Deník zombíka X – Jak jsem se stal zlodějem

Máme novej přírůstek do rodiny, nahrbenýho rudýho ghúla s železným obojkem a ostny na ramenou. Rychlej, mrštnej a nemá oční víčka, taky poslouchá Mariuse na slovo, což kvůli jeho omezení na jednoho mrtvoláka znamená, že až budu mít v hadronovým urychlovači zase prázdno, sežeru ho.

Jo a ještě jedna věc… Kočka. Kategorie: Mrcha. Velikost: Akorát na moji botu. Zrádnost: Že naplní půlku autobusu. Ta malá bestie nás dovedla až do hlubin nemocnice k ulíznutýmu kreténovi, co se mě kdysi dávno pokusil shodit ze střechy. Co pokusil, pamatuju si moc dobře ten okamžik letu, kdy jsem mu stihl i zamávat. A to jsem ho obdivoval, jak taky ne, když jste zelenej tlusťoch a on upír na vrcholu potravního řetězce.

Mít s sebou alespoň paličku česneku, nacpal bych mu ji do… pro ty, kteří pozorně nesledovali celou moji story, jmenuji se Evžen a dříve jsem byl vystudovaným profesorem – řezníkem. Během svého života jako zombík jsem zažil množství různých příhod, ale ta nejzávažnější jistě byla ta, když mi polonahá ženská usekla katanou hlavu a zmrzlinářské auto mi přejelo tělo. Když to takhle řeknu, zní to přitažené za vlasy i mně. Do životopisu si to asi nenapíšu. Na druhou stranu, můj další společník, opravář deštníků se sklony k nekromancii, mi přidělal hlavu na nové tělo nějakého zombie obra, což není vůbec špatné, pokud nezjistíte, že se s tím vaše morfologické pole nedokáže poprat, a že se vaše tělo postupně rozpadá a potřebujete nového hostitele.

Jo a ještě ten upír. Bláznivý milovník koček, co si nás nalákal do ordinace. Začal jsem slintat nenávistí a převedl boj do taktického módu. Já udělal krok dopředu a rozmáchl se Soudným dnem, on mě chytil za nohu a omlátil se mnou podlahu.

Místo, aby se pustil do masakru nevinných, tedy mě (to sežrání staříka se nepočítá), pohodlně se uvelebil v křesle a věnoval celé naší partě dosti familiární pohled.

Následující rozhovor probíhal asi takhle:

„Pí-to seš ty-sk?

„Ano.“

„Pí-jó-sk?

„Ano, jsem to já.“

„Pí-a co tu chceš? Přišel sis pro nakládačku-sk?

„Ne, přišel jsem vám nabídnout práci.“

„Pí-jó-sk?

„Ano.“

„Pí-fakt jó-sk?

Nemusím ani popisovat, jak ho to vytáčelo, i když mi brzy pro všechno to „jó“ vyschlo v krku. Zakrátko jsem mu připomněl můj pád z baráku a taky to, že byl jeho příčinou. Takovou malichernost nevzal na vědomí a zeptal se nás, jestli bychom nechtěli zapracovat na menším melouchu, že očividně umíme přežívat a máme potřebné schopnosti.

Mou odpověď: „Pí-a proč to neuděláš sám, có-sk? se rozhodl ignorovat a místo toho začal hovořit s Mauriciem.

Dozvěděli jsme se, že má staršího bratra, se kterým se sám nemůže poměřovat. Že i upíři mají své nedostatky, kterými se nechlubí, a že náš upír/vrhač blbečků z baráku, je skvrnou na dobrém jméně své rodiny, protože se narodil s tělesnou vadou.

Ještě, že jsem nezapnul pumpu, jinak by mě slyšel smát se nahlas. Když se přiznal, že mu tesáky narostly zespodu, místo normálně seshora, proběhla kolem partička klaunů a vysmála se mu za mě.

No, prej není ani tak upír, ale nosoupír, který se vždy snažil držet stranou a to, co se stalo na střeše, bylo prý zapříčiněné jen naší (myslí tím spolumozkovou) horlivostí. A s tou zombie ženou, která se mi tak líbila, to prý nevydrželo dlouho, měla jiné zájmy. Hulvát, ani si neumí udržet něžné pohlaví, chudák, začínám ho litovat. Ne, nemůžu takovému namyšlenci věřit jen proto, že jednou udělá smutné oči. Ale když on je tak khůl, jak tam sedí v elegantním šatu a hladí kočku a přitom je to jenom další utlačovanej nemrtvák v tomhle zapadákově.

Netrvalo dlouho a copatá zabíječka se zeptala na to, co neměla. „O jaký job jde?“

Týkalo se to právě jeho staršího bratra, který byl hlavou rodu a momentálně ho směřoval tam, kam se nosoupír vydat nechtěl. Spojil se prý s nějakou sektářskou skupinou a nyní terorizuje město.

On má tohle město rád, a když budou všichni zabiti, z koho pak bude pít? Ze zombií? Takže se nosoupír rozhodl zasáhnout a vyhlédl si nás. Všiml si změny, která se s námi udála a tak nás považuje za někoho, kdo má šanci.

No, už teď se mi to nelíbilo, ale všimli jste si? Neřekl jsem ani popel. Ne, já se pomalu plížil za něj s úmyslem praštit ho co největší silou Soudným dnem.

Prokletej rozkousanej dědek, při každým kroku mi tlačil na močák, takže se mi neplížilo tak příjemně, jak by mělo, a i když jsem se snažil zatnout svaly a nic nepustit, nedopadlo to dobře.

Nosoupír, překvapený ze zálohy náhlým crčícím proudem tekutiny se na mě se zvednutým obočím otočil. Styděl jsem se natolik, že jsem se ani nerozmáchl. Prostě jsem se stáhl do ústraní a schlípl jako zvadlá květina.

Dobrá, vím, co mám dělat. Poslouchat, to mi vždycky šlo. Nikdo nemůže říct, že ho nemohu praštit později. A začínalo mě i trošku zajímat, co to vlastně žvaní. Přece jenom, zlikvidovat jednu z těch mrch nebo druhou, není to nakonec jedno? A jestli chce ten druhý zničit přeživší v Mém městě! No, to teda ne, to je moje parketa. Stanu se vládcem města, už to mám! A toho dosáhnu jenom tak, že odstraním ze hry vysoké karty. A upír je eso.

„A jak si představujete, že ho zabijeme? To se na něj máme vrhnout a čekat, než ho tady náš velkej brácha sežere?“

„Pch, kdo mluvil o zabíjení? Ne, pokud chcete ulovit upíra, musíte na to jít od lesa. Přesněji, od jeho slabostí. Každý upír velmi dbá na svůj vzhled a nevyjde ven, pokud není pečlivě upraven. Umřel by hanbou, kdyby trpěl nějakým nedostatkem, proto jsem já v naší rodině tak neoblíbený.

„Takže mu máme udělat jizvu na tváři a on už nikdy nevyleze ven? Nebo rozbít všechna zrcadla, aby se nemohl správně učesat?“ Zahihňal se Mauricius, zatímco válečnice protočila oči v sloup.

„Ne, stačí, když mu vniknete do šatníku a ukradnete všechny jeho pravé ponožky.“

***

No a je to tady. Lezeme kanalizací a snažíme se vloupat do sídla chlápka, který si o pár desítek metrů dál roztírá česnek na chleba, aby si dokázal, jaký je tvrďák. Ghúla jsme nechali jako diverzního akčního hrdinu venku, aby nám kryl záda. Ha ha, ghúla.

„Nelíbí se mi to,“ zamumlal Mauricius ve stísněném prostoru.

„Mně taky ne,“ přiznala šermířka a snažila se ničeho nedotýkat.

„Pí-hrrm-sk,přikývl jsem, protože jsem se vzpříčil.

„O co tady jde?“ Přisadil si svou troškou chlápek za námi společensky. Chvilku jsme byli zticha. Potom Mauricius rozkázal: „Zelenej, kopni za sebe jako kůň.“

„Pí-íííááá-sk. Křuplo to.

„Jdeme dál.“

A tak jsme se vloupali k upírovi do pokoje, a zatímco spřádal plány na ovládnutí města (a které jsem mu chtěl co nejdříve sebrat), uzmuli jsme mu hromadu pravých ponožek a naházeli je do díry, kterou jsem ještě nedávno vyhloubil svou mastodontskou pěstí.

Jo, život není jednoduchý, a to ani po smrti. Pořád pro někoho něco děláte, abyste přežili další den a vás neroztrhal na kusy někdo úplně cizí.

Jo, příště, až si budu zase nahazovat postavu, vyberu si taky upíra. To jste mrtvej a pořád ještě třída.

A nosoupír, ten byl s naší prácičkou spokojenej. Pěkně nám poděkoval a doporučil nám bar na rohu páté a třiatřicáté. Prý tam najdeme takové, jako jsme my. A dělají tam moc dobrý utopence.

U toho posledního si nejsem jistej, jestli to byl pokus o vtip.

 <zpět>

Comments are closed.