Veverkám se nezavděčíš

Veverkám se nezavděčíš

(Fantastická pohádka)

Byla jednou jedna země, ve které žily veverky. A byly to velmi šikovné veverky, měly civilizaci, zákony a šampón a všem jim vládla velká bílá veverka, moudrá a spravedlivá.

Jenže tato bílá veverka už byla také velmi stará a blížil se její čas, což se nakonec stává všem veverkám, kdy si zařídí všechny nedořešené záležitosti a potom chcípnou.

Ryšavé čiperky si musely najít nového vůdce, jenže to už se velmi dlouho nestalo a tak nahlédly do análů a objevily zapomenutý soupis úkolů, končící honbou za magickým para-ořechem, jenž byl důkazem božského původu veverky. Jinými slovy, která veverka nalezne para-ořech, ta má právo vládnout.

A jedna z nich měla skutečně nakročeno stát se pokračovatelkou vládnoucího rodu. Splnila všechny úkoly dříve než ostatní, což stálo životy všech ostatních účastníků soutěže (tj., celého národa), vylezla až na nejvyšší větev Juvie Ztepilé (Bertgolletia excelsa) a získala magický para-ořech, jenž jí zaručoval vládu nad celým národem. Jenom nějaký mít.

Bylo jí líto všech těch poražených přátel, plakala malé veverčí slzičky a rozhodla se využít mysteriózní síly ořechu a seslat veliké a mocné zaklínadlo podle známého přísloví, raději vládnout peklu než otročit v nebi, a mrtvé veverky začaly vstávat s krvavě rudýma očima, se žlutými tesáky a srstí do černa zbarvenou zaschlou krví. Tyhle veverkodzzily měly velikou radost ze svého vůdce a na ramenou ji dovedly až do paláce, kde jí ponechaly všem těm věcem, které vůdcové národů dělají.

A dny ubíhaly.

Nejdřív se ukázalo, že shnilým veverkám není příjemný sluneční svit. Oslepoval je a proměňoval hrdla ve vyprahlou pustinu. Raději tedy přes den spaly, zatímco v noci vylézaly ven.

Potom zase vyplynulo, že jim přestaly chutnat oříšky. To se stává, když si zvyknete po lesech prohánět ve skupinách srnky a pochutnávat si na čerstvém mase. Zálibu v mase také doplňovaly vyžitím v různých zábavách a pitím enormního množství piva. Zajistit spokojenost mezi obyvateli stálo veverku nemalé úsilí, až jí nejdřív zbělel ocásek, potom hřbet, náprsenka a nakonec zbělela úplně celá.

A jak vzrostla kriminalita. Mnoho veverek bylo nalézáno v parcích a temných uličkách rituálně upálených a i přes moc para-ořechu se nedalo zabránit dalším vraždám.

Neuběhl ani rok a začaly demonstrace.

Vždyť za všechno může ona. Ano, ta, co žije v tom svým paláci, kam ji oni sami donesli (ale to se milostivě zapomenulo), krmí se oříšky a zapíjí to mízou jako nějaké podivné monstrum z pohádek, vůbec se nezajímá o starosti normální veverky a neuznává tradiční hodnoty, které mezi černými veverkami s rudýma očima panují. Vždyť kdo viděl bílou veverku? Nikdo! Musí být spřáhlá s neznámými silami, hraje si s magií přesahující obyčejné chápání a ničí to, co tu stálo dlouho předtím, než se narodila. A pamatuje si někdo, kdy se narodila? Démon! Zrůda! Ano, nalejte mi ještě jedno pivo prosím.

Bílá veverka se nejdřív účinně bránila. Pomluvy těch, o které se starala, byly sice nepříjemné, ale přeci jenom, pořád od lůzy, nikoho jiného. Ale když se o slovo přihlásily i veverky v úřadech, utíraje si z vousků krev po obědě, byla sesazena a vláčena ulicí jako nějaká podivná kreatura. Skrz mříže klece viděla ty uječené, divoké pohledy. Zlobu a zmar, ve kterém se zrcadlil všechen nashromažděný hněv na své příbuzné, na svého šéfa, na všechno kromě sebe samotného a teď se vybíjí na obětním beránkovi. A když měla spoutaný i ocásek a dávala smutnou chlupatou hlavičku pod gilotinu, říkala si jenom, že tohle vlastně neměla zapotřebí. Že se jim nikdy nezavděčí.

A neuběhlo ani několik hodin a ty veverky, které věděly, vylezly na nejvyšší strom dávno uschlé Juvie Ztepilé a namontovaly jí zpátky ten jediný para-oříšek. Zítra na novém pořádání soutěže o pozici Vládce zajistí, aby ho vyhrála ta správná veverka. Jako pokaždé.

<zpět>

Comments are closed.