Kavárenský deník IV – Lidem se nezavděčíš, za závojem dýmu

Předmluva

 

 

Magna Litera je pro všechny lidi a nikdy pro nikoho jiného.

Bla bla bla bla bla bla bla Bla bla bla bla bla bla

 

Autoři příspěvků:

Iva Ivvy Šářecová

Martin Regis Brabec

Kateřina D. Urbanová

Alexandr Kozlov

Vlastimil Diuk Čurda

Bla bla bla bla bla bla bla

BLA

Bla

 

Přeji příjemné čtení

 

 

Diuk

 

 

P.S.: Bla bla bla bla bla bla bla

 

Lidem se nezavděčíš

Ivvy

K válce se schylovalo už dost dlouho. Takže moc lidí nepřekvapilo, když se útoky a nálety začaly zhoršovat. Nikdo už si nevybavoval, kdo s kým a proč začal bojovat. Vlastně to nebylo ani podstatné. Podstatné bylo přežít a nějak se zabezpečit. Města, vesnice, mosty… vše rozbombardované. Nebojovalo se na zemi, ale ze vzduchu. Už pár let bylo slyšet jen nálety a občas se někde objevila nějaká stíhačka bůhví koho.

S několika lidmi jsem pobývala v ruinách domu, který byl napůl rozbořený. Ale sklepní prostory měly pevný základ a dalo se v nich existovat. Jenže jsem tušila, že nálety se zase vrátí a cílem bude i druhá polovina ještě stojícího domu. Komunita zvažovala, kam se přesunout. Ale ještě předtím, než jsme zvážili všechny možnosti, zasáhla dům střela.

Ohlušující náraz mě ochromil. Upadla jsem do bezvědomí. Když jsem se probrala, netušila jsem, kolik je, co se stalo, a ani, kde jsou všichni ostatní.  Kam zmizela těhotná Anna se svým mužem, kde je Stáňa, která jediná dokázala uvařit jídlo i z něčeho, co se nedalo předtím jíst? Kam zmizela dvojčata Alex a Rex, kteří si technicky hráli a díky nim, jsme měli i radiostanici? Kam všichni probůh zmizeli a proč mě tam nechali?

Pomalu jsem vstala. Neshledala jsem na sobě žádná velká zranění, co bych snad nepřežila. A jen jsem se modlila, že nemám žádná vnitřní. Vyhrabala jsem se na rozbořenou terasu domu a udiveně koukala na migrující dav podivných lidí planinou. Měli prazvláštní tetování na kůži a na obličeji. Nikdy jsem předtím nic takového neviděla. Slyšela jsem nějakou historku o tom, že nás napadl nový druh lidí, kteří byli klony původního obyvatelstva Země. Majkalové. Ale nevěřila jsem tomu. Teď jsem si přestala být jistá.

Zahlédl mě jeden starý Majkal a okamžitě na mě chtěl zaútočit. Postavila se před něj ale nějaká statná žena a nechala mně zajmout. Něco jako jejich vůdkyně. Odvedla mě k jejím dvěma mladším sestrám, aby mě hlídaly. Šla jsem s jejich davem neznámo kam. Nebylo cesty pryč. Ale pomýšlela jsem na útěk. Majkalové očividně táhli do dalšího města, aby vyplenili i ten zbytek, co zbyl.

Starý Majkal, co mě chtěl zabít, se motal kolem dvou sester a pořád s nimi laškoval a mluvil o městě Nikar, které musí Majkalové zničit. Prý je to oáza klidu a míru. A prý tam přesně Majkalové musí dojít, aby si podrobili celou Zemi. Po několikadenní cestě starý Majkal ukázal sestrám nůž, na kterém byla mapa, jak se k městu Nikar dostat. Napadlo mě, že bych se k noži mohla dostat a utéct a varovat Nikar před tím, než přijdou Majkalové.

Jednou za tři dny mi večer na chvíli sestry sundávaly pouta, abych se mohla převléknout a nebo se umýt.  V den útěku jsme došli do města mezi lesy, kde byla ruina hradu. Bedlivě jsem sledovala okolí a to, kam se poděl starý Majkal. A když mě sestry rozvázaly, tak jsem té chvíle využila a protáhla se polozbořeným oknem a utekla přes okenní římsu. Starý Majkal nehybně spal pod svou plachtou a nůž se mu klimbal u pasu. Nebylo těžké ho odvázat a v tu chvíli už jsem nehleděla na to, co se děje za mnou a vyběhla pryč z hradu. Nevnímala jsem, jak kdosi křičí, nevnímala jsem palbu zbraní kolem mě, jen jsem utíkala lesem pryč.

Druhý den jsem se probudila někde hluboko v lese. Doufala jsem, že až se setmi, tak mi hvězdy napoví, kam jít. Mapa na noži se zdála být pravdu užitečná. A tak jsem se za pár dní chůze ve dne a v noci dostala až do města Nikar. Obrovská brána, velké kamenné zdi, obrněné město. Zaklepala jsem na bránu, ale jen se ozval hlas stráže, že nikoho nikam nikdo nepustí. Klepala jsem tak dlouho, až se otevřelo okénko.

V okénku stál muž v kápi, a zeptal se odkud jsem. Na všechny dotazy jsem pečlivě odpověděla, a on zase okénko zavřel. Něco zamumlal a odešel od dveří. Za chvíli se otevřela brána a tam stál Marek. Vůdce města Nikar a zároveň můj kamarád, který bojoval celý život za přírodu a její místo na Zemi. Slyšel klepání na bránu a přišel se podívat, kdo klepe. Když uviděl mě, přikázal, ať otevřou. Vysvětlil mi, že ve městě fungují pravidla přídělu jídla, jak je to s hygienou, kdo má na co právo a hlavně jak fungují zákony ohledně ochrany zeleně a přírody. A také mi vysvětlit, že je ve městě jakýsi kastovní systém mezi lidmi. Já ho na oplátku varovala před Majkaly a jejich záměrem zničit Nikar a požádala o pár dní ve městě. Zdálo se, že všeho je v Nikaru dostatek a že lidé jsou spokojení.

Marek mi vysvětlil, že nechápe, kde Majkalové berou, že zničením Nikaru si podruží celou Zemi. On sám prý slyšel, že za vším tím a za válkou je vláda Země a Zemské ministerstvo obrany. Nikdo se ale zatím neodvážil dojít až do hlavního města Země a proniknout do ministerstva obrany s cílem zjistit víc. Nabídla jsem se. Nemusela jsem už nic řešit a tím méně svůj život. Po pár dnech jsem z Nikaru odešla a vydala se na cestu do hlavního města. Snad Nikar bude ještě stát, až se jednou vrátím.

Po několika týdnech jsem došla na tramvajovou trasu, která propojovala bývalé San Francisko s Evropou. Dopravní tramvajová celosvětová síť byla velmi populární před lety. A já věděla, že jsem na správné trase do hlavního města, které se skrývalo v podzemí tramvajového depa. Všechny tramvaje totiž vyjížděly ze stejného celosvětového depa. Šourala jsem se po kolejích a doufala, že bych třeba mohla najít alespoň jednu pojízdnou tramvaj, která by mě do depa zavezla. Přes noc jsem spala u kolejí, aby mi nic neuteklo, přes den jsem chodila po nich, abych cítila, jestli nějaká tramvaj nejede.

A jela. Vážně jela. Měla jsem obrovskou radost, která se střídala s návaly strachu, že by v tramvaji mohli být Majkalové? Odvážila jsem se stát na kolejích a mávat na tramvaj šátkem. Tramvaj začala brzdit. Zastavila těsně přede mnou se skřípotem. A otevřely se dveře. V nich k mému úžasu seděla Anna s malou ne dlouho narozenou holčičkou a její muž, který tramvaj řídil. Přivítali jsme se, prohodili pár slov o tom, co kdo zažil, jak holčička přišla na svět a rozjeli jsme se směrem k hlavnímu městu.

Bylo to nebezpečné, vydat se do města a navíc za účelem dozvědět se více o klonech a o téhle podivné válce. Měla jsem strach o Annu a její rodinu. Co budou dělat, když se něco stane? Ale oni mě ujistili, že vše promysleli a že mají plán, jak se dostat do ministerstva obrany a zjistit veškeré plány a dostat se k údajům. Měli kontakty také do Nikaru na Marka, a vše se náhle začalo propojovat se vším. Jejich odvaha posilovala i mé rozhodnutí a společně jsme se vydali na cestu do depa.

V depu byly všude stráže a tak jsme museli z tramvaje vystoupit už mnohem dříve a do depa dojít pešky. V podzemí spletitých chodeb jsem viděla neuvěřitelné byrokratické skleněné město. Všude stály vojáci, stráže, hlídky a nikoho do skleněné budovy ministerstva obrany nepouštěli bez průkazu, který byl implantován pod kůži do těl úředníků a ministrů.

Anna s mužem a dcerkou odvedli pozornost vojáků u hlavní brány a já jsem se protáhla kolem hlavního vchodu ministerstva a snažila se najít nějaký jiný zadní vchod. Musí tu být někde díra. V každém systému je díra. A najednou mě chytla něčí ruka a já sebou trhla. Podívala jsem se výš a tam stála Stáňa. Ta, která uměla uvařit jídlo ze všeho i z toho, co se nedalo jíst. Vykulila jsem na ní oči. Probůh, co tady dělá? No co asi, i papaláši musí jíst v téhle době. Ukázala prstem, ať se na nic neptám a jsem zticha a dala mi svůj kuchařský plášť.  Vypadala dost směšně, protože měla udělaný umělý knírek jak Hitler. A navíc byla zrzka.  Ukázala směrem na zadní dveře a použila svůj vstup do budovy ministerstva obrany.

Ano, jsem uvnitř. Jsem. Ale asi bych radši nebyla. A hlavně se už nedostanu ven. S klony je to jednoduché. Ze zápisků hlavního počítače je jasné, že zemské ministerstvo obrany se rozhodlo udělat na Zemi převrat k obrazu svému a kdo mohl zlikvidovat lidstvo? Jen ti, kdož ho nenáviděli. A to byli znovuzrození klony původních obyvatel Země. Za genocidu, za jejich vyhlazení předků, teď vyhlazují oni nás. A tak lidem se nezavděčíš, protože lidi jsou jen lidi a každý vůdce se vždycky přejí moci.

 

 

Vděčnost až za hrob

Regis

 

Sněhové vločky pomalu tají na mřížích okna mé cely a já po třiceti letech práce pro rodinu odebral na vynucený odpočinek. Bude to klidný a zasloužený odpočinek, neboť vím, že Naše Věc je v dobrých rukách. V rukách nyní již zkušeného vůdce, který dokázal prodchnout rodinu jednou vůlí, odřezat starší větve a mladé inspirovat. Už dlouho nebyl nikdo, komu by se mohlo říkat don, aniž by toto označení budilo nevoli jakkoliv vzdálených příbuzných. Už dlouho nebyl nikdo, jako je právě Alejandro Gallardo.

Pamatuji si ho jako malého kluka. Svého otce, Roberta Giuseppe Gallarda, nepoznal, protože ten zahynul při jednom z mnoha policejních pogromů, které v té době fízlové na nás dělali. Ty všivý fízlácký svině ho zabily záměrně. Ať si oficiální výsledky vyšetřování říkají co chtějí, my víme své. Proto jsem se Alejandra ujal sám a do jeho plnoletosti jsem dohlížel na jeho výchovu, ale i aby Naše Věc neskončila nesmyslnými a malichernými rodinnými rozepřemi a rozklížená policejním úsilím nacházet a platit donášející krysy.

S pohnutím vzpomínám, když poprvé vedl výslech, třináct mu mohlo být. Slzu při tom musím zamáčknout, natolik jsou vzpomínky silné. Alejandro zpracovával jednoho práskače a málem ho přizabil. Byla to pro Alejandra těžká makačka. Nehorázně se při tom zpotil a omlátil si při tom klouby na zápěstí. Pravačka ho bolela ještě týden poté.

Později pochopil, že na mlácení má mít lidi, on sám se má akorát ptát.

V šestnácti rozjel svůj první obchod s bílým masem. Velmi šikovný kluk to byl. Alejandro otevřel nové cesty pro pašování lidí a celé to zakryl dokonale legálním byznysem. Tím, jak se dokázal vypořádat jak s právními, tak logistickými problémy.

Alejandro každou svoji akcí dokazoval, že umí nejen plánovat, ale i rozumně riskovat, takže kombinací geniálního mastermindingu, odvahy a šarmu, dokázal scelit Naši Věc a prodchnout ji jedinou vůlí. Svoji vůlí.

Po dlouhé době jsme měli dona, který když někomu přikázal „skoč,“ jedinou odpovědí bylo „jak vysoko.“

Bohužel, mé staré kosti již nevydržely Alejandrovo tempo a stará škola musela ustoupit nové. I když jsem si o sobě myslel, že jsem dobrý cifršpion a že dokážu nejen zakrýt, ale i rozklíčovat, kdejaký finanční únik, nakonec mě Alejandro spolu s Vincenzem dostali na mé vlastní obchody.

Soud se zbytečně neprotahoval. Dostal jsem svých patnáct let natvrdo a hned po procesu za mnou přišli fízlové, že mi pobyt dokážou zpříjemnit, pokud budu zpívat. Tak jsem je poslal do prdele.

Připíjím na tebe, Alejandro. Bylo mi ctí a jsem vděčen, že jsem tě mohl poznat a jsem vděčen, že jsem mohl po určitý čas být tvým průvodcem, než jsme se vzájemně přerostli.

*

Dnes, v ranních hodinách, spáchal ve své cele odsouzený Manfredo Pastore sebevraždu. Prořízl si hrdlo pružinou z matrace, kterou se mu podařilo narovnat a zbrousit. Vězeňská správa nyní vyšetřuje, jak toto bylo vůbec možné a jestli nebyly zanedbány služební povinnosti. Stalo se tak ještě toho dne, kdy byl vynesen rozsudek.

*

Po čtyřech desítkách let přibyla na náměstí Quattro Canti v Palermu nová socha. Nikdo z místních netušil, který slavný rodák opět opustil chudé městečko a udělal kariéru mimo Sicílii. Pouze nápis Gratitudine alla tomba dával tušit, že se asi jednalo o nějakého státníka. Možná diplomata.

A pouze pár lidí se u oné sochy scházelo. Nebyli to žádní romantičtí milenci. Byli to již staří lidé, jejichž šediny, občasné jizvy a tiché kroky kontrastovaly se smíchem a bezstarostností jejich vnuků a vnuček, kterým předávali ty nejlepší rodinné tradice a pomalu je zasvěcovali do Naší Věci.

 

 

 

Za clonou dýmu

Regis

 

Podzimní listí mi pozvolna přistávalo u nohou, jako mlčenlivá výčitka mému nenapravitelnému ignorování plynutí času. Nádražní hodiny ukazovaly přesně o minutu víc, než bych si přál, aby bylo. Světla mého vlaku jsem ještě viděl ztrácet se v mlžném oparu, až se nakonec ztratila úplně a zůstala pouze noční ozvěna kolejí. Ale i ta nakonec ustala.

Pomalu jsem začal pociťovat mlžný chlad. Za chvíli už to nebude ta poetická mlha podzimních dní a nezřetelných siluet v dálce, ale dostaví se mlha vlezlá, protivná, zeboucí – prostě hotová pohroma navracející romantické duše zpět do reality.

Další vlak mi měl jet až v brzkém ránu a já se rozhodl najít jakýkoliv útulně vypadající bar, který by se stal mým dočasným útočištěm, nebo-li místem přechodného pobytu, chcete-li to tak pojmenovat. Naštěstí takový podnik nedaleko byl, světlo v něm svítilo a otevřeno bylo i pro širokou veřejnost.

Jen co jsem otevřel dveře, přivítala mě pestrá škála vůní dýmu. Naposledy jsem se nadechl najednou až nepříjemně svěžího vzduchu venku, a vkročil mezi stěny, kterým jsem po určitý čas říkal náhradní domov.

Úvodní grog mi navrátil elán, a přes mírně nasládlý opar se začaly kolem odvíjet arabesky života, byť, pravda, ne tak vypointované, jak by si někteří s ohledem na daný útvar představovali.

Postoje jednotlivých lidí se mnohdy zrcadlily v dýmu, do kterého se jednotliví vypravěči a účastníci stolních konferencí halili.

Cigareta pracujícího lidu vyprávěla jiný příběh, než výběrový tabák vlastnoručně zabalený do před-připravených papírků a snobská dýmka ráda přehlušovala ostatní svoji tichou, ale přesto výraznou přítomností. Nezávislá tráva znervózňovala svým rebelstvím ty kuřáky, kteří byli informováni o svých budoucích zdravotních obtížích a pro jistotu si vybírali krabičky s genderově opačným varováním.

O své slovo se hlásila i pára nad horkým čajem a slova samotná měla sílu ovlivnit nejen ty, jimž byla určena, ale zasahovala i do jemného přediva dýmové clony. Dým tak byl sice jakýmsi předělem mezi jednotlivými lidmi, který ale kupodivu spíše podtrhoval řečníkova slova a stával se ozvěnou gest, kdy bylo i několik chvil po projevu patrné, co řečník říkal, aniž by kdokoliv poslouchal jeho slova.

Tak postupně uplynula noc. S nastupujícím svítáním jsem vyrazil zpět na nádraží. Mlha tam venku se za tu dobu usadila kolem cesty ve formě rosy, na stéblech trávy a v listech stromů, odkud ona reminiscence noci občas dopadla na moji hlavu. Byly to poslední dotyky večera.

Paprsky mladého slunce se už začínají hlásit o slovo, a z prožitků se stávají vzpomínky, které časem zmizí v mlze zapomnění.

Začíná jasný den.

 

 

 

Za závojem dýmu

Kateřina D. Urbanová

 

Z úst ti odplouvá motýl kouře

a já schválně tvářím se moudře

pod barem však chvějí se mi kolena

v duši tvým pohledem jsem hnětena.

Z příslibů mám na krajíčku

v rukou tisknu horkou svíčku

poslední červené víno obarvilo punčochy

v noci nespím z divné předtuchy.

V hrudi motýli či noční můry

o chuť znovu mne připravili.

Jak snadné by bylo v peřejích se rozplynout,

nedýchat, necítit, zahynout.

Svaly už nechtějí se držet kostí

páteře panika se zhostí

sundám tvář, co daroval mi karneval

když v temnotě mne zanechal.

Z přední strany rudá, zlaté třpytky

na mém boku jizva od kreditky

čerstvě servané kůry vonná esence

kolem zápěstí tvoří prstence.

Z barové židle sesedám a po čtyřech uteču

v rozruchu sama celá se vysvleču.

Plášť na mě padá, usínám

vleče mne skrz melodii a já nevím kam…

 

 

 

Jak mi zmizel dům

Alexandr Kozlov

 

Bylo to v roce 1973, když jsem se vracel z té luxusní, drahé dovolené v Lázních Karlovy Vary, kterou jsem vyhrál v loterii. Cestu z Petrovic do Plzně a zpátky jsem si musel platit sám, ale cesta z Plzně do lázní a zpátky byla v ceně výhry. Jelikož nejsem doposud ženatý, vzal jsem tehdy s sebou kamaráda Vacka z Prahy. Náramně jsme si to tam užili!

V Plzni jsme se rozloučili a já, jak je to pro mě typické, jsem se v tam zdržel až do večera. Plzeňské pivo je totiž moje nejoblíbenější. Když jsem přišel na nádraží, zjistil jsem, že už ve vlaku do Petrovic nejsou volná místa, tak jsem smutně odcházel, v naději, že najdu nějaké levné ubytování. Když jsem náhle uslyšel sípavý mužský hlas: „Prodám lístek do Brna s přestupem v Petrovicích! Za půl ceny! Jede vám to za deset minut, vážení. Nemá někdo zájem?“ Otočil jsem se a rozhlédl se. Před lavičkou stál starý muž, oblečen do staromódního, ale elegantního obleku určitě vyrobeného na zakázku, a na hlavě měl buřinku. Rychle jsem k němu ve spěchu přiskočil a zeptal se: „Za kolik, soudruhu?“ Ten mi pomalu a s rozvahou řekl: „Za 20 Korun, hochu.“ „Beru to, na kterém nástupišti?“ nezdvořile jsem vyhrkl na toho drobného staršího muže, podávajíc mu dvacku. „Na čtvrtém nástupišti, hochu. Pospěš si, za tři minuty ti to jede.“ Ani jsem nepoděkoval a rychle se rozeběhl. Když se tak na sebe do minulosti ohlížím, mohl bych být slušnější, ale vraťme se raději zpátky k vyprávění. Nastoupil jsem do vlaku a, nevím, jak se mi to stalo, usnul jsem. Běžně vydržím ve vlaku bdělý, ale to pivo se mnou udělalo divy. Zdálo se mi o jedné spolužačce ještě ze školy. Najednou mě ale někdo vzbudil: „Chlapče, vstávejte. Jsme v Petrovicích, teď budeme muset delší chvíli počkat, protože vlak, který nás má dovézt až do Brna se zpozdil.“ řekl muž plnější postavy s takovým vtipným knírkem a jakoby nahraným úsměvem. Hned jsem si šáhl na kapsu, jestli mi nezmizela peněženka a podíval jsem se na svůj kufr. Vše bylo v pořádku. Pro jistotu jsem se raději zeptal.

 „Prosím, říkal jste, že jsme v Petrovicích? Slyšel jsem správně?“

„Ano, v Petrovicích, a vlak do Brna se zpozdí.“

„Děkuji vám a přeji vám hezkou cestu! Já totiž bydlím v tomto malém městečku.“

Vystoupil jsem z vlaku a zamířil domů. Před budovou Veřejné bezpečnosti mě překvapily dvě nově zasazené mladé lípy. Kdy to jenom stihly zasadit? Byl jsem přece pryč jen necelý týden, říkal jsem si. Když jsem se blížil ke čtvrti, ve které bydlím, šel jsem ospalý a stále lehce podnapilý přímo domů. Poté co jsem se přiblížil, byl jsem udiven. Zjistil jsem, že zahrádka před domem, ve kterém jsem měl svůj skromný byteček, je celá poničená a pošlapaná. Že by ta stařenka už zemřela? Náš dvorek byl totiž vždy upravený, o což se zasloužila stařenka z prvního patra. Tato stará paní na mě občas hulákala, když jsem si krátil cestu do práce skrz záhonek. Udiven jsem vyšplhal po schodišti ke svému bytu a vešel jsem do něj neotevíraje dveře. Žádné tu nebyly, ale nějak jsem si to neuvědomil. Zul jsem se a vyrazil k posteli, abych se hezky prospal. Postel jsem v té tmě nenašel, tak jsem zmořen namáhavou, cestou a alkoholem spadl do křesla, které jsem našel místo postele. Kupodivu se mi opět zdálo to samé jako ve vlaku.

Probudily mě divné zvuky. Když jsem otevřel oči, tak jsem spatřil tři nějaké stavební dělníky a dva pány z Veřejné bezpečnosti. Vzali mě za ruce, zvedli mě a nakázali mi: „Ty půjdeš s námi!“ Podíval jsem se na ně vyděšeným pohledem a vstal, vzal jsem svoji tašku a šel s nima pomalu ke dveřím. Najednou jsem pochopil, že tu nejsou dveře, a tak jsem se jich zeptal: „Co jste mi udělali s dveřmi?“

„Nemluv, chlapče, jen pojď s námi.“ řekl rázným hlasem jeden z pánů. Ztichl jsem a nechápaje šel jsem k jejich autu. Když jsme dojeli do stanice VB, tak mi sebrali všechny doklady a odvedli mě přímo do cely. Měl jsem počkat, až se vrátí nějaký Pavel, jak jsem se dozvěděl z jejich rozhovoru. Čekal jsem přibližně dvě hodiny a byl jsem velice naštvaný, jelikož jsem dnes už musel do práce. Nechápal jsem, kam se mi poděly dveře, a proč můj byt vypadal tak pustě. Když pan Pavel dorazil, tak si mě vzal k sobě do kanceláře a začal mě slušně vyslýchat: „Dobrý den, můžu se vás zeptat, co jste dělal v noci na novostavbě v Příčné ulici? Víte, že je zakázáno chodit do míst, kam nemáte oprávnění vstupu? Pracujete snad na stavbě? Víte, jaký je trest za tento přestupek? Vašemu zaměstnavateli musíme ihned podat zprávu o vašem přečinu. Ale to je spousta papírování, takže se, doufám, obejdeme bez toho a vyřídíme to jen pokutou. Činí to 120 korun! A nezapomeňte si vyzvednout doklady u 3. stolu.“ Beze slov, pořád v šoku, jsem zaplatil a odešel ke 3. stolu. Tam se na mě podíval ten muž v obleku a začal se smát.

„Vy jste opravdu blázen, soudruhu. Víte, kde se teď nacházíte? Hahaha…“ Nechápal jsem, proč se tak směje na můj účet a naštvalo mě to, jelikož už jsem měl všeho dost!

„V Petrovicích!“, zlobně jsem vyhrkl. A on pokračoval: „No, ale v jihočeském kraji! Hahaha…“ otočil se na kolegu: „On je totiž z královéhradeckého kraje! Hahaha…“ V tu chvíli mi to došlo, vzal jsem si od něho doklady a poníženě jsem odešel. Já si totiž ve spěchu ani nezjistil, kam jsem přesně jel. A proto, opojen alkoholem, jako kdybych byl za clonou dýmu, jsem se ocitl přes dvě stě kilometrů od svého rodného městečka.

 

Veverkám se nezavděčíš

(Fantastická pohádka)

Diuk

 

Byla jednou jedna země, ve které žily veverky. A byly to velmi šikovné veverky, měly civilizaci, zákony a šampón a všem jim vládla velká bílá veverka, moudrá a spravedlivá.

Jenže tato bílá veverka už byla také velmi stará a blížil se její čas, což se nakonec stává všem veverkám, kdy si zařídí všechny nedořešené záležitosti a potom chcípnou.

Ryšavé čiperky si musely najít nového vůdce, jenže to už se velmi dlouho nestalo a tak nahlédly do análů a objevily zapomenutý soupis úkolů, končící honbou za magickým para-ořechem, jenž byl důkazem božského původu veverky. Jinými slovy, která veverka nalezne para-ořech, ta má právo vládnout.

A jedna z nich měla skutečně nakročeno stát se pokračovatelkou vládnoucího rodu. Splnila všechny úkoly dříve než ostatní, což stálo životy všech ostatních účastníků soutěže (tj., celého národa), vylezla až na nejvyšší větev Juvie Ztepilé (Bertgolletia excelsa) a získala magický para-ořech, jenž jí zaručoval vládu nad celým národem. Jenom nějaký mít.

Bylo jí líto všech těch poražených přátel, plakala malé veverčí slzičky a rozhodla se využít mysteriózní síly ořechu a seslat veliké a mocné zaklínadlo podle známého přísloví, raději vládnout peklu než otročit v nebi, a mrtvé veverky začaly vstávat s krvavě rudýma očima, se žlutými tesáky a srstí do černa zbarvenou zaschlou krví. Tyhle veverkodzzily měly velikou radost ze svého vůdce a na ramenou ji dovedly až do paláce, kde jí ponechaly všem těm věcem, které vůdcové národů dělají.

A dny ubíhaly.

Nejdřív se ukázalo, že shnilým veverkám není příjemný sluneční svit. Oslepoval je a proměňoval hrdla ve vyprahlou pustinu. Raději tedy přes den spaly, zatímco v noci vylézaly ven.

Potom zase vyplynulo, že jim přestaly chutnat oříšky. To se stává, když si zvyknete po lesech prohánět ve skupinách srnky a pochutnávat si na čerstvém mase. Zálibu v mase také doplňovaly vyžitím v různých zábavách a pitím enormního množství piva. Zajistit spokojenost mezi obyvateli stálo veverku nemalé úsilí, až jí nejdřív zbělel ocásek, potom hřbet, náprsenka a nakonec zbělela úplně celá.

A jak vzrostla kriminalita. Mnoho veverek bylo nalézáno v parcích a temných uličkách rituálně upálených a i přes moc para-ořechu se nedalo zabránit dalším vraždám.

Neuběhl ani rok a začaly demonstrace.

Vždyť za všechno může ona. Ano, ta, co žije v tom svým paláci, kam ji oni sami donesli (ale to se milostivě zapomenulo), krmí se oříšky a zapíjí to mízou jako nějaké podivné monstrum z pohádek, vůbec se nezajímá o starosti normální veverky a neuznává tradiční hodnoty, které mezi černými veverkami s rudýma očima panují. Vždyť kdo viděl bílou veverku? Nikdo! Musí být spřáhlá s neznámými silami, hraje si s magií přesahující obyčejné chápání a ničí to, co tu stálo dlouho předtím, než se narodila. A pamatuje si někdo, kdy se narodila? Démon! Zrůda! Ano, nalejte mi ještě jedno pivo prosím.

Bílá veverka se nejdřív účinně bránila. Pomluvy těch, o které se starala, byly sice nepříjemné, ale přeci jenom, pořád od lůzy, nikoho jiného. Ale když se o slovo přihlásily i veverky v úřadech, utíraje si z vousků krev po obědě, byla sesazena a vláčena ulicí jako nějaká podivná kreatura. Skrz mříže klece viděla ty uječené, divoké pohledy. Zlobu a zmar, ve kterém se zrcadlil všechen nashromážděný hněv na své příbuzné, na svého šéfa, na všechno kromě sebe samotného a teď se vybíjí na obětním beránkovi. A když měla spoutaný i ocásek a dávala smutnou chlupatou hlavičku pod gilotinu, říkala si jenom, že tohle vlastně neměla zapotřebí. Že se jim nikdy nezavděčí.

A neuběhlo ani několik hodin a ty veverky, které věděly, vylezly na nejvyšší strom dávno uschlé Juvie Ztepilé a namontovaly jí zpátky ten jediný para-oříšek. Zítra na novém pořádání soutěže o pozici Vládce zajistí, aby ho vyhrála ta správná veverka. Jako pokaždé.

<zpět>

Comments are closed.