Kavárenský deník/nočník (díl V): Nedráždit

Předmluva

 

 

Magna Litera je pro všechny lidi a nikdy pro nikoho jiného.

Bla bla bla bla bla bla bla Bla bla bla bla bla bla

 

Autoři příspěvků:

Clarissa Dalloway

Kristina Haidingerová

Sandro Dragoj

Daniel Burger

Martin Regis Brabec

Vlastimil Diuk Čurda

Bla bla bla bla bla bla bla

BLA

Bla

 

Přeji příjemné čtení

 

 

Diuk

 

 

P.S.: Bla bla bla bla bla bla bla

 

Pozor, tady nedráždit

Clarissa Dalloway

 

Béžově omítnutá zeď a na ní kartonová cedule s nápisem „Pozor, tady nedráždit“.

Je to už vlastně jen takový pozůstatek původního sdělení, bledá písmena na zprohýbaném kusu lepenkové krabice, vývěskový duch. Oznámení, které už dávno ztratilo svůj význam, a nikdo z obyvatel nebyl dosud natolik iniciativní, aby jej odstranil. Snad jen bezmyšlenkovitě procházejí dveřmi, ve spěchu a očekávání, aniž by se pozastavili nad pouhou existencí toho nápisu, a možná na něm někteří z nich pravidelně spočinou pohledem, jen na okamžik a se zvláštním uspokojením, jako na připomínce toho, že některé věci z minula se nemění, jsou trvalé a vnášejí do našeho každodenního života sice bezvýznamný a prchavý, ale určitý druh jistoty. Takový malý rituál, jako když při návratech domů pravidelně kontrolujeme na zvoncích táž jména, nebo se ujišťujeme, že tu povědomou díru vezdi připomínající svým tvarem lidskou tvář ještě nikdo nezasádroval. Že všechny vzkazy a iniciály, které jsme při svých cestách postupně vyškrábali klíči do dřevěných stěn výtahu, zůstávají beze změny, žádný samozvaný strážce pořádku je nepřekryl ani neodstranil, a tak dál vydávají svá němá svědectví o našich láskách a zbytečných projevech vzdoru.

Míjím to sdělení a přemýšlím, před kým mohlo obyvatele i pouhé návštěvníky varovat. Jestli před tím příslovečným zlým psem, který se jako přízrak zjevuje za okny v prvním patře a přes zavřené okenice můžete tlumeně slyšet jeho zběsilý štěkot a představovat si spršky slin, které dopadají na sklo v předzvěsti dlouhé a hodně bolestivé smrti. Takovou tou bestií o velikosti malého kapustňáka, kterou nechcete potkat při večerní procházce, protože vám samou radostí vykousne kus lýtkového svalu a její majitel vás za to ještě zažaluje. Před tím psem, který vytrvale děsil celou jednu generaci dětí, dnes již dávno odrostlou, a který se stejně jako jejich iluze už léta rozkládá pod květinovými záhony ve vnitrobloku nebo ho rozdrtily neúprosné lisy kafilerie.

Nebo tu bydlela a možná ještě bydlí nějaká enormně nervózní domovnice (existují vůbec dnes ještě domovnice?), která si vybudovala neblahou pověst v domě svou otravnou všudypřítomností. Taková ta typická osamělá ženská, která nemá co na práci, nebo možná i má, ale stejně si vždycky najde chvilku k tomu, aby mohla nenápadně pronikat do našich životů a stávat se na chvíli jejich součástí. Aby stihla zkontrolovat, jestli už jsme se uráčili vynést to smetí odložené na chodbě nebo jestli máme řádně srovnané boty. Domovnice, která slyší i přes naplno puštěnou televizi, věší prádlo, jen když se na chodníku něco děje a začíná vytírat, když zaslechne něčí kroky na schodech, aby si mohla postěžovat, že jsme jí pošlapali čerstvě umytou podlahu. Noční můra všech sousedů, která získalaza svůj život nespočet nelichotivých přezdívek šeptaných za zády a jejíž úmrtní oznámení na vchodové nástěnce nechá většinu nájemníků chladnými a zbytek škodolibě potěší.

Nejspíš už i ji pohltil čas, protože z bytu v přízemí nekřičí žádná televize a zpoza zažloutlých závojů záclon nás nepozoruje žádná vrásčitá všetečná tvář.

Odkudsi shora ke mně doléhá dětský smích a křik. Malí sourozenci se na balkoně koupou v bazénku. Rozpoznávám ho jen matně podle modrých šmouh za mozaikovitým tvrzeným sklem. Stará paní z vedlejšího vchodu klepe koberečky. Na zábradlí jiné z lodžií poskakuje drozd.

U chodníku právě zaparkovala červená Astra a vystupuje z ní žena středního věku obtěžkaná nákupními taškami. Poznávám ji, přestože v mých vzpomínkách vypadá trochu jinak. I já jsem jí povědomá, zůstane chvíli stát, nejspíš přemýšlí odkud, marně pátrá v paměti a pak s neurčitým pozdravem odchází do vchodu, kde se vytratí za šedými plastovými dveřmi. Tyhle jsou daleko lehčí, než ty původní kovové, působí poněkud fórovějším dojmem, ale zato moderněji.

Překontroluji jména na zvoncích tak jako obvykle. Ten zvyk je příliš hluboko zakořeněný, než aby se mi ho podařilo vědomě obelstít. Ostatně jsou to právě tyhle všednosti, které nejsilněji poutají naši pozornost, neodvratně ji přitahují jako sirény ve vlnách naší minulosti a utěšují nás svou jistotou ve chvílích, kdy sedíme v otevřeném okně a pokoušíme se skrze dvanáctou cigaretu nalézt v nočním vzduchu ztracenou stabilitu. Kdy na lavičce u vchodových dveří čekáme na někoho, nebo na něco, co nepřichází, prostě se jen opozdilo, nebo už nikdy nepřijde.

Ta lavička už tu nestojí a důvěrně známá jména bys spočítal na prstech ruky. Neúspěšně hledám to naše. Dřív se mi zdával sen, že stojím přesně na tomhle místě a chci se dozvonit, ale není kam. V tom snu jsem si jistá, že je to náš dům, že nahoře je náš byt, kde na mě někdo čeká, ale nemůžu se dostat dovnitř. Neexistuje zvonek a do zámku nepasuje klíč.

Nyní znovu bez úspěchu hledám známou cedulku a přešlapuji na místě, přestože vím, že není, kdo by mi otevřel. Že mezi čtyřmi známými stěnami právě vznikají nové příběhy, do nichž už nepatřím.

Možná, že ten nápis má daleko prozaičtější historii. Možná, že nikdy neexistovala žádná domovnice ani šílený rotvajler a tu ceduli tam nechali stavební dělníci během oprav chodníku. Původně na ní stálo: „Pozor, tady nedláždit“, ale nějaký tvůrčí puberťák ve snaze učinit gesto přesahující v očích jeho spolužáků rámec legality, význam fixou upravil. Možná jsem to byla já, někdy dávno, v jiném životě, nevím.

Většinu věcí postupně vtáhla nekonečná spirála proměn, ale nápis tu visí dál. Už není ani pobuřující ani zábavný, sám o sobě nic neznamená. Jen při opravdu detailním pohledu můžou naše oči rozeznat drobné stíny, prach z představ a přání, který se usadil za jednotlivými písmeny. Jsou to zpopelněná rána, kdy jsme procházeli kolem smyšlenkou, že dnešní den bude lepší než ten předchozí, že život je teď a tady a všechny ty báječné věci visí nad naší hlavou jako jablka, vyčkávající, až si stoupneme na špičky. Že naše existence nikdy nepřekročí ty známé hranice vytyčené stěnami, které vnímáme jako svůj domov. Jediný pevný a neměnný bod, do nějž se budeme moci kdykoliv vrátit.

Vzpomínky, jejichž opravdovostí už si nejsme tak docela jistí, jsou ovázané kolem pouličních lamp, stromů i zábradlí jako pentle. Vybledlé a slábnoucí, po nichž zůstalo jen smítko v koutku oka, nasládlá pachuť v ústech a igelitové tašky u popelnic. I to bolestivé bodnutí u srdce časem pozbyde naléhavosti. Ztenčí se v jemném vytrvalém pulsování, jaké se čas od času ozývá v jizvách jako připomínka dávného zranění, na nějž bychom jinak pod nánosem nových životních ran už dávno zapomněli. Nezmizí, jen se postupně vstřebá a stane se součástí naší minulosti, poskládané jinak, než jsme si přáli.

Všechno je zdánlivě stejné a život plyne pokojně dál i bez mého přičinění. Děti se koupou, stárnoucí ženy, matky mých vrstevníků, dál klepou koberečky a další generace drozdů přistávají na zábradlí, které nám kdysi patřilo, a hledají slunečnicová semínka, která už tam nejsou.

 

 

Nedráždit (drabble)

Kristina Haidingerová

Mladíci se strkali o své místo na baru. Hlavně Petr. „Hej! Uhni, páprdo!“ snažil se odsunout spícího dědulu. Tomu je snad  sto? Co tu otravuje?

„Starého Bohouše,“ prohodil k Petrovi barman, aniž si všímal jeho prázdného půllitru, „je lepší nedráždit. Co kdyby dostal žízeň?“

Vtip mladíka dopálil. „Odprejskni, dědku, zacláníš!“ zařval starci do ucha.

Ten se napřímil a obrátil k Petrovi nazelenalou tvář. Vytrhl mu půllitr z ruky, třískl s ním o bar. V mžiku zbytkem skla rozrazil zcepeněnému mladíkovi lebku.

Umrlcova mechem obrostlá ústa z ní pak popíjela jako z poháru.

Nikdo další už se k baru nehrnul.


 

Hledíc

Sandro Dragoj

Ve tmě pod listy jen téměř

dlí on

schovaný

hledíc jen pouze na tebe

lovnou svou zvěř

i srdce svého zvon.

Ve tmě pod kapičkami rosy jen zpola

bdí on

svinutý

spatřujíc tebe

dravosti své terč

i libosti své zdroj.

V myšlenkách zadumaný zhola

tkví on

osamocený

pozorujíc nebe

i nitra svého strom.

Živote,

ty můj milovaný stvořiteli,

uvrhnul jsi mě v náruč bohů,

těch dávno zapomenutých model.

V hlubinách Tartaru zřel jsem vlastní přítomnost,

zbožňujíc svou touhu v duši nicotnost.

Tam v temnotách netrpěl jsem,

jen svá křídla věčné kráse jsem rozevřel.

Naopak libujíc si napříč nebytí v propasti bezedné

majestátnost světa zrakem nezakaleným spatřil jsem.

Nástroj a síla kreace nekonečné

to je kostrou umění,

takovou kterou jsem ve stavu nebytí.

V štědré božské dokonalosti monstróznost

zbavujíc lidského ducha strnulost.

Och jaká to slast

z mezizubí si odstranit lidský vlas.

***

Hleďme to dějství

ovoce zralého, slastného, zakázaného.

Dívenka malinká

lítostivá a rozkošná

můzou políbená

lesem napříč pobíhá.

Na trny na větve nehledě

na bytosti lesa pobledlé,

pohled v ně ducha povznese,

když k náruči jí nosí květiny zetlelé

celé měsíce odkvetlé

spolu s hlínou

s kořeny

s brouky požírajíc listí odpadlé.

Bůh jest pouze mýtus,

rozervané srdce napříč vesmírem.

Hleďme na to utrpení.

Ovšem božství jest pravdou jinou

celistvou dekádou věčnosti.

Jelikož zákonem chaosu jest božství

a božství jest základním elementem ducha pekelného.

Jakmile démonům lidství zachutná

zrodí se, procitnou

z lůna mateřskéhi stejně jako lidé povstanou

Zřeme to dějství

zaseté napříč věčností,

kde démon ponouká démona skrytého,

kde andělé černají,

roznáší smutek a zmar

pro své nové zrození

zasévají teror pravdy kal.

Lidské ego jest křehké

snadno zranitelné

porcelánová figurka v nitkách dkadleny osudu

lehkost nicotné duše pozbývá.

Strádavě umírá ten pomíjivý řev

v hrdle požírajícího chřtánu věčnosti.

Hlas anděla,

či hlas démona,

či hlas ducha svatého,

či hlas ďábla?

Ne!

Anděl jest co démon to samé

stvoření síly z propasti bezedné.

Ku žalu žár z jeho přirozenosti

spaluje život v chřtánu ohně

soudem posledním,

jest zde každý za sebe sám

a pak svět,

nelítostný paradox milující smilování.

To jedno a to samé jest

totožné pro lidské ego zlo.

Titány uchvácené slovo,

to pro člověka žádné dobro.

Na pranýř zavěšené andělské křídlo

pro lidské bytí pouze útrpné zřídlo.

Takové jest lidství ve věku světa mladé,

chabé a ubohé.

Pouze na prudu pravdou vzaté právo.

Napříč celou

podstatou svou

andělé černají

při kontaktu s člověčinou.

Však i zde ten démon dravý

jest anděl černý

viděn jako padlý

v dokonalost uchvácený.

V naději naplněné a poslední

s láskou a lítostí

pro kontakt s nebesi

rohy nasadil si s neuvěřitelnou radostí.

To on

v tmě pod listy jen téměř,

ten který je

pod kapičkami rosy jen zpola

a jak rád

v myšlenkách bývá zadumaný jen zhola,

vstoupil na svět z temnot

jako drak

jako démon

ovšem nevědomě

čistý jak vítr sněžný

sluncem prosvícený.

Pak až později zkažený

dotekem lidství

zakusil jejich vlastní krev.


 

Přítomnost lidství

Sandro Dragoj

Vše obklopující prostor jest vesmír. Prázdnota jest příležitost pro vše nekonečné v nebytí. Pro zrůdnost, pro dobro, vše pohromadě v jednom jediném okamžiku absolutní nuly. Tolik temna, tolik paradoxů, tolik jevů a úkazů, tolik existence, tolik prostoru, tolik nekonečna. V různých prostorách různě plynoucí čas. Objekty vznášející se v nicotě. Jen tak, volně, některé jsou mrtvé, uhynulé, jiné zas živé, bující, plodné, šíříc se napříč vším co je v dosahu. Tolik barevných září protínající nekonečnost existujícna. To jest vesmír – ztvárnění nekonečnosti božství protínající vše napříč vším.

Časem a prostorem plachtí kolem slunce Země. Otáčí se, je svéhlavá. Zachovává věrnost pouze slunci a sobě, stejně jako vše kolem. Je nádherná, okouzlující a sebestředná ve své vlastní kráse. Je skromná, raduje se pouze z vlastního bytí. Dává a bere život pouze tomu, co sama stvoří v doprovodu spalující záře slunečního ohně.

Lidstvo rozprostřené po popvrchu zemském toužíc po neby ve zlobě páchá genocidu na svém vlastním druhu. Způsoby jsou různé v tomto utápějícím se aktu nekonečné konkurenční sexuální námluvy a tužbě duševního maximálního orgasmu z tužby po dosáhnutí božství. Boj, boj o moc, autokracie, socialismus, touha vládnout a manipulovat masy lidí z pozice mikroskopických jednotlivců. Jeden obří řád na věčnost věčnosti, který by byl dokonalý? Však co jest vysněný řád ve světě skutečném? Jen kostka ledu v teplých vodách oceánů chaosu. Patetický egoobranný mechanismus vůči nesmíření se s vlastní bakteriósní úlohou vůči vesmíru. Neexistuje dokonalý zákon, jen princip a právo žít nehledě na člověka, nehledě na zvěř. Stejně jako anděl a démon, obojí je totéž, ačkoliv jedno druhé s libostí požírá.

Město a lid v něm již z rána běsní. Ve své struktuře ustavičně konají své práce, jiní relaxují, další tvoří, opační upírisují. Samy sobě zachovávají život díky trýzni jen drobné v zákonech dynamiky. Vůle jest dokonalá, jelikož existuje jen díky své nekonečné samolibosti protínajíc nicotu svým vznikem i zánikem. A co jest s vůlí napevno spjato, existuje věčně. Však neexistuje mnoho skutečné vůle jež je čistá, nezávyslá, vědomá a právě tím božská.

(Úryvek z nedokončeného díla Démon umění)

 

 

Nedráždit

Daniel Burger

Toho rána se Jiří probudil a měl ve všem jasno. Bylo to jako by seděl pod stromem Bodhi. Vše o čem již jako dítě tušil, že tak je, se mu najednou zjevilo s průzračnou jasností, s ostrostí žiletek Astra diu Jevíčko a s neoblomnou pravdivostí. Je to tak, to tušení, co ho od mala lechtalo tam někde vzadu za mozkem jako pýří pod nosem, jako stéblo slámy na chodidle bosé nohy, to se naplnilo.

Ano.

Žije mezi burany, kokoty, imbecily a vůbec hňupy.

Po příchodu do školy ho v tom utvrdil portrét prezidenta tohoto hrdého národa, visící  na stěně. Ač měl ten chlap založeny ruce v rádoby přemýšlivém gestu, za které by se nemusel stydět kdejaký herec, přesto jeho tvář ne nepodobná skořápce vlašského ořechu či vyschlé blumě naznačovala mnohé. Kolem obrazu se jako mandorie jemně linul odér bůčku a bylinné pálenky.

Jiří se zmateně rozhlédl po třídě. Většina z jeho spolužáků měla na sobě flanelovou košili károvanou pestrobarevným vzorem. Zakázaná byla jedině červená barva, tu mohl nosit pouze učitelský sbor.  Jirka si rád s touto hranicí pohrával. Dráždit své okolí bylo pro něj vždy vzrušující a tak nosil hrdě aspoň čelenku magentové barvy. Za to si vysloužil nic neříkající přezdívku Mango ( tu si sám vysvětloval jako slepenec slov-magenta + go)

„Mango, zapal do lavice, už zvonilo!“ křikl na něj ze sousední řady košiláč. Sotva Jiří dosedl, vstoupil do třídy učitel geopolitické separace, pan Beránek. Tedy, abychom byli přesní, prvně vstoupil smrad z cigaret a česneku, potom výpary z chlastu a nakonec po nějaké chvíli, kterou by optimista nazval prchavou, vstoupil Beránek. V tomto pořadí, přesně jako vždy.

„Vejdi a neuškoď“ pozdravili sborem žáci.

 „Až na věky“ odpověděl dle pravidel Beránek. Při výstupu na plošinu katedry  před tabulí se učitel podivně naklonil, zakopl a něčím co by mohlo být nazváno řízený pád, přistál svojí beránčí zadnicí za stolem. Jen tak tak, že nepřevrhl vázičku s karafiáty. Jak bylo vidět, profesor byl dnes zase hezky vyndanej, což se mu obvykle stávalo až po obědě, ale co, když Perun dopustí i sukovice spustí! Pomyslel si.

„Popelníček a třídní knihu!“ zavelel přes zatnuté zuby. Při pohledu do třídy se mu udělalo trochu nevolno, protože alkoholické zdvojené vidění způsobilo něco jako výbuch košilatých barev a třída se tedy jevila jako rozpitá skvrna v kaleidoskopu. Přitom popravdě jediný rozpitý byl Beránek. No a co. Prezident včera skoro zeblil korunovační klenoty, tak se taky ženýrovat nebudu, pomyslel si.

Vytáhl cigaretu a zapálil si ji. Směs kouře, česneku a chlastu vydýchl do prvních lavic. Jen ať si zvykají, ušklíbl se přiblble.

Jiří sledoval toto nechutné divadlo a u toho přemítal na Gaussovou křivkou. Podle ní má asi 83,9% lidí ve společnosti dnešního typu iq průměrné, podprůměrné, nízké a extrémně nízké. O tom nepochyboval, marně se však ve třídě snažil najít aspoň 3-4 jedince z druhé strany statistiky. Opravdu marně. Přece není jediný, kdo prozřel, že jeho okolí je infikováno blbostí, omezeností, hńupismem, debilitou a idiocií. Přece ti chybějící lidi ze statistiky musí někde být. Ale kde, kde je jim konec když ve škole nebo na ulici na ně nenarazí. Ano sice každý z kamarádů, může li je tak vůbec nazvat umí ovládat herní konzoli, chytré mobilní telefony a tablety, ale k čemu jim to je, když si vůbec nedokážou všimnout světa kolem sebe. Barvy oblohy, mozaiky v průčelí domu, ornamentů na sloupech pouličních lamp. Je snad jejich život jen výsledek on-line hry?…má dáti dal, kolik nahrál, ukradl, zabil, zabodoval, nasbíral. Dnes ráno si například nikdo nevšiml staršího muže  s berlemi v plném tramvajovém voze. Všichni co seděli urputně koukali do svých aplikací, ten skládal tetris, ten kosil katanou hlavy nepřátel a intelektuálové počítali zběsile sudoku. Jiří nechal tedy pána sednout na své místo.

Co je to za svět? Co je to za lidi? Spadl jsem snad na zem z jiné planety?

Toho dne byl Jirka alias Mango poněkud neklidný. V lavici se kýval ze strany na stranu, magnetová čelenka začínala nasávat pot a tím pádem se nebezpečně blížila červené, dráždivé, ale zakázané barvě. Pocit, že to z něj musí ven sílil. Beránek zabraný to geopolitické mapy si hlučně odříhl a tiše prdl. Možná by to bylo lepší naopak. Každopádně to byla poslední kapka do poháru Jiřího trpělivosti. Jako omámený pomalu vstal a vykřikl „ Dost!“ Prosím dost, o poznání zjemnil ba co víc začali se mu linou slzy z očí. „Už se nevydržím na vás dívat, už nechci s vámi sdílet stejný prostor, nechci se koukat dennodenně na vaše kárované košile, nechci snídat vaši denní porci neomalenosti, nechci se dívat na toho chlápka na obraze co si říká prezident, nechci přijmout vaši prasečí morálku, vaši samolibost, ubohost, váš zarputilí strach z dobroty, vaše přízemní chování, naprostou absenci jakýchkoliv hodnot hodných člověka, je mi zle z vašich animálních pudů, z vaší lhostejnosti i z vašich zvyků. Hlavně nikoho nedráždit. Být šedou myškou, poslušným členem stádečka. Děkuji, nechci. Nejste nic jiného než banda imbecilů, hňupů a omezenců a já se ptám, a ptám se právem, „kde je zbytek lidí z Gaussovi křivky?!“

Beránek se mátožně otočil, zatímco spolužáci košiláčci sklopili své pohledy dolů neb věděli co přijde. Beránkovo levé obočí se v údivu prohlo a vysunulo o dvě vrásky výš, připomínajíc obří mostní oblouk, zatímco v tentýž okamžik zajela jeho pravá ruka pod stůl katedry. Tam se nacházelo červené plastové tlačítko, ne nepodobné filmovým osudovým tlačítkům. Ale i toto mělo osudový význam a to hlavně pro Jiřího. Během několika málo vteřin vtrhla do učebny speciální jednotka „lékařů“ a než se stačil Jiří jakkoliv bránit, viděl jak do jeho žíly mizí část injekční stříkačky. Ticho. Tma. Tma a ticho…nic.

„Tak nahnilé Mango se nám odebralo na místa, kde se dozví odpovědi na svoje otázky,“ zahučel Beránek, „a to si pište, že tam byste nikdo z vás být nechtěli. Zítra si prosím přineste všichni patřičné pomůcky, budeme slavit, jako každým rokem Den červených trenýrek.“

Nedráždit

Martin Regis Brabec

Přichází to každý rok, a jako každý rok, ani tentokrát se tomu nevyhnu. Dopředu jsem věděla, že jak skončí kolotoč Vánočních svátků, důvod to mírných depresí, velkého stresu a kocoviny, bude přesně tohle moje nejhorší noční můra, kterou jakožto hrdá, emancipovaná, nezávislá, společensky užitečná a ekonomicky aktivní síla civilizované části světa jednadvacátého století budu muset podstoupit.

Vyplňování bílých kolonek na růžovém papíře rozhodně nebylo tak zajímavé jako objevování nového odstínu rtěnky, ani tak kreativní jako zkoumání experimentálních hloubek italského nezávislého filmu, ale na konci vyplňování nezůstával ani pocit z dobře vykonané práce, jako například po naštípání pěti kubíků dřeva (ne, že bych věděla, jaký je to pocit, ale otec vždy poté vypadal spokojeně a hodnototvorně).

Nejdříve přišel leden. Sama sebe jsem přesvědčila, že času je ještě dost a na začátku roku je potřeba hlavně nastartovat nové projekty a vyrazit na hory. Pak přišel únor a s ním vlna střídání studených front, které přinesly mužskou nemoc rýmičku do mých dutin, následkem čehož bylo mnou samou odborně rozhodnuto, že žádným vysoce mužským záležitostem, jako je třeba cifršpionství, se rozhodně nemůžu věnovat, dokud nebudu mít svoji ženskou energii opět v dokonalé harmonii se svými čakrami. Teda spíš se mi do toho nechtělo, ale v době, kdy se i flákání říká prokrastinace, a obyčejné lidské pohnutky se zahalují do hávu ezoterických jsoucen, tak mám přece i já právo na trochu té mystiky z Ynternetu.

Únor se pomalu přehoupl na březen a mé výmluvy přestávaly zabírat jakožto platný argument dokonce i na mě. A najednou byl každý den vzácný, drahocenný, plně nabitý jakýmkoliv programem, ale také neuvěřitelně krátký, kdy se přece nedalo stihnout žádné vymýšlení krásných čísel pro osazenstvo daňové správy. Avšak postupně se blížil čas, kdy je již potřeba si na večer nekoupit víno, brzy se rozloučit s kolegy a před pracovními povinnostmi či radovánkami dát přednost povinnostem přidruženým, tedy povinnostem nakrmit hladovou saň berního úřadu. Kdysi se drakům předhazovaly princezny (šlo tedy o aktivitu vybrané skupiny obyvatel, tedy elity národa), dnes se drakům předhazují lidé (jde tedy o aktivitu při které jsme si všichni rovni – přinejmenším v tom smyslu, že se týká nás všech – a vyhnout se jí je mnohem těžší, než vyhnout se spravedlnosti, před kterou jsme si také všichni rovni, až do chvíle kdy si pořídíme lepšího právníka, než má protistrana).

Tak pomalu uplynul skoro celý březen, a zatím jediným výsledkem bylo, že můj vánoční svetřík měl už vytahané rukávy z toho, jak jsem myslela na svoji povinnost vůči správci státní kasy, a nespolečenská podrážděnost se začínala pozvolna projevovat v interakci s kýmkoliv kolem mě. Ne, že bych měla něco proti vytahaným rukávům u svetříku, to spíš naopak, ale ta druhá záležitost mě trápila.

A tak se stalo, že ještě po pár dnech vlastního přemlouvání a přesvědčování jsem se konečně dopracovala k tomu, že jsem si koupila víno (protože alkohol povzbuzuje kreativitu a posouvá hranice možností), kalkulačku (přece nebudu sčítat čísla pod sebe, jako na základce), nové CDčko klidné hudby (hlavně zůstat v klidu), a plnění neveselých povinností mohlo začít.

Hmm, vyplňte jak se jmenujete a kde bydlíte. Celkem snadný začátek. Jsem – PÍP, PÍP – „Ahoj, pojd dneska na Naplavku, vzali mě, takze P!A!R!T!Y! ;)“

Jak jsem jen mohla zapomenout na Petrovu potenciální rozlučku s nezaměstnaností a návrat mezi nás, plebejce, kteří si na složenky vydělávají vlastní pílí a prací? Nic, Petře, místo nástupu do nové práce spolu budeme muset oslavit až tvoji první výplatu v nové práci. A doufám, že ti zaměstnavatel dá tolik, abys mě mohl pozvat na pár panáků.

„Promin, musim neco delat. Uvidime se co nejdriv to pujde. Gratuluju a posilam pusu!“

Dnes večer budu za slušné a poctivé děvče. Statečně jsem se ubránila svodům venkovního světa. Za to si zasloužím jednu skleničku. Cože? Úhrn příjmů od všech zaměstnavatelů? Takže druhou skleničku. Ale počkat, na to tady mám takové chytré papíry z účtárny. Jenomže já jsem ještě navíc freelancer, moderní to výraz pro nezaměstnaného. Mě se má týkat také – ano, tady to je – příjmy podle §7 zákona. Jasné. A co je to tady za nástrahu? Výdaje související s příjmy podle §7 zákona? A tím je jako myšleno co? Tím je určitě myšlen čas na třetí skleničku. Jo aha, já jedu podle procent. Tak to žádný problém, prostě se to vydělí, od čeho mám kalkulačku, žejo. Ještě si to ujasním u kamarádky, ta to bude mít už určitě vyplněný…

Cože, on existuje interaktivní formulář? A to se dá jako stáhnout na stránkách našich legálních vykořisťovatelů? Tak to si zaslouží prvního panáka. Teď to všechno půjde samo.

Opět první stránka bez problémů, jen strefovat se do těch písmenek na klávesnici je trochu náročnější. Ale to je tím, že spolupracovat s berňákem se prostě nechce nikomu.

PÍP, PÍP „Testy to potvrdily, bude to kluk, doraz, poradame oslavu!!!“

Tak tohle chce druhého panáka, a za maminku, která si teď pár měsíců dá oraz od jakéhokoliv alkoholu, třetího panáka, ale taky třetí a čtvrtou skleničku. Sakra. Začíná mi docházet alkohol.

Ale ne, já jsem zodpovědná osoba, která tu má závažné státotvorné povinnosti, aby se její finance spojily spolu s financemi ČEZu, Agrofertu a dalších významných lidí i institucí, a zaplatil se další rozvoj občanské vybavenosti. Například pořád doufám, že bude na spravení té díry v silnici, kde jsem si před půl rokem urvala výfuk u mé milované Opel-Astřičky. Tak na Astřičku a její nový výfuk. Pátá sklenička.

„Gratuluju, maminko, stavim se za tebou zitra a poradne to rozebereme! 🙂 Dnes vecer bohuzel ne, delam dane :(“

Čas opět se věnovat číslům. Když už jsme u čísel, tak největší zábava na základce s kalkulačkou byla, když jsme někomu ukazovali obráceně 0537 nebo 03817*, hahaha. Nemůžu to napsat do nějaké kolonky? Nemůžu. Ale mohla být sranda.

Tak jsem se přes dvě flašky vína a nechci odhadovat kolik panáků dostala ke kouzelnému slovíčku „hotovo“. Teď už jenom vytisknout a ráno donést na úřad.

Ráno se přihlásilo i s kocovinou. Ne, včerejšek evidentně nepatřil k mým nejbystřejším večerům. Roztřesenou rukou jsem si nanesla řasenku, přetřela rty, a pak po bystré úvaze dnešního rána (ha, forma se navrací) zvolila velice veliké a tmavé sluneční brýle. A klobouk s velmi širokým lemem.

Na podatelně jsem ještě musela vystát nekonečnou frontu, než mi bude umožněno na sebe napráskat čísla, která zrovna neukazují na hospodářskou recesi naší země, a dále milostivě dovoleno něco dalšího z mých výdobytků zaslat na konto věčně hladových supů. Ve frontě na vás vždycky dopadne veškerá marnost daného počínání. V tu chvíli mi už v hlavě bušili všichni permoníci. Občas jsem se musela kousat do sevřených rtů a jasně jsem cítila, jak z dehydrované pokožky mizí elán na to být dneska krásná, což nemá šanci zakrýt ani božský krém od Vichy. Nálada padla pod bod mrazu.

Konečně jsem se dostala na řadu, teď už to půjde lehce. Statečně jsem vytáhla své papíry z kabelky a položila je před úřednici na přepážku.

„A tohle má být jako co?“

„Cože?“ Nechápala jsem

„Tady vám chybí podpis,“ vítězně na mě zaútočila úřednice, která byla potěšena, že odhalila nedostatky, které mě v jejích očích katapultovaly až za čáru negramotů, neandrtálců, až někam na stromy k australopitekům.

„NO TAK MI TU CHYBÍ PODPIS, PANE JO! DEJTE MI NĚJAKOU PROPISKU, A CHYBĚT NEBUDE!“

Řvala jsem na ní jak smyslů zbavená. Úřednice mi s ledovým klidem podala propisku. Za mrazivého ticha, které rušil akorát chod klimatizace, jsem se podepsala a zvídavé pohledy spoluobčanů spočívaly na mém klobouku a brýlích ve chvíli, kdy jsem opouštěla onu úřední budovu.

…Dneska bude pro všechny opravdu lepší mě nedráždit…

 

*OSEL a DEBIL

 


 

Podomní prodavač (Drabble)

Vlastimil Diuk Čurda

Rád komunikuji s lidmi. Dostanu se vždy k novým informacím jako první a jsem rád ve středu dění. Navíc jsem denně na čerstvém vzduchu.

„Á, zdravíčko, pane Nováku. Pytlík tabáku na cestu, jako vždy?“

„Ne, děkuji, vážený pane prodavači. Nikam nejedu, mám teď jiné starosti.“

„Ano? Copak, smím-li se ptát? Jaké starosti trápí mého oblíbeného zákazníka?“

„Zabil jsem svou ženu.“

„Žertujete, že ano?“

„Nikoliv. Vidíte, zde, sekera, krev, támhle je dokonce tělo.“

„Pane bože, co jste to udělal?!“

„Neměla se ptát. Už mi s tím lezla krkem!“

„Ptát se na co?“

„Jako každý den! Jestli chci na cestu, pytlík tabáku!“

 

 

Rizoto

Pro bdělý stav v noci kupujte naše Rizoto! Hlásá televizní spot a nabízí oslnivě naleštěnou dívku držící nevábnou, zelenou krabici. To musím mít, křičí můj mozek, stáčející se k jejímu poprsí. Nevšímám si miniaturního písma na konci reklamy a již vytáčím požadované telefonní číslo. Při rychlém volání jedna bedna toho sajrajtu zdarma? Honem!

„Haló, chci koupit tu vaší pitomost. Jo, myslím tu s tím, sakra, v té reklamě byla ženská, moc hezká černovláska, měla takovou bílou halenku a šortky, nepamatujete si? Nosila piercing v pupíku. Sakra, jakto, že si nepamatujete takové důležité podrobnosti?“

Zavěsili mi, pitomci. Asi byli na blondýnky.

 


 

Nedráždit

Vlastimil Diuk Čurda

Zákoutí mysli je někdy tak pobuřující. Přinutí vás uvažovat nad něčím, co byste normálně neudělali. A Pavla, která si právě česala své hnědé kadeře před zrcadlem, přemýšlela, že se ostříhá. Proč také ne. Hnědá je obvyklá barva, díky které se nedostanete na plátna filmů, má ji každá a krátké vlasy jsou dneska moderní. Přitlačila na hřeben. A když si to vezme kolem a kolem, změna by jí třeba prospěla. Možná by si jí v práci všimli. Bože, to se jí dělá pupínek na čele? Na chvíli se zastavila a pozorovala se. Potom zase česala dál. Navíc, dlouhé vlasy má dnes taky každá a stejně tak brýle. Musí si pořídit kontaktní čočky. Co se to s ní děje, že začala přemýšlet takhle rapidně? Bože, nenávidí periodu. Hrnek krve měsíčně jen proto, aby mohla v budoucnosti prasknout kvůli děcku, který porodí nějakému idiotovi. Příroda to vymyslela pěkně blbě, když nás označila za slabší pohlaví. Dejte menstruaci chlapovi a do čtvrt roku se z toho zcvokne. Navíc se jí zvětšila prsa, zase jí budou bolet záda. Proč se vůbec stará? Stejně je to všechno jedno.

Rozhodla se uplést si copánek. To vyřeší každodenní problémy účesu a zabaví jí ruce, které by ten mizerný pupínek nejraději rozškrábaly do krve. Co si má vzít na sebe? Tu pěknou sukni měla včera a na tu druhou se nějak necítí. Ale rifle jsou tak obyčejné, tak co třeba jen něco jednoduchého a elegantního? Podívala se na nohy, stála před zrcadlem jenom v kalhotkách a pohled jí vracely dva pěkné nárty. Ale kdy která utáhla někoho na pěkný kotníky. Ah, co na tom, vezme si top a brýle a tu jemnou rtěnku, kterou dostala od sestry. Pitomá sestra, musí ji udělat snídani, než vyrazí do práce. Kde by dneska byla, kdyby jí nedostala na krk? Rozhodně by se nevracela každý večer utahaná z práce, zatímco ona si blbne na počítači. Někdy měla pocit, že jí to rodiče udělaly schválně, ale to je hloupost Pavlo, raději přemýšlej, jestli všechno dneska stihneš. Máš práci ze včerejška, kterou jsi nedodělala, pamatuješ?

Gumičkou zauzlovala konec vlasů a šla k posteli, ze které shodila na zem knížky o psychologii a matematice. Ustlala a oblékla si hezké černé tričko s kočkou a rifle. Nad doplňky přemýšlela, zatímco se líčila, potom zkontrolovala čas. Za chvíli přijde paní Nojmanová, aby sestru pohlídala, než se vrátí. Určitě přijde pozdě, takže si dala s líčením trošku práce a potom si vybrala náušnice. Bylo půl osmé, když vyšla z pokoje a sešla dolů do kuchyně a tři čtvrtě na osm, když z předsíně uslyšela známé zvuky rozjetého motoru, který její sestru snesl na automatickém křesílku dolů z patra.

„Ahoj.“ Pozdravila, aniž by se ohlédla a převrátila na pánvičce palačinku. Její sestře bylo o pět let méně a byla připoutaná na vozíku. Trpěla psychickou poruchou, takže ani v sedmnácti nemluvila a vypomáhala si speciálním počítačem, který vozila sebou na klíně a do kterého naťukala vše, co chtěla říct. Chvíli se ozývalo jen trpělivé tančení po klávesnici a potom Pavle notebook odpověděl: „Dobré ráno. Voní to moc pěkně.“

„Máš určitě hlad. Udělala jsem toho trochu víc, než jsem počítala.“ Chvíle ťukání a: „To nevadí, alespoň si vezmeš něco do práce.“ Grr, Pavla se zaškaredila do zdi a přidala hotovou palačinku k ostatním. Den co den, stejná starostlivost někoho, kdo nedělal skoro nic. Možná je jenom trudomyslná, ale ta věčná patolízalost člověka odkázaného na jiného jí už vytáčeka. Každý den kapku po kapce se zvyšoval tlak na její uši při zvuku toho monotóního hlasu z reproduktoru.

„Paní Nojmanová tu bude hned.“ Prohodila přes rameno. Nechtěla se na ni ani podívat, když to nebude nutné. Stačily ty letmé pohledy úzkosti, když ji nosila na záchod, protože vozítko se tam nevešlo a ona by se tam sama nedostala. A stát nepřispívá zrovna často na bezbariérový přístup pro mrzáky.

„Můžu ti nějak pomoci?“ Zeptal se ten stroj na potíže. Vlastně ji už nebrala pořádně ani jako mladší sestru. Jako člověka. Mozek tam byl, ale to je také vše. Přemýšlení, inteligence, prosím vás, po těch letech se na ni najednou dívala asi jako by se dívala na termita lezoucího do výlevky.

„Běž do pokoje. Zkus se převléct. Přijdu za tebou.“

Žádná odpověď, bylo pro ni snažší se otočit a odjet, než vyťukat nějakou reakci. Zaskřípěla zuby. Proč se tak zlobí? Výkyvy nálad je pověstná, jenže když si i sama uvědomuje, že je něco špatně, tak to většinou pokračuje nemile.

Nečekala dlouho.

Přišla sms. Z práce. Prý už nemusí chodit, když by je ráda navštěvovala jenom, když se jí to hodí.

Nahoře se ozvalo zadunění. Vyběhla po schodech a našla sestru ve svém pokoji, jak se pokoušela o make-up a záhadným způsobem jí shodila toaletku na zem. Uchopila madla vozíku. ..

„Promiň, promiň. Já jenom, chtěla vypadat tak hezky jak ty…“ mumlá klávesnice.

„Ale to nic, drahoušku. Všechno je v pořádku.“ Usmívá se Pavla a otáčí vozík z pokoje. „Tohle se uklidí. Ale víš co? Dneska toho mám už dost. Co kdybychom se projeli? Hm?“ Zrychluje, zatímco kola vozíku drncly přes práh. Dum dum. Tak jest.

„Mám tě ráda.“ Napsala sestra a za ta dlouhá léta se poprvé pousmála. Nemoc ji asi nedostala. Ale to Pavla neviděla, i když se také usmívala, zlostně, nenávistně, když ji poslala dolů po schodech přímo ke vchodovým dveřím, které otvírala paní Nojmanová.

 


 

Na tvorbě deníku se podíleli výše jmenovaní autoři svými úžasnými díly a Kavárenský deník samotný zkonstruoval a napatlal Diuk. J Bla bla.

 <zpět>

 

Comments are closed.