se Rys. Zvlášť proto, že minule jsme s sebou netahali malou holku a stařenu. Domyslel si, ale nahlas neřekl nic.

„Všichni v pořádku?“ Otočil se na skupinu. Vedl už i lepší. Serena si třela ruku, protože ji tam něco ošklivě štíplo, holčičku už chůze nebavila, stařena sípala a Seka se držel za zraněný bok. Jediná Kateřina nejevila známky únavy, to bylo dobře, bude potřebovat její a Sereninu pomoc.

„Sereno, hlídej okolí, Kateřino, byla bys tak hodná a pomohla mi s poklopem? Malá možná sleze po žebříku, ale tvá matka nejspíš ne.“

„To zvládnu,“ odvětila babka a zakřupalo jí v zádech. No super. Rys pokýval hlavou. „Dobře,“ sundal si sako, povolil kravatu, odhrnul větvičky, zahrabal v hlíně a našel kovový kruh. Plivl si do dlaní, pevně ho sevřel a zatáhl.

Kontejnery byly zasazeny do země ve tvaru tiskacího té. Na vchodovou buňku navazovala druhá, za ní další a z ní potom vedly po jedné do stran. Nacházela se tu i úniková cesta − nora vydlabaná těsně pod povrchem, podepřená trámky. Stačilo pořádně zatlačit a únik byl na světě, ale toho snad nebude zapotřebí. Ne nadarmo se tomu říká bezpečný úkryt, nikdo o něm neví a Rys pro jistotu ještě zkontroloval okolí. Napadlo ho, zda je nesledují přes satelit, anebo nemají někoho, kdo se dokáže zneviditelnit. Staly se už i překvapivější případy, jenže teď a tady necítil nic, ani amulet se nerozehřál. Spokojeně přikývl, jakmile je usadí a ukážou jim, kde co je, vyslechnou Seku a pojedou zpátky. Informují Šelesta o novinkách, najdou zrádce a třeba dostanou i vyznamenání.

Po jednom sestoupili dovnitř a prošli první přepážkou. Skoro se přerazili o krabice ležící na zemi, než rozsvítili olejovou lampu. Rys připravil pokrývky a lehátka, zatímco Serena ukázala Kateřině, kde jsou potraviny. Potom se sešli v ústředním kontejneru.

„Seko,“ přivolala ho Serena.

„Ano?“ Usmíval se operativec uklidněný, že vše nakonec dobře dopadne.

„Něco nám dlužíš. Informace.“

„Ale, má rodina…“

„Je v bezpečí. Teď nám řekni, kdo je ten zrádce.“

„Cože?“ Zatěkaly mu oči. „To je dobrá otázka. Zaútočil na mě člen nějaké vědmácké skupiny. Měl na krku vytetovaný obojek. Musel spolupracovat s cechem, protože jsem slyšel, jak někomu volá a říká, že jsem mrtvý, že je to začátek podrývání cechu, a že ten někdo má teď volnou cestu. Jenže jsem nebyl tak mrtvý, jak si myslel,“ zašklebil se. „Ale dal jsem mu co proto. Měl jsem jenom jednu šanci, takže jsem ji využil a sejmul ho, bohužel mi potom nemohl nic říct.“

„Takže někdo využívá situace v cechu?“ Zvedl Rys obočí.

„Jo, a myslím, že se snaží zabíjet aktivní, nezraněné operativce. Zeptejte se Šelesta, kolik operativců za poslední dobu zmizelo, někdo na ně musí mít pifku.“

Oba dva partneři se na sebe podívali. „Půjdeme,“ řekli unisono. Zasmáli se tomu.

„Máme naspěch, jestli po cechovnících někdo opravdu pátrá, musíme dát vědět věrným.“

„Hodně štěstí,“ kývl Seka vážně hlavou. „Je tu nějaká vysílačka nebo něco?“

„Není, ale dole pod kopci, kde stojí naše auto, se dá chytit mobilní signál. Jednou týdně tam sejdi a zkontroluj mobil, budeme vám posílat zprávy.“

„Dobře. Mějte se.“

„Vy taky. A hodně štěstí.“

*

„To je pěkná blbost,“ vykřikl cechmistr a smetl tak námitky ze stolu. Šelest, Rys a Serena stáli v jeho kanceláři provoněné jasmínem, hřebíčkem a vonnými tyčinkami. Stáli v pozoru a dívali se před sebe jako vojáci. Právě předali nové zprávy a výsledky, přesun operativce v nebezpečí proveden do puntíku přesně, nikdo je nepronásledoval, žádné ztráty na životech. Pokud tam byl nepřítel, zalekl se. A siru Darethovi zamrzl úsměv do strašidelné masky. Pokud by vycenil zuby ještě víc, možná by mu upadl vršek hlavy.

„Dejme si to dohromady,“ donutil se mluvit klidně a přestat svírat hranu stolu. „Operativec vás kontaktuje, je zraněný − bodná rána − potom vám nakuká, že je tady ještě nějaký další problém, kromě toho zcela nedůležitého, že polovina našeho osazenstva má průjem a druhá boláky, vy mu to zbaštíte i s navijákem, proč taky ne, když cechu hrozí nebezpečí pořád, a aby toho nebylo málo, dostanete ho mimo Prahu a tedy zvýšíte jeho šance na únik.“

„Proč si tohle myslíte, pane cechmistře?“ Zeptala se opatrně Serena. Místo k ní se ale otočil na Rysa.

„Viděli jste nějakého vědmáka?“ Zeptal se ho.

Rys se ošil. „Ne.“

„Byli jste nějak ohroženi?“

Opět škubnutí. „Ne, nebyli, pane.“

„Šelest začal hlídat cech, vy jste jeli vyzvednout jeho rodinu.“

„Ano.“

„A právě o to tu jde. Máme jejich záznamy?“

„Zde, pane,“ postoupil dopředu Šelest a položil na stůl složky. „Není na nich nic zajímavého, Seka doma nebydlel, jako jeden z mnoha byl ubytovaný v ochranném prstenci kolem Vyšehradu.“

Dareth vzal složky do rukou a začetl se. Netrvalo dlouho a mrštil je zpátky na stůl.

„Jo, vidím, všechno je v pohodě, rodinná idylka kolem člena cechu. Nikde žádný problém, pořádek i v krbu.

A to nikoho z vás nepřekvapilo, že ta její matka je už dva měsíce po smrti?“

*

Poklop se zavřel a Seka přešel do provizorní kuchyně. Rozhodl se, že připraví nějakou svačinu. Byl vyděšený a unavený, Kateřina seděla se svojí matkou a dcerou vedle, hřály se u malého přenosného radiátoru a zíraly na sebe. Dítě bylo neobvykle klidné.

„Musí to tak být,“ zaskřípěla zuby babice.

„Ale proč? Vždyť nás zachránil, ví o nás už měsíc.“

„Ten jeho plán nám sice dal šanci, ale nezachránil nás úplně, máme teď jenom víc času, stejně, jako když jsem předtím nafingovala svou smrt. Po mrtvých se nikdo nedívá a já tě musela iniciovat co nejdřív, jinak bys zemřela. Ale tak či tak, ten čas, který pro nás Seka získal, nestačí.“

„Proč myslíš?“ Zeptala se jí Kateřina a zamávala holčičce prsty před obličejem.

„Nech toho, mami,“ odsunula jí ruku.

„Myslím si to proto, že dříve či později to bouchne a cech zjistí, že jsme vědmy. Seka je slaboch, tlak dlouho nevydrží. A ta jeho historka o zrádci, i to, jak se bodl do břicha, na to se cech nenachytá. Teď to sice jeho oči otočilo jinam, ale nemysli si, že zakrátko nezbystří něco shnilého. A potom půjdou rovnou sem.“

„No ano, ale nemusíme Sekovi přece nic udělat.“

„Je jejich členem. On ho nikdy úplně nezradí, teď si to ještě neuvědomuje, ale později bude litovat, jak se rozhodl. Věř mi, mám s tím dlouholeté zkušenosti.“

„A jak to chceš udělat?“

„Snadno. Seko!“ Zaskřehotala a tím operativce skutečně přivolala.

„Copak se děje?“ Přinesl misky s kuskusem a položil je na dřevěný stolek.

„Říkali jsme si, jak jsi byl odvážný, žes nám tak pomohl. Jsme ti vděčné.“

„Jo, tati. Jsi fajn,“ usmála se holčička. Na Seku to mělo stejný účinek jako pár gramů trávy, po obličeji se mu rozlil blažený výraz a spokojeně pokýval hlavou. I když Kateřina věděla, co se za chvíli stane, šokovalo ji, s jakou chladnokrevností to přijala. Svého muže, svého Seku milovala od prvního setkání na vlakovém nádraží, ale poté, co matka provedla iniciaci, se všechno změnilo. Láska ve strach, radost v odevzdání. Co když se to dozví? Co když jednou přijde domů a nechá si na krku amulet, kterým jinost vycítí? Co když si nebude dávat pozor a jednoduše se prozradí? Žít v neustálém děsu z představy, že na to jednoho dne přijde a s ním dorazí i několik dalších členů cechu, vezmou je do podzemí a popraví na gilotině.

A potom na to přišel a zachoval se jako skutečný milující otec. Pokusil se je zachránit. Vymýšlel to dlouho, plánoval dennodenně, místo, aby se věnoval lovu vědmáků, hledal způsob, jak jim pomoci. A teď, když její matka zvedla misku s kuskusem, sama jen mlčky přihlížela, neschopna slova, pozorovala ruku položenou dlaní vzhůru a vidličku, která se začala pomalu zvedat do vzduchu. Bylo jí ho trošku líto.

Seka s hrůzou sledoval, jak se příbor otáčí a stoupá, jak ho všechny tři ženy hypnotizují a jak se jeho hroty natáčejí správným směrem. Strnul, tohle nebylo v jeho silách pojmout. Vždyť byli příbuzní a to, že byla vědma…myslel, že by to spolu zvládli, stejně, jako to zvládali i těch osm let předtím.

„Nemusíte to dělat, já si nevymýšlel, v cechu je skutečně zrád…,“ začal a zvedl ruce na obranu, ale vidlička se vymrštila a zajela mu hluboko do krku. Nedokázal říct nic dalšího, pouze zachroptěl a posadil se. Pokusil se ji vytáhnout, ale už neměl dost sil.

„Vidíš, miláčku?“ Podívala se stařena na svoji vnučku. „Takhle to dopadne, když nás ohrožují zlí lidé. Takhle to vždycky dopadne. A teď, Kateřino, vezmi mobil a běž dolů na křižovatku. Zavolej všem rodinám, které se dostaly z Prahy. Řekni jim, že jsme našly bezpečný úkryt.“

„Ano, matko.“

„Hodná. Neměj strach, připravíme se, kdyby se náhodou něco stalo. Mám dojem, že je tu spousta zajímavých věcí, které by se daly použít…,“ rozhlédla se se zájmem po kontejneru. „Cože to říkal ten vrah? Že tu jsou zbraně?“

*

„Pošleme tam skupinu operativců,“ navrhl Dareth.

„Ne,“ zakroutila hlavou Serena. „To my pochybili, nikoliv cech.“ Sevřela Rysovu svalnatou paži a upřela na cechmistra své jediné oko.

„Je to váš přítel,“ namítl.

„To je pravda. Jenže takhle fungujeme, ne? Když je potřeba něco udělat, tak se to udělá. Vzájemné vztahy s tím nemají nic společného, cech je nutné chránit, protože bez něj bychom byli jen skupinou zabijáků, která loví jiné zabijáky.“

„Dobrá řeč,“ zabušil do stolu pěstí. „Takže ujednáno. A ty, Šeleste, jdeš s nimi.“

Lovec kývl a otočil se k odchodu. Všichni se museli připravit.

*

Doma si Serena vzala kompletní výbavu na ofenzivu. Přes halenku přehodila rybářskou vestu s kapsami na kinetické pláty, kraťásky vyměnila za volné kalhoty a brusle za pohorky. Opasek zatížila granáty, sumky naplnila trhavinami, minami a výbušninami, odpalovač strčila do kapsy, do vojenského batohu nacpala lékárničku, zásobníky, malou skříňku, teplé oblečení, dalekohled…spojila řemení a vytvořila si tak dva stehenní závěsy pro zbraňová pouzdra. Nebyla bojovnicí na dálku, k tomu měla ty třaskavé hračičky, na blízko jí stačilo střílet bez míření, takže do pouzder zasunula dva nabité samopaly Uzi a do druhé kapsy nůž. Nakonec si k levému zápěstí připevnila na suchý zip malou destičku s několika speciálními jehlicemi. To jenom pro jistotu.

Rys to měl snazší, ani se nepřevlékal, jenom si pod modré sako nasadil vzácnou vestu z nanotrubiček, díky nimž se při zásahu síla rozložila po celé ploše vesty a on zůstal nezraněný. Měli jich v celém cechu možná tak pět a Rys ji jednou získal za záchranu života. Ke zbraním se stavěl po svém, vyráběl prototypy, zlepšoval a předělával, co šlo, tajně se učil u zbrojmistra Dysona a analytičky Ranusty puškařskému řemeslu a teď usoudil, že dva z jeho experimentů jsou připraveny k praktickému použití.

První byla Šesticípa. Schránku s mechanismem měl již složenou, stačilo sešroubovat stěny k sobě a ujistit se, že vše drží, jak má, potom uložit mechanickou schránku do větší, kamenné a vyztužené, a i tu spojit pomocí pevných šroubů. Složený tlouk byl součástí dřevěné, okované násady a to dodalo výsledné zbrani ten pravý vzhled. Šesticípa měla být prototypem prvního mechanického kladiva se spouští aktivující vnitřní mechanismus. Z boku kladiva přidělal Rys malý mosazný číselník s krytkou a otvorem, ve kterém se ukazovalo jedno ze sedmi čísel. Pokud bojovník stiskl spoušť, mechanismus kladiva vybral náhodně jedno z vylepšení a to aktivoval. Které, to se zobrazilo na číselníku, a podle toho mohl Rys dopředu počítat se změnou, se níž bude následně bojovat. Bylo to dílem náhody, ale věřil v posvěcení udělené kladivu Vzdálenými a také v to, že Šesticípa bude sama vědět, co a v jaké chvíli nejvhodněji použít.

Druhým experimentem byla pistolová brokovnice. Na pohled vypadala jako prodloužená perkusní pistole bez zámku, nicméně s kohoutkem jako revolver a podlouhlým zásobníkem před lučíkem spouště. Dovnitř se vešlo pět plastových nábojnic a speciální závěr je vsouval jednu po druhé do nábojové komory. Zaoblená rukojeť zaručovala stabilitu zbraně, lepší přijmutí zpětného rázu a upravené ústí hlavně zase tlumení výstřelu. Proto se touto zbraní daly střílet jenom jednotné střely, hrubé broky by tlumič poškodily a udělaly ho nepoužitelným. A protože byl Rys fanatik do experimentálních zbraní, nosil ho do boje v holstru připevněném na boku a u něj ještě nasazovací bajonet.

Jako poboční zbraň zvolil klasickou Berettu, se kterou sice nebyl příliš spokojený a říkal si, že ji musí nějak vylepšit, ale zatím k tomu nedošlo. Nebral si žádný batoh ani jídlo, byl si jistý, že to zvládnou rychle a precizně. Pětikilové kladivo by se do pouzdra stejně nevešlo, tak si ho opřel o rameno a už teď si byl jistý, že s ním bude muset ještě hodně cvičit, a že se některý z mechanismů zaručeně zasekne. Ale to je údělem každého prototypu.

„Můžeme jít?“ Kývl na ozbrojenou Serenu.

„Rozhodně,“ zvedla vztyčený palec a vyměnila černou pásku přes oko za rudou se záměrným křížem.

*

Šelest na ně čekal dole, černé oblečení měl zaprášené, klobouk naražený do čela mu stínil obličej a ozbrojen byl jenom dvěma wakizashi – středními japonskými meči, se zkrácenou rukojetí. Nic víc, ale mluvit mu do toho nemohli. Do dodávky nasedli mlčky a Rys nastartoval. Byli připraveni.

*

Znovu ji napadaly ty stejné myšlenky. Jak je těžké zabít přítele? Je to hodně složité, i když víte, že udělal největší chybu svého života? Serena si celou cestu promítala, jaké to asi bude. Zabít vědmáka je lehké, ale dobrého kamaráda?

„Musíme počítat s tím, že se tam opevnili. Navíc mají vaše zbraně a zásoby, vydrželi by tam dlouho. Naší šancí je využít jejich důvěry ve své schopnosti a nepřipravenost na tak brzký a rychlý útok. Ještě jsme spolu nelovili, Ryse, přeji ti tedy dobrou mušku a pevný úder.“

„Děkuji, Šeleste, přeji ti přesnost a rychlost.“

„A tobě, Sereno, přeji štěstí a uvážlivost. Využívej své zbraně moudře.“

„Neboj se, vím, jak používat své zbraně. Ty taky nepotřebuješ poučování, jak se seká, nech to na mě.“

„Za jak dlouho tam budeme?“

„Vyjeli jsme z města, dejme tomu pětadvacet minut.“

„Dobrá. Půjdu se dozadu pomodlit a přebrousit meče.“

„Nebudeme tě rušit.“

*

„Musíme se připravit na jejich příchod a vězte, že oni přijdou.“ Ženy a muži obklopovali Sekovo tělo a pozorovali ho. Stařena stála v čele, v pravici třímala řeznický nůž a oči se jí leskly. Pokračovala: „Tento muž byl za svého života členem cechu. Je jím i po smrti. Vezměte si jeho zrak, jeho sílu, jeho rychlost, vydloubněte mu oči, snězte játra, usekněte nohy. Udělejte, co je potřeba k uctění starých bohů.“ Kdákavě se rozesmála, natáhla se dopředu a zkušeným pohybem zápěstí otevřela mrtvému břicho. Namočila si v jeho útrobách ruce, pozvedla krvavé prsty a se stále stejným šklebem si pomalovala tvář. Ostatní následovali jejího příkladu, tísnili se kolem Seky a snažili se získat všechno, co šlo.

*

Dorazili půl kilometru před křižovatku, kde začínal výstup do zalesněného kopce. Cestou popsali Šelestovi do nejmenších podrobností, jak okolí vypadá, kde se lze dobře ukrýt a na co si dát pozor. Jakmile vystoupili, tak se od nich černý lovec oddělil, zmizel ve stínech a jako by se propadl do země. Rys a Serena se na sebe podívali, ani jeden to nechtěl říct nahlas, ale napadlo je, jestli prostě nemají počkat, než to Šelest vyřídí a vrátit se zpátky do Prahy. Ne, to by nebylo uctivé ani vůči Sekovi ani cechu. Museli udělat, co bylo potřeba.

Rys vyrazil obloukem, aby se dostal k úkrytu seshora. Serena šla odspodu, kolmo na nezpevněnou cestu. V určitém bodě ji přejde a půjde rovnoběžně s kozí stezkou, jak ji duchaplně označil její přítel. Oba dva, vyzbrojeni ochrannými amulety, měli rychle poznat, jestli se v okolí nachází nějaký vědmák. Serena netušila, jak ty Rysovy, ale její amulet sebou začal brzy po výšlapu škubat a zahřívat se. Co to znamenalo, věděla přesně, jenom byla překvapená rychlostí, s jakou to začalo. Rodina si asi zavolala příbuzné.

Na prvního vědmáka narazila kousek před cestou. Ležel na zemi s rozhozenýma rukama, starší muž s vlasy učesanými na pěšinku. Podříznutý krk přestal teprve před chvílí chrlit krev − Šelest tudy prošel dřív než ona. Zkontrolovala, zda je skutečně mrtvý, a podle tradice mu vložila na jazyk stříbrnou minci a prorazila hrtan malým kolíkem. Dělalo se to tak vždycky, i když to bylo podle ní nechutné.

Vstala a vystoupala o pár metrů. Chvíli pozorovala z úkrytu keře cestu v obou směrech a kousek pod úrovní stezky objevila dva vědmáky. Další starší muž a zřejmě jeho žena. Čekala, neměla s sebou nic tichého, čím by je mohla popravit a přitom na sebe příliš neupozornit, a plížit se s nožem se jí nechtělo. Signálem k akci byl pro ni výkřik odněkud shora, plný bolesti, který někdo pohotově utnul. Na nic nečekala, odjistila granát a vysokým obloukem ho hodila mezi rozhlížející se pár. Ani nevěděli, co je roztrhalo na kusy.

Přeběhla přes cestu asi deset metrů nad kráterem a nahlédla na kozí stezku. Někdo po ní sbíhal, vytáhla oba samopaly a ve správnou chvíli do něj našila dvojitou dávku olova. Po stezce dolů se skutálela mrtvola následovaná chvostem krve jako ocasem komety a zastavila se o kamení. Amulet zacinkal, Serena udělala kotoul a na místě, kde ještě před okamžikem stála, explodovala půda. Někdo ji měl na mušce.

*

Rys podřízl skučícího vědmáka a zastrčil nůž do pouzdra. Vypáčil kladivo z proraženého hrudníku a rozhlédl se, ten výkřik museli slyšet až v Praze, tohle se mu moc nepovedlo. Přehmátl na násadě a rozeběhl se z kopce dolů. Toliko k tiché akci. Přeskočil dva kameny, až mu vlasy zavlály ve větru jako hrdinovi nějakého nízkorozpočtového brakového filmu a přitiskl se ke skále. Slyšel opatrný hovor, tady v lese se všechno strašně rozléhá, jenže ty vědmáky odkojilo město, stejně jako jeho a les mátl smysly. Byli nad ním, to věděl jistě, pomalu se plížili, otočil se zpátky a počkal, až přejdou. Teď byl rád, že si na sebe nevzal nic těžkého, co by skřípalo nebo chřestilo, zato ta trojice vědmáků se zjevně předem připravila na všechno.

Byli k němu zády a proto neviděl všechno, ale z jednoho cítil opar ochranné aury vznášející se kolem jako smrad, druhý držel do ramene založenou kulovnici a třetí nejistě svíral modře opaleskující sekeru. Pod nohama jim praskaly větvičky, synchronizoval s nimi krok a dostal se až za jejich záda.

Zmáčkl spoušť Šesticípy, ve schránce to cvaklo, ozubená kolečka se přetočila a na číselníku naskočila trojka – tornádo. Na vrcholu násady, těsně nad vyztuženým tloukem, se otevřela kovová poklice. Široce máchl kladivem a z dutiny se na vědmáky rozptýlil zelenkavý prach. Ucítili ho, rozhlédli se, ale to už bylo pozdě; stiskl páčku za číselníkem, jiskra života zapálila smetanový oblak a oni vzpláli jako vích. Tentokrát je nedorážel, když už se prozradili, tak ať ty ostatní alespoň pořádně vystraší.

Zaklapl poklici, otočil se a směřoval po předchozí trase kolem skály, pryč od ječících lidských pochodní.

*

Serena uslyšela křik právě ve chvíli, kdy se drápala mezi stromy. Jeden proud jinosti ji zasáhl do zad, ale pojal ho prázdný amulet, nabil se, roztřásl a praskl. Ždibeček síly, který nedokázal vysát, ji hodil dopředu, až upadla a musela se opřít o lokty. Přetočila se na záda, zvedla Uziny a zmateně tiskla spouště. Vypustila kvičící sršně mezi keře, aniž by tušila, jestli vůbec něco zasáhla. Nad hlavou jí praskla tlustá větev a dopadla na prsa, vyhekla a shodila ji. Zjevně minula, to by po ní teď nešel samotný les.

*

Rys se dostal k úkrytu, ale byl zatím sám… a to se tu měli setkat. Znamenalo to, že má Serena problémy, vyrazil tedy podél kozí stezky, kudy měla jít i jeho přítelkyně, a hledal potíže.

*

Schovaná za stromem vyměnila prázdné zásobníky za plné, položila ke kořenům jednu minu a odpalovač nastavila na půl minuty. Rozeběhla se do kopce a uslyšela za sebou praskot − někdo přiměl kořeny, aby se jí zachytávaly za kotníky. Naštěstí ne dost rychle, změnila směr a vyběhla na cestu. Sice teď byla všem na očích, ale zato tu nebyly stromy.

V dálce uslyšela ženský hlas: „Ne, ne ne ne neee!“ A potom ticho, Šelest zřejmě odčinil další kus své viny. Rozptýlená na okamžik pohyby větví a samotného lesa nezaregistrovala, že sotva tři metry od ní, těsně na okraji silnice skrytá houštinami, stojí babice a mhouří oči. Za Sereninými zády se ozval výbuch.

Zkusila zvednout zbraně, ale nemohla se pohnout. Jen tam tak stála jako přimražená, kolem ní pršely třísky a čekala na okamžik, kdy ji ta ženská zabije. Když si představila, že téhle osobě pomáhala ještě ten samý den do dodávky, nejraději by se zaškrtila. Babka si sundala z krku nějaký talisman a políbila ho. Co chtěla udělat, to Serena nezjistila, protože se za vědmou zjevil jako pomsta bohů Rys, rozmáchl se v širokém oblouku Šesticípou a pokusil se jí prostou hrubou silou utrhnout hlavu.

Babice jakoby vycítila směr úderu, skrčila se a kladivo neškodně prolétlo nad její hlavou. Složila prsty a než Rys ukočíroval pětikilovou zbraň a rozpřáhl se podruhé, udeřila ho zezadu tlustá buková větev a mrštila s ním na cestu k Sereně.

„Tak jste tady oba,“ usmála se babka pampeliškově žlutými zuby a oprášila si sukni. Rys se opatrně zvedal, Serena dál stála bez hnutí.

„Musím říct, že se ani nedivím, že jste tu tak brzo. Ten hlupák Seka si mohl vymyslet lepší výmluvu.“

„Ano?“ Zamručel Rys a otočil se k ní. Pohyboval se pomalu, protože věděl, že na něj může kdykoliv zaútočit, a že je teď ve výhodě.

„Mělo ho napadnout, že se jako první podíváte do jeho spisů, škoda, vážně škoda. Vypadali jste jako sympatický pár, ale sloužit cechu… je typické, že jste přijeli sami napravit to, co jste předtím zpackali, to je přesně ve stylu vaší ješitnosti.“ Nespokojeně mlaskla a ustoupila.

„Zajímalo by mě…,“ zkontroloval analytik Serenu pohledem, „…jak to, že na vás nereagovaly naše amulety.“

„To je dobrá otázka. Jenže, víte, Kateřina má sice ještě tak málo moci, že ji nelze téměř vycítit, ale Seka pro jistotu vymyslel plán. Kradl kosti z vaší slavné kostnice a já si z nich upletla slušivou zbroj.“ Rozchechtala se jako blázen, ani se jí nedivil, muselo to neuvěřitelně bolet, když to měla na sobě. Teď bylo jasné, proč šla předtím do kopce tak těžce a udýchaně, vždyť jí ty posvěcené kosti musely brát spoustu síly. A protože neměla moc, nebylo možné ji ani zaregistrovat. Svátost navíc působila i na okolí, tedy jak na ni, tak na její příbuzné.

 Jedno bylo zajímavé, že ochrana vydržela funkční i tak dlouho po přesunu z kostnice, to bylo nejspíš způsobené tím, že měly kosti neustále co čerpat.

„Co teď?“ Chtěl vědět.

„Teď?“ Utřela si slzy smíchu. „Teď je tvá přítelkyně v mé moci, a pokud nechceš, aby se jí něco stalo, tak se nebudeš hýbat.“

„Nejsi normální vědma, jsi jiná, neobvyklá.“

„Vaši předci mi říkali bosorka. Ale vy už používáte jiné názvy, nejspíš byste mě označili jako zemní vědmu. To je velmi vzácné.“ Když mluvila, přímo z ní odkapávala samolibost nad vlastní výjimečností. Rys pomalu upustil kladivo.

„Výborně, jsem ráda, žes to pochopil, nemá cenu pokoušet se o odpor. Možná jste zabili pár našich, ale neměj strach, to, co ti provedou zbylí, by udělali i tak.“

„Já ti nevím, babo. Ale znáš to, jak to chodí v pohádkách. Ukecaný záporák vždycky prohraje,“ ušklíbl se Rys a rozpřáhl ruce na znamení porážky.

Babici to nejspíš taky pobavilo, protože se uchechtla a olízla si odpudivým pohybem jazyka rty. „To máš pravdu, jenže my nejsme v…,“ dál se nedostala, najednou se událo příliš mnoho věcí naráz, Rys bleskově tasil dlouhou perkusnici, střelil ji do hrudi, skočil na Serenu, za letu stihl stisknout spoušť ještě podruhé a potom povalil ztuhlou přítelkyni na zem − vykřikla bolestí, ale důležité bylo, že vykřikla. Paralýza nebo možná uhranutí sláblo.

Babici střely odmrštily dozadu, roztrhaly jí šaty na prsou, ale nezabily ji, byla totiž první stařenou v historii, která nepohrdla moderním vybavením a oblékla si neprůstřelnou vestu. Zato vydýchat střelu, to už pro ni bylo horší, kdyby použil pistoli, možná by za chvíli vyskočila jako koroptev, protože měla, baba, tuhý kořínek, ale tahle munice jí prorazila oba jinostní štíty, kterými byla obrněná, a potom ještě ta vesta… no, bude mít štěstí, když to budou jenom nalomená žebra. Až se vrátí do úkrytu, namíchá si mast, která pomůže regeneraci.

Rys se zvedl a zkusmo vystřelil do lesa zbývající tři střely. Přebil zásobník, natáhl závěr, zkontroloval Serenu, ale ta už byla také na nohou a právě něco skládala dohromady.

„Radši ustup,“ poradila mu a zvedla něco, co vypadalo jako slepenina několika balíčků. Mrštila tím do lesa a obrátila se zády k epicentru. Rys ještě stihl popadnout kladivo, když to najednou bouchlo a deset čtverečních metrů lesa se naráz proměnilo v hořící peklo.

„Už tam není,“ poznamenal po chvíli a oprášil si popel z ramen.

„To je možný. Ale aspoň jsme ji vyhnali z hnízda. Teď tu ropuchu ještě sejmout, díky žes mě povalil, nějak způsobila, že se kolem mě všude svíjeli hadi, nemohla jsem se ani pohnout, aby nezaútočili.“ Krvežíznivě se zahleděla do plamenů a ukázala ke kozí stezce. „Myslím, že teď už je to bezpečné. Kdo byl venku, buď utekl nebo se stáhl.“

„Neutekl,“ ozval se za nimi šelestivý hlas. „Nikomu jsem nedovolil utéct, zbytek se stáhl do úkrytu.“ Zabiják zasunul jeden z mečů do pouzdra a upravil si klobouk, aby mu nesvítilo do očí. „Dokončete to, já budu hlídat, aby sem náhodou nedorazil někdo další. Zvládnete to?“

„Nemůže jich tam být víc než pět,“ pokrčila rameny Serena.

„Já bych řekl tak osm,“ namítl Rys.

„Sázka?“

„O co?“

„Pokud vyhraju, tak zajdeme na masáž a ty platíš.“

„A když vyhraju já?“

„Tak ti tu masáž udělám sama,“ usmála se rozpustile. Vyšlapali kopec směrem k padacím dveřím a objevili je zajištěné a neporušené. Někdo je zevnitř uzamkl a jinost, generující sílu skrz nakreslené runy, zabraňovala zbraním, aby poklop prorazily.

„Co teď?“ Chtěl vědět Rys a opřel se o kladivo.

„Máš v té své Šesticípě čelist?“

„Ano,“ kývl a zmáčkl spoušť. Číselník cvakl, číslo šest – čelist, Rys zkrátka věděl, že žádné jiné se neaktivuje.

Zadní část kladiva se rozevřela do čtyř směrů a vytvořila tak místo pro Serenin šílený nápad − vyndala z batohu krabičku a z ní čirý, broušený krystal.

„Co to je?“

„To jsem si vypůjčila z cechovního skladu už před pár měsíci,“ odpověděla pyšně. „Je to anorganická výbušnina aktivovatelná pouze zvukem, vyrobená americkými vědci. Na, udeř, udeř silně a hluboko.“ Podala mu ji, pokrčil tedy rameny, vložil kámen do vzniklých mezer a ujistil se, že drží. Potom si nadhodil Šesticípu na rameno, zvedl ji do vzduchu a prudce s ní práskl do padacích dveří. Krystal se zarazil do hlíny na pět centimetrů hluboko, trčel vzhůru jako varovný ukazovák, ale toho si Serena sotva všimla. Odhrnula vlasy z čela a zastrčila do vyvrtané dírky v boku krystalu speciální aktivátor.

„Pojď, a raději dost daleko. Tu čelist už můžeš zasunout.“ Vrátila se po straně mezi stromy, počkala, až ji Rys dojde a políbila ho. Než stihl udělat cokoliv dalšího, otočila kroužkem na zápěstní destičce. Zvuk, podobající se nanejvýš pískotu netopýrů, měl tu správnou vlnovou frekvenci, která proměnila krystal v malou atomovou bombu. Vykousl do země kruh o dokonalém průměru tří metrů, hlína, plech, padací dveře, žebřík, všechno se vypařilo a zůstaly jenom spálené okraje.

„Vědmáci přicházejí, vědmáci přicházejí!“ Zařval Rys válečný pokřik operativců a skočil do díry, Serena okamžitě za ním.

*

Dopadl na překvapeného vědmáka, slepě tápajícího nevidomýma očima kolem sebe. Šesticípa mu rozdrtila hlavu, aniž by vydal jediný zvuk. Druhý vědmák stál dva metry za ním, když došlo k výbuchu, byl otočený zády, pouze ho to ohlušilo, a tak se rozmáchl pokrčenými prsty a vyvolával nějaké podivné kouzlo. Rys ho ťukl násadou mezi oči, vědmák se okamžitě přestal soustředit, druhý úder byl veden plnou silou, nabral ho do žeber a přirazil ke stěně. Vědmák ještě žil a další prolézal otvorem z druhého kontejneru. Serena se nožem postarala o zmrzačeného, zatímco Rys udeřil svrchu na nového soupeře, ale kladivo se odrazilo od jeho psychického štítu. Vědmák měl na tváři krutý úšklebek, narovnal se a udeřil větrnou pěstí, která analytika odhodila přes půlku místnosti.

Serena vykřikla, stiskla samopal, ale střely jenom neškodně vykousaly díry do plechu nad vědmákovou hlavou. Ten se přikrčený dostal až k ní, odrazil jí zbraň do strany, udeřil spojenými očarovanými prsty do vesty – pronikl kinetickým plátem jako papírem a prorazil by i kůži a maso, kdyby mu nezatlačila oko do lebky. Zařval, ustoupil, zmateně kolem sebe šířil proudy moci, ale žádný nebyl usměrněn natolik, aby někoho zranil. Rys přiskočil, stiskl spoušť kladiva, na číselníku naskočila dvojka – pepřenka. V přední části Šesticípy se uvolnila tlaková deska s růžicí pěti hlavní, každá pro jednu komoru v revolverovém bubínku uvnitř kladiva. Jakmile úderná plocha narazila na psychický blok vědmáka, který se mezitím dokázal na ochranu soustředit, tlaková deska stiskla sekundární mechanismus a ten zase kohoutek hlavně. Střela prošla psychickým blokem a prostřelila vědmáka skrz na skrz, a zatímco kladivo šlo vlivem zpětného rázu dozadu, vědmák byl mrštěn stranou a přimáčknut na zeď. Rysovi to nestačilo, rozmáchl se podruhé, tentokrát už byl psychický blok tak slabý, že tlouk kladiva rozdrtil vědmákovi žebra na jedné polovině těla. Tlaková deska, sekundární mechanismus, druhá hlaveň vystřelila… Rys se rozmáchl potřetí, psychický blok žádný, úder proměnil vnitřní orgány na kaši, tlaková deska se stlačila, ale výstřel nezazněl.

„Co to, do pr…,“ podíval se Rys na zakrvácený tlouk a rozmáchl se znovu. Udeřil do mrtvého vědmáka několikrát, očekával výstřely, ale nic. Vyklopil z boku kladiva bubínek a zjistil, že se topí v krvi. Proto nevystřelil, sekundární mechanismus se zasekl.

Analytik zajistil číslo dva a zaklapl bubínek. Později se na to podívá, teď prostě pepřenku používat nebude. Nevadí, kdyby byl uvnitř ještě někdo nebezpečný, už by po nich jistě šel. Zkontroloval Serenu, která si prohlížela bok a pohladil ji po hlavě. „Jsi v pořádku?“

„Jsem, jenom…,“ rozmazala si krev po tváři, jak si odhrnovala zpocené vlasy. „Myslela jsem, že mi vytrhne játra, podívej se, vždyť ta jeho ruka prošla plátem úplně snadno. Kdybych zazmatkovala, byla bych mrtvá…“

„A příště si stěžuj, že tě příliš chráním,“ poznamenal Rys a nadhodil si Šesticípu. Její váha ho už unavovala, ještě chvíli a raději ji odloží. „Půjdeme?“

„Už je to jenom kousek. Pokud je za dveřmi Kateřina s brokovnicí, budu tě krýt,“ zvedla Serena oba samopaly a zašklebila se.

„Tak jdeme na to!“ Dodal si odvahy několika nádechy a rozrazil dveře. Za nimi je ale nečekala Kateřina, nýbrž její matka, která si to tady za tak krátkou chvíli dokázala docela slušně upravit. Nějakou neznámou silou odstranila předěl mezi tímto a dalším kontejnerem, čímž ho udělala delší a prostornější, podlahu pokryla svíjejícími se kořeny a na strop zavěsila a rozsvítila několik olejových lamp. Stála na druhé straně sama, pravici omotanou travnatým hadem, v levici dřevěného ptáčka. Vypadala smutně, i když to na té zvrásněné tváři nebylo úplně poznat.

„Zabili jste i Martina? Nemáte kousek srdce,“ zavrčela a z očí jí kanuly slzy na krví pomalované tváře. Potom vykřikla a ten křik se změnil ve smích. „Zemřete!“ Dřevěný ptáček se proti nim rozletěl jako šipka, Serena začala střílet, ale neměla šanci, Rys zachoval chladnější hlavu a použil amulet, stiskl ho, až si o nabroušený okraj rozřízl dlaň a jinost uložená v předmětu vytvořila kolem něj dočasnou ochranu. Ptáček se o ni roztříštil, to však babici nestačilo, sevřela levici v pěst a zvedla ji nad hlavu, začala zpívat a dřevěné úlomky se znovu zvedly. Tentokrát mířila Serena lépe – nevybrala si za cíl vznášející se třísky, ale samotnou stařenu. Její neprůstřelná vesta byla sice kvalitní, ale tělo už tolik ne. Shodilo ji to na zem a zabránilo dokončit mantru, zelený had se pohnul a vklouzl pod kořeny.

 „Sereno, pozor!“ Vykřikl Rys, stiskl spoušť a číselník vybral jedničku – bodec. Z dolní části rukojeti vyjela ostrá čepel, analytik skočil dopředu a na poslední chvíli přibil travnatého hada k zemi. Myslel si, že je po všem, ale tráva tvořící hadovo tělo se začala rozplétat a formovat do dvou menších háďat. Než se však stihly více pohnout, Serena na ně dupla a ukončila tak jejich magický život.

K babici došli zároveň, seděla tam, kam ji posadily střely zapletené do vesty, těžce dýchala a asi se nemohla zvednout. Zkusila přiopile mávat rukama, ale moc jí to nešlo, měla nejspíš něco zlomeného. Zaostřila na ně, usmála se a zavrčela: „Dělejte, co umíte nejhoršího, vrahové. Já se vám stejně nevzdám,“ zakroutila hlavou. Rys se podíval na Serenu − ta se jen pousmála − rozpřáhl se kladivem a udeřil babici z boku do hlavy. Chruplo to a zpod sukně jí začala na podlahu hlasitě crčet moč.

*

V křížovém kontejneru našli Sekovu manželku plačící nad jeho mrtvým tělem. Chyběly mu oči a soudě podle díry v břiše i nějaké orgány. Spolu s Kateřinou tam bylo i několik dalších žen, pokusily se jim zuřivě vrátit to, co oni provedli jejím manželům a synům, ale proti dvěma samopalům a kladivu neměly šanci. Oba partneři pozorovali výslednou spoušť mlčky, zamazaní od hlavy až k patě krví, neměli moc co říct.

„Zasloužili si to,“ porušila nakonec ticho Serena.

„Za to, co mu udělali? Určitě. Vždyť ho zabili bez jakékoliv úcty. Vidličkou…,“ přikývl Rys a zkusmo si čichl ke kladivu. „Fuj, to ale smrdí!“ Zaklel, pustil pošpiněnou zbraň na zem a místo ní přezbrojil na pistolovou brokovnici a Berettu. Než se vydali dál, namontoval pod hlaveň prototypu bodák a zkontroloval zásobník.

„Hele, tady je ta její kostěná zbroj,“ ukázala operativkyně na prstní kůstky spojené provázkem do čtyř dlouhých řad a našitých na hrubou látku. „Co s tím?“

„Zničíme to. Potom půjdeme dál,“ rozhodl Rys.

V provizorní kuchyni nikoho nenašli, ale za posunutou skříní se černal průchod do únikové chodby.

„Někdo se nám tudy snaží utéct,“ analytik nahlédl do otvoru, ale moc se mu tam nechtělo.

„Čekej,“ zvedla Serena prst. Na chvíli se zaposlouchali, než se ozvalo několik tlumených výbuchů. Operativkyně spokojeně přikývla. „Můžeme jít dál.“

 V lůžkovém kontejneru objevili Sekovu dceru. Dívala se na ně velkýma laníma očima a v ruce držela panenku.

„Maličká,“ spustila Serena, ale Rys ji zadržel. „Podívej,“ řekl a ukázal za dívčina záda. Holčička se tam také podívala, ale asi nespatřila nic zvláštního, protože se zase otočila nazpět. Zato Rys se Serenou něco zvláštního viděli − roj vidliček vznášející se nad jejím ramenem.

„Teď pomalu,“ kývl hlavou a trochu se přikrčil. Vidličky se líně točily ve vzduchu a nejevily známky nějakého rychlejšího pohybu.

„Chcete si se mnou hrát?“ Zeptala se holčička zvědavě.

„Něco takového,“ přikývl Rys. „Byli bychom ale rádi, kdybys dala ty vidličky dolů.“

„Nedám,“ zakroutila hlavou. „Babička říkala, ať dělám, co mě baví. Ať se učím. A já se učím rychle. Dokázali byste mě zabít?“

„Jako členové cechu ano, jako tví známí…“

„Já už zabila,“ pochlubila se.

„To tys poslala svého tátu do nebe?“ Serena se nehýbala a pouze opatrně mrkala jediným okem.

„Jo,“ vykopla nohama dívenka. „On totiž nechtěl poslouchat maminku a babička mi říkala, že maminky se mají poslouchat, že jinak jsou smutné.“

„Tak jsi zařídila, aby byla šťastná.“

„Jo.“ Znovu vykopla. „Kde je? Chci ji vidět.“

„To teď nepůjde,“ zakroutil Rys hlavou, opatrně, diplomaticky.

„Proč?“ Zvedla obočí, vidličky se zavlnily.

Serena se nadechla, tohle nemohla vydržet, vzkypěla v ní žluč. „Protože je mrtvá, ty jedna malá lidská zrůdo!“

Vidličky vystřelily proti nim, trojice zbraní třeskla výstřelem v synchronizovaném tanci, na zem dopadlo něčí tělo…

*

„Vyhrála jsem sázku. Platíš masáž,“ protahovala si Serena znavená ramena.

„Vyhrála bys, kdyby jich tam nebylo víc, než pět.“

„Taky jich víc nebylo. Ten, co utíkal, se nepočítá, zemřel až mimo úkryt a ženské u Seka nebyly všechny vědmy.“

„Takže takhle to chceš narafičit? A to se s tebou mám hádat? Ach jo, co mám s tebou dělat, dobře, dostaneš masáž, ale jenom proto, žes mi zachránila život,“ povískal ji ve vlasech.

„Miluji tě,“ ušklíbla se kysele.

Skutečně ho milovala.

*

„Takže je to vyřízeno,“ zavřel cechmistr složku a odložil ji bokem.

„Ano, pane,“ přikývli postupně Šelest, Rys i Serena. Zase stáli nastoupení v kanceláři.

„Kolik padlo vědmáků?“

„Dohromady patnáct, pane. Z našich padl pouze jediný, operativec Seka.“

„Dobrá. Patnáct vědmáků je dobrý počet. Podle toho, co uvádíte v záznamech, se jednalo hlavně o malé rodiny. Myslím, že tohle si připravovali docela dlouho. Výborně, výborně, nakonec to přece jen bylo k užitku, neztratili jste tvář a ještě to využili ke svému prospěchu. Kosti padlých se vybělí a přidají do kostnice, jako pokaždé, a tuhle věc můžeme považovat za vyřízenou.“

„A co Seka, pane?“ Chtěla vědět Serena. „Bude pohřben, jak se sluší a patří? Na našem hřbitově?“

„Ne, Sereno. Je to zrádce a bude s ním tak i nakládáno. Jeho kosti budou hnít mezi vědmáky a jeho duch nenajde klid.“

„Ale, cechmistře, to nemůžete…,“ vykřikl Rys, ale Darethův pohled ho zastavil.

„Neříkejte mi, laskavě, co můžu a nemůžu. Seka vás všechny vystavil nebezpečí, zradil cech, existuje snad něco horšího, než ztratit důvěru v blízkého člověka? Ne, se zrádci se zachází jediným způsobem a vy tomu nebudete bránit, je to jasné? A teď běžte.“

„To není správné,“ zabručel Rys poraženecky. Otočili se k odchodu, rozzlobení, smutní, unavení. Šelest mlčel a stál stranou, alespoň do té doby, než odešli.

Dareth se opřel do křesla. „Máš ještě něco na srdci, kromě šelestu?“

„To má být vtip, cechmistře?“

„Ani v nejmenším,“ zachoval Dareth kamennou tvář.

„Chtěl jsem vám jenom říct, že Rys na analytika bojoval velmi slušně, možná byste se měl zamyslet nad jeho převelením do jiné kasty.“

„Takové věci se nestávají.“

„Jsou vzácností, ale v cechovních listinách se takové případy najdou.“

„Složil jenom tři pečetě, navíc se na něm podepsaly tak, že může mluvit jen pravdu. Kdyby pracoval v týmu, za chvíli by si z neustálých vtípků prostřelil hlavu. Ne, raději ho nechám tam, kde je.“

„Ještě druhá věc, pane.“

„Ano?“

„Není možné, aby měl Seka pravdu a v cechu byl zrádce?“

„To není možné. Doktor říká, že tu nemoc způsobila voda ze studny. Dostaly se do ní nějaké chemikálie, prý už pracuje na úpravě čističky. Konec řečí, na tohle téma už nechci slyšet ani slovo, jste stejní, ty, Derek a Silvio. Raději už běž.“

„Rozumím, cechmistře. Sbohem.“

„Já vím, já vím. Tobě taky,“ propustil ho sir Dareth mávnutím ruky, nahlížel do složek, aniž by Šelesta skutečně vnímal.

Nakonec o samotě tiše zabručel: „To by tak ještě scházelo, aby nám vodu otrávili schválně.“

<zpět>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *