-Kavárenský deník/nočník (díl II): Vůně ironie, stará omítka, krematorium

Předmluva

 

 

Bla bla bla bla bla bla bla Bla bla bla bla bla bla

bla

Bla bla bla bla bla bla bla Bla bla bla bla bla bla

bla

Bla bla bla bla bla bla bla

Bla bla bla bla bla bla bla

Bla bla bla bla bla bla bla

Bla bla bla bla bla bla bla

Bla bla bla bla bla bla bla

Bla bla bla bla bla bla bla

Bla bla bla bla bla bla bla

BLA

Bla

 

Bla bla bla bla bla bla bla

 

 

Bla

 

 

P.S.: Bla bla bla bla bla bla bla

 

 

 

 

Tuberózy

Clarissa Dalloway

 

Když se vrátila z města, slunce už stálo vysoko na obloze a neúprosně pálilo. Sytě modrou lunetu ohraničenou z dolní strany jen střechami rodinných domků nenarušovala ani jediná bílá skvrna. Ten červencový den byl tak horký, že ulice, halasící jindy dětským smíchem a lomozem sekaček, dnes zely prázdnotou a dusné, líné ticho přerušovalo chvílemi jen zurčení cikád a ostřikovačů trávníku. Cítila se příjemně, přestože jí čelo a zátylek pokrývaly krůpěje potu, slévaly se v drobnou stružku a stékaly jí po páteři. Milovala horké letní dny, kdy rozpálená plocha silnice připomínala řeřavé uhlí, a mysl rozechvívalo netrpělivé čekání na osvobozující déšť.

Přemístila si všechny tři nákupní tašky do jedné ruky a pod květináčem s begóniemi nahmatala klíč od domovních dveří.

V hale bylo příjemné chladno,ale vzduch nehybný a těžký. Dopadl na ni jako vlněná deka. Lehký kloboučekodložila do šatny a tašky s oblečením pečlivě vyrovnala vedle botníku podle velikosti. Během příštích okamžiků je tak jako tak přemístí do jídelny, ale do té doby ničemu neuškodí, když zůstanou stát pěkně v řadě, úhledné a harmonické.

Ještě chvíli setrvala ve vlídném stínu vstupní haly, jen tak dlouho, aby se vyzula, překontrolovala v hladké ploše zrcadla změny, které si vyžádal pot na jejím líčení, a setřásla z ramenou horkost toho červencového dne.

Průchod z tmavé předsíně do salonu připomínal zrození. Paprsky, které se vytrvale opíraly do skla francouzských oken, zakrytých jen lehkými závěsy, činily z pokoje teplou, ale nikoli nesnesitelnou sluneční lázeň. Pomalu vplula do té tlumené záře, která ji zalila jako rozehřátý med a zcela se do ní ponořila. Zhluboka se nadechla sluncem prosyceného vzduchu a známé vůně mýdla mísícího se s leštidlem na parkety, která ji obvykle utvrzovala v tom, že je doma. Na svém svrchovaně opanovaném území, kde každá věc má své jasně dané místo a pro jakýkoliv nepořádek, který by chtěl svými anarchistickými spády narušit její snahu, zde není prostor. Přesto náhle pronikl směsicí známých vůní pach zcela nový a nezvyklý. Svou omamnou naléhavostí jí pošimral nos na právě tak krátkou chvíli, aby se mohlo zdát, že to byl jen pocit, klamná prchavá vzpomínka.

Salon setrvával ve stejné nehybné osamělosti, jako když jejráno opouštěla. Vteřiny odměřované neosobním tlukotem vysokých stojacích hodin se jedna za druhou rozpouštěly v tom takřka hmatatelném dusnu a jedna po druhé odumíraly, lhostejně a neslyšně. Navzdory tomu se nemohla zbavit pocitu, že tudůvěrně známou a trvale udržovanou koncepci něco narušuje.

Zpočátku jen jako letmý vzdech a postupně čím dál silněji, čím víc se na tencizí pach soustředila. Usadil se v místnosti a postupně zcela překryl její povědomou vůni čistoty jako neprodyšný plastový obal. Podrážděně se rozhlédla po zdroji té nepříjemně intenzivní vůně, která tak nečekaně narušila její pečlivě hýčkaný stereotyp.

Na oválném konferenčním stolkuv rohu místnosti stála váza s ledabyle rozloženou kyticí bílých tuberóz. Musel je sem dát Walt, o tom nebylo pochyb.Ona sama nosila do domu řezané květiny jen zřídkakdy, z hlubokého vnitřního přesvědčení, které v ní vypěstovala už její matka, že roztroušený pel a vlhké dno vázy nadělají v domácnosti akorát škody, a tak ji tento překvapivý květinový pozdrav mírně vyvedl z konceptu. S největší pravděpodobností je koupil v některém květinářství ve městě, na svojí zahradě tuberózy nikdy nepěstovala. Přešla k váze opatrně a s jistou rezervovaností, jakoby snad květy v ní mohly být napuštěné nějakým exotickým jedem s nečekaně rychlým účinkem. Prohrábla ty drobné střapaté kalíšky prsty, a nasládla vůně, která jí připomínala zahnívající ovoce, se uvolnila silněji. Kýchnutí prasklo ztichlým domem, jako rozlomená uschlá větev.

Zcela zřetelně si vzpomínala na den, kdy Waltovi jasně říkala, že tyhle květiny nemůže vystát. Bylo to na jejich první oficiální schůzce, kdy jí s nesmělým úsměvem a očekáváním v očích přinesl košatou bílou kytici takřka k nerozeznání od téhle. Vyprávěl jí tehdy, že je to hinduistická rituální květina a Aztékové jí říkají omixochitl. Upřímně se tomu zasmála, ale její vztah k té nechutně páchnoucí rostlině to nijak nevylepšilo.

Přesto se necítila být těmichaoticky rozvrstvenými květydotčená, naopak pocítila po dlouhé době vůči svému muži letmý záchvěv náklonnosti. Už dávno jí nepřinesl květiny, a co na tom, že jsou to právě ty, které nikdy neměla v lásce.

Zavolala do ticha jeho jméno, nejistě a tázavě. Ten ostýchavý hlas, který z ní vyšel, jakoby patřil nějaké jiné vzdálené osobě, která neměla s touhle sebevědomou ženou vůbec nic společného. Sama si nedokázala zdůvodnit, proč se najednou cítí tak vyvedená z míry. Snad s ní ten projev manželovi vřelosti zahýbal víc, než si byla ochotna připustit.

Nic ale nenasvědčovalo tomu, že by v domě byl kromě ní ještě někdo další. Na nábytku leželo dusné ticho, ve vzduchu se jako rozprostřená pokrývka vznášela těžká vůně tuberóz a dráždila její nos i nervy.

„On byl vždycky tak nepraktický,“ říká si a myšlenkami jí jako vlnka propluje vzpomínka na jeho poslední dárek – náhrdelník, který dostala k narozeninám. Něco tak nevkusného by nedala ani dobrovolnicím z armády spásy. Na první pohled šmuk z kočičího zlata, který neměl žádnou větší cenu a vyvolal jen pobavený úsměv na tvářích jejích přítelkyň. Jasně si všimla, jak si špitají a při pochvalných slovech stáčí omluvně pohled stranou. A jako by to nestačilo, docela ten den zapomněl na šampaňské, takže museli hodinu čekat, než se vychladilo. Velmi přesně si vzpomínala, že na toto téma vedli večer rozhovor, který se protáhl až do pozdních nočních hodin. Říkal tehdy, že je nevděčná a při holení se v tom rozčilení pořezal.

Pod tlakem těch vzpomínek, které byly spíš ironicky úsměvné než dojímavé, začínala znovu sbírat ztracenou stabilitu a splývat se svým reálným já. Nevyhodí je hned, to by bylo neuctivé. Pokud večer nikam nepůjdou, připraví mu za odměnu jeho milované kotlety, na které by neměl s ohledem na svůj cholesterol správně ani pomyslet, povečeří s tou příšernou kytkou na stole a druhý den jí čirou náhodou zapomene vyměnit vodu.

Odněkud ze sousedství sem náhle s mírným poryvem větru zavanulo několik tónů skladby Flowers for a lady. Ten svěží vzduch provázený vzdálenou melodií ji překvapil. Walt musel nechat,i přes její důsledné nabádání, pootevřené okno v ložnici. Kdyby ten úryvek zaslechla o pár minut dřív, obklopil by ji pocit dokonalého načasování. Jeden z těch okamžiků, který ochromí nitro příjemným mrazením a propojí dvě naprosto všední záležitosti v prchavém záchvěvu čehosi výjimečného. Jenže život se neskládá z dokonale načasovaných okamžiků. Jinak by tu teď nestála sama.

„Kde asi vězí? Vždyť z práce už musel být,soudě podle těch květin,dávno doma.“

Napadlo ji, že to možná není jediné překvapení, které si pro ni dnes připravil. Aniž by to dokázala jakkoliv ovlivnit, srdce se jí stáhlo nervózním očekáváním.

Ale ne, tohle vůbec nebyl jeho styl. Navíc po patnácti letech manželství nemohla z jeho strany očekávat bůhvíjakou horlivost. Walt nikdy neměl příliš bujnou fantazii, ačkoliv kdo ví. Ta představa nebyla ani zdaleka nepříjemná. Možná ji pozve na večeři do jednoho z těch luxusních podniků, kde už léta nebyli. Snad tam budou mít salátový bar, jinak se bude muset zase vymluvit na žaludeční potíže.

„Možná jsem vůči němu byla poslední dobou až příliš příkrá,“ myslí si, když přenáší vázu s květinami do jídelny.Její okrouhlé dno zanechalo na matném povrchu dřeva bledé kolečko, přesně, jak předpokládala. Ten drobný důkaz manželovi nepraktičnosti jakoby ji svou němou výmluvností jen utvrdil v tom, že její výtky vůči němu jsou naprosto opodstatněné.

„Nikdo mi to nemůže zazlívat,“ říká si.„Vždyť beze měby byl docela k nepoužití. Chudáček Walt.“Zrovna jako minulý týden, když se tak nevhodně vyjadřoval na Alicině večírku, vzbudil všeobecné pohoršení a ona to pak musela nejapně žehlit a vychvalovat ten její příšerně tučný moučník a špatně střižené šaty. Má snad tohle zapotřebí?V blyštivém povrchu jedné z nepoužívaných pánví na okamžik zahlédla matný odraz svojí tváře. Vyčerpané, ale dokonale upravené. Konečky prstů si uhladila pečlivě domalované obočí.

„Ach Alice,ubohá malá Alice. A přitom není vůbec ošklivá, jen s tou váhou by měla začít něco dělat, takhle bude za pár let vypadat jako matróna a rozhodně by se mohla výrazněji líčit, je jako bledule.“Při nejbližší příležitosti jí to bude muset nějak šetrně naznačit.

Podrážděně smetla ze stolu drobky, které tu zůstaly po Waltově snídani, a letmo zkontrolovala ciferník nástěnných hodin. Jestliže něco chystá, už by o sobě mohl dát pomalu vědět.

Rukou bezmyšlenkovitě urovnala neuspořádané květy ve váze, pomalu přešla k oknu a otevřela je dokořán, aby dovnitř proniklo alespoň trochu svěžího vzduchu a vystrnadilo tak ten hutný pach tuberóz na jídelním stole. Travnatá plocha za okny lemovaná tu a tam barevnými trsy květin zůstávala netečná a jakoby rozechvělá v tom horkém letním vzduchu.

„Už by mohlo sprchnout, ty astry jsou šíleně vyschlé,“ uvažovala při pohledu na zahradu.

Netrvalo dlouho a průvan, který způsobilo otevřené okno v ložnici na opačné straně domu, jí příjemně ochladil rozpálenou tvář. Prohnal se jako splašená lasička jídelnou i salonem a rozfoukal přitom několik listů papíru, které ležely na konferenčním stolku. Některé byly ještě zvlhlévinou vázy, která zde ještě před malou chvílí stála. Jeden z nich, menší linkovaný lístek vytržený pravděpodobně z poznámkového bloku, se snesl až na podlahu. Byl hustě popsaný neohrabaným, kulatým písmem s dlouhými kličkami.

 

„Drahá Joyce,

Až budeš číst tyhle řádky, budu pravděpodobně na cestě do přístavu, nebo možná už na trajektu brázdit Atlantik. Na mém pracovním stole najdeš rozvodové papíry, samozřejmě podepsané. Asi to nemusím zvlášť zdůrazňovat, na to jsi až příliš bystrá ženská, ale kdyby to tvůj analytický mozek náhodou nepochopil, nebo odmítal pochopit, znamená to, že už se neuvidíme. Vím, že bys to ode mě nikdy nečekala, ale nepochybuji, že mi za to jednou v duchu poděkuješ. Asi bych se měl v téhle chvíli posledního rozloučení zdržet surové upřímnosti, ale já si to prostě nemůžu nechat pro sebe. Myslím, že jsi vnitřně strašně nešťastná ženská, Joyce, i když vím, že to není tak jednoznačně tvoje vina. Věř mi, že nikoho to nemrzí víc než mě a snažil jsem se s tím mermomocí něco udělat, ale teď vím, že jsem na to asi nikdy neměl dost sil. Nechápu, jak jsem to mohl vydržet tak dlouho. Patnáct let pod tím tvým deklem z přetvářky a pokrytectví! Všechny ty tvoje snobské večírky a výstřelky. Posledních pár letuž jsem měl pocit, že se snad zalknu tou tvojí nadřazeností a kritikou, které jsi neustále podrobovala mě i všechny okolo.Snášet to ještě pár dní a vážně bych se tou snahou být dokonalým mužem, jakého jsi ze mě vždycky chtěla udělat, udusil. Já vím, že je těžké si to připustit, ale ta iluze dokonalosti, kterou sis kolem sebe tak pracně vytvořila, nefunguje. Je mi úplně jedno, jestli má ložní prádlo stejnou barvu jako závěsy, nebo jestli máš pod očima zrovna rozjasňovač nebo ne. Poznal jsem někoho, vedle koho můžu zase volně dýchat, a tak jsem si řekl, že po těch patnácti letech umírání v tvém dokonale vysoustruženém objetí začnu zase žít. Mimochodem, jak jistě víš, Alice umí výborně vařit, takže se po letech konečně normálně najím.

 

P.s.Ty kytky ber jako takový malý dárek na rozloučenou, určitě tě potěší.

 

Tvůj Walt

Stará omítka
Kateřina Urbanová

 

Jako had, který svlékl svou kůži, připadám si každé ráno nová.
I po noci, co nebyla zas tak snová.
Každé ráno s důvěrou znovu začínám.
S neochvějnou vírou,
že tak jak kontinenty se hýbou,
ač neviditelně, přeci jen postupují nezastavitelně.
V dětských hrách byl by to jeden mravenčí, ale i ten nepatrný let,
kterým blížíš se den za dnem ke mě, zrychluje mi tep.

Se strachem předchozího dne omyji ze skrání i pel křídel nočních mur.
Ten strach přinesl si ty na svých dlaních, ve váze po kytkách zbytky starých chmur.
S péčí neskrytě vřelou našlapovals tiše a houpavě
přijala jsem ten okamžik radostně i bolavě.

S konečně vzníceným plynem připadala jsem si poprvé zachráněná,
ač s přítomnou propastí stále jsem srozuměná.
Pak rozlilo se do sklenek zapomenuté víno
a k notám slov scházel houslový klíč,
ten značil by, že je přemostěno,
že hlavní překážka dávno je pryč.

Ta melodie zní v těch stěnách dál,
cpe se mi do uší zcela bez zábran,
v zátylku trýzní jak kostka ledu,
proměněná ve vzrušující něhu.

Děsím se dne, kdy se mne dotkneš, doteky jsou jako razítka.
Tak jako ze zchátralých budov mizí i ze mne díky nim stará omítka.
Sloupají ze mne poslední kousky pochyb,
kde byla strnulost, náhle je prudký pohyb.

Nemůžu Ti slíbit víc než sebe, zjizvenou i zahojenou, odhalenou, holou, hoříce;
s vlasy barvy vlašských ořechů a jazykem s ostřím čerstvě mleté hořčice.
A tak pokud Tě to neodradí, zde ta nabídka leží splývavě,
a mě než se rozhodneš, tíha leží na hlavě.

Bude však další na řadě,
koho setřesu s novým svítáním,
mysl tak mnoho let byla v ouřadě,
nyní i srdce chlubí se pozváním.

Jak dopadne splétání této pavoučí sítě,
to třpytí se mezi hvězdami,
hravostí vracím se do chvil, kdy byla jsem dítě,
sdílená radost září barvami.
Možná čekám na znamení, možná zůstane to, jak to je.
Já ze společného tance slov, dál si nechám závratě.

 

 

 

 

Černá Osmička

Hanina Veselá

Dělal jsem, že to nevím. Můj šéf dělal, že to neví. U nás v práci se vlastně vůbec nic nevědělo.

Nevědělo se, proč se má něco udělat, ani jak na to. Obvykle ke mně Choroš přicházel těsně před koncem pracovní doby se zasmrádlým štůčkem pergamenu či nějakým obskurním artefaktem v kostnaté ruce a několika syčivými posunky mi naznačil, že to chce mít zpracované do večera.

Pohlédl jsem na Choroše se zdvořilým zájmem. ,,Přejete si to mít dnes do půlnoci, mistře?“

,,Do dvanácti hodin večer to chci mít na stole,“ prsknul kouzelník.

,,A jaké metody rozboru mám provést?“ Setřel jsem si z tváře mágovy sliny. ,,Dračí výměšky, hypokrifův trus nebo snad toxikační moč trachemisky nádherné?“

Choroš měl zvláštní schopnost, syčet i přesto, že z jeho mluvícího ústrojí vyšlá slova neobsahovala žádné sykavky. A právě tuto schopnost na mě použil:

,,Je mi to jedno!“

Nezastrašil mě. ,,Prosím, mistře?“ V očekávání nějakého doporučení či moudré rady jsem pohlédl do oněch drobných pichlavých oček.

,,Zosssime, nezsssnažte se mě nasssrat!“ přešel mág do agresivnějšího tónu.

Jsa potěšen, že se mi povedlo, přimět velkého mistra magických věd vypustit tolik krásných sykavek, a v takovém množství, setrval jsem v mlčení a se s rty sevřenými si užíval svůj okamžik.

Mág ještě neskončil:

,,Je mi jedno, jak to uděláte. Výsledek vaší práce chci mít do hodiny duchů.“

Výsssledek… Škoda, že jen syčíš, velký mágu. Kdybys ještě tak k tomu šišlal, jako jeden můj oblíbenec a vzor… Výšššledek! Našššrat! Ne, dobře, že jen syčíš. Takovou adoraci bych neunesl. Samou láskou bych tě musel sežrat. Mlask.

,,Budete to mít, missstře.“

Mág spokojeně přikývl, a tak jak přišel, rychleji než myšlenka, mou kancelář zase opustil. Byl natolik samolibý, že by ho ani ve zlém snu nenapadlo, že ho paroduji.

A zapomněl si u mě svou berlu.

To bylo na Chorošovi to nejúžasnější. Jako čaroděj byl v pravdě geniální, ale jako myslící bytost zoufale nepoužitelný. Byl neuvěřitelně roztržitý, pořád něco někde zapomínal.

Jakoby omylem jsem do mágovy berly drcnul. Spadla z okraje stolu, o nějž byla koncem opřená a rozplácla se na koberci. Minule tu nechal amulet. Sázel jsem se sám se sebou, co tu zapomene příště. (Kouzelnické grimoáry prý pere v pračce.)

Za několik dní mně Choroš opět poctil svou zrychlenou přítomností. Požádal mě, abych mu zjistil totožnost jakési koule. Byla velká jako mužská pěst, na několika místech lehce otlučená. Měla černou barvu a působila bytelně.

Samozřejmě, že to possspíchalo. Všechno, na čem missstr pracoval, possspíchalo. Choroš sám byl vždy o minutu napřed (a o hodinu pozadu).

,,Hrajete kulečník, Zosime?“ zeptal se z ničeho nic.

Otevřel jsem ústa, a zase jsem je zavřel. Měl jsem podezření, že má zase jeden ze svých dnů, a mluví, co mu slina na jazyk přinese.

Měl jsem pravdu. Mág nečekal na mou odpověď:

,,Víte, Zosime, na kulečníku je nejzajímavější poslední šťouch. Tah na branku. Dostat černou kouli do té správné díry.“

S úsměvem falešným stejně jako můj chrup jsem přikývl.

Choroš zasyčel poděkování a vypadnul.

Očima jsem přejel kancelář, hledaje Chorošovy zapomenuté věci. Nikde se však neválela jeho plesnivá berla, svrchní roucho temných barev, špičaté čapka zakrývající brzo-pleš, kouzelnický grimoár, oblíbená mobilní lebka ani…

Ha! Začal jsem křepčit po kanceláři, až mé staré kosti rachtaly.

Na tento okamžik jsem čekal celou zkušební dobu, i dobu po zkušební době, a když už jsem začínal snít o výpovědi a její mučivě dlouhé lhůtě, stalo se, čeho už jsem se téměř vzdal.

Ta věc ležela mezi upatlanou klávesnicí a výstavkou ampulí se zbytkovou močí magických testudinek. Zlehka jsem do své trofeje šťouchl. Mágovo levé oko nepokojně mrklo. Nezdravě zbarvený jazyk vypadl z úst, a to bylo vše. Choroš si u mne zapomněl vlastní hlavu! Blbec. Musel odejít jen s čapkou na prázdném krku.

Hřejivý pocit projel celým mým tělem. Vytáhl jsem z lebky na tužky lžící. Však jsem si ji za tím účelem pořídil už první den nástupu do práce. A kdyby se někdo podivoval, k čemu mi taková lžíce mezi propiskami je, byl jsem ochoten od hodiny tvrdit, že ji mám na požírání jogurtů. Jogurty jsou zdravé. Lžíci na požírání jogurtů mi tedy nikdo nemohl zabavit.

To ale nebylo vše. Sáhl jsem do aktovky pro klíče a odemkl jeden z šuplíků. (Lžíci nebylo třeba ze shora uvedeného důvodu držet v utajení.) V zásuvce na hromádce počáraných svitků a vyhaslých amuletů ležela skryta pilka. Bez špetky pokrytectví bych se neobešel.

Izolepou jsem slepil Chorošovu hřívu do dvou copů – jeden měl vprostřed hlavy a druhý pod krkem. Když byl můj šéf takto připraven, vzal jsem sympatický nástroj. Chorošovu hlavu jsem si i přes zlostný pohled pichlavých oček položil na kolena a pustil jsem se do díla.

Jsou věci, za které stojí za to chodit do práce.

Když bylo jádro zbaveno poloviny své slupky, vrátil jsem pilku do zásuvky. Vytáhl jsem lžící a jal jsem se pojíst nejlibější ze všech jogurtů. Lidský květák růžový. (A skutečnost, že to ani nebylo v obědové pauze, tomu dodávala ten správný šmak.)

Když bylo po všem – i ta nejvíce vychutnávaná svačinka jednou dojde – pohlédl jsem do mágovy dutiny lebeční. Byla zoufale prázdná, jako vymytý talíř. Takto vylízaného Choroše jsem ještě neviděl.

Úlevně jsem si říhl. Vzal jsem ze stolku kouli, toho malého viníka, který zavedl Choroše do mé kanceláře a zaplnil jsem jí mágovu prázdnou lebku. Kouli jsem zakryl druhou části mágovy hlavy, nedělal jsem si však iluze, že toto provizorium bude dlouho držet.

Přece jen jsem ve svém plánu něco opomněl. Bezradně jsem se rozhlédl po kancelářském stole. Z pravého roku se na mě šklebila děrovačka. Nepřichází v úvahu. Kousek od ní se povalovalo plato bílých lepicích štítků. Spočítal jsem si, že by jich bylo dost na tři takové choroše, ale tento náhradní plán se mi jevil příliš zoufalý a jeho trvanlivost mizivá. Mé oko postupovalo dál. Dokonce jsem si jej za tím účelem vytáhl z jamky, takže viselo na špagátku nervů. Podržel jsem jej v prstech a jako sondou jsem jím zkoumal hlubiny svého stolu.

Našel jsem několik kancelářských svorek, které byly dobré jako párátka, propisky bez náplní, špačky tužek, poničené ořezávátko, oslizlou gumu a sešívačku. (Přiznávám, chvíli jsem zvažoval, zda by mágova kůže neudržela kouli uvnitř hlavy… Jak jsem se přesvědčil, nedokázala ji však udržet ani izolepa.)

Vrátil jsem oko do jamky. Nacpal jsem Choroše do šuplíku, zamkl na dva západy a vydal jsem se za naší recepční pro pomoc.

Recepční jsem našel na sekretariátu. Pomalu vzhlédla od monitoru.

,,Copak potřebujete, Zosime?“ zeptala se mě. Skoro tam nebyl znát skřetí přízvuk.

,,Vteřinové lepidlo,“ řekl jsem.

Recepční si mě pečlivě prohlédla. Zdálo se, že studuje každý můj mimický sval. Safra, snad jsem oko špatně nenasadil?

,,A no co ho potřebujete?“ Gramatiku zvládala na výbornou, ale její slovní zásoba byla jednoduchá.

Oddechl jsem si. Na to jsem jí dokázal odpovědět naprosto přesně:

,,Choroš ho potřebuje.“

,,Tak to je potom v pořádku, Zosime.“

Skřetka otevřela jednu ze zásuvek ve svém stole a podala mi malou tubu.

,,Děkuji.“

,,Není zač.“

Choroš v šuplíku nic neprovedl. Vyndal jsem ho nadvakrát, odstranil izolepu z vlasů a kouli zalepil. Sotva pasta zaschla, rozrazily se dveře.

Bezhlavý mág ke mně vpadl jako nečekaný přesčas. Zlostně luskal prsty a dělal na mě přes celou kancelářskou nudli výhrůžné sss sss!

Vzal jsem slepenou hlavu a nasadil ji na Chorošův krk. Mág jím poplašeně škubl a pak se idiotsky usmál.

,,Děkuji vám, Zosime,“ řekl; ještě mu to nedošlo.

,,Proklepl jsem tu vaši kouli, Choroši.“

Mág se na mne se zájmem podíval, kousek izolepy stále za uchem. ,,Be fe le me pe se ve ze,“ zaradoval se. Pak náhle zmlkl, zaražen vlastním projevem.

Jojo, pes se veze.

,,Chy chy ky ry dy ty ny?“ pomohl jsem mu.

,,A e i o u?“ nadhodil nejistě.

,,Jsi pašák.“ S úšklebkem jsem ukázal jistý pergamen, můj vlastní výtvor.

Choroš ho nadšeně vzal do ruky, očima sjížděl řádky, ale tvářil se čím dál bezradněji.

,,To je v pořádku, na!“ Vytáhl jsem z kapsy jedinou píšící propisku. ,,Ukaž, co umíš.“

Mág si se zkoumavým pohledem ode mne psací nástroj převzal. Chvíli ho jen tak držel, ale pak nečekaně udělal motorický pohyb. Vítězně se usmál.

,,Šikovný,“ pochválil jsem ho. Právě mi desetinásobně zvýšil plat.

Byla to opravdu podnětná půl hodinka. Já se naučil od šéfa kulečník, a on se ode mne naučil samohlásky.

I kdyby se pomocí magie do několika hodin vzpamatoval, nemusím se ničeho obávat.

Choroš nikomu nepoví, že jsem zombík, protože já bych na oplátku rozkřičel do světa, že mág má místo mozku kulečníkovou kouli.

Černou.

 

Deník zombíka: Proč mi upíři pijí krev

Diuk

 

Ahoj, já jsem Evžen. A no… je těžké to říct, aniž by lidé utekli, jsem zombík. Ne takový ten z laciných počítačových triků, který vám vyskočí ke stropu a ještě u toho stihne zařvat, ale já jsem ten typ, který se spíš prochází a snaží se nedýchat na lidi. Chtěl bych chodit rychleji, skutečně, věřte mi, ale nejde to. Proto mnoho z nás natahuje ruce dopředu, je to jakési němé přání, že k nám dojdete blíž.

„Mozkýagr.“ Jop, a tady vám představuji druhou stránku věci. Zatímco já jsem chytrý, příjemný a erudovaný, ve skutečnosti dokážu říct jenom tři slova: Mozkyagr, mozkýagr a wham. Potom je tu celá přehršel výrazů, kterým rozumí nejspíš jenom má fyzická část. Agrrr, například. Nebo naštvanější, aghhrrhrhrr. Ale to už je obvykle něčí problém, protože se snažím rozeběhnout a vzteky si poslintám zbytek košile.

Ze svého života si pamatuju jen málo. Určitě jsem nebyl zelený a břicho taky nedosahovalo tak velkého poloměru, jak bych byl snad pivní sud. Je taky pravda, že jako řezník jsem zasekl sekáček jenom do zvířat, zatímco teď jsem neměl žádné výčitky svědomí, když jsem řval nad tělem svého souseda. Ty jeho bradavice mě opravdu štvaly, i když přiznávám, že jsem ho potom z poloviny sežral.

No, jdu ven, byl jsem se podívat domů, ale tam už chcípl pes, pár hodin jsem tedy stál na místě a přesvědčoval sám sebe, že je čas jít ven. Ale tělo se né a né pohnout. Až nakonec, když byla opravdu tma, vyrazil jsem ven a váben zvuky na konci ulice se plížil podél chodníku. Na tomto americkém předměstí už nebylo moc lidí, kteří přežívají. Všechny ostatní už mí pitomí, dobře, řeknu to tak, jak to je, spolumozci, vyhnali. Tupouni tupí, je sice pravda, že jsem na tom měl také svůj díl, ale já nechtěl. Jenže když něco řeknu, tak to taky neznamená, že to udělám. Plížil jsem se ulicí a občas vydal nějaký ten nechutný zvuk. „Ty jsi prase.“ Poznamenal jsem sám pro sebe. „Agggrh.“ Vyšlo ze mě, připadalo mi, že to byl nesouhlas. Ach, to je hlupák. Já jsem hlupák. Zvláště, že jsem při minulým průzkumu okolí přišel o boty. A zkusil si je ten hlupák nazout? Jo. Ale nedokázal dát jednu tkaničku k druhé. Blbeček. A s tímhle mám žít. Teď jsme měli naštěstí společné úmysly, už mě fakt nebavilo být doma zavřenej a tak jsem šel dál za zvukem a hýčkal se myšlenkou, že narazím na někoho mému shnilému srdci bližního.

Jé, soused Walter se zabarikádoval se svou manželkou a odmítl opustit rodinnou hroudu. Výborně, nějaké maso tu ještě je. Jenže volání divočiny slyšeli i jiní a příbuzní se přišli podívat, jestli je dřevěná konzerva ještě plná.

U zabedněných oken a vchodu stála celá skupina zombií. Dobývali se dovnitř, cenili zuby, škrábali na sklo a vráželi hlavou do dveří. Vlezl jsem mezi ně a musím říct, že jsem se považoval za smradlavého, ale teď vím, že to byl spíš jenom aromatický parfém, než to, co mě ovanulo. „Aggrrh.“ „No jo, jo, jasně.“ Odstrčil jsem do strany jednu zdechlinu a střetl se pohledem s další. Taková mladá žena to byla, modré montérky, které jí skvěle ladily s kůží. Vycenila zuby a potom se otočila zpátky a plácla do okna. Její oči mě zaujaly, byly nádherné, jen kdybych měl jistotu, že v té slepici je alespoň kapka inteligence. „Agrrr…“ zavrčela oznamovačně.

„Agrrrhr.“

„Aghrrr.“

„Hrrgrm.“ Kdyby tuhle konverzaci někdo nahrával, nejspíš by se lámal smíchy. „Hej, bečko sádla. Co kdybys to zkusil rozbít pěstí?“ Tělo se napřáhlo a pěst se mihla vzduchem. Jenže místo do okna jsem udeřil do rámu. Ach bože, jak potom mám asi fungovat? „Ty idiote.“ V té holce se ale objevilo něco jako zájem. Zavrčela a znovu plácla do okna. Tupě jsem zíral dopředu. „Noták, to na ní chceš opravdu udělat dojem? Takhle? Co pozvání na večeři, nějaká úvodní řeč, kam se to vytratilo?“ „Mozkýýagr.“ „Tak tos teď vylepšil. No nic, jede se dál, mám hlad.“ Víte, já jsem skutečně přátelský a rád si pokecám na úrovni, jenže když potkám někoho sobě rovného, tak mě chce buď zabít, nebo utíká. A takových pochybných hrdinů jsem již potkal hodně a Walter to rozhodně nebyl. I když jeho syn, ten myslím něco sbíral…

Prásknutí se rozlehlo nocí a jednomu ze spolumozků vystříkl, no, pro nedostatek dalších výrazů, mozek. Ha ha, to je fakt vtipný, jak se na něj všichni seběhli a začali to srkat z ulice… „ne, ne! Rozhodně se nepřidáš, ne, nepůjdeš tam, já ti to zakazuji…!“

Co s ním, hm? Máte snad nějakou radu? Ani sebevražda není tak jednoduchá. Jednou jsem sám sebe nalákal na ryby do rybníka. Seděl jsem na dně celou hodinu, než mě to přestalo bavit zkoušet a šel jsem zpátky. A věřte mi, chodit s žaludkem plným vody je opravdová lahoda. No, když jsem se občerstvil, co takhle zpátky ke klepání? Pěst udeřila jako hrom a tentokrát prasklo okno. Výhra. A napadlo tě vůbec, imbecilní negramote, že se tím oknem neprotlačíš? Asi napadlo, otočil jsem se a vyšel zpátky do ulice, žena v montérkách kulhala za mnou. Zastavil jsem se, šla dál, cukla jí ramena, to je divný, ona je divná, vlastně ona je…zajímavá. I já jsem si toho všiml, zamával jsem sevřenou pěstí a něco zachrčel. „Chlape, jestli jí chceš získat, tak budeš muset udělat víc.“ Otočila se, obešel jsem ji. „Mozkýagr!“ Poklesla mi ramena. Tohle nemá cenu. „Noták, určitě dokážeš víc, zkus to.“ „Whagrr, mozkýýýagr!“ Z domu se ozval ženský výkřik, spolumozci se asi probili skrz zezadu a teď řádili uvnitř. Hlavní dveře vrzly ven, ze stínu prahu se odlepila mužská postava a zvedla meč, mířila po chodníku dopředu a čepel se zablýskla ve vzduchu, přímo směrem k té přijatelně svůdné ženské. Rozplížil jsem se dopředu, tohle nestihnu: „Noták, zařvi na ni, ať se otočí, dělej!“ „Agrrrhrhrrr“ byl jsem už dost naštvaný, ještě okamžik a přijde o hlavu. „Fakt to chceš? Chceš být zase celej život sám a čumět do dvířek od kamen a myslet si, že je to televize? Bohové, udělej něco, jestli neuděláš, ona zemře a ty si to budeš do konce svýho posmrtnýho života vyčítat!“ Stáhl se mi obličej námahou, masitý rty zavlnily, „Agr…“ „Ne! To ti nepomůže. Řekni to, řekni, dělej!“ Zakřupaly mi zuby. „Ty, ohlídnout, krásná slečnoagr!“ Zadunělo ze mě a ruce jsem natáhl ještě dál. Stejně jsem to nestihl, otočila se a chlap jí s rozmachem usekl obě nohy. Ach jo, a to jsme se právě začali seznamovat.

Meč se rozmáchl podruhé v protisměrném oblouku, máchl jsem hřbetem ruky, ale Mozek se předklonil příliš dopředu, minul jsem a má pravá noha šla do háje. Padl jsem na záda a kolem mě proběhl nejen on, ale i jeho otec a matka. A asi i sestra, jaká početná rodinka. „Agrrhhrrm.“ Bylo jediné, čím jsem zranil jejich city a šmátrající ruka nedosáhla ani na jejich nohavice. Škoda. Co teď? „No tak se zvedni, ne? Nebo se plaz.“ Ne, místo toho jsem ležel a díval se na hvězdné nebe. Taková hezká světýlka „hej, nešlapejte na mě vy hajzlové pomalí,“ taková zář, chtěl bych se jich dotknout.

Hm, ale co je zajímavý, asi za hodinu se ke mně došourala ženská v montérkách a jak vidno, obě nohy na svých místech. Přitáhla si tu moji blíž a na několik pokusů vytáhla z kapsy na prsou dratev. Ještě zajímavější, tak nejenže je chytrá, ale ve svým bývalým životě byla švadlena. Ale za to ji možná zabili, protože mi přišila nohu naopak, kráva blbá. „Agr. Wham.“ To možná měla být odměna, ale noha fungovala, hahá, vítězství!

Tak či tak, podařilo se mi vstát a na chvíli bylo všechno v pořádku. Její vlasy zamotané do myších ocásků, její povadlá tvář a vysoké čelo, bylo na ní něco, exotického. Lépe to říct nemohu. Cítil jsem, jak se ve mně něco zmáhá, ale měl jsem v sobě příliš málo krve, než aby to došlo k nějakému závěru. A co teď? Mohl bych jít do domu a prohlédnout si, jestli tam není něco zajímavého. Ale ne, otočil jsem se a vyrazil pomalým kulhavým krokem za lidmi, kteří byli už dávno pryč. Vždyť už ani ti zombíci tu nebyli, tak jak bych je mohl dostihnout, když jsem každou chvíli odolával pocitu chodit v kruzích? Ale ženská mě následovala, to bylo dobré znamení, občas zívla, občas sevřela ruku v pěst, ale zbytek dratve se jí podařil zastrčit zpátky do kapsy. Chytrá dívka.

„Agrrr.“ Vydávám ze sebe pazvuk, jen tak, abych nevyšel ze cviku. Naklonil jsem hlavu ke straně a škrábl rukama naprázdno ve vzduchu. Proč ne.

Vynechala mi trochu paměť. Vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostal ani jak jsme dostali upíra na střechu paneláku, ale když se při šplhání po schodech nahoru podívám ledabyle z okna, vidím zástup mrtvých, jak krášlí ulici svými končetinami. Takový zombík není pro upíra zrovna nějaká překážka, zvláště, když je dobře vychovaný a pokaždé se nezapomene přesvědčit, že mrtvola už nevstane, ale jak jim to mám říct? A tak jsem šel nahoru se svojí partnerkou (odvážil jsem se jí tak nazývat), pobrukoval si plynatou píseň a splňoval klasické normy zombivitosti: Jít se zástupem a snažit se alespoň jednou kousnout.

Upír byl až úplně nahoře, víte, kolik je to schodů? A jak špatně se do nich leze, když máte jednu patu dopředu? Nevíte. Zkuste si to, otočit si nohu o devadesát stupňů není takový problém, já čekám.

No, stál tam, vysoký a charismatický, jak má správný upír vypadat, bledý, možná trochu namyšlený. Plížil jsem se zástupem za ním a bezmocně pozoroval, jak svými rychlými elegantními pohyby kácí jednoho spolumozka po druhém. Ach, kdybych se tak narodil jako upír, jaký by to byl jiný svět. Ne v tomhle tupém, bezduchém těle, ale jako skutečný a plnohodnotný nemrtvý, který nemá inteligenci pětiletého dítěte. Závidím mu, vždyť je…tak…krásný, tak úžasný, jak se hýbe, jak láme rukama kosti a světlo, a jak se usmívají jeho rudé a přesto bezkrevné rty. Á, dostal jsem se na řadu. „Agrr“, „no jasně, bez toho by to nešlo, ne?“

Je pravda, že jsem se pokusil útočit. Mávl jsem pěstí „miluji tě!“ ale naštěstí uhnul a nabral mě zespodu do břicha. Zavlnilo se mi jako hladina rybníka, kdyby to byl zpomalený záběr, tak se ty vlny odráží od břehů zpátky a udeří ho do obličeje. Jenže ne, zatímco jsem v duchu řval, jestli se k němu můžu přidat jako parťák, zvedl mě do vzduchu a hodil na celou skupinu spolumozků. Popadali jako kuželky a sborově se ozvalo mnohé „agrrrh“ a „agrghhhh“ rozrušených zombíků a mě se zas urvala noha. „Ale noták, to nemohu mít žádnou šanci? Hej, kámo, my jsme z jedné vývojové větve!“ To snad dratev nic nevydrží?

A teď, plazím se k němu, a zatímco se ho mí bratři pokusili zabít, tak jsem mu chytil nohu a otevřel shnilé zuby. „Idiote, to si vážně myslíš, že mu tu nohu udržíš? Vždyť je to borec.“ Odskočil ode mě a sebou si vzal několik mých prstů, přesto jsem ho zpomalil a jeden ze spolumozků se dostal dost blízko, aby ho škrábl na rameni. Ustupoval. To bylo dobře. Dobře? Byl blízko okraje střechy, hrozil mu pád dolů a třeba i smrt. „Hej, upíre, nechoď tak blízko. Já tě zachráním!“ „Agrrr.“ Plazil jsem se k němu a vedle mě pajdala má přítelkyně, asi si o mě dělala starost, ale já nehodlal umřít. Ne tak brzo a né tak hloupě. Máchl jsem vzduchem, chytil se přítelkyně za pas a vyškrábal se nahoru. To bylo hned lepší, dívat se na všechno z větší výšky než je pohled švábů. Upír si nás všiml, obočí se mu spojilo u kořene nosu a zamnul si ruce, podíval se na moji přítelkyni a uhladil si vlasy. Hm? Na co asi myslí? Ani jsem nedokázal nic říct, když byl najednou u mě, chytil mi opasek a faldy na krku, několikrát se mnou zamával sem a tam, „to snad ne, on se chce předvádět a machrovat před ní? Héj, ta je má!“ a potom mě hodil dolů ze střechy. „Zatracená ženská, nebýt jí, mohli jsme být kámošííí!“ Zařval jsem vyděšeně. Z tamté výšky mi pohled na věc úplně stačil. A teď letím dolů, kvůli němu, ach, bože, jak já nesnáším upíry.

<zpět>

Comments are closed.