Au(ro)ry

Kapitola I

„Sestřičko, slyšíš mě?“

„Poslouchám Tě, můj drahý bratře. Stále Tě poslouchám.“

„To je dobře. Víš, zdál se mi sen…“

„Ano? Jaký sen?“

„Že jsem spadl z oblohy.“

„To nebyl sen, bratře.“

Znovu jsem se probudil a upíral pohled na špičku svého nosu. Tedy, kdyby ta kulatá bambula nějakou špičku měla. Co se stalo a proč jsem tady, jsem si nějak nepamatoval, ale zbytek vědomostí byl naštěstí neporušen. Léčebna, ve které jsem se zrovna nacházel, byla známa spartánsky vybavenými pokoji a tak kromě dřevěné postele, na které jsem ležel, a stolu, u něhož spala na židli má milovaná sestřička, nebylo kolem nic k vidění. Už mi bylo lépe, nohy přestaly svědit, vlastně, cítil jsem se docela svěží.

Ještě chvíli jsem prohlížel strop a okolí, obdivoval děravé stěny z tenkého dřeva a potom se rozhodl. Vstal jsem. Inu, bylo to asi To poslední, co jsem udělal, protože jsem se probudil u postele v krkolomné poloze a tak druhý pokus vstát byl proveden pomaleji a s větším citem k sobě samému. Když jsem stál, tak místnost vypadala ještě menší než z postele, hlavou jsem se takřka dotýkal stropu. Sestřička stále spala, musela být unavená, jedinou společnost ji dělalo mé já a napůl ohořelá svíčka na stole. Sfoukl jsem ji, východ najdu i po paměti, ale nejdřív jsem ji prohledal. Měla to, co jsem chtěl a co bylo mé. Rodinné dědictví, víte? My se nemáme moc rádi.

Po tmě jsem přešel ke dveřím a potichu je otevřel. Asi by ranhojiče moc nepotěšilo, vidět svého pacienta oblečeného pouze v bílých spodkách, jak jde po jejich chodbách s úmyslem co nejrychleji utéct. Zakymácel jsem se. Ta blbá světlovlasá ženská mi musela něco ve spánku podat, nával únavy se dostavil strašně nečekaně, až jsem se musel opřít o zárubeň dveří a vydýchat se. Potil ze mě tekl, a to jsem přešel sotva místnost, to dostanu infarkt dřív, než dorazím k východu. Zatraceně.

No, nebylo to tak těžké, jak jsem si myslel, tedy dostat se na chodbu myslím, pro jistotu jsem se opíral o zeď a při chůzi si dával pravidelné přestávky, ale každým krokem jsem cítil, jak mé tělo sílí. Když jsem procházel kolem zrcadla, neopomněl jsem se podívat. Ten, kdo mi pohled oplácel, byl otylý padesátník s vráskami kolem úst a očí, jenž se často smál a popíjel. Mastné vlasy po ramena, kombinace zrzavé a kaštanově hnědé, tlusté ruce podobné dvěma chlupatým šunkám a zadek velký jako almara, inu, nikdy jsem nebyl zrovna hezoun a bídou naše rodina netrpěla, ale přesto jsem se sám sobě líbil, asi stejně jako člověk s jizvami od beďarů. Zvyknete si.

Něco tomu chybělo, ach ano, byl jsem holý jako dítě a sám jako prst, zvedl jsem tedy ruce (můj protějšek v zrcadle to napodobil) a připnul si na krk ukradený amulet, tedy, ukradený, patřil mi, takže vlastně jen znovuzískaný. Velký obdélníkový safír živé modré barvy vsazený do nejkvalitnějšího zlata, moje vůle a moje dědictví. Víc oblečení jsem už nepotřeboval.

Šlo se mi už lépe, amulet se znovu spojil s mým tělem, navyklý na moji životní energii pouze obnovil předešlé pouto získané nošením. V naší rodině měl každý jeden, safír, rubín, smaragd, mohl bych vypočítat desítku kamenů, a každý dával svému nositeli jiné pasivní a aktivní schopnosti. Zašklebil jsem se. Já měl ten nejlepší, samozřejmě.

Dostat se přes zavřené dveře mi trvalo déle, než jsem si myslel. Neohrabané prsty držely nalezený drát a rýpaly se s ním v zámku tak dlouho, že jsem přemýšlel nad tím, že to prostě vzdám a vrátím se zpátky do pokoje. Počkám, než se sestra probudí, falešně se usměje a já budu uvažovat nad tím, že ji o hlavu přerazím postel. Mít správný amulet, tak bych to možná i dokázal. Jenže i ona měla jeden, zelený granát v platině. Aura v něm uvězněná ji propůjčovala schopnost rozkazovat nepřipraveným nebo nedokonale se soustředěným lidem, a jako kdyby toho nebylo dost, zvládla skvěle vrhat zelené blesky. Potvora.

Ha, zámek cvakl, pot ze mě leje ale beru za kliku a vcházím do další chodby. Ještě chvíle a mé nohy pleskají po borových schodech dolů do haly. Tady je už více zařízení, měsíční světlo pronikající stropním oknem ozařuje matný lustr, tlustý koberec, skříně a vitríny, a také sestřičku, stojící před hlavními dveřmi jako tichý anděl škodolibosti. Sakra, musela to vzít oklikou, má přece klíče, proč jsem ji je já hlupák nevzal…

„Samvěde“ zvolala melodicky, jasně, že mě zahlédla scházet dolů po schodišti. Narovnal jsem se, už jsem byl natolik silný, že jsem k chůzi nepotřeboval žádnou oporu.

„Emily“ zavrněl jsem a snažil se vypadat důstojněji, než jsem byl. V jejich zelených šatech a krátkém pláštíku vypadala přece jen lépe než já, každopádně měla umyté a krásně rovné vlasy snad po pás. A ano, i amulet měla pečlivě nasazený na krku. A spolu s tím měla i Auroru, malou duhovou kouli energie, kterou amulet načerpá z okolí a potom si ji může majitel uložit na místo, kde ji bude používat. Emily uměla pálit blesky, a ty sesílala rukou, takže koule bude vložená někde tam…

„Hledáš tohle, bratříčku?“ Zvedla levou ruku v tmavé rukavičce a prohlédla si duhovou kouli, napůl vyčnívající z ruky. Ze své zkušenosti jsem věděl, že to nebolelo, bylo to jako horký vzduch, který vás stále hřeje na jednom a tom samém místě. Vlastník amuletu mohl s tou koulí dělat, co se mu líbilo, vlastně jako kdyby neexistovala, mohl si ji vsadit do hlavy, do nohou, ale přesto vždy část vyčnívala do prostoru. Celá zakrýt nikdy nešla.

„Přiznám se ti, že jsem uvažoval nad tím, co s tím budeš chtít dělat“ má Aurora/duhová koule, ještě nebyla utvořena, neměl jsem amulet na krku minimálně několik dní, bude to ještě chvíli trvat, než vezme dostatek energie z okolí a umožní mi to.

„Chtěla bych, abys odtud neodcházel“ svěsila ruku, ale já věděl, že je připravena okamžitě zaútočit. Já mezitím došel na konečnou, tedy na poslední schod.

„Proč? Za jakým účelem mě tady držíš?“

„Víš, jak otec nesnáší, když nějaký člen rodiny zemře.“ Zavrtěla hlavou. „K ničemu mě nenuť prosím.“

„Já chci pouze vědět, proč? Copak je to tak důležité?“ Kdy byly ty časy, kdy jsem stál na posledním schodě, jsem pod ním a ještě jsem ušel dva kroky. Ruka s Aurorou se ji zachvěla, já se zase zastavil.

„Otec chce učinit volbu.“ Povzdechla si nakonec.

„Aha.“ Přikývl jsem, zrovna se dostavila další vlna slabosti a já byl rád, že stojím. „A to je tak důležité, mě tady držet? Víš, že mě to nikdy moc nezajímalo.“

„Ano, jenže tentokrát to bude jiné, tentokrát někdo… zemře.“

„Cože?“ Vykřikl jsem a hleděl na ni jako na šílence. Slabost byla ta tam, tepalo mi v lebce a cítil jsem, jak mi buší srdce. Aurora byla už takřka připravená, věděl jsem to, v myšlenkách jsem viděl, jak se pomalu duha utváří kolem mého amuletu. Ona to viděla také, zvedla ruku, ale to já už běžel, energie z amuletu, tedy její Aura, se mi rozproudila v těle jako běsnící vodopád a já se ocitl jedním skokem u ní, musela být překvapená, co všechno jsem dokázal se svým tlustým tělem udělat. Pravou rukou jsem ji chňapl za zápěstí, aby nemohla použít Auroru, zatímco druhou jsem ji sevřel hrdlo. Moje špalíkové tučné prsty držely pevně. „Jak to myslíš, že bude někdo zabit, to jste se pomátli?“ Zakřičel jsem ji do obličeje a zacloumal s ní, až mě udivovala její lehkost, jako pírko, a v mém sevření visela jako loutka, hlavu smutně svěšenou. „Při volbě nesmí nikdo zemřít!“ Bylo to neslýchané, aby se stalo něco takového. A musela by to být mocná osoba, neboť otec byl opravdu zkušený čaroděj a vlastnil taktéž jeden amulet, jednu Auru a jednu Auroru. Jenže ta jeho byla z diamantu a, dobře, přiznám se, že tu moji by snadno porazila. Vládl totiž magnetismu.

Jenže teď mě opouštěly zbytky příčetnosti, při volbě se v našem prostorném sále utvoří na zemi ornament, kterým bude vzýváno mocné stvoření z jiného světa. Pokud při ni někdo zemře a krev zkropí povrch, och, mohlo by to zrušit ochranu kruhu a bestie by se mohla uvolnit… čím silnější by byla životní energie v krvi, tím větší mají šanci…

„Vy, vy chcete zabít otce.“ Vyplivl jsem, těžko se mi dýchalo nad tou zradou. Ano, neměli jsme se rádi, panovaly mezi námi krevní msty, ale tohle, tohle bylo…bylo…nenacházel jsem slov. Znovu jsem jí zacloumal. „Kdo v tom má prsty?!“ Zvedla ke mně své hnědé oči, naprosto klidná.

„Pusť mě, běž zpátky do pokoje a usni!“ Rozkázala chladně a já pozdě ucítil, jak si mé tělo podmanila. Ten její zatracený amulet… zatímco jsem běsnil, tak si oťukávala mé bariéry (jasně, že jsem žádné neměl), a potom zakročila. Tu zlost vyvolala záměrně tím nejjednodušším způsobem, sdělila mi pravdu, blbka blbá.

Povolil jsem sevření, mé tělo se mechanicky otočilo a zatímco jsem se v mysli vzpouzel a bránil, vykročil jsem zpět ke schodům. Ach, kdybych tak měl zlatý sfén, který měla Vioféna. Její Aura ji propůjčovala možnost aktivního a velice silného krátkodobého štítu, který rušil veškeré účinky magie v jejím okolí. Jenže…já ho neměl, já měl zatracený safír, který mi propůjčoval velké množství energie a magie. Také proto byly mé Aurory nejsilnější a nejrychleji se nabíjely… Až skoro v pokoji jsem zjistil, že mně nenásleduje, naopak, musela se vzdalovat, protože kouzlo začalo pomalu slábnout a já si uvědomil, co opravdu dělám. Pustil jsem kliku, otočil se zpátky do chodby a potom upadl, když se jedna má noha rozhodla, že vstoupí do pokoje bez mého vědomí. Hodnou chvíli jsem se přehraboval v hlavě, třídil myšlenky a postupně ovládal zpět celé své tělo. Možná z té dnešní namáhavé práce zhubnu.

Opět na nohou klusaje nočním domem do haly jsem znovu ucítil známky její síly. Holka pitomá, přecenila své schopnosti, má Aurora už byla připravena, těsně před amuletem se převalovala kulička tekoucí magie duhové barvy, kterou jsem uchopil- byla suchá a teplá, měl jsem pocit, že kdybych zmáčkl, tak by mi prsty prostě prošly skrz. Vložil jsem si ji z boku do hlavy, kousek za spánek, polovina kuličky zmizela v těle a druhá polovina zářila do prostoru. Já vím, trošku trapné, ale co se dá dělat, portály neumí stavět jen tak někdo, i když jen portály na místa, která jsem někdy navštívil. Kroky se blížily k hlavním dveřím po štěrkové příjezdové cestě. Emily se vracela, asi poslala holuba se zprávou a teď mě ještě pro jistotu zkontroluje, zda je všechno v pořádku. Měla být obezřetnější. Zavřel jsem oči a zamyslel se, pátral jsem ve vzpomínkách a na světlo přítomnosti vytáhl sál, ve kterém jsem byl naposled před pěti lety. Široký, vysoký, se zdobenými a pozlacenými stěnami, s podlahou z jednolité vrstvy mramoru, se stoly a obrazy, s lampami a svíčkami, s vysokými, barevnými okny.

Představa před víčky jako kdyby ožila, její okraje se roztřepily a sál začal nabírat tvar, Aurora v hlavě se roztepala do rytmu mého srdce, ucítil jsem, jak si bere energii z okolí a z mé Aury, vzpomínka se stala tak ostrou jako obraz, jako okno do nové reality. A já udělal krok a holé chodidlo dokročilo na studený mramor.

„Né…“ slyšel jsem za sebou Emily, musela vejít do místnosti ve chvíli, kdy se já přesunul. Mohl to být zvláštní pocit vidět někoho jak průhlední, až naprosto zmizí.

Kapitola II

Nevím, co mě překvapilo víc. Jestli nedostatek hudby, drahých šatů a falešných úsměvů, nebo to, že se tu shromáždili snad všichni mí milovaní bratři a sestry, ty nejvíc nenáviděné, arogantní, do sebe zahleděné a pokrytecké osoby, jaký tento svět zplodil. Tedy, ne všichni, kromě Emily, která byla momentálně indisponována malým hysterickým záchvatem, chyběl ještě Oliver, Simon a Mia. Alespoň, co jsem zběžným pohledem přelétl.

Nebo mě možná překvapilo to, že otce vůbec můj příchod nepřekvapil. Zdál se unuděn stejně jako vždy, suchý, pádný, to, že se v sále před okamžikem volby objeví jeden z jeho synů, pouze ve spoďárech a navíc lesknoucí se potem z právě prodělané činnosti, to ho nijak nemohlo rozhodit. Na druhou stranu ve tvářích svých sourozenců jsem mohl zahlédnout celou škálu špatně potlačovaných emocí, strach, překvapení, pohrdání, jízlivost, otrávenost. Ano, miloval jsem je.

„No, když už jsi tady, tak vítej zde, Samvěde.“ Julian v železobronzové zbroji mi pokynul a položil ruku na jílec svého dlouhého meče. Na krku měl rubín vsazený do tvrzené kůže, jeho pohled pálil a jeho Aura dokázala poskytovat jemu i lidem v okolí jakousi bojovnost, běsnění, zuřivost. V mých očích se nijak netajil svoji nenávistí ke mně a teď ještě udělal krok bokem mezi mě a otce tak, abych na něj nemohl zaútočit – viděl, jak se na něj dívám, jenže si moji snahu otce v případě potenciálního napadení teleportovat pryč, zaměnil za možný útok. Jeho hnědé vlasy se ve světle svící napomádovaně leskly, viděl jsem, jak se dívá a ničemu nerozumí.

Další, kdo mě přivítal, byla miláček Sofia, žena nadaná svým amuletem ke zbožnosti a přiváděla lidi do rozpaků svým vnitřním světlem a láskou k bohům. Já ji považoval za potrhlou, ale snad jako jediná z rodiny nijak nepletichařila. Vzala mě za ruku a políbila na ústa, byla pomenší, usměvavá, její amulet byl broušený křišťál v rhodiu. Nikdy jsem nepřišel na to, co dělá její Aurora, snad žádnou neměla.

„Bratře, co tě sem přivádí?“ Zeptal se Kristopher a potřásl mi pravicí. Zlatý zub se ukazoval vždy, když se usmíval koutkem úst a já si ho mohl teď dobře prohlédnout. Byl statný, černovlasý, s očima černýma jako dva šváby. On byl Sarakir, neboli ten bez amuletu. Byl z nás nejmladší a otec mu ještě žádný nevyrobil.

„To samé co Tebe, volba.“ Vrátil jsem úsměv a opětoval stisk. Měl dlouhé prsty. „Tak volba?“ Přikývnutí. „Dobře, jsem rád, že jsi tady.“ „Sdílím stejný názor. Mohl bys mi pustit tu ruku, dnes mě trošku bolí.“ Přikývl a ještě stále s úsměvem odešel, k Julianovi.

Saskia, černý spinel ve stříbře, její Aura ji poskytovala jakési vidění v noci kombinovaní s vidění lidských duší a jestli si vzpomínám, Aurorou dokázala přivolat ducha. Prostě Vampýrka. Pouze mi pokývla hlavou, děvka jedna.

Muradin, opál na měděném řetízku, díky auře dokázal skvěle střílet a duhová kulička mu dávala možnost otrávit pití nebo jídlo pouhým dotykem prstu. Nabízenou ruku jsem nepřijal, pouze jsem se usmál a obratně se s ním vyhnul konverzaci, nikdy se mi nelíbil. Ale Hidan, to byl jiný člověk, štíhlý a šlachovitý a pokud mě paměť neklame, tak jeho amulet byl hnědý zirkon. Chtěl jsem nesnášet jeho Auru, ale ona způsobovala, že ho takřka každý zbožňoval. Nešlo ji nenávidět, stejně jako jeho, tedy jestli vás nebodl do břicha. Když se usmíval, cítil jsem se vždy lepší a taky se mi líbil jeho hlas, a názory, a barva očí, zatraceně, ještě že nepoužívá svoji Auroru, která by mne vtáhla do hlubokých myšlenek a uspala. Objali jsme se, jeho kožená vesta zavrzala, když jsem ho pevně stiskl, a potom jsem zase pokračoval. Ke skříni, jedno z předností tohoto sálu, bylo tam oblečení všech, pokaždé. Sourozenců chybělo víc, než jsem si napoprvé myslel.

A Vlastně, co že to bylo na tom sále a na té volbě tak důležitého? Jednou za několik let náš otec pokaždé svolal setkání do tohoto sálu. Na podlaze z mramoru je obrovský ornament, vytvářející silné kouzlo. Uvnitř tohoto „portálu“ přivolá otec jednu z cizích bytostí, stvůr z jiného času a místa. Tato stvůra, no, to byla bytost, která otci propůjčovala jeho magickou moc. Za to, že mu ji dává, dával otec ji část své energie, prostě to, co spotřebujete při běhání, boji nebo při lehání se ženami, to tato bestie žrala. Ale otec už byl starý a sám by to nezvládl a tak posledních dvacet let k tomuto rituálu bere, leč nerad, i nás, kdy se ta únava rozdělí mezi jeho děti a on tak nepocítí námahu, která by ho jistojistě v dnešním věku zabila. Volba byla taková, že otec zvolil jednoho z nás, komu ta bytost sežrala energie tolik, že mu přidala pár let. Minulou volbu jsem to byl já, zajímalo by mě, kdo to bude tentokrát. Jenže…dnes to mělo být jinak, otec měl být zabit a bestie osvobozena, tak by vzala energii z nás všech a pak… no jasně, Vioféna, ona tu chyběla, její amulet měl štítovou clonu, ji by ztráta energie nepostihla, mohla by ona tohle všechno přichystat a naplánovat? Kdoví, co by bytost poskytla za tolik energie, kdoví, co za služby ještě nabízí, kromě možnosti manipulace s magií? Bez ní by tyto amulety nebyly, to je jasné, otec by je nedokázal vyrobit sám od sebe. Ale…Vioféna? To mi moc nesedělo a zatímco jsem se oblékal do své erbovní modré, zlaté a černé, zoufale jsem přemýšlel.

Kapitola III

Dveře se rozrazily ve chvíli, kdy otec aktivoval portál a začal vyvolávat stvůru, dosud bezpečně uzavřenou v rituálním kruhu. Byla velká, černá, jako levitující potrhaný plášť s vyboulenou kapucí překrývající hlavu, jako kdyby někdo chtěl vidět, co je pod ní. Blach. Mě ale víc zajímalo, kdo přicházel, ach ano, Simon, vysoký, svalnatý, říkalo se o něm, že je to Fext, tedy člověk, kterého nelze zranit ocelí. Na krku se mu blyštěl ohnivý opál v koženém řemení a v levé ruce měl vsazené tři!! Aurory. Takže ještě někde bokem musel mít schované další dva amulety, ten hajzl. V kožené zbroji a s širokým mečem v pravé ruce napochodoval do místnosti a zatímco se otec věnoval portálu, pozvedl ruku a vypálil na Juliana černý blesk, který ho odhodil přes půl místnosti a po dopadu zařinčely jeho plechy na protavené zbroji. Kristopher ani Hidan nečekali, sáhli po zbraních a rozeběhli se do útoku, Saskia si přivolala na ochranu lidské tělo, Muradin se rozeběhl ke stěně, kde by si vzal vhodnou zbraň, Julian se snažil zvednout ze země a já se potichoučku a pomaloučku plížil ke svému otci, který byl stále zaujatý stavbou portálu.

Simon se bránil, nemusel jsem se dívat abych cítil ozvěny boje, tři Aury směstnané k jednomu tělu, musel mít ty amulety na těle dlouho, než si na něj všechny zvykly. Cítil jsem, jak se od něj odráží magické útoky ostatních amuletů, tak je to jasné, Vioféna je buď mrtvá anebo teď umírá, ona by si svůj amulet nenechala vzít. Ach, ucítil jsem to až sem, Simon aktivoval svoji vlastní Auru, temnota zaplavila mé srdce a já měl najednou chuť začít brečet, sednout si, přeřezat si žíly a rovnou na místě spáchat sebevraždu. Ten hajzl používal svoji bezbožnost jako zbraň, ale proti tomu jsem věděl jak se obrnit, už jen kvůli tomu, že tato Aura nebyla směřovaná přímo na mě a tak jsem byl zasažen pouze náhodným výbojem. Sourozenci v okolí ale něčeho takového nebyli ušetřeni. Boj pokračoval, už jsem tušil, jaký je Simonův další ukradený amulet, Oliverova Aura poskytovala jeho nositeli pletenou stříbrnou síť, která částečně odolávala vůči fyzickým útokům, zpomalovala je a pohlcovala část jejich energie. Naštěstí jeho Aurora byla nyní zbytečná, dokázala očarovat boty tak, že se svým majitelem ušly dlouhé vzdálenosti během pár chvil. To Mia měla Amulet, jehož Aura zakrývala majitele do závoje stínů a Aurorou dokázala pronikat do cizím myšlenek a číst je jako knihu. A já se musím dostat k otci do té doby, než Simon přestane být zaujatý bojem.

Už jsem byl od otce jen pár kroků, Aurora mě bušila v hlavě a cítil jsem se tak plný energie, jako nikdy dříve, když mi někdo prohnal dlouhou dýku hrudí. Ostrá, zakrvácená čepel čněla ven jako železný trn a já byl tak překvapen, že jsem ani nevykřikl. Když dýka vyjela ven, otočil jsem se, špatně se mi dýchalo, cítil jsem, jak se mé soustředění rozlévá spolu s krví po zemi. Sofia odložila Miin amulet a zasunula dýku zpět do pouzdra, neusmívala se.

„Proč…ty?“ Zamumlal jsem, když se mi podlomily kolena. „Protože ho miluji.“ Řekla prostě a pohodila světlými vlasy. Měla je stejné jako Emily, jen o něco kratší. „Otec…otec nikdy neměl být obětován…co?“ Vyplivl jsem krev, obraz se mi už rozostřil.

„Ne, on měl být jen zaujatý, zemře potom, únavou. Ty budeš ten, kdo otevře kruh, ty se svým amuletem, ty, který přebýváš energií. To si bytost vychutná, a potom nám dá, co si přejeme. Splní nám naše přání…“ Sofia vypadala jako u vytržení, lesk v očích byl příliš fanatický, nebo to byl odlesk svíček? Chtěl jsem ještě něco říct, chtěl jsem se zeptat, čí je ten třetí amulet, co má Simon, ale asi jsem ji nudil, kopnula mě podpatkem do hrudi a já se převážil do kruhu, krev spočinula na runách a svět vybuchl.

Viděl jsem modrou modrou jako safír

bělost, nějaké stíny

hořkost nad svoji hloupostí,

měl jsem dojem, že se svět otáčí.

„Co si žádáš?“ Zeptalo se něco.

„Vrátit se na začátek toho všeho.“ Odpověděl jsem a otevřel jsem, oči a mysl.

Kapitola IV

Stál jsem v tátově pracovně, byla docela vysoko nad zemí, měl jsem příjemný výhled ven, ta výška mi poskytovala pohled na zasněžené ulice a lidi choulící se do plášťů, jdoucí za svými neshodami. Když jsem se otočil, viděl jsem mého otce, jak se baví s Emily. Šel jsem blíž, na doslech, nějak jsem si nemohl vzpomenout, jak jsem se sem dostal, ten den uběhl nějak rychle. Emily právě na něco přikývla a vrhla ke mně prchlivý pohled. Asi jsem byl neupraven. Podíval jsem se dolů, ale pak jsem nevěděl, proč, vypadal jsem jako vždy, modrozlatočerná, amulet na svém místě, Aura i Aurora tak, jak měly být. Něco mě přesto trápilo, ale hodil jsem to za hlavu. Musela to být důležitá chvíle, když si mě přivolal otec.

„Samvěde“ řekl hrdelně, když se otočil a jeho šedé oči si mne prohlédly. Byl vyzáblý, nevysoký, takřka holohlavý, přesto ale budil respekt a byl plný elánu. „Je mi to líto, ale… je to potřeba pro vyšší dobro. Některé z mých dětí nejspíš vraždí ostatní. Bude lepší, když budeš na chvíli odklizen, abych věděl, že to nejsi ty. Tady Emily mi donesla nepěkné zprávy. Omlouvám se za své pochybnosti.“ Zvedl ruku, já zděšeně zaprotestoval, zdvihl ruce a potom jsem už jen viděl, jak jeho diamant na prsou zažehnul, jak se Emily zlomyslně usmála a jak já vyletěl po hlavě ven do noci.

„Sestřičko, slyšíš mě?“

„Poslouchám Tě, můj drahý bratře. Stále Tě poslouchám.“

„To je dobře. Víš, zdál se mi sen…“

„Ano? Jaký sen?“

„Že jsem spadl z oblohy.“

„To nebyl sen, bratře.“

<zpět>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *