Kavárenský deník/nočník (díl I): Časem k nepříteli

 

Předmluva

 

Bla bla bla bla bla bla bla Bla bla bla bla bla bla

bla

Bla bla bla bla bla bla bla Bla bla bla bla bla bla

bla

Bla bla bla bla bla bla bla

Bla bla bla bla bla bla bla

Bla bla bla bla bla bla bla

Bla bla bla bla bla bla bla

Bla bla bla bla bla bla bla

Bla bla bla bla bla bla bla

Bla bla bla bla bla bla bla

BLA

Bla

 

Bla bla bla bla bla bla bla

 

 

Bla

 

P.S.: Bla bla bla bla bla bla bla

 

Vzhůru do věží

Eliška Anna Kubičková

 

A jé, už zase jdou. Nesou lana přes rameno a všechny ty skoby a nástroje, které do mě budou zatloukat. Dneska jsou dokonce tři. A to jsem si myslela, že si už teď na podzim trochu odpočinu. Zřejmě jim sezóna letos končí nějak později. Mám ráda ten čas, kdy zlátne listí a slunce mě hladí paprskem prodírajícím se skrz chomáče mlhy. Nejdřív žloutnou lístečky na keřích až nahoře na vrcholcích mých sester a kamarádek v našem masivu. Vlastně ani nevím, proč mají vlasy, jen já jsem holá, bez porostu jako ta skleněná hora v pohádce. Možná proto, že jsem ze všech nejvyšší. Až sem nahoru nedolétla žádná semínka, žádná rostlina zde nezapustila kořeny. A tak tu stojím lesklá kapičkami listopadového mrholení a šedivá jako soumrak. Doufám, že alespoň počkají, až oschnu a nebudou se sápat na mokrou stěnu. Snad vědí, že se na mokrý pískovec nesmí.

Tak přece se ta obloha protrhává. Trvá jim to dlouho. Asi čekají na lepší počasí. Taky sem dneska vůbec nemuseli chodit. Alespoň bych měla klid. Doufám, že použijí hotové stupy a nebudou moc zatloukat. Ale oni stejně vždycky hledají nové cesty. Lidi si pořád musí něco dokazovat. Musí předvádět, že jsou lepší, že mohou dál a výš než ostatní. Proto lezou nejvíc na mě, že jsem nejvyšší a nejhladší. Chtějí si dokázat, že vylezou i na tu nejtěžší skálu. Tihle lezci jsou ještě víc ctižádostiví než ostatní lidé. Pořád se drápou nahoru. Jakoby jim nestačilo klidně stát a setrvat na místě jako to děláme my.

„Ťuk, ťuk“, už to začíná. Hluk, ťukání, hlasy až do večera. Snad nebudou moc zatloukat. Sice je to jen do svrchní vrstvy kamene, takže to nebolí, ale žádné ztenčování stěn není dobré. A už lezou. Chytit, stoupnout, přivázat a tak pořád dokola. Ten prostřední má tmavé brýle, přestože je skoro pořád zataženo. A jakou dobu mu trvá, než najde chyt. Tak dlouho prohmatává každé místo. Proč se nepodívá, bylo by to rychlejší. Přes ty černé brýle nemůže nic vidět. Podle toho, kde je slunce a kam vylezli, tak jim to bude trvat dvakrát déle než obvykle. Chyt, stup, chyt, stup, chyt, stup… to bude ještě dobrodružství, než se tihle dostanou nahoru a vztyčí se na mojí hlavě, na tom půl metru čtverečním. Jsem zvědavá, jak se tam ve třech vejdou. Aby se vůbec stačili vrátit do setmění.

Tak se přece jen vyjasnilo. Zdá se, že i mým lezcům to jde lépe. Tohle mi někdy holky závidí, že je o mě tak velký zájem. Nevědí, co to je být samá skoba. Jde jim to opravdu dobře. Jsou sehraní. Ještě kousek, už budou na vrcholu. Tak, konečně, sláva. Dneska to ale bude větší sláva než obvykle. To mi budou závidět až v Adršpachu. Jsem první skalní věž, na kterou vylezl nevidomý horolezec.

 

Na Jiřího z Poděbrad

Clarissa Dalloway

 

Profukuje. Dny, kdy byly lavičky pohodlné, a slunce pálilo, se pozvolna chýlí ke konci. Začíná podzim, příjemné babí léto. Má hlava je korunou spadaného listí. Dokud nezafouká a vítr se mi jako kocour neproplete mezi svaly, kosti vytrvale prohřívá teplo kráčejícího října.  Jen štěstí, nic víc. Nadechuji se zhluboka, poslouchám, vnímám, dívám se. Na stydnoucím trávníku posedávají děti na dece s obláčky. Jejich smích ke mně v jemných poryvech přináší vítr. Těší se vzájemnou přítomností, zelenou trávou, neobvykle svěží na toto roční období, bez starosti. Povlávají jako balónky vypuštěné do vzduchu bez jediného opěrného bodu nebo kontaktu se zemí. Závidím jim.

Matky se staženými vlasy a obnaženými rameny svěřují své křivdy teplé podzimní obloze a sobě navzájem. Jsou bezradné, rozmrzelé a sotva sbírají síly postavit se té dlani, která přehodila výhybku a vyklonila je v průběhu let z předpokládané trasy. Kočárky zatím vyčkávají odstavené ve stínu a hovor je živý. Přímo před mýma očima se projíždí drobounká slečna na kole s přídavnými kolečky. Vykřikuje, volá po pozornosti. „Mami, díváš se?“

Na vedlejší lavičce, je to jen kousek, sedí čtyři schoulené postavy starých dam. Setkaly se jen na chvíli, snad kdysi sdílely jednu lavici a možná je švagr jedné, vzdáleným příbuzným té třetí dámy s šeříkovou trvalou. Mají stále co vyprávět, vždyť ten říjnový den je tak teplý a příjemný. Přeje prochladlým kloubům a vybydleným zákoutím, ve kterých dávno nezaznívají hlasy mladých a která v srdci zůstala trpce opuštěná. Čas jakoby neproměnil vůbec nic, jen příhod a nemocí přibývá a vnuk se nedávno zasnoubil. „Je moc úspěšný,“ říká a myslí na manžela, jestli nezapomněl ohřát ten pozůstatek v plastové krabičce od včerejší večeře. Je tak nepraktický! Co počít, až mu jednou nebudu moci poradit? „Tašku do nemocnice mám pro jistotu pořád sbalenou,“ zní v úryvcích, které ke mně přináší vítr.

Okolo proplouvá stařičký pán o francouzských holích. Je pomalý, shrbený a věčně galantní – smeká. Dámy rázem ustávají v hovoru, jakoby přistižené při činu, rozzářené a uzardělé.

„Takhle tu chodí každý den,“ říkají, když se drobná šedivá postava ztratí z dohledu.

A pak dívka naproti. Udivuje v tom usměvavém dopoledni svou tichostí, chvějivou aureolou soustředění – je sama. Nepřišla se zpovídat, ani dělit o svůj čas, jen využít volnou hodinu, snad upoutat pozornost, udělat další zářez. Na klíně drží knihu s ohmatanou obálkou.

Občas se kradmo rozhlédne přes její okraj. Pátravě, jakoby se chtěla ujistit, že víme o její existenci, že jsme byli zasaženi.

Neodolám.

Můj pohled na ni dopadá jako paprsek. Celá pod ním rozkvétá, červená se a říká: „Vidíš?“

„Jsem tu. Moje kniha, můj park, moje chvíle – mám snad největší a neoddiskutovatelné právo tu sedět. I ta chvějící se mračna jakoby udržovala uctivou vzdálenost, zmírnila svůj chvat a umožnila tak slunci shlížet přímo na mě. Jsem středem pozornosti a přitom netečná. Jen vzdáleně cítím ten obdiv a tichou sympatii, která se mi rozlévá po těle jako rozehřátý vosk. Raduji se z něj, a přesto zůstávám bez odezvy, nestarám se o nikoho z vás. Vše je lhostejné, jen obdiv…,“ myslí si. „Vy a vaše kočárky. Kola se zvonky, které rozostřují mou pozornost, hole oddychující na asfaltu, křik, nemohu se soustředit. Filozofie vyžaduje mé soustředění, snad chápete. Vzduch brázdí vaše zvuky, kterými dáváte najevo svou příslušnost ke mně, k té malé společnosti, kterou tu dnešního dopoledne vytváříme. Ale já se necítím být její součástí. Jsem vytržená, pluji si kdesi nad vašimi obličeji, ve kterých se nezrcadlí nic z mého zanícení. Vše je směšné. Pohrdám vašim obdivem, přestože mi vlévá horko do tváří a rozechvívá prsty. Stránky se teď obracejí trochu nejistě. Rychle polykám, ukrajuji další kus z pomyslného koláče vědomosti, ale znovu se ztrácím už jen při kradmém pohledu na vás. Váš postoj, čelo, způsob, jakým si prohlížíte stromy a děti na kolečkových bruslích, vše se mi jeví tak nesmyslné. Ale já nalezla své poslání a třímám jej pevně v rukou. To mě odlišuje, tím jsem vyvýšena. Jako ztělesnění vašich nenaplněných představ. Váš sen. Jen pohleďte na ten přebal! Na kolenou mi leží moudrost jako syté a spokojené dítě. Pohupuji s ním docela klidně z nohy na nohu, bezděčně a zlehka. Přesně tak bych měla působit, nenucená, ale sečtělá. Jsem taková! Dmu se, překypuji vědomostmi jako vroucí voda v hrnci. Tyhle obálky, stránky, slova. Leží mi jich v žaludku nespočet! Stačí se jen zeptat.

Ach, ovšem, nemůžete mi rozumět a zároveň mne nemůžete nemilovat. Ale co ona? Všimla si, že jsem se na ni teď podívala? Je zhruba stejně stará jako já, sedí si tu jen tak, jako by mohla zbůhdarma plýtvat časem. Večer stráví nejspíš před televizí, nebo monitorem, zatímco já se budu dál rozvíjet, růst. Ke své plné spokojenosti odškrtnu další položku ze seznamu, nemohu ztrácet čas. Jak je obyčejná, ani na mě nedohlédne, o tolik ji převyšuji. Ale je to doopravdy tak? Usmívá se, její tvář prozrazuje vřelou náklonnost, ale oči jsou nehybné. Má šanci mě odhalit? Rychle obrátím stránku.“

Přímo vedle ní teď na sedátko dopadl list a ona se celá uzardělá, snad trochu polekaná, se vší tou pýchou znovu vrátila na rozečtené místo. Rychle obrátila stránku. Dokud bude před kým, bude se dál jako kočka protahovat pod paprsky vlídných pohledů a předstírat zahloubání. Nastavuje našim očím svůj všeříkající přebal. Hrdě a povzneseně. Ilustrace a jedno slovo, které postihuje vše a brousí její přítomnost zde jako nejčistší briliant.

Světlo potemnělo. Obě teď obracíme listy a čteme. Ona z papíru, já z její tváře. Ta touha je tak rozpoznatelná, mladistvá, planá… Dopřávám jí ještě malou chvíli ploché sounáležitosti, než se zatáhne docela.

Hustá šedivá masa se však dává do pohybu. Nažloutlé listí nad našimi hlavami dostalo rázem temně jantarovou barvu, omítka okolních budov zčernala, jakoby ji někdo čerstvě navlhčil deštěm. Zvedl se vítr. Celá podivená se rozhlédla, jako by byla celou tu dobu skutečně ponořená pod hladinou a až nyní posbírala střípky soustředění.

Ten náhlý obrat ji zarazil. Znejistěla. Obrátily jsme obličeje svorně vzhůru, jako bychom celý předchozí život strávily secvičováním toho prostého úkonu. Ona s tenkou vráskou na čele, já s očekáváním. Cosi obrovitého vstávalo právě nad našimi hlavami a rozpínalo mohutně svá křídla. Zahlédla jsem jejich záblesky mezi mraky, třpytivý šustot našedlého kachního peří. Víření ohromných perutí stláčelo vzduch mocně k zemi, jen aby jej s dalším novým rozmachem mohlo vyzvednout vzhůru.

Smích, vanoucí po větru od hrajících si dětí, utichl. Podrážděné hlasy sháněly k sobě své roztroušené ratolesti jako husy svá mláďata. Kočárky vrzaly.

„Něco se sem žene,“ řekla stará dáma v batistové blůze.

Ten tvor se probouzel a neustále rostl.

Nezastřižený trávník roztančilo několik vzdušných vírů a kobereček z listí, který doposud bez hlesu ležel pod našima nohama, se v tu ránu proměnil ve zběsilý rej zažloutlých masek.

Vše se dávalo do pohybu, sílilo, jen asfaltová cestička, ještě před chvílí jasně prozářená sluncem, dál ležela mezi našimi koleny jako mrtvá černá užovka.

Dívka odložila knihu a zrak upnula k obloze. Byl poděšený a ostrý jako zavírací špendlík, dokázala by jím snad nebe proklát skrz na skrz, kdyby jen chtěla. Ústa měla přihlouple otevřená. Přepjatá oduševnělost a přemýšlivý výraz zůstal vzpomínkou, Platón jí klesl mdle zpátky do klína.

„Vyvedli mě z konceptu,“ pomyslela si.

Vítr zesílil. Po průzračném a měkkém říjnovém dni nezbylo ani památky, okřídlené monstrum hrozilo každou chvíli svou temnou průrazností útokem.

Matky chvatně sbíraly poházené hračky, oblékaly lehké svetříky a lavička starých dam se začala nápadně podobat slunéčku s červenými skvrnami igelitových pláštěnek.

Zatoužila jsem vstát a doširoka rozpřáhnout ruce, vymrštit se, vykřiknout. Střetla jsem se však s roztěkaným pohledem Platónova děvčete. Před jejíma dvojrozměrnýma očima bude lépe mlčet. Jakýkoli nekoordinovaný pohyb by nezapadl do jejích představ o patřičnosti. Snad pouze v případě, že by strůjcem byla ona sama. Nenucená, přiopilá filozofii, jejíž podstatu nezná. Zeptat se na smysl, prožitek, příchuť, vůni, nevěděla by.

Ještě několikrát zaduněly tvorovy perutě, než se konečně vznesl. Jak obrovitý a skvělý byl ten start! Začalo krápat.

Povlávali jsme jako prapory, ukotvení jen pouhou silou své fyzické existence na křehkých lavičkách, zatímco temnota obmývala naše obrysy, tvor svištěl vzhůru a pohlcoval přitom ve svých nekonečných útrobách všechny zvuky, barvy i zlacení.

V dráze jeho letu se rozprostírala prázdnota. Holá obnažující a bez příkras. Jako ničivá vlna, po níž zůstává pevnina plná ruin, odpadků a třísek.

Pláštěnka na drobných ramenou staré dámy zešedivěla a vrásčitá tvář pozbyla barvy. Zprůhledněly. Jen namodralé žilky se dál vinou po spáncích a obepínají jako psí víno její křišťálovou lebku. Skutečné myšlenky podobny stínům poletují zmateně v průzračných myslích, tlačí a odhalují. Přímo vřískají po spravedlnosti! „Máš ještě tohle zapotřebí,“ křičí a staré dámy bolestně pohlížejí jedna na druhou. Překvapené, stydlivé a chápající.

„Neuspěl,“ říká bezbarvě ta, jejíž syn se má ženit. „Ztratil práci a snad ani svatba nebude,“ přiznává.

Transparentní svět nepřipouští nepravdy, ostatní horlivě přikyvují a kvapně osvětlují své malé lži, malá tajemství.

I mé dlaně jsou průhledné, ale pozoruji je beze strachu. Mlčela jsem, nemám co skrývat. Ostatní mohou spatřit jen okolní svět odrážející se v mé mysli. Stromy, hlína, rozechvělý trávník, ciferník hodin se špatně seřízenými ručičkami, chlapec na kolečkových bruslích… To vše zrcadlím a není na tom obraze jediné hluché místo. Svět je pravdivý a ryzí.

Podívám se zpříma na dívku naproti, i ona je nyní průsvitná, jako tenounká bavlněná záclona. Je přistižená, marně se pokouší zakrýt tu náhlou myšlenkovou nahotu. Choulí se.

„Proč k tomu došlo?“ říká.

„Bylo mi tak dobře, vznášela jsem se, rozpínala peří a teď? Odkud se vynořil pocit, že každý ten jednotlivý pocit byl teatrální a klamný? Vše je náhle šedé. Vidí mě. Proplétají se mými myšlenkami jako závěsy ze skleněných korálků a já je nemohu zastavit. Odkrývají a tnou do živého. Vidím, že vše, co jsem kdy považovala za slušivé a obdivuhodné, jim připadá směšné a ten pohled je bolestivý. Je snad má touha po obdivu směšná? Kolik snahy předcházelo téhle chvíli, kdy jsem mohla bezstarostně usednout, rozhodit sítě, zazářit a okusit konečně lahodné plody své dřiny.

Teď jsou trpké, zprůhledněly a neexistuje nic, čím bych se mohla zakrýt; místo, kam bych se mohla uchýlit. Vše bylo odhaleno a oni teď vědí, kdo doopravdy jsem. Čím vším byla vykoupena má nenucenost.

Cítím se příliš zranitelná, mé opory mění skupenství a ztrácejí pevnost. Stohy, zástupy, dokumenty, to vše se zdá být najednou vzdálené, marně obracím jednotlivé listy a volám o pomoc. Odpověď přichází, ale v jazyce mě neznámém. Proč?

Nemohu zpomalit. Nechci! Mám tolik plánů a ty přece mají význam!

Stejně jako formuláře a razítka, nebo…?

Vše, proč jsem se kdy přemáhala, bylo zredukováno na seznam jmen a prázdných pojmů psaných vybledlými písmeny.

Nepřevyšuji je.

Jsem bezvýznamná.“

Dívám se, jak celá skleslá sklonila hlavu. Upřímně, s pochopením a bez záchvěvu afektu – nyní je to ona.

Roztrpčená z té náhlé deziluze a snítky poznání způsobených jediným obrovským vzedmutím neviditelných křídel. Jak krátký okamžik stačí?

Usmívám se na ni a ona mi oplácí.

Ještě před malou chvílí byl povýšený a profesní ten úsměv, nyní jím letmo probleskla vlídnost.

Drobné ztracené děvče, vzorek průměrnosti, přesto po dlouhé době zase spokojená. Rozhlíží se s novým zájmem, jakoby se vše kolem až nyní probouzelo a barvilo doruda jen kvůli ní. Nebyla zbytečná ta slepá cesta ctižádosti, vždyť vše se teprve rodí!

Obrátím se znovu směrem k trávníku. Deka je dávno složená, hračky ukryté, a průsvitné maminky v lehkých svetřících balí pečlivě své ratolesti do malých vatovaných bundiček. Pátravě je pozoruji, jak poslušně stojí v hloučku kolem sportovních kočárků. Co tolik upoutalo moji pozornost?

Jsou rozcuchaní, jejich tváře růžové a nosy se lesknou. Nic pozoruhodného na první pohled, tak proč? Jsou stejné, jako kdykoli předtím – tamhle dokonce vidím nad úzkým rtem jednu zbloudilou nudli. Žádný rozdíl.

Podivný závan, který z nás před chvílí učinil ty transparentní tvory s obnaženou duší, jako by je zcela opomenul. Provanul kolem jejich malých tělíček jen jako zbloudilý proud vzduchu a rozplynul se mezi mraky.

Jistě!

Dívají se na mě celí rozesmátí, strkají do sebe a holčička s křivou ofinkou šilhá. Když okolo proběhne lesklý irský setr odepjatý z vodítka, nejistým krokem se pustí za ním. Další dvě děti se přidávají a sotva si v běhu uvědomí ostrý matčin výkřik.

A co já? Na nic nečekám, vždyť svět je všude kolem. Třeba se nám ho podaří u fontány dohonit.

 

Kapitola: Uzavřena

Kateřina Urbanová

  1. březen 2011 v 12:27

Toho rána bylo pošmourno. Mlha se válela v zapadlých uličkách a jen líně se převalovala do širších ulic, kde se rozplývala a mizela. Po náměstí spěchali první ranní cestující, tramvaje ostře řezaly ticho, odbíjela pátá. Seděla jsem v okně a sledovala ten čilý cvrkot probouzejícího se města. Zase jsem nemohla spát. Hlavou se mi honilo myšlenek, že je nikdo nechtěl počítat, natož číst. Byly stejně šedé, jako to ráno.

Z druhého patra starého činžovního domu mi mysl utíkala pryč. Nechtěla se vrátit, neuměla zapomenout. Události posledních dní mi sebraly dech i klid. Nedal na sobě nic znát, slůvkem nenaznačil, pohledem neprozradil a přece jsme oba věděli, že nastala změna. Jeden druhého míjel, v bezbřehosti nehybné situace utápělo se pojivo společných chvil. Bylo to jako by nám rty sešili stříbrnou jehlou s chirurgickou přesností. Čistá práce. Klínem do hlavy byla nevyhnutelnost pohybu. Rozdvojenost prosakovala omítkou…

A pak vše začalo mizet. Nejdříve to byla jeho nejlepší košile. Marně jsem vzpomínala, kam jsem ji založila, nebyla v prostoru stěn, které se nazývaly naším bytem. Ve skluzu týdnů, táhnoucích se jako dobře zadělané těsto, začala se zvětšovat bublina, co zdála se být chlebem, v kterém probouzí se k životu kvásek. Pak ale praskla, na stole zůstali jen druhé klíče od dveří a i jedny menší. Ty ke ztraceným citům.

Rozhostilo se ticho a prázdno. Ticho ze vnitř drásalo tělo, ohlušovalo a rozpínalo se do každé z buněk a když už to vypadalo, že mě roztrhne celou, ustalo to. Přestala jsem se třást a rozhostil se mír. Sem tam se do něj snažila proniknout myšlenka, ale ať byla jakákoliv, cosi ji srazilo do neznáma.

Znovu bylo ticho rozťato zvonkem tramvaje. Tentokráte ohlašovala šestou. Mezi mraky se prodraly první paprsky slunce. Ještě byly slabé, ale přece natolik silné, aby rozehnaly poslední chomáče svatopetrské mlhy. Se sluneční průrvou objevily i všechny mé myšlenky skulinu vedoucí do hlavy. A jak rána pěstí bylo vše zpátky, ale jaksi línější, nacucané ranní mlhy. Ten závoj trhaly jen ty nejostřejší… „Proč neřekl….?“ „Lhal i pohledem?“ „Byl…… žert?“ „Využil…?“ a ztrácely se zpátky v mlze…

Okenice zavrzaly a neochotně povolily. Mrazivý vzduch drobné jehličky zabodával do tváře. Vyklonila jsem se a nastavila líce slunci. Roztály rány od mrazu, oslepen byl zrak a paprsky se mi znovu draly do hlavy. Začaly tát, mlha se rozpouštěla a pramínky se stékali do potoků slz. Přehrada vzdoru povolila a nechala vypustit ten stojatý rybník. Tučně vypasené ryby starých vzpomínek marně lapaly po dechu. Rybník byl vypuštěn a jim nezbývalo než leknout na dně v bahně uplynulých týdnů.

Bahno začalo vysychat, popraskaná šedá hmota se začala drolit. Vítr ji rozemlel na prach a dílo tak dokonal. Příští potok prach, co říčka, vyplavil. Ten však neústil v moři, ani nekončil v jiné řece, jen ve vlnách tahacích papírových kapesníků zůstávaly louže, památky na slávu toho proudu.

Z jednotlivých muchlanců by se dala stavět pyramida. Jen otroky, kteří by je poskládali do příslušných obrazců můj svět postrádal. Sebrala jsem je do hrsti a hodila do kamen. Plamen je pozřel a ještě chvíli se mlsně olizoval. Ozval se hlubinný zápas vzduchových bublin. V nesmiřitelném souboji se pošťuchovaly, narážely do sebe a kmitaly. Rvačka se stupňovala až ji v nejlepším přerušilo nenápadné cvaknutí. Vstala jsem a zvedla rychlovarnou konvici. Pokojem se rozběhla vůně kávy, příslib nového dne, příslib probouzení z nočních mur, voňavá óda štěstí.

Její krystalickou hořkost narušil bílý jed. „Dvě lžičky cukru, prosím.“  Přechodný zdroj energie pro žaludek zkroucený nervózou. S prvním douškem se tělem rozběhla i naděje do šálku vložená. Slunce i já jsme nabírali sílu. Pomalý nádech, hluboký výdech. Vklouzla jsem do kabátu, po třetí překontrolovala obsah kabelky, rtěnkou v barvě šály obtáhla spodní ret. Zabouchly se dveře a já s hlavou vzhůru odklapala točitým schodištěm vstříc lepšímu světu, nebo jen dni. Bylo mi skvěle…

 

Jak jsem si koupil nepřítele

Tomáš Floutek Metalka

 

Koupě mi to přišla, hned jak jsem se stal jeho vlastníkem, vpravdě geniální. Okamžitě jsem si uvědomil kvality klasické hudby a doma vypnul chrchlající rádio. Zastyděl jsem se za letitou sbírku šesťákových horrorů od Johna Sinclaira a se ziskem jí celou vyměnil na internetu za jeden lístek do národního. Televizi tento osud nakonec nepotkal, ale v reklamních přestávkách na dokumentárním kanále jsem se začal, místo chlazeného lahvového, opíjet Schillerem. A to jsme, vážené publikum, zrovna opravdu hráli s Německem. Celé několikaleté studijní obory se pro mě náhle staly víkendovým koníčkem! Začal jsem se také pravidelně sprchovat a cvičit. Správně pořadí těchto aktivit mi najednou přišlo samo sebou zřejmé.

Byl jsem z něho tak nadšený, že jsem se – hned, jak to můj nový, snad perfektní časový rozvrh, zahrnující akademickou práci, dovoloval – zastavil ve své oblíbené špeluňce „Na Růžku“ pochlubit se starým kamarádům. Ti budou koukat a závidět, říkal jsem si. Hned ho budou chtít taky.

Ouha však, nemělo to být hned od počátku jednoduché. Pochlubil jsem se hned v první politické debatě, kterou zaníceně vedli brusič Vašek a momentálně nezaměstnaný hlídač Jerry, podnětnou poznámkou, že problém arbitrárních neshod mezi vládnoucí stranou a opozicí nelze vyřešit tak lehce, jak navrhují, tedy: „Vyházet ty vylízaný čuráky z voken na dlažky.“ Na závěr jsem podotkl, že dualita levice a pravice je problém už v politické teorii značně neaktuální.

„Co se to s tebou, kurva, stalo?“ Ptá se mě podrážděně dosud tiše sedící, neúspěšný kriminálník Roky.

„Pořídil jsem si mozek! Závidíte, co,“ nadšeně se chlubím.

V nastalé tmě jsem měl jen velmi krátkou chvilku na přemýšlení o tom, že (z čistě rozumového hlediska) je značně nelogické, aby se Roky vystavoval konfliktům, když mu teprve za týden končí podmínka za výtržnictví.

Probudil jsem se doma opuchlý a zklamaný na posteli. Člověk s mozkem však problémy efektivně řeší. Takže jsem se, hned po aplikaci extra ledového obkladu na levé oko, vydal raději na snídani do místní kavárny, jejíž zdi téměř do zbytku zakrývaly modernistické obrazy.

„Dám si espresso,“ povídám.

„Malé nebo velké,“ pokusila se mě zmást servírka.

„Espresso, samozřejmě.“ Odpovím se znaleckým úsměvem a šibalsky mrknu.

Servírka mi za pět minut se sladkým mrknutím a gestem „Pššt!“ donese lungo načichlé rumem.

Nevadí, svou novou břitkou indukcí jsem si domyslel, že ne každý si může takový nákladný mozek, jako mám teď já, zřejmě dovolit. Nakonec i mě bude stát ještě majlant, musel jsem kvůli němu například zanechat značně výnosné práce svářeče a od minulého týdne vedu za čtvrtinovou mzdu vysokoškolské semináře.

A hele, támhle sedí mí studenti. Jistě se nezapisovali na tak komplexní obor, jako je filosofie vědy, aniž by se před tím vybavili podobně, jako já.

„O čem si povídáte, kolegové?“ Ptám se s neskrývaným nadšením.

„No původně jsme si sem přišli dát jenom vyprošťováka po všerejšku, ale skončili jsme u toho, co říkal ten japonec v televizi, co mluvil na zmrzlý flašky vody a zjistil, že když na tu vodu mluví pozitivně, tak má pak hezčí ledové krystaly, než když jí třeba uráží, to by vás mohlo jako teoretika zajímat,“ povídá dvacetiletý študák v roláku a usrkne ze zvětralé dvanáctky.

Zhrozil jsem se: „Ale to bylo přece už minulý rok odhaleno jako neopakovatelný experiment z mnoha metodologickými nedostatky, tedy za věc do vědy vůbec nespadající, je to čisté šarlatánství, tvořené s cílem udělat rozruch ve vědecké komunitě!“

„No, ale může na tom něco bejt, ne?“ Otočí se na mě druhý. Vykoupal si přitom dlouhé vlasy ve sklenici.

„Jo, co je to vlastně věda, podívejte se třeba, pane učitel, na tu evoluci a tak, podle mě je ten odpor proti tomu japoncovi celý jedna velká konspirace vědecký komunity, záviděj mu úspěch a nehodí se jim to do krámu.“

Zalapal jsem po dechu. „Tak si to zkuste zopakovat doma! Nebo dole u chemiků v laborce!“ povídám. To je na chvíli odzbrojilo. Pak si jeden tuberácky odkašlal a sípavě povídá:

„Ale třeba měl nějakou zvláštní metodu… a vždyť jste nám přece na semináři sám povídal, že celej ten vědeckej postup není jako úplně ustálenej a je to taková jakoby spíš dohoda… jako myslím v těch oborech různejch…“ Druhý ho hned doplňuje:

„To je stejný, jako že se z tý teorie strun dá dokázat ta jednota vědomí jako, ale nikdo to nezkoumá, dokud nepřijde ten novej věk a pak to pochopěj všichni.“

Nabral jsem sil a postavil jsem se. Značně omámen svatým hněvem uraženého racionála a nevyžádanou kávou s rumem jsem se rozkřikl: „Ale to je přece samozřejmé, že to nikdo nezkoumá, vždyť se jedná o neprokazatelnou doměnku, která není ani na úrovni hypotézy, to si z té metodologie vůbec nic nepamatujete?!“

Na odchodu jsem ještě zaslechl, že určitě chodím moc často ven, když shazují z letadel chemtrails.

Jistě chápete mé nekonečné rozhořčení, to rozčarování z vlastní slabosti vůči té všudypřítomné naivitě a hlouposti. Třásly se mi ruce a chtěl jsem něco rozbít, jako kdysi, ještě než jsem učinil tu svou dobrou koupi a rvali jsme se po hospodách kvůli tomu, kdo do koho dřív strčil. Začalo mi to, připouštím už v tuhle chvíli, celkem chybět. Ale jen tak zahodit, nebo vrátit zpátky tu věc, která mi přece dala tolik, by bylo zločin. Musím toho využít, předat něco lidstvu, hovořit s těmi nejpovolanějšími, stavět se do konfrontace s těmi nejostřejšími intelekty a nechávat vzniknout velké věci!

Zašel jsem proto na dobrý čínský čaj do pracovny toho pro mně snad nejvýznamnějšího vzdělance, stařičkého docenta filosofa, který vždycky dokázal ohromit posluchárny svou erudicí.

„Pane docente, ptám se vás za celou tu dnešní generaci omezenců, jaktože je mezi lidmi tolik věcí stále neujasněných, když už je mnoho z těch otázek, díky úsilí takových, jako jsme my, už dávno zodpovězených?“

„Inu to máte tak. Já už jsem vlastníkem mozku po mnoho let a tak dobře vím, že oni i ti vědci a filosofové jsou příliš zahledění do sebe, než aby se dělili, nebo i aby uznali vlastní chybu a přestali se věnovat zbytečnostem.“

„Vy jste přece filosof, máte tu moc ze svojí pozice to komentovat a vytýkat jim…“

„Ale mladý pane,“ přerušil mě, „já nejsem žádný filosof, já jsem pouhý historik filosofie, zkoumám Platóna a co o něm bylo napsáno, to dobře víte. Totéž dělají i moji kolegové, jen každý v jiném oboru a ta moudra, co od nich slyšíte přece nejsou ničím jiným, než jejich vyjádřeními k oblíbeným myslitelům, které mají. To velké již bylo napsáno.“

Poposadil jsem se v čalouněném křesle a pomalu odvětil: „Se vší úctou pane, tady je ale tolik stále nových věcí kolem nás, ke kterým by se tito měli vyjádřit, přece mají mozky, které jim dávají tu sílu čistého myšlení a k tomu hlas, aby to všem řekli…“

„Jó, s čistým myšlením na mě nechoďte, to je matematika. Z té jsem za komunistů propadal, proto mě vyhodili, taky kvůli tátovi teda, a dodělal jsem si to všechno až po revoluci, to zkuste nějakého toho logika, nebo matematika, to je teprve ta pravá čistota, jestli to je to, co chcete!“ Odmlčel se a zadíval se do své rozměrné knihovny. Dalo mi to chvíli k zamyšlení. Ten muž přemýšlí už dlouho a možná mě tedy jako první poslal na správné místo. Došel jsem tedy v konzultačních hodinách za legendárním logikem, profesorem Kokrem, který byl autorem slavných teorémů a také neúprosným, nenáviděným zkoušejícím, alespoň podle sprostých karikatur na záchodcích. Měl celou řádku titulů a míním tím ne obecně řadu, ale skutečně celý řádek zleva doprava vypsaný na obouchaných dveřích. Otevřel mi a ovanul mě barový dým.

„Pojď dál, studente,“ vítá mě muž, připomínající seschlého pohádkového skřítka v politém svetru. Nadechl jsem se, že se přestavím, ale nedostal jsem šanci:

„Mě je jedno, kdo jseš, všichni jsme študáci světa,“ povídal a rozpřáhl ruce aby mě s přehnanou srdečností pozval do své kanceláře, která páchla jako lihovar a byla celá uklizená asi jako stůl Foxe Muldera. V přítomnosti takového velikána nemohu plýtvat časem a tak jsem spustil.

„Pane profesore, můj mozek hledá odpovědi a přivedl mě za vámi, jako poslední nadějí – proč čirá moudrost neprostupuje více světem, proč lidé nesledují cesty logiky, vědecké metody a matematiky a raději zůstávají vězni tmářství a alibismu?“

„Protože jsou uplně blbí.“ Nahlas si škytl. „Chlastáš, kámo?“

„Ne… tedy už ne, já… i když dnes zrovna…“ Nalil mi plnou lampu rumu do hrnečku na kafe.

„Měl bys minimálně začít. Ty ten mozek nemáš dlouho, co? To není žádná prdel, štramáku, mít takovou palici, že tě napadají tyhlety kundoviny. Zbavit se ho nemůžeš, ten jak si jednou vezmeš, tak tě vždycky přesvědčí, aby sis ho nechal. Je to tvůj nepřítel. Ale dá se vochcat! Niedermayer z přírodovědecký mi povídal, že každým rokem chlastu si snížíš IQ o jeden bod. Měřil to na myších. Já leju už třicet let a furt jsem podle testů nad hranicí geniality. Ale už mám alespoň nějaký kámoše! Nedělaj si ze mě už prdel ve sportbaru a za tím je sakra práce! Neumíš si ale představit třeba tu střední, kurva. Viděl jsi ty němce, mimochodem? Koupený je to vod začátku celý, ten fotbal.“

„Proč byste to s tak cennou věcí dělal, proč byste jí takhle zabíjel?! Vy jste magor!“

„Magor umřel už dávno.“

„Ten básník? Teprve před třemi lety!“

„Vždyť říkam, dávno. Vidíš jak to funguje? Počkej pár let, nejseš na tom až tak hrozně.“

Trochu mě to vlastně urazilo. Na druhou stranu jsem si uvědomil, že ve skutečnosti také nikam nezapadám. Mí vlastní přátelé mě zbili v baru, kavárenští rozumbradové mě vytáčí k smrti a samotná nejvyšší intelektuální elita mi přijde dobrá spíše k pláči a politování, než k rozhovoru.

Můj samotný, předražený, ó jak děsivě vskutku předražený mozek teď stojí proti mně! Jakou cenu to jen platím! Jakou mám šanci se ubránit?

Vyprázdnil jsem hrneček s rumem a nechal jsem profesora Kokra v pozici moudrého Buddhy usnout na omlácené lenošce. Vyrazil jsem do bloumat do středu města a brzy jsem ve svém rozjímání o obecné podstatě moudrosti došel až ke dveřím ukřičeného baru v úzké dlážděné uličce. Vstoupil jsem dovnitř. V rytmu jakési úpadkové hudby přede mnou skotačivě proběhl úplně nahý jinoch s punkovým účesem. Brýlatý muž před třicítkou nad hlavou u baru roztáčí sako a freneticky pořád dokola křičí:

„Všechno je k hovnu!“

Ale vždyť přece nemá úplně pravdu, jsou tu i věci s vyšším smyslem… přinejmenším dokud podrobněji nevymezí téma, tak…

„Všechno je k hovnu!“

…tak diskuse nemá smysl…

„Všechno je k hovnu!“

Poručil jsem si dvojitého panáka. Začal jsem dneska rumem… počkat, jakým vlastně? Dá se tomuhle produktu, vezmeme-li v potaz složení a výrobní postup, říkat vůbec rum? Je třeba nazývat věci pravými jmény…

Sakra, profesor měl pravdu. Mozek se nevzdá, jakmile mu jednou dáte šanci. Nedá se to vypnout ani odhodit!

„Všechno je k hovnu!“

Po pár sklenkách jsem s ožralým a evidentně šeredně zfetovaným individuem už docela souhlasil. Můj nepřítel pro dnešek pomalu slábl. Využil jsem ho ještě k tomu, abych si dal s nahým punkáčem bez výčitek griotku. A peprmintku. A něco hnědého. Můj mozek totiž ví, že agresivní reakce žaludku jsou způsobeny množstvím a ne konkrétními kombinacemi druhů konzumovaných alkoholických nápojů.

Opřel jsem se lokty o bar a díval se opřený o pult na různorodou scenérii v něm. Kdo z těchto lidí je také obětí ničivé síly mozku? Kteří z nich tu také zapíjejí žal z hromady na kolena sražených abstraktních představ o životě a nedokončených moudrých vět, které slyšeli? Nebo jich je tu většina těch, co nikdy nepocítili tu povznášející sílu ostrého intelektu, ani tu bezmoc toho, být nepochopen?

Nejspíš to nejde rozlišit. A nezáleží na tom. Dnes večer už určitě ne.

Třeba si to celé jen nalhávám, možná je mozek jen jedním z těch usilovně propagovaných, nefunkčních produktů, které vám jen dodají falešné sebevědomí a pocit výjimečnosti, co pomalu iracionálně přejdou do sebestřednosti a arogance…

Ne, nedám mu šanci, budu bojovat!

„Ty jeden… vysmažený hovado, máš kurva pravdu! Je to všechno k hovnu!“ řvu s motající se hlavou a jazykem na druhý konec baru.

Pár hodin potom se společně válíme na zastávce autobusu, který už dnes nepřijede a dopíjíme odněkud ukradenou flašku vína.

„Nietzsche umřel až devatenáctset, víš co to znamená?“ nahrne se mi do ucha lihový opar smíchaný s chemicky smradlavým potem. Dávám ztuha dohromady větu:

„Nevim, kámo já už nevim vubec…“

„Že ho Bůh přežil, pyčo!!“ Jeho nepříčetný smích udělal rozlehlou jizvu na nesmělém tichu vstávajícího města.

Děláme to dobře, kámaráde. My ho spolu porazíme.

S úctou a malou omluvou věnováno profesoru Bokrovi, kterému jsem nebyl ani na jediné přednášce a jeho jméno mě přesto dostihlo. Snad mu na druhém břehu bylo darováno poznání ve vší úplnosti.

Trest

Kristina Haidingerová

 

Přístav Rauma, Švédské království, 1640

„Co jsem to provedl?“ šeptal kazatel Tero Luoma tichému přítmí sakristie. Na těle mu perlil pot. „Vždyť tohle je satanovo dílo.“

Svíčka mu zaprskala v odpověď.

Jak k ní muž zdvihl pohled, do očí mu skanula palčivá krůpěj. Nervózně si je protřel a donutil se znovu pohlédnout na chlapce ležící mu u nohou.

Všichni tři byli bledí a strnulí, ale ještě ne zcela mrtví. Dýchali. Znal je všechny jménem; vždyť to není tak dávno, co z jeho rukou přijímali křest. V kostele Svaté Trojice sloužil už desítku let a všechny zdejší děti miloval. Některé více, nežli by se Bohu líbilo, ale ten mu těch pár prohřešků po řádném trestu vždycky odpustil. Ale dnes… dnes těm sladkým hochům podal ďáblův elixír. On, služebník boží, muž zkušený a ve svých názorech neochvějný, otrávil děti svých sousedů a jejich duše zaprodal ďáblu! Tak, jako duše dalších pěti dva dny předtím. A proč? Jen proto, že to chtěla Ona. „Ona, ona, ona,“ zopakoval kazatel. „Posedla mě, nebyl jsem sám sebou!“

Tero Luoma dýchal tak rychle a přerývaně, jako by byl na útěku. V očích ho štípal pot, kapka mu ukápla z nosu a s tichým plesknutím se roztříštila o bílé prsty nejstaršího chlapce.

Kazatel se odvrátil. „Chtěla to ona, ona, ona,“ opakoval si jako nějaké zaklínadlo, jež z něho dokáže sejmout tu strašlivou vinu.

Přišla k němu večer, když se z lavic vytratili poslední kajícníci. Chtěla, aby jí dal syny. Aby jí dal nesmrtelné syny. To její naléhavá vůle ho zbavila veškerého vzdoru. Líbala ho, dotýkala se ho na tom bolestivě vzedmutém místě, slibovala nesmrtelnost – nejen – jeho duši a dokázala ulevit i jeho věčně strádajícímu tělu…

Druhý den mu všechno připadalo jako noční můra.

Dokud se nedozvěděl o náhlém úmrtí pěti chlapců.

Tero si otřel upocený obličej kapesníkem. Jak jsem to mohl udělat? Ještě před týdnem jsem jim žehnal, hrál si s jejich sestrami, dával dárky jejich matkám a klábosil s jejich otci! Jak jsem je najednou dokázal tolik nenávidět, že jsem jim tu odpornou věc vložil do úst?! Jak vůbec mohl duchovní, tak ctěný a věrný jako já, být schopen po něčem takovém vyslovit modlitbu?!

Kazatel si vybavil jejich nevinné, kajícné pohledy, když jim na růžové jazyky vkládal otrávenou hostii. Jeho tělo se začalo chvět. Zabolelo ho v hrudníku a do krku jako by mu stoupala žluč.

Jak jsem mohl ta zlatíčka nenávidět tak, že jsem byl ochoten pomoci jim z jejich hrobů…? Z posledních sil potlačil dávení. Několikrát naprázdno polkl, z očí se mu spustily slzy. … Když jsem otevřel jejich rakve, už se hýbali. Natahovali hubené bílé paže a dívali se na mě těma strašlivýma černýma očima, zapadlýma ve voskově bledých tvářích, a přitom byli tak smutní, opuštění a zrazení! Prosili, žadonili, vzlykali a chtěli domů…

Jeden z chlapců, ležících u kazatelových nohou, zachroptěl.

Byl to ten nejmladší z nich. Rozkošný blonďáček, sotva pětiletý. Právě ho opouštěla duše. Jak dlouho potrvá, než jed převezme moc nad jeho hubeným tělíčkem?

Tero se neudržel a to málo, co dokázal sníst, vyzvrátil na kamennou podlahu.

„Musíš mým synkům pomoci znovu ožít!“ naléhala na něho Ona. Ještě jeden její dotyk a kazatelovo sémě vybuchlo do kalhot. „Musíš jim dovolit přijít ke mně!“ šeptala mu.

„Ona,“ vzlykl Tero a horečnatě si otíral potřísněný vous propoceným kapesníkem.

Pokusil se vzpomenout si na její nadpozemsky krásnou tvář, ale její obraz se mu doslova vytrácel před očima. Jaké že měla rty? Jakou pleť? Kazatel si s hrůzou uvědomil, že jediné, nač si jeho zmučená mysl ještě dokáže vzpomenout, jsou její černé vlasy a oči. „Ty oči!“ vzlykl tiše, když si uvědomil, jak moc se v jeho vzpomínkách podobají očím těch oživených dětí.

„Musím je spálit,“ zašeptal do ticha. Svíčka opět souhlasně zaprskala. A najednou jako by jeho duši někdo vysvobodil z vězení.

Ano, spálit, dodal si už jen v duchu, protože se bál, aby ho na zemi ležící děti neslyšely. Některé z nich by po něm jistojistě chňaplo.

Spálit je! Jedině tak mohu ještě něco napravit!

Netrvalo dlouho a Tero snesl do sakristie všechny lampy z celého kostela.

Odnesl těla dovnitř modlitebny a jedno po druhém položil na dřevěné lavice. Posvětil je olejem a chvíli čekal. Ani jeden z chlapců už nedýchal.

Byl nejvyšší čas.

Vzal louči a těla zapálil. Jakmile se plameny pustily do jejich šatů a začaly šplhat po lavicích, Tero vyběhl ven a kostel uzamkl. Opřel se zády o zapečetěné dveře a čekal, kdy se ozve řev a zuřivý tlukot. Ale duše dětí snad skutečně stihly odlétnout k Pánu. Bylo ticho.

Nikdo se to nedozví, pomyslel si Tero. Pak si ale vzpomněl na pět chlapců, které včera pohřbíval. Ty, o kterých slyšel, že se od rána potulují ulicemi!

„Spálit!“ vykřikl skoro radostně. „Musím je všechny spálit!“

S pohledem plným šílenství a s pochodní v ruce se kazatel vydal do uliček Raumy, aby zapálil dřevěné domky sousedů, kterým zavraždil děti.

Dva domy nalezl zamčené. Tři měly rozbité dveře, takže se dostal až dovnitř. Matky dětí byly mrtvé. Ležely v zakrvácených šatech na podlaze či v posteli. Terovy nepříčetné oči těkaly po strašlivých ranách, které měly ty nebožačky snad po celém těle. Dostal strach. „Musíme je rychle spálit!“ přikázal své pochodni a vyběhl z domu.

Uličkami už se valil dým, barevné domky černaly v nemilosrdné náruči plamenů a lidé houfně prchali z města. Všude se ozýval křik, pláč a volání.

Ale kde jsou ta ďábelská stvoření? Jak je mám sám najít? A vůbec, dokážu je skutečně znovu zabít??

Zaslechl přidušené, chraplavé zasténání. Musejí být někde tady!

„Bože, co se jim stalo,“ ozval se někde za ním vyděšený hlas.

Kazatel se chvíli zmateně rozhlížel a srazil se s nějakým mladíkem. „Jsou to ďáblovy děti!“ zakřičel na něj kazatel a v naději na pomoc ho popadl za rameno. „Musíme je všechny spálit! Spálit, slyšíš?“ zacloumal s ním.

Mládenec však jen nechápavě valil oči, a tak ho Tero nechal jít.

V plamenech už byly celé řady domků. Poslední zoufalci se snažili uhasit svá obydlí, nejodvážnější obyvatelé byli u studny. Vypadalo to, že nastal konec světa.

Všechno je zničeno, kvůli mně, pomyslel si kazatel. Měl jsem spálit už těch pět prvních dětí. Ne, neměl jsem jim nikdy vložit do úst tu odpornou věc! Neměl jsem smilnit s tou dívkou! A neměl jsem se pokoušet o smilstvo s dětmi!

Tero si najednou přiznal všechny svoje hříchy, jako by si pročítal seznam věcí, které si s sebou zabalil do pekla. Asi tomu tak i bylo. Vždyť všude kolem hořelo a zdálo se, že už ani jednou uličkou nepůjde bez úhony uniknout. Tak tohle má být můj trest? Existuje vůbec trest dost vysoký za tak ďábelské zločiny?

Jako v odpověď na svou myšlenku spatřil kazatel skrze kouřovou clonu přicházet několik malých postav.

Jakmile vystoupily z dýmu, jasně rozeznal jejich nestvůrně bledé obličejíky, hubené údy a potrhané šaty. Obrovské černé oči ho probodávaly, fialová ústa v groteskním šklebu ukazovala nelidsky špičaté zuby.

Tero držel svoji pochodeň tak křečovitě, až mu zbělely prsty.

Pět chlapců se trhavými pohyby potácelo k němu.

 

On

Mish Hrabavá

Znáte vůbec tenhle druh barů? Těch s věčně ohmatanejma sklenicema, ošoupanym pultem, stolama, co nikdy nepřestanou lepit a sadou štamgastů, který buď mlčej, hádaj se o politice nebo civí na fotbal. Tenhle druh, ten do nějž, pokud teda nejste jeden z těch strejdů odnaproti, určitě schválně nezajdete. Znáte takový bary? Tak já v podobnym dělám. Neptejte se mě proč a už vůbec, proč jsem tu zůstal tolik let, ptejte se mě na to, co tu vídám. A vídám toho dost. Každej večer se mi tátové zpovídaj ze svejch žalů, zapíjej svoje alimenty nebo avantýrky a nemine víkend, abych některýho z nich nevynášel na ulici. Nakonec – každej občas přebere. A můj podnik stojí na tom, že přebíraj. Naštěstí přebíraj všichni. S chutí a pravidelně.

Mám vlastně docela problém je od sebe odlišovat. Snad by mě tahle práce přestala bavit úplně, kdyby sem taky občas nezavítal někdo novej. Nějakej „odjinud.“  Jak jim říkaj. A leckterej z nich vážně stojí za pozornost. Třeba tuhle se na ranní vodku stavila vyžilá kurva. Ta mi urputně tvrdila, že je snoubenkou ruskýho mocnáře. Kdyby nebyla už od voka sjetá a nerašila jí pleš, snad bych jí to chvíli i věřil. Nebo pološílenej umělec, co se mi snažil prodat matlanici, kterou právě dočmáral u větráku. Dost podobnej mladíček, právě rozjíždějící drogovej kartel, by si ji zřejmě i koupil, blbý pro umělce, že si o tom přišel povídat až den po něm. A tak… Prostě mě baví pozorovat ty běžně lidský výstřednosti, který se až při setkání s barmanem stávaj věcí veřejnou. Poslouchat ty složitý osudy a zkušenosti, co z normálních lidí vytvářej bizarní výjevy, dobrý leda tak pro ozvláštnění nočního města nebo právě jedný z těch mejch směn.

Do detailů si pamatuju jenom málo příběhů, většinou je vypouštim úplně stejně rychle, jako psycholog hrazenej pojišťovnou. Jenže občas utkví. Jednou za čas si přijde vylejt srdce člověk, kterýho si opravdu zapamatuju a výjmečně se dokonce objeví někdo, kdo těma kecama hne i se mnou. A takový lidi nezapomemu. Na jména sice paměť nemám, ale kdybyste naléhali, věřim, že jméno toho chlápka z minulýho čtvrtka bych ještě dohromady dal. Pravda, když přišel, vypadal vlastně hrozně normálně. Jak si sednul na bar, měl jsem skoro pocit, že je to jeden z těch strejdů, který běžně obsluhuju, a tak jsem mu hned a bez otázek natočil dvanáctku. On ji hned a bez poznámek přijal, notně si loknul a po další dva půllitry jenom zíral na skvrny na baru. Tak ten je jasnej, říkal jsem si, a v ten moment mě ani nenapadlo, že je to právě jeden z těch „odjinud.“ Měl jsem pocit, že ho tu vídám každej tejden, ale on se sem přišel vyzpovídat. Ke mě, osobě tomu nejpověřenější, k cizímu barmanovi.

Jasně, že mě neoslovil první, jasně, že na mě nejdřív jenom tak pokukoval a zkoumal, jak moc se soustředim na mytí popelníků. Jenže já tyhle ksichty znám, už když jsem se k tý pípě před lety postavil, dokázal jsem poznat člověka, kterej vám udělá útratu jenom pokud se mu dostane pozornosti. Není to těžký. A ještě lehčí je takovou pozornost předstírat. Dokončil jsem teda práci, aby to nevypadalo, že se z něj jakože poseru a jal jsem se přiblbejma otázkama sondovat, jak moc se mi ho vyplatí nebo nevyplatí poslouchat.

„Když já už to nezvládám,“ vypadlo z něj konečně. U toho „když“ se mi ještě podíval do očí, ale větu ani nedokončil a hned zas zíral na odřenej pult. Protočil sem panenky, odložil hadr a začal se s předstíranym zaujetim vyptávat: jako jestli práce, ženská, děti, dluhy, život jako takovej… Většinou se to moc neliší, málokoho z týhle pozice sere co jinýho.  Z beden řičí bigbítový fláky a típek je ticho. Zírá dál před sebe a je ticho. Super. Zkoušim to dál a nedostanu z něj víc, než že „už fakt nemůže, fakt neví co s ní.“ Kdyby mezi tím vším kňučením nedokázal použít ženskej rod, řek bych si, že na toho cvokaře mě vlastně platí dost blbě a můžu se na to tudíž vysrat rovnou. Chytnuvše se ovšem vějičky, nacpal jsem mu skrze povzdechy o sviních a potvorách panáka a zhrzenec se konečně rozkecal: „Ale ono to takhle nebylo dycky. Dokud sme se vídali občas,“ zase větu nedokončil, ale já už se měl čeho chytat a mohl sem do něj hučet dál: „Počkejte, tak pokud jste si pořídil milenku, nemůžete přece čekat, že z toho bude láska na celej život.“ Soucitně jsem se mu podíval do očí a zdůraznil: „V našem věku… přece, “ a zamával jsem před nim prázdnym panákem. Zaregistroval můj pohled a ačkoliv se ten jeho zasek na skleničce mezi mejma prstama, pokejval, já mu dolil a on odvětil: „Když ona… To není jako milenka. Vy to asi neznáte… Tohleto… Jak ji potkáte poprvý. Ta vášeň, souhra, to se nedá takhle popsat. Jak se na vás dívá a tak samozřejmě, jakoby to bylo něco, co se od vás vlastně celej večer čekalo, tak ho s ní strávíte. V tý vášni, v tý souhře, víte?“

Tyvoletakjasněževim… Další zlámaný srdíčko, nejmíň třetí tenhle tejden. Ty s dluhama sou horší, srdíčka aspoň zapíjej žal, na kterej maj. Tentokrát už jsem ani nemusel mávat, stačilo pokývnout a už sem mu lil další marži. Moje poznámky k mrchám, stíhačkám, vlastním i cizím zkušenostem byly hnedle odbyty dalším kňouráním: „Ne, určitě neznáte… Kdybyste znal… Víte, ona byla ze začátku vždycky taková. Krásná, svůdná, vznešená, na úrovni. Nikdy nešlo o nějakej lacinej večírek, vždycky to bylo nějaký divadlo, vernisáž, raut, pak vinotéka… A fakt občas. Třeba jednou za měsíc, za dva. I dýl nic. Jenže pak když jsem ji najednou viděl. Ani sme nemuseli bejt domluvený. Kolena se vám podlomí a ta touha… Bože, ta touha!“ Tak teď už jsem měl velkej problém protáčet oči tak, aby to nebylo úplně okatý. Začínal sem ale tušit kšeft, a tak sem ho dál podporoval a střídavě při tom upozorňoval na prázdnotu jednotlivejch sklenic.

„Jenže si to časem uvědomíte. Jako to, co mezi váma vzniklo. A to už pak neni jednou za čas. Musíte s ní bejt mnohem častějc. Nejdřív párkrát tejdně. To už nechodíte do divadel, ale rovnou do těch vinoték. Chodíte si povídat. A leckdy s sebou vezmete i další lidi. Jako aby vám to nebylo tak blbý, že jste s ní tak často sám.“

„A Vy ste teda ženatej?“ Ptám se s rukou na pípě. Chlápek na mě na vteřinu mrkne a je na něm tak strašně vidět, že se stydí, že na to jeho ponurý „už ne,“ neřeknu nic a soustředim se na bublající pěnu. „Ona mi to zničila“ nakonec není nic z toho, co bych nečekal, že řekne, ale on pokračoval: „Bejvalá o ní pochopitelně věděla, znaly se. To jenom… Taky nemohla čekat, jak moc se mi to zvrtne.“ Teď už jsem toho chlapa tak jasně zařadil do profilu „nemá mě ráda, potřebuju se vykecat,“ že jsem ho v tom vlastně nechal a jenom dolejval. Mluvil o tom, jak moc je ta jeho nepředstavitelně neodolatelná, jak s tím už dlouho bojuje, jak jí vždycky podlehne. O tom, jak mu to celý rozbilo manželství, o tom, jak se jí nemůže dost dobře vyhnout a jaká je to ve skutečnosti prolhaná čubka.

„Vždycky, když ji uvidím, cejtim takovýto mrazení. Tohle znáte, když nic jinýho, tak tohle určitě znáte. Přijdete celej natěšenej k ní, poprvý ji políbíte a i když víte, že od ní vlastně nic víc nechcete. Že ste nakonec vlastně nechtěl ani ten polibek… V ten moment ste už ale v jejích spárech, nemůžete jinak, než se tomu poddat a marně jí odoláváte až do rána, kdy stejně, úplně vyždímanej, zjistíte, že Vás zas jenom využila. A další den znova. A další. Stejně. Stejnej strach, stejná neschopnost, stejná čubka. Jenže bez ní už nejste nic. Zvyknete si po ní toužit tak moc, že i když víte, že ste z ní úplně zesranej na všechny strany, stejně za ní přijdete. Až si ji konečně začnete tahat všude – domů, k dětem, do práce… Všechno… Úplně všechno už mi řídí jenom tahle kurva… A já už nemůžu. Nenávidim ji. V životě mě nepotkalo nic horšího, a stejně ji nedokážu odmítnout. Nikdy. Snad na chviličku odolat. Ale ty polibky…“ S těmi slovy mi zase smutně zíral na ruce, který dolejvaly. Začínal sem větřit, vytáh druhou sklenku, nalil obě a řek něco o tom, že se možná plete.

Na ty panáky se podíval s podobnym nadšenim, jako by po nich měl následovat soud, ale chopil se toho svýho, a proti výrazu, ze kterýho sem vyčet něco jako očekávání sem ten vlastní panák proti jeho pozved. Věřím, že až teď v mý tváři uviděl pochopení. Až teď, hlavně když jsem se ho do cinkání skel zeptal: „A proč o něm vlastně mluvíš, jako o ženský?“ Kopli sme to do sebe a on zřejmě konečně sebral sílu, aby se mnou mluvil aspoň trochu na rovinu: „A tobě nepřijde jako čubka? Chlap ti dá jednou dvakrát přes hubu, to je fér… Ale tohle je normální čubka, svádí, hraje si, nepustí tě, ale nemstí se při tom, neni nasraná, jenom se baví. Má z tebe prdel. Podle mě je to prostě ženská. Přesně ten druh, kvůli kterýmu se vedly války. Ty zbytečný. Ta, kvůli který skáčou mladý kluci z oken. Kvůli kterejm máme zničený půlky života. Takováhle čubka. Nemám nic proti ženskejm, to jenom proti týhle… Proti týhle všecko.“

Dolil jsem nám další rundu. Ani sem to nemyl. Došlo mi, že vlastně vůbec nemluvil z cesty, mluvil o něčem, co je nám tu blízký všem. I mně. Tak strašně blízký, že už nám to vlastně nedotejká. A to asi právě hlavně mně. Jediný, co sem mu na to moh dál říct, bylo něco o dalších panácích. On jenom kejvnul, naznačil, že teď je to prej na něj, a když sme to do sebe doklopili, už jenom podotknul: „Stejně neutečem.“ Pak sme byli ticho. Ještě hodně podobnejch koleček ticho.

Ovčí Syndrom

Diuk

 

„Kdo jsme?!“

„Ovce!“

„A co chceme?“

„Žrát!“

„Tak žerme!“ Poručila nejstarší ovce Dolly, rozhlédla se po ostatních ovcích Dolly a sklonila hlavu k čerstvé trávě. Ostatní ji víceméně zdařile napodobily, neměly v tom tolik zkušeností (přes dvě stě pokusů jim nestačilo k vybroušení techniky), pletly se navzájem do cesty a všeobecně jim trvalo dost dlouho, než opětovně přišly na to, že stát na místě je ta nejlepší volba.

„Dolly!“

„Co je, ty otřepaná hlavo?“ Zavrčela jedna z mladších ovcí na svou sestru.

„Stojíš mi kopytem na jídle.“

„Myslíš tu pampelišku?“

„Ano.“

Chroup chroup…

„Možná bych měla říct Dolly, že jí zahejbáš s Dolly, co myslíš?“

„Chroup chrou…“ to bys neudělala. Zasekla se Dolly a kus pampelišky jí čučel z tlamy.

„Ale udělala, žejo, Dolly?“ Otočila se na druhou ovci, ta zvedla hlavu.

„Já jsem Paul.“ Zavrčela a sklonila se zpátky dolů. Dolly se otočila zpátky ke své sokyni, ale už nebyl žádný předmět jednání. Místo toho získala jiný status, jediné ovce ze stáda, co neměla sklopenou hlavu a všimla si černého stínu prolétnuvší jim nad hlavou. Další věc, kterou si jistě uvědomovala, byla země rychle mizející pod nohama a svěží vítr ve vlně.

*

„Dnes se loučíme s Dolly.“ Zavrčela nejstarší ovce ráno dalšího dne.

„Ahoj, Dolly.“ Zaznělo sborově.

„A všichni víte, co je dnes za den. Slavnostní čas otevření naší ohrady do ještě menší ohrady!“

„Jéééééj.“ Znělo unuděně. Všechny Dolly včetně Paula se otočily na pětníku směrem k bráně a vyrazily k nim. Nad nimi se přehnat černý stín.

*

„Dnes se loučíme s Dolly.“ Zavrčela druhá nejstarší ovce ráno dalšího dne.

„Ahoj, Dolly.“ Zaznělo trošku tlumeně, jak se ovce tlačily jedna na druhou.

„Co jsme?“

„Ovce!“

„A co chceme?“

„Žrát!“

„Tak žerme!“ Hlavy se sklonily, posrážely se jako kuželky a přiomráčené se zakously do svého přídělu. Další den začínal, to jistě, ale to pro ně nic neznamenalo. Stačilo mít dost jídla, občas nějaké to pochválení, párkrát do roka terpentýn, co je prohnal a vyčistil, a taky stříhání. To je bavilo, každá chtěla něco jiného, ale individualita se tady zrovna nebudovala. Vždycky to dopadlo stejně, módní sestřih ala skinhead. Stěžoval si někdo? Vůbec.

„Hele, holky, nepřipadá vám, že je tady nějak stín?“

„Kecy. Vždyť není na nebi ani mráček.“

„Tak proč se mi zdá, že kolem mě jo?“ Všechny páry očí se víceméně podívaly stejným směrem na stínem postiženou ovci. Ta se dívala rovnou k zemi, na zvětšující se kruh, co se rozšiřoval a rozšiřoval, až se k němu přidalo hlasité „ááááááá“ a z nebe jí na hlavu spadlo něco černého, potrhaného a příšerně zubatého.

„Hele, to je můj táta Wilmut.“

„Houby, já to viděla, jak to něco začalo hrabat ve vzduchu tlapama. To určitě bude krtek.“

„Počkejte probouzí se to.“ Ovce se shlukly kolem vstávajícího draka a vrhaly na něj všetečné pohledy. Drak se rozhlédl kolem, potom zkontroloval svoje potrhaná křídla a zatřásl hlavou, na kterou spadl. Otevřel tlamu plnou zubů a zeptal se skřípavě: „Kde to jsem?“

„V ohradě.“ Zaznělo sborem.

„A kdo jsem?“

„Ovce.“ Dostal odpověď.

„A co tu dělám?“

„Žereš.“ Poručila druhá nejstarší ovce. Drak se rozhlédl po ostatních, většina  z nich ho se zájmem pozorovala, ti podnikavější u toho dokonce chroupaly pampelišky.

„Tohle?“ Zeptal se drak/ovce a podíval se na přebujelou trávu.

Druhou nejstarší ovci (teď už vlastně první), to vyvedlo z míry. „Jo, co by s tím bylo? Nepřipadá ti čerstvá? Tys byla na stříhání dřív, co?“

„A dívejte, jak je černá. Tak tohle máme pod kůží, když nás oholí příliš? Šupiny?“ Přidala se další Dolly.

„Fuj, já nechci bejt černá pod kůží. To je nehygienické.“ Odsunula se jiná.

„K čemu je toto?“ Zeptala se další Dolly.

„Nech to.“ Okřikl ji drak a cukl ocasem.

„A proč nechodíš do ohrady po svých jako ostatní? To musíš padat z nebe?“

„…to je nehygienické…“

„…ahoj, táto Wilmute…“

„…já jsem Paul…“

„Nemáte někdo párátko? Nějak se mi zasekl šťovík v kopytu…“

Drak se rozhlížel na všechny strany a snažil se najít cestu k útěku. Zřejmě žádná nebyla, křídla měl potrhaná a zubožená, takřka nepohyblivé pahýly.  Bolela ho hlava a netušil, co se dělo předtím, než spadl. Věděl jen, že sem z nějakého důvodu letěl. Ne, to není možné, ovce přece nelétají.

„Možná… možná bych dokázal sníst pár pampelišek.“ Navrhl zkusmo.

„To jsou správná slova. Na, dej si, je toho tady dost, můžeš jíst, co hrdlo ráčí, až nebude, vezmou nás jinam, neboj se, o sebe se starat vůbec nemusíme.“ Upozornila ho nejstarší ovce.

Ta, co ho tahala za ocas, se k němu víc přitiskla. „Budeme kamarádi?“ Zahýbala miniaturním ocáskem. „Hele, já ho mám  taky.“

„No, já nevím.“ Odpověděl drak. „Já si toho moc nepamatuji.“

„Neboj, my ti pomůžeme.“ Přidala se nejstarší ovce. „Ze všeho nejdřív je nejdůležitější, držet se davu, v něm se ti nic nestane. A navíc, všechny vypadáme stejně. Tedy až na tebe, ale na to si zvykneš. A teď je taky důležitý, abys poslouchal, ano?“

„Ano.“ Odpověděl pokorně drak, neschopen nějakého jiného vyjádření. Zdálo se to tak logické. Byl mezi ovcema, chovaly se k němu jako k ovci, tak musel být ovcí. Nebude se s nimi hádat, ty ovce s tím mají určitě delší zkušenosti než on. Přikyvoval, občas přežvýkal nějaký ten nevábně chutnající stonek, strkal se s ostatními v maličké ohradě a trpělivě poslouchal Dollyin výklad.

„Rozuměls?“ Ukončila řeč nejstarší ovce.

„Beee.“ Odpověděl.

<zpět>

 

Comments are closed.