Malá Maud

Žila byla jedna malá bombová teroristka. Často jí sice do hlavy promlouvali růžoví jednorožci a nosila klobouk s ušima, ale už si na to zvykla, takže byla v pohodě.

To si takhle seděla ve svém bunkru na stromě a pořádala malý čajový dýchánek pro ni, pana Plyšáka a málomluvnou madam Žraločí botu. Rozlévala právě čaj do růžového porcelánu tenkého jako papír a štěbetala o takových těch normálních věcech, jako je chudoba na černém kontinentu, poslední přečtená knihu o průmyslové revoluci v osmnáctém století a podezřelá ztráta bonbonů z horního šuplíku.

Pan Plyšák nadhodil ideu, že zmizení těchto malých kousků nebe má něco společného s prvními dvěma příklady konverzace, ale taková hloupost by neprošla ani do sněmovny. Někdo v tom musel mít prsty, jasnačka, né? A Malá Maud byla rozhodnutá tomu přijít na kloub.

Dopila čaj, oblékla si cestovní nohy a vyrazila na procházku, jak to nazývala. Nejdřív si prohlédla rozbalené barevné papírky jako důkaz existence cukrových sil a potom šla po čuchu. Pan Plyšák, šikovně zavěšený na opasku, nenamítal nic proti takovému postupu, jenže to by se to nesmělo zkomplikovat.

Přišla návštěva. Dospělý muž, statný jako medvěd a podle jejího názoru i podobné inteligence, přál si ji vyzvednout z nemocnice a odvést pryč.

„Čágo, Sivaku.“ Vykřikla nadšením. „Promiň, teď mě neruš, hledám zloděje bonbonů.“

Sivak byl na takový přístup zvyklý. Svlékl si kabát a posadil se na plastikovou židli. Vždycky došlo k problémům a Malá Maud měla hodně předností, ale souvislé myšlení k nim rozhodně nepatřilo. „Dej si načas, puso. Já si chvilku odpočinu.“

„Nezájem, mám práci!“ Vrhla se za dalším obalem napůl skrytým pod skříní a chvíli tam hrabala, aby našla tajnou cestu do podzemí. Nic? Nevadí, ta bonbony žeroucí bestie byla mnohem prohnanější, než čekala. Ale nebude se skrývat dlouho, na to je v celé nemocnici málo místa.

Chvíli takhle čmuchala a rostla v ní zuřivost. Nebydlí tady několik měsíců, aby ji otravovala nějaká neviditelná stvůra. Na to neměla náladu. Bude muset využít nově příchozí zdroje.

„Sivaku?“ Zavrkala nevinně.

„Co?“ Chrochtl usínající bojovník.

„Spíš?“

„Snažím se o to. Jak dlouho tu budeš ještě blbnout?“

„Ale tak… chvilku. Já jenom, že by sis mohl skočit pro kafe a nechat nás tu o samotě.“

„Nás? Ne, nic neříkej, na to tě znám příliš dlouho. Na kafe říkáš, jo? To není špatný nápad.“

„Já vím, je můj. A teď padej!“ Sivak byl vykopán ze svého pohodlného místa a jen co se za ním zavřely dveře, vrhla se k jeho kabátu. Zbraň, musí mít nějakou zbraň! Vždycky měl. Hledala a hledala, až našla šikovně ukrytou pistoli. Muhahaha, teď může ohrožovat celý svět, dokud jí nedojdou náboje.

Natáhla závěr, zavřela jedno oko, namířila do kouta pokoje a vykřikla: „Tak kde jsi, požíračko bonbonů? Ukaž se, slibuji, že ti nic neudělám!“ Žádná odpověď. Něco cinklo za jejími zády. „Iiiik!“ Vypískla, otočila se, zavřela OBĚ oči a stiskla spoušť. Takový šok si Sivak nezasloužil. Ze spánku mu zmizelo několik chlupů a střela mu oholila snad i ucho. Do kafe napadala omítka a do obličeje udeřil tupý výraz.

„Co si sakra myslíš, že děláš?!“ Vykřikl přísně a zbraň jí okamžitě zabavil. „Teď abych si kupoval nový kafe. Víš, kolik stojí? A co jsme se bavili o zbraních? Co třeba kamarádka pojistka? Có?“

„Promiň, Sivaku, promiň!“ Kňourala Maud, ale v duchu jí užíralo potěšení z držení něčeho tak nebezpečného. „Už je to dlouho, co jsem mohla střílet!“

„Až budeme někde na akci, nechám tě ublížit pár mafiánům, jo?“

„To říkáš jenom tak, abys mě uklidnil.“

„Neříkám, hele…“

„Támhle je! Bestie!“ Vykřikla Maud a rozeběhla se tak rychle, až se jí klobouček na hlavě nebezpečně zakymácel. Skutečně objevila příčinu jejích bombových… ehm, bonbonových problémů, malou duhovou kočku s dlouhým ohonem a čumákem v podobě srdíčka. Jsme v její realitě, takže je možné cokoliv.

Maud se za ní hnala, jakoby na ničem jiném nezáleželo. Nikdo si nebude dovolovat šahat na její zásobu sladkostí, to by se na to podívala! Kočka byla chytrá, honičku brala jako zábavu, protože když jste duhoví, nemůžete si moc vybírat a tak ani moc nečekala, že se do toho Maud opře, zrychlí a chytí kočku v poslední chvílí dřív, než stihla vyskočit z otevřeného okna.

„Chachá! Mám tě!“ Sevřela ji jako balónek plný vody a kočka se na obou stranách roztekla, jak to tak kočky dělávají, když se vzdaly jakékoliv snahy na odpor. Z malých kočičích úst jí ještě vyčuhoval kousek obalu na bonbony.

„Je to jasné! Jsi viník! Za všechno můžeš, počkej, udělám s tebou soud, madam Žraločí bota bude předsedat a pan Plyšák na tobě nenechá niť suchou!“

„Mńau!“ Udělalo to ubohé roztomilé duhové zvíře s růžovýma tlapkama a zatnulo jí drápy do hubeného zápěstí.

Maud vykřikla bolestí, ale to kočka ignorovala. Vyskočila jí z náruče a jediným elegantním pohybem opustila blázinec otevřeným oknem ven.

„Tak otevřeným oknem?“ Ptá se lékařka zvědavě a propiska se jí pohybuje nad zápisníkem.

„Ano! Ona to byla! Měla jsem toho viníka v rukách a potom se stalo tohle…“

„A ty škrábance, co máš na rukou, to není absolutně možné, že by sis je udělala sama?“

„Ne ne. Za to mohla ta kočka, ano ano, takhle to bylo!“

„Aha. A ten Sivak, o kterém mluvíš, a kterého nemáme ani v návštěvní knize, ten ti tady nechal zbraň? Kvůli tomu došlo k tomu výbuchu?“

„Výbuchu?“

„No jak z nějakého důvodu vybuchl zámek na dveřích tvého pokoje a ty ses dostala do sesterny.“

„O ničem nevím.“ Zatřepotala nevinně řasami.

„Skutečně?“ Zeptala se přísně sestřička. „Ani o tom, že stále stojíš u šuplíku, ve kterém máme běžně sladkosti pro hodné holčičky?“

„Absolutně!“ Odpověděla Maud a z úst jí ještě pořád čouhal kousek obalu od bonbónu.

<zpět>

Comments are closed.