Legenda o Soběslunci

Sám sobě Sluncem žil mezi léty 820 a 1332 n. l., za vlády tří cechmistrů, jako mladší bratr svého svědomitějšího a trpělivějšího sourozence Syna hromu, kterému nikdo neřekl jinak než Obsidiánový blesk. Společný otec, Střelec (jeden ze Zvěrokruhu), jim při narození daroval část svých schopností. Soběslunci věnoval dravost šelmy a Synovi hromu její rychlost, a zatímco si Obsidiánový blesk zachoval klidnou povahu, Sám sobě Sluncem zdědil něco z otcova ohně.

V cechu si pomalu budovali pověst. V referátu obou chlapců se nalézalo umění boje pro svou dobu typické, na koni, s mečem, štítem a kopím. Pohrdali zbraněmi na dálku a nejraději si vyřizovali všechny problémy takříkajíc „z očí do očí“. Jak s vyzyvateli, tak s čarodějníky, a před svými mistry pyšně složili všechny pečetě a stali se lovci.

Sám sobě Sluncem se ukazoval skutečně nadmíru výjimečný. Vynikal jak v boji, jízdě, tak v hudbě a poezii. Zakrátko si nalezl mnoho obdivovatelek, ale žádná nedokázala získat jeho srdce, prahnoucí po ničivé síle. Snažil se svou touhu ovládnout, protože něco takového by ho přivedlo pouze ke zkáze a bylo mnoho před ním, kteří se jí podvolili a z jejíchž chyb se mohl poučit.

I přes absolutní rozdílnost s bratrem oba pokračovali ve stejném výcviku. Křesťanství tehdejší doby sice mělo moc, ale nebylo samo. Vzdálení neexistovali, či spíše neměli svou konečnou podobu, neboť se tehdy jednalo pouze o pravidelný sněm moudrých mužů, druidů, učitelů a rádců. Soběslunci bylo stejně jako Synu hromu určeno studovat znalosti druidů a jejich blízkost k přírodě se tady mohla využít pro jejich prospěch.

Když se cechmistrů ptali, proč je nevedli k cestě bojovníka, ale učenců, odpověděli, že je musí naučit moudrosti a trpělivosti. Že své schopnosti, dané do vínku jejich otcem Patronem, mohou ještě vylepšit nalezením absolutní rovnováhy a klidu, ze kterého dokáží čerpat neomezené množství vnitřní energie. Cechmistři měli veliké sny, zapomínali ale na mládí obou chlapců a jejich štěněcí hravost. Trvalo několik let, než se vůbec vydali cestou druidů a mnoho dalších, aby se dobrali nějakému pokroku.

Čas, pro jedny nedostatkové zboží, pro druhé pojem vzdálený a neobávaný. V krušných časech, jakým byl středověk, měl pro někoho cenu zlata, například pro cech samotný, jehož řady značně prořídly v otevřených bitvách mezi nimi a vědmáky v devátém a jedenáctém století (proto ve století dvanáctém lovila svatá inkvizice převážně vědmy – vědmáků/mužů tehdy moc nebylo).

Potomci patronů stárli pomalu jako mýtičtí elfové a byli neocenitelnou studnicí informací, která se věkem nezmenšovala. Takto dlouhověcí druidové jsou vzácnost a každý národ si je snaží udržet na své straně zuby nehty a kdyby se to dovolili přiznat, došlo by jim, že o ně s dalšími cechy bojují.

Jenže, jak bylo řečeno, řady cechovních bojovníků a lovců prořídly a Soběslunce netrpělivě vyhlížel dobu, kdy  bude moci svou sílu plně využít a cechu pomoci. Přál si být prospěšný i jinak, než až za desítky let. Hledal moc, na kterou by se nemuselo čekat, sílu, s níž musí vědmáci počítat.

To muselo logicky skončit špatně.

Pokračování příště. 

Comments are closed.