Deník zombíka XII: Hospoda Problém vyřešen

Ještě štěstí, že barman byl kliďas, kterého nic nerozhodí, což bývá v téhle profesi podmínkou, a mou trapnou narážku na nedostatek peněz přešel prostě tím, že si to odpracuji. Inu, jiná doba, jiné řešení problémů a také jiná motivace. Ale nejdřív mi musí posloužit novým tělem, protože po té extraordinární pálence ze svěcené vody mi ani ne tak vypálil rybník, jako roztavil orgány.

Ale jak říkám, barman a shodou okolností i kněz toho divného podniku (má alespoň jistotu, že se na mši všechny ovečky dostaví), byl pohodový chlápek a představil se nám jako Henrich.

Máme se prý podívat dozadu, jestli tam neleží něco, co by se dalo použít. Mauricius by na to namontoval moji hlavu a všichni bychom byli spokojení.

Jsem rád, že nás osazenstvo hospody bere jako nějakou kuriozitu a zatím je nenapadlo nás zabít.

Jo, jsem prostě skvělej.

Sice jsem Mauricia popoháněl, ale nebral moje myšlenkové prosby na zřetel (už nemám, čím zmáčknout pumpu, víte?) Nechal mě ležet v tom rozbleptlém sádle a upíjel džus. Prý máme času dost a ještě si počkáme, až si budu odpracovávat svůj účet na sekeře.

Jak to jenom říct. Docela prostě jsem mu přál ty nejhorší věci na světě a na oplátku poslouchal, kolik práce zase bude se vkládáním pumpy a šitím mé hlavy. Souhlasím, že nás to zdrží od hledání knihy Apokalypsy, ale zato se seznámím s novými lidmi, navíc mému druhu blízkými. Kdoví, co když je jednou budu potřebovat? Toho upíra jsme nezastavili natrvalo, jistě si najde nové ponožky.

Ach jo, zase okno. Výpadek, v němž mé zuřivější já získávalo kontrolu nad mým… chtěl jsem říct tělem, ale to by bylo faux pas, nemyslíte? Vím, že jsem se někomu snažil pod stolem okousat nohu a potom silný náraz o stěnu a vítězné výkřiky jako „gól“ anebo „trefa!“, což mě přivedlo k otázce, jestli mě bolí víc zuby nebo zátylek.

A hle, čistý obraz jako v televizi, žádné rakovinotvorné záření, všechno sto procent reálné přírodní HDTV. Mauricius mě drží za ucho a druhou rukou prohledává rozměrnou bednu. Jsme dle všeho v kumbále, ale mám docela omezený výhled, takže vidím jenom smetáky, nějaké ty mačety a velkou národní vlajku se změněným znakem na záplatu a zatlučenými dveřmi.

 „Co to tu máme?“ Mumlal si mladý nekromancer.

„To je jedno, hlavně ho k něčemu přidělej, i kdyby to měla být záchodová mísa,“ syčela vražedkyně a třela si pokousaný nárt. „Jen ať maká, barman slíbil, že nám za tuhle pracovní sílu pronajme podkrovní byt. Už se těším, až ho uvidím umývat nádobí.“

Čím jsem si zasloužil takovéto chování? Já, mírumilovný zombík, toužící vlastně po jediném: VYŽRAT JÍ TEN MOZEK Z HLAVY! Ah, promiňte, to byl ten temný Evžen ve mně, který jedl chcíplé krávy a snažil se ublížit svým sousedům. Já mám lidi rád, jen bych někdy vzal do rukou ty jejich měkké hlavy a takhle bych je zmáčkl pořádně do kuličky! Ach jo, do rukou, kde bude konec mému Soudnému dni?

Konečně vyvrtal z té prokleté bedny něco užitečného. Kdysi se tu nejspíš musel porvat obří jaguár s drsným seveřanem, a zatímco jaguár zmizel v propadlišti dějin a s sebou vzal seveřanovu hlavu, krk, jednu ruku a játra, ostatky toho hrdého idiota zůstaly ležet v hlubinách bedny hned vedle kostí nějakého stegosaura.

Mám rád, když zase vlastním tělo. Je to příjemný pocit, když mé já vniká do záhybů toho oholeného orangutana a cítím již známé svědění spojené s kontrolou nervové soustavy a jejím ovládáním. Hh, kdyby mě nepřišil naopak.

Jak já ho nenávidím! Jak já ho vezmu Soudným dnem po hřbetě a rozdrtím mu kosti na chutnou paštiku! Zatracenej opravář deštníků, to se nemůže někdy koukat taky na práci místo na ovce té ženské, co mu stejně nedá, protože má v zadku mečák? Pro bohy, kteří stojí při mně, ať jsem nesmrtelnej nebo zemřu jenom tak, že se rozpadnu časem, slibuji, že konce téhle apokalypsy se Mauricius nedožije!

„Není na něm něco špatně?“ Ptá se vražedkyně.

„Myslíš, jak se mračí? To on dělá furt.“

„Ne, já myslím, nevím, přijde mi na něm něco divného.“

„Počkej, jen to došiju a podívám se. Aha, jasně.“

„Už to vidíš?“

„Jo, zdrhej, než se vyhrabe ven, dostaneme se ke schodům, tam nás nedožene.“

Takže nejenom, že mi dali opušťák, ale ani se nesnažili omluvit, natož nainstalovat mi moji mluvící pumpu. Zkusil jsem se vyhrabat, ale o slovo se přihlásilo mé temné já.

„Vrrup,“ zadunělo. Měl jsem všeho dost, takže se ani nedivím, že se zase objevilo. „Mozky?“ Navrhlo zkusmo.

Ne, děkuji pěkně. Žádné mozky nebudou. Všiml sis? Když se chováme jako lidé, tak po nás nejdou vidlema. A když nepočítám tu hlavu, kdy naposled jsme přišli o nějakou končetinu? Je to pěkně dávno.

„Mozky.“ Hlas i v mé hlavě zněl zklamaně.

A jak by sis to představoval?

„Plížit, najít, zabít.“ A to mi chcete říct, že TOHLE vyhrálo lístek do života nemrtvých? Měl jsem se stát švábem.

Představuješ si to jako Hurvínek válku. Ale pravda je jinde. Takhle to nejde, musíme koexistovat.

„Plížit, najít, zabít.“

Ne, prosím tě…

„Plížit, najít, zabít.“

Nezabít, mazlit, dělat kámoš. Došla mi trpělivost. Nic mi neodpovědělo, asi jsem to na chvíli odehnal do hlubin zamyšlení. S trochou štěstí se tam navždy ztratí.

„Tak co? Už vstaneš? Prý jsi připraven,“ houkl na mě kněz, kterému přišlo divné, že jsem tak dlouho potichu, a pomohl mi na nohy. „Mám práci akorát pro tebe. A s tvou výdrží se ani nezapotíš.“

Co to asi bude? Pozpátku umývat nádobí neumím, zazpívat mu taky nemůžu, tak co si vymyslel?

„Budeš běhat místo psa v kole, co otáčí rožeň a s tvojí otočenou hlavou zároveň uvidíš z okna, jestli nejdou tví kamarádi zombíci.“

No to mě obtáhni, tvářil se fakt nadšeně, že zabije dvě mouchy jednou ranou. Věčně otáčivý rošt a základní poplašný systém ala syčící zombík v jednom. Děkuji pěkně, do čeho mě to ti dva zase navařili?

A když už jsme u toho, do čeho všeho jsem je navařil já?

Hm, znělo by to filozoficky, ale do ničeho. Ani jednou.

Tohle je výzva.

 <zpět>

Comments are closed.