Zákoutí mysli

Zákoutí mysli je někdy tak pobuřující. Přinutí vás uvažovat nad něčím, co byste normálně neudělali. A Pavla, která si právě česala své hnědé kadeře před zrcadlem, přemýšlela, že se ostříhá. Proč také ne. Hnědá je obvyklá barva, díky které se nedostanete na plátna filmů, má ji každá a krátké vlasy jsou dneska moderní. Přitlačila na hřeben. A když si to vezme kolem a kolem, změna by jí třeba prospěla. Možná by si jí v práci všimli. Bože, to se jí dělá pupínek na čele? Na chvíli se zastavila a pozorovala se. Potom zase česala dál. Navíc, dlouhé vlasy má dnes taky každá a stejně tak brýle. Musí si pořídit kontaktní čočky. Co se to s ní děje, že začala přemýšlet takhle rapidně? Bože, nenávidí periodu. Hrnek krve měsíčně jen proto, aby mohla v budoucnosti prasknout kvůli děcku, který porodí nějakému idiotovi. Příroda to vymyslela pěkně blbě, když nás označila za slabší pohlaví. Dejte menstruaci chlapovi a do čtvrt roku se z toho zcvokne. Navíc se jí zvětšila prsa, zase jí budou bolet záda. Proč se vůbec stará? Stejně je to všechno jedno.

Rozhodla se uplést si copánek. To vyřeší každodenní problémy účesu a zabaví jí ruce, které by ten mizerný pupínek nejraději rozškrábaly do krve. Co si má vzít na sebe? Tu pěknou sukni měla včera a na tu druhou se nějak necítí. Ale rifle jsou tak obyčejné, tak co třeba jen něco jednoduchého a elegantního? Podívala se na nohy, stála před zrcadlem jenom v kalhotkách a pohled jí vracely dva pěkné nárty. Ale kdy která utáhla někoho na pěkný kotníky. Ah, co na tom, vezme si top a brýle a tu jemnou rtěnku, kterou dostala od sestry. Pitomá sestra, musí ji udělat snídani, než vyrazí do práce. Kde by dneska byla, kdyby jí nedostala na krk? Rozhodně by se nevracela každý večer utahaná z práce, zatímco ona si blbne na počítači. Někdy měla pocit, že jí to rodiče udělaly schválně, ale to je hloupost Pavlo, raději přemýšlej, jestli všechno dneska stihneš. Máš práci ze včerejška, kterou jsi nedodělala, pamatuješ?

Gumičkou zauzlovala konec vlasů a šla k posteli, ze které shodila na zem knížky o psychologii a matematice. Ustlala a oblékla si hezké černé tričko s kočkou a rifle. Nad doplňky přemýšlela, zatímco se líčila, potom zkontrolovala čas. Za chvíli přijde paní Nojmanová, aby sestru pohlídala, než se vrátí. Určitě přijde pozdě, takže si dala s líčením trošku práce a potom si vybrala náušnice. Bylo půl osmé, když vyšla z pokoje a sešla dolů do kuchyně a tři čtvrtě na osm, když z předsíně uslyšela známé zvuky rozjetého motoru, který její sestru snesl na automatickém křesílku dolů z patra.

„Ahoj.“ Pozdravila, aniž by se ohlédla a převrátila na pánvičce palačinku. Její sestře bylo o pět let méně a byla připoutaná na vozíku. Trpěla psychickou poruchou, takže ani v sedmnácti nemluvila a vypomáhala si speciálním počítačem, který vozila sebou na klíně a do kterého naťukala vše, co chtěla říct. Chvíli se ozývalo jen trpělivé tančení po klávesnici a potom Pavle notebook odpověděl: „Dobré ráno. Voní to moc pěkně.“

„Máš určitě hlad. Udělala jsem toho trochu víc, než jsem počítala.“ Chvíle ťukání a: „To nevadí, alespoň si vezmeš něco do práce.“ Grr, Pavla se zaškaredila do zdi a přidala hotovou palačinku k ostatním. Den co den, stejná starostlivost někoho, kdo nedělal skoro nic. Možná je jenom trudomyslná, ale ta věčná patolízalost člověka odkázaného na jiného jí už vytáčela. Každý den kapku po kapce se zvyšoval tlak na její uši při zvuku toho monotónního hlasu z reproduktoru.

„Paní Nojmanová tu bude hned.“ Prohodila přes rameno. Nechtěla se na ni ani podívat, když to nebude nutné. Stačily ty letmé pohledy úzkosti, když ji nosila na záchod, protože vozítko se tam nevešlo a ona by se tam sama nedostala. A stát nepřispívá zrovna často na bezbariérový přístup pro mrzáky.

„Můžu ti nějak pomoci?“ Zeptal se ten stroj na potíže. Vlastně ji už nebrala pořádně ani jako mladší sestru. Jako člověka. Mozek tam byl, ale to je také vše. Přemýšlení, inteligence, prosím vás, po těch letech se na ni najednou dívala asi jako by se dívala na termita lezoucího do výlevky.

„Běž do pokoje. Zkus se převléct. Přijdu za tebou.“

Žádná odpověď, bylo pro ni snazší se otočit a odjet, než vyťukat nějakou reakci. Zaskřípěla zuby. Proč se tak zlobí? Výkyvy nálad je pověstná, jenže když si i sama uvědomuje, že je něco špatně, tak to většinou pokračuje nemile.

Nečekala dlouho.

Přišla sms. Z práce. Prý už nemusí chodit, když by je ráda navštěvovala jenom, když se jí to hodí.

Nahoře se ozvalo zadunění. Vyběhla po schodech a našla sestru ve svém pokoji, jak se pokoušela o makeup a záhadným způsobem jí shodila toaletku na zem. Uchopila madla vozíku…

„Promiň, promiň. Já jenom, chtěla vypadat tak hezky jak ty…“ mumlá klávesnice.

„Ale to nic, drahoušku. Všechno je v pořádku.“ Usmívá se Pavla a otáčí vozík z pokoje. „Tohle se uklidí. Ale víš co? Dneska toho mám už dost. Co kdybychom se projeli? Hm?“ Zrychluje, zatímco kola vozíku drncly přes práh. Dum dum. Tak jest.

„Mám tě ráda.“ Napsala sestra a za ta dlouhá léta se poprvé pousmála. Nemoc ji asi nedostala. Ale to Pavla neviděla, i když se také usmívala, zlostně, nenávistně, když ji poslala dolů po schodech přímo ke vchodovým dveřím, které otvírala paní Nojmanová.

<zpět>

Comments are closed.