Kavárenský deník/nočník (díl VI): Vzhůru do povětří

Předmluva

 

 

Magna Litera je pro všechny lidi a nikdy pro nikoho jiného.

Bla bla bla bla bla bla bla Bla bla bla bla bla bla

 

Autoři příspěvků:

Clarissa Dalloway

Iva Šářecová

Monika Otmílie Kašparová

Tereza Hladíková

Martin Regis Brabec

Vlastimil Diuk Čurda

Bla bla bla bla bla bla bla

BLA

Bla

 

Přeji příjemné čtení

 

 

Diuk

 

P.S.: Bla bla bla bla bla bla bla

 

Vzhůru do povětří

Iva Šářecová

 

Vždycky jsem chtěl vidět Svět a dostat se někam jinam. Ale všichni mí sourozenci mi říkali, že to není dobré rozhodnutí a ať nikam necestuji. „Zůstaň radši doma, tady je to jisté a útulné“, říkal otec. Ale já jsem chtěl. Letět a být a zažít Svět. Jenže jsem na to neměl odvahu.

Bylo typické dubnové počasí. A já se probudil do nového dne. Probouzela se ve mně barva jara. Chvíli jsem se povaloval a pak se roztáhl do všech směrů tak, abych byl naprosto dokonalý. Další den bez Světa a jen já a pár lidí, kteří mě míjeli bez povšimnutí. Do práce, domů, do školky, pro děti, bez povšimnutí. A já se rozpínám a sním a chci letět jinam.

Ozvala se divná rána. Zatřáslo to mnou a celá zem se chvěla. Ten zvuk mně vyděsil. „Co je“ otáčel jsem se dokola a říkal si, že se stalo něco velkého. Vůbec jsem netušil jakého rozsahu a co se stalo. Ale najednou jsem se odprosil od rodiny, od vztahů, od všech, co se mnou byli v kontaktu a zpřetrhal rodinná pouta. Pohltil mě rosolovitý těžký mrak.

Mrak, který mě vznášel výš a výš. Vytrhl mne z mých kořenů. Nechápal jsem, co se děje. A jen jsem se vznášel někam vzhůru do povětří. Cítil jsem úzkost, a samotu, odtržení od všeho s čím jsem byl spojený tady a od mé rodiny. Cítil jsem se ztracený. Volal jsem, volal jsem do nekonečna. A byl jsem opět ztracený. V samotě a v mraku, který mě nesel bůhví kam.

Cestou se mi v mraku udělalo špatně. Žloutnul jsem, fialověl jsem, sinal jsem. Bylo to jen pár hodin a cítil jsem se tak sláb. Bez života. Sourozenci mi říkali, že se nikdo z cest po Světě nevrátil a podle nich všichni zemřeli v daleké krajině bez rodiny, a bez zázemí a s nalomeným zdravím. Nechci tak umřít. Prostě ne, to nemohu být já.

Na chvíli jsem se smotal do prenatální polohy a chtěl usnout. Možná je to konec. Ale nebyl jsem to já, kdo ho určil. Posléze jsem se rozkoukal v mraku plném rosolovitých kapiček. Špatně se mi v něm dýchalo. Něco je špatně. Ale pořád mám naději. A někde ve skrytu duše to vím.

Ten mrak byl těžký. A plul velmi pomalu a s okázalostí jistoty někam do centra krajiny, kterou jsem neznal. Připadal jsem si jak ve snu. A trochu náměsíčný. Letím jako v mých snech a nevím kam. – Letím. – Kam? Za lepším osudem, za poznáním? Stýská se mi. Po mé rodné půdě. Po mém městě. Po lidech, kteří pocházeli kolem bez povšimnutí. Jenže v mraku, který vede vítr, není cesta zpět. A musím se s tím vypořádat.

Po dlouhé, převelice dlouhé cestě, mne mrak vypustil. Odhodil. Nechal slétnout níž. Do krajiny lesa. Mezi smrky a jiné stromy. Do krajiny, kterou jsem neznal. Započnu svůj život zde. Pustil jsem kořeny a těšil se, že vyrostu dál a výš než okolní stromy. Chtěl jsem být a žít. Objevit nové možnosti sama sebe.

Jaderný mrak, který mě donesl, nebyl to, co jsem si přál. Netušil jsem, jak budu časem zářit lesní krajinou, netušil jsem, že mě přinesla zkáza, kterou nikdo nechtěl. Zkáza plná tajemství. Zkáza, která odstartovala mou cestu nad Evropou. Zkáza, která vytvořila mauzoleum a hřbitov starých časů.

Chtěl bych se vrátit domů. A místo toho svítím jak vánoční stromek na neznámé planině a lidé kolem mně našlapují velmi opatrně. Protože se mě bojí a protože jsem přiletěl před třiceti lety a měl štěstí, že jsem přežil cestu až sem. Ostatní to tak ale nevidí.

26.4.2016  – 30 let od Černobylu

 

 

 

 

Kouzlo jedinečnosti

Monika Otmílie Kašparová

 

I hádala se jednou v hangáru letadla se vzducholodí, kdože je lepší a užitečnější. Letadla měla převahu jak početní, tak v argumentech.

„Létáme každý den, dopravujeme tisíce lidí, zatímco ty jsi pořád tady!“

Ale vzducholoď se nechtěla vzdát tak snadno: „Nezapomeňte, že nebýt vzducholodí, neexistovala byste!“

„Ale existovala,“ nedala se odbýt letadla, „létáme totiž na úplně jiném principu, než ty! Jsme praktičtější a méně náročná na vítr!“

Na to už neměla vzducholoď co říct, stačilo, aby trochu silněji zafoukalo a nemohla létat, kdežto všechny ty akrobatické stroje, Cessny, nebo dokonce Boeingy takový větřík zvládly bez sebemenších potíží…

„Hele, vzducholoďko, je nás víc než vás, tady v hangáru jsi taky jen jediná. Vozíme pravidelně lidi, závodíme, můžeme dělat akrobatické kousky a jsme rychlejší,“ řekla vysokorychlostní stíhačka zaparkovaná v koutě, „a taky mnohem bezpečnější. Do tebe když narazí pták, tak shoříš.“

„Kdepak, to jen kdybych byla naplněná vodíkem, ale zapomínáš, že ten se už nepoužívá. Hélium je lepší.“

„To nic nemění na tom, že nejsi moc bezpečná. Zafouká a tebe odfoukne. Kdy ses naposled proletěla, hm? Já včera.“

Hádka pokračovala dál, když tu stíhačka navrhla: „A víš ty co? Pojďme změřit síly.“

Letadla se připravovala ke startu a vzducholodi bylo jasné, že proti nim nemá šanci. Jsou rychlejší, praktičtější, létají elegantně… I přes chmurné myšlenky to však nechtěla vzdát.

„Nevzdám se, dokážu jim, že nejsem žádná slaboška, když už nic jiného,“ říkala si pro sebe.

Mezitím se Honzík loudal ze školy domů. Měl špatnou náladu, protože dostal pětku z angličtiny, nepovedl se mu obrázek na výtvarce, a spolužák Karel se mu za to smál. Doma musí nakreslit nový. Nic se mu nechtělo dělat, byl nazlobený a vztekle kopal do šišky před sebou. Šel zrovna kolem hřiště, když na něj zavolala nějaká malá holčička z pískoviště:

 „Tam, hele, letadla, moc letadel,“ řekla a ukazovala prstíkem na oblohu. Honzík zvedl hlavu a hned jí znuděně zase svěsil.

 „To je toho, letadla,“ říkal si, „je jich všude plno.“

A co, že dělají nějaké kaskadérské kousky, letí břichem nahoru a pak zase prudce čumákem dolu? To už Honzík několikrát viděl a náladu mu to zlepšit nemohlo.

Letadla předvedla rychlost i akrobacii. Letěla břichem vzhůru, na boku tak, že křídly ukazovala do nebes i do země, střemhlav dolů, potom zase všechna do kolečka jako kolotoč na pouti. Dokonce vypouštěla z motoru barevné výpary a kreslila na nebi kolečka, čtverce, kytičky a srdíčka. A to všechno nemohla podlouhlá, široká, zakulacená a nepraktická vzducholoď dokázat.

„Teď jsi na řadě ty,“ řekl jí větroň. Připnula si k sobě dlouhý a ve vzduchu se vlnící nápis „PŘEJEME VÁM HEZKÝ DEN“ a vyletěla z hangáru.

Honzík šel pořád znuděně domů. Po chvilce si všimnul nadšeného jásání okolních lidí. Nevěděl, čemu se diví. Poté zpozoroval, že se dívají na oblohu.

„Že by zase ta letadla? No, to je fakt senzace, neviděli snad nikdy letadlo?“

Přinutil se zvednout hlavu, a když zjistil, že se mýlil, div nevyjuknul.

Vzducholoď! Nad městem letí krásná, velká vzducholoď nesoucí v závěsu veselý nápis. Letěla pomalu, ne jako letadla, takže jí mohl dlouho pozorovat. Přitom úplně zapomněl na zpackaný obrázek i výsměch Karlíka. Když mu zmizela vzducholoď z dohledu, rozběhl se s úsměvem na tváři domů říct to mamince. Už ví, co bude kreslit! A Karlík se mu nemůže smát, protože on viděl vzducholoď, zatímco ten byl na plaveckém tréninku!

Ať už se snažila, jak chtěla, ani jeden kuriózní kousek vzducholoď nezvládla. Stalo se ale něco jiného, něco, co netušila ani ona sama, že by se mohlo stát. Všichni lidé se dívali na ni s úsměvem či s údivem.

„Jů, hele, vzducholoď,“ ozývalo se zezdola.

Všimla si chlapečka, kterému se rozzářily oči, a s úsměvem od ucha k uchu se na ní fascinovaně díval. Hned byl den veselejší, vzducholoď sice nedokázala žádné speciální letecké triky, ale dokázala vykouzlit úsměv a údiv na tváři lidí. Vykouzlila radost z její vzácnosti, což zcela obyčejná letadla nedokázala.

Vzhůru do povětří

Martin Regis Brabec

 

Ida při pohledu dolů instinktivně ucukla a zavřela oči. Skoro ani necítila čerstvý přímořský vítr, který ji pohazoval šálou a roztřepával konce nohavic a rukávů. Snažila se nemyslet na ten (při jiných příležitostech určitě zcela úchvatný) pohled na vršky stromů pod sebou, Norskehavet spolu s Atlantikem na horizontu a v zádech vycházející slunce.

Idu zachvátila panika. Cítila, jak se jí třesou ruce a srdce rychle tepe. Opřela se o přilehlou skálu a hledala v sobě všechny racionální důvody toho, proč tu je, když přece na začátku bylo všechno tak logické. Teď Idě trvalo pět minut, než si to všechno dokázala znovu poskládat dohromady.

A najednou to tak logické a křišťálově jasné nebylo. Geniální myšlenka najednou byla pěkná blbost.

*

Počkat, nezmiňoval se tak o tomhle projektu Kristen? Ne. Ten se o tom zmiňoval jako o totální kravině. A Peter k tomu akorát dodával ses pomátla. A pak nade mnou mávl rukou jako nad ztraceným případem. A Monika, ač přiložila ruku k dílu, mi v tom zásadním nedokázala pomoci, protože před svářečkou a nýtem dává přednost barvám a krásnu.

Tak jsem se musela obrátit na Erika, svého ex, který se v těchhle věcech vyzná, a když jsme byli spolu, tak mě v podobných nápadech i podporoval.

Jo. A přesně po dvou měsících jsem věděla, proč jsme se kdysi rozešli. Zbývá akorát doufat, že se mě Erik nechce skrz můj praštěný nápad zbavit už na dobro. Kan vi bli venner?*

Ale co, už. Jednou jsem se rozhodla, podřídila tomuhle poslední tři měsíce, tak teď necouvnu jako malá holka.

Hluboký nádech, drapnout křídlo, protáhnout se konstrukcí, ještě trochu (to mám tak velký zadek? To snad ne…), krátký rozeběh, a skok…

*

Idino rogalo začalo postupně nabývat výšku. Nejdřív trochu vrtkavě, nejistě, ale po pár zatáčkách chytlo drajv a sebevědomě se dralo do stratokumulů. Ranní paprsky slunce seshora ozářily Moničinu umělecky vyvedenou kresbu na křídle rogala, Thorovo kladivo na pozadí bouře v doprovodu dvou Odinových havranů.

Dole, ve fjordu, sledovali Kristen s Peterem ze svých rychlostních člunů rogalo své mladší sestry. A i když jí to na přímo nikdy neřekli, byli na svou sestru pyšní.

* Oblíbená věta  „Můžeme být stále přáteli?“

 

Vzhůru do povětří

Tereza Hladíková

 

Levou rukou si neobratně sundal z očí kulaté brýle, aby vyčistil jejich zamlžená a zaprášená skla o cíp svého kabátu. Dalo mu to celkem dost práce, jelikož měl teď k manévrování jen část své pravé ruky. Tvořila ji tkáň s nervy propojenými do elektrického obvodu pohánějící kovové mechanické součástky. Sílu a pevnost v této končetině sice už měl, ale jistotu v této položivé – polorobotické věci a plnou důvěru k ní si teprve musel budovat. „Že zrovna pravá…“, povzdechl si v duchu. Ulevilo se mu, až když si brýle znovu nasadil, oběma rukama se chytil madla a s klidem Angličana mohl dál letět.

Neslyšel nic než proud vzduchu, který svým strojem rozrážel. Výška: 100 metrů nad zemí. Zkontroloval raději anemometr: ukazoval rychlost větru 7,5 metrů za sekundu. Zaostřil očima na číslo: „Měl bych asi trochu zpomalit“, uvědomil si a klesl se strojem o pár metrů, čímž se dostal z větrných proudů a snížil svou rychlost. Podíval se opatrně pod sebe a spatřil skrz řídnoucí mlhu špičky jehličnatých stromů. Po chvíli už viděl téměř celou krajinu: tmavozelený les táhnoucí se mezi ostrými výběžky skal trčících jako výhružné pasti z mlhy. Zamrkal vyděšeně na ty šedé kamenné špičáky, až ucítil, jak se jeho řasy dotkly průhledných zornic brýlí.

Opět se musel jednou rukou vzdát madla, aby na brýle nasadil okulár, posunul jím, a přiblížil tak obraz skal pod sebou. Jakmile to udělal a zmapoval terén, polil ho studený pot na zádech, a div že nespadl ze stroje. Byl naštěstí připoután ke stroji silnými pásy. Avšak obraz toho, co viděl, měl přímo před očima, i když byl od něj vzdálený i několik desítek metrů. Před jeho zrakem vyvstalo z mlhy obrovité hrozivě vyhlížející zvíře – obludný drak s hlavou větší než byl on sám.

Chtělo se mu vykřiknout leknutím, ale strach mu sevřel hrdlo natolik, že ze sebe nevydal ani sípot – díkybohu, jinak by se byl zcela určitě prozradil. Najednou si uvědomil, že se strojem nevědomky klesá níž a níž. Přepadla ho panika a jediné, na co byl teď schopný myslet, byla záchrana před možným nebezpečím. Těžkopádně nasměroval svůj stroj zpět nahoru a doufal, že se mu povede vzdálit dříve, než si ho tvor všimne. Pokud ovšem není už příliš pozdě. Tuto myšlenku úzkostlivě potlačoval a snažil se zachovat klid. Jeho vnitřní hlas však křičel jediné slovo: „Pryč!

 

 

 

Vzhůru do povětří

Clarissa Dalloway

 

Můj táta jednou vyletěl do vzduchu a zmizel. Vážně, nevymýšlím si. Já vím, že mi to nevěříte, stejně jako kluci ve škole, ale je to pravda pravdoucí! Normálně se vznesl, letěl pořád výš a výš, postupně se zmenšoval, až z něj zbyla jen úplně nepatrná tečka vysoko na obloze a pak zmizel. Prostě se nám ztratil z očí. Totiž bráchovi, ten to viděl nejlíp, já už si to tolik nepamatuju, protože to bylo před rokem, a to mi bylo teprve sedm. Dneska už je mi osm, takže vím něco o životě a řeknu vám, že děti nenosí čáp. Ve všech těch pohádkových knížkách nás chtějí akorát oblafnout, protože máma s tátou mě ve skutečnosti vypěstovali na zahradě ze semínka. Taky už vím, že lidi, co hrajou ve starých filmech, nebyli skutečně černobílí, museli je jenom přebarvit pro to natáčení a taky neumřeli doopravdy, to je jenom jako.

Zkrátka už se nenechám obalamutit jen tak nějakou pitominou, ale tohle se na mou duši stalo! Jako že se Sandokan jmenuju. Blbý co? A můj brácha je Zorro, to si nevybereš. Táta měl vždycky smysl pro humor a ještě než jsem se narodil, říkával, že škvrně s takovým jménem dojme k slzám každou sociální pracovnici. No a uznejte sami, že v takovýhle poťapaný rodině je možný úplně všechno.

Máma byla tenkrát moc nešťastná, ale nesla ten jeho odlet statečně, protože od začátku věděla, že je to boží záměr a proti tomu, rozumějte, se nedá nic namítat.

Pár kamarádů už se mě ptalo, jestli je mrtvej, když je tam nahoře. Já říkám, že nevím. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel. Určitě je nějak naživu, protože lidi přece takhle neumírají, nebo jo? Že by si je Bůh vyhlídnul, když jdou zrovna do práce nebo grilujou na zahradě, namířil na ně svůj velikánskej ukazovák, co musí být větší než naše auto, a řekl: „Teď vstoupíš na nebesa a umřeš“. To přece nejde.

Spíš bych řek, že pro Boha jenom pracuje. Dělá pro něj nějaký stavební plány nebo tak něco. Možná si chce Bůh opravit ráj, a tak si pozval tátu, aby mu to všechno navrhnul a nakreslil, kde bude vana a kde třeba kuchyňská linka. To táta umí fakt dobře. Říkal jsem to tuhle mámě a byla z toho nadšená. Pohladila mě po hlavě a řekla, že mám určitě pravdu. Přišlo mi, že je na tátu moc hrdá, protože slzela štěstím.

„Hovadina je to! Prohlásil jednou dědeček a odplivnul kuličku tabáku velkou jako pětikoruna do maminčina fíkusu. „Beztak se jenom někde schovává před věřitelema a na vás se vykašlal,“ rozčiloval se a tvářil se přitom tak rozzuřeně, že jsem si ani netroufnul poprosit ho o oříšky z bábovky, co vždycky vyďoubá, protože jsou moc tvrdý na zuby. Taky říkal, že ten prevít je schopnej nafixlovat i vlastní smrt, když na to přijde, a brácha s mámou mi jen věší bulíky na nos. Hrozně rád bych se ho někdy zeptal, jak ten bulík vypadá, ale ani k tomu jsem zatím nenašel odvahu. Rozhodně jsem si ale na vlastním nose ničeho neobvyklého nevšiml.

Vždycky si tátu představuju, jak leží tam nahoře u bazénu v báječným bílým oblečku a popíjí koktejly ze skleničky s deštníčkem. Jako Elvis. Ten tam totiž žije taky. Vím to, protože ho tuhle vyfotili a psali, jak se má dobře. Myslím Elvise, ne tátu, toho by nikdo nefotil, protože zpívá falešně a má pleš.

Děda stejně neměl nikdy tátu rád, tak je to jasný, že nám chce akorát zkazit radost. Možná mu i závidí, že tam nemůže pracovat sám, protože je, jak říká máma, tak starej, že bez brejlí si maže chleba místo medem indulonou a sám si nedojde ani na záchod. Teda on by prej moh, ale je hrozně zlomyslnej, protože si vždycky nadělá zrovinka do svátečního a chce tak maminku akorát potrápit.

Když jsem se ho na to jednou ptal, tak se mnou pak dva dny nemluvil a slyšel jsem ho, jak říká mámě hrozivým hlasem, že je plémě nevděčné a že s takovou už z jeho důchodu neuvidíme ani korunu. To je mi, pane, výhrůžka. Včera jsem jich u něj v kapse našel hned několik, ale než jsem si je stihnul pořádně prohlídnout, zakutálely se mi pod postel, kde je hrozně moc chomáčků prachu, pavučiny a vůbec všemožná havěť pekelná, takže tam nevlezu ani za všechny koruny světa a do postele skáču vždycky s rozběhem.

Nevěřili byste, co se dneska stalo. Táta se vrátil!! Nevím, jak se to stalo, ani jsem ho neviděl přistávat, ale máma tvrdí, že už ho v nebi asi nepotřebovali, a tak nám ho poslali zpátky. Že je tam spousta jiných dobrých lidí a tatínek nemůže zaobstarat vždycky všechno.

Máma ho nejdřív pořád objímala a oprašovala mu z bundy smítka, co tam nebyly, a brácha se ani neradoval, jen ho sledoval takovým zkoumavým pohledem, jakoby věděl něco, co my nevíme. On se teď vůbec snaží chovat hrozně dospěle, co začal chodit na střední školu.

Pak jsme si všichni společně sedli v obýváku a dlouho jsme plakali. Jenom děda ne, hrozitánsky se naštval a zamkl se v pokoji. Otevřel mi až po pátým vzkazu, co jsem mu strčil pod dveře a vynadal mi, že akorát dělám bordel a ať se starám o svý. Když jsem mu řek, že je můj děda, a tak se o něj starám, podíval se někam nahoru a řekl. „Jó hochu, tím bych si taky nebyl vůbec jistej,“ a zase zabouchnul. Vůbec nevím, co tím myslel.

Tatínek vypadá trochu jinak, než jak si ho pamatuju. I když si ho vlastně zase až tak moc nepamatuju, protože byl pořád pryč, a když přišel domů, tak už jsem vždycky spal. Teď vypadal, jako by ho tam nahoře máchali celou dobu v nějaký velký vaně s horkou vodou a pak nechali vyšisovat na sluníčku. Obličej má jako muchomůrka, pořád se tak rychle rozhlíží, klepe nohou o zem a šťourá se párátkama v puse. Když jsem se ho zeptal, jaký vlastně je, to lítání v nebi, tak si akorát zamnul nos a ohromně se rozesmál. Vlastně se smál tak moc, až se mi na konci zdálo, že tak trochu brečí.

„Jen to tomu klukovi řekni!“ ozvalo se najednou z dědova pokoje. Určitě stál celou dobu za dveřma a poslouchal nás. Ve škvíře se objevilo pár jeho vlasů.

„Jen mu řekni, žes byl mhm hhhmmm…!“

Asi chtěl ještě něco říct, ale to už přicupitala naše maminka, dala mu před pusu kapesník, strčila ho jemně dovnitř a zase zavřela. Podívala se po nás, jakoby se nám všem omlouvala místo něj.

„Pravdu neumlčíš!“ zvolal bojovně děda a zalomcoval klikou, ale přes ty dveře to tak moc nevyznělo. „Za tohle jsem na barikádách nebojoval,“ dodal už mnohem míň strašidelným hlasem a pak už jsem jenom slyšel, jak chodí sem a tam, dupe po podlaze a něco si mrmlá.

„Tak to vidíš, dědeček ani nemá radost, že jsem doma,“ podíval se na mě táta sklesle a opřel se loktama o stůl.

„Co to povídáš, to víš, že má,“ snažila se ho honem uklidnit máma, jako by jsme si toho dědova vztekání nevšimli.

„Jenom to neumí dávat tak najevo, vždyť víš, že už z toho života moc nemá, všechno ho bolí a my jsme jeho jediná radost. Má prostě strach, abys nás zase neopustil, to je všechno,“ řekla moc mile a na konci se na tatínka podívala takovým tím pohledem, jak se občas dívá na mě, když po mně něco chce, ale neřekne to nahlas a čeká, že mi to dojde.

„Jo, bojí se, že to zas nevydržíš,“ řekl brácha bramboře, kterou si povaloval po talíři a šťoural do ní vidličkou.

Maminka stáhla varovně obočí.

Ale já jsem se nenechal odbýt, protože to lítání mě vážně moc zajímalo. Taky jsem se chtěl zeptat, koho všeho tam tatínek poznal a jestli se viděli s Elvisem. Maminka sice pořád dělala nějaký posunky a hrozně koulela očima, ale táta na to nedal a nakonec si mě přece jenom posadil na koleno.

„To víš, Sany, všechno je tam vymalováno bíle, přesně jako v nebi a starají se tam o tebe taky docela dobře. Akorát musíš poslouchat a nedělat hovadiny, to máš potom s nějakýma nebeskýma radovánkama utrum. A takový lety na antabusu bych ti vážně nepřál,“ řekl takovým rozvrzaným hlasem a divně se přitom díval.

Řekl jsem, že jsem nevěděl, že v nebi taky jezdí autobusy, ale tam je asi možný úplně všechno.

Máma se tomu zasmála, ale jenom pusou, očima ne.

„Tatínek se bude moc snažit, aby dokázal pánubohu, že my ho tady potřebujeme daleko víc,“ řekla a odnesla ze spižírny dvě hnědý lahve, co vždycky dávala do cukroví, aby hezky vonělo.

„To musíš, táto! Abys nám už nikdy nikam neodletěl!“

 

 

 

Nauka etikety

Vlastimil Diuk Čurda

 

Lady Bergremová patřila k tomu druhu lidí, pro které jsou denní rituály povýšené nad důležitost světských událostí. I kdyby před její vilou na Via Santo’Euplio zrovna projížděl královský kočár tažený čtyřspřežím běloušů, přesto by přesně ve dvě hodiny s neochvějnou pravidelností upíjela kávu v salónku a po prvním doušku přidávala lžíci smetany.

Něco takového by nemělo mít na pohodlí jejích studentů žádný vliv, kdyby při odkládání porcelánového šálku nevydechovala svým nenapodobitelným způsobem připomínajícím hrocha obojživelného. Lorenzovi připadala jako pravěká paryba, vynořující se po dlouhé době nad hladinu a ulehčující si od zadržovaného vzduchu. Dle něj již moře vyvrhlo kdejaké nestvůry, ale žádná nedýchala tak nesnesitelně, jako Lady Bergremová.

Návrhů, jak se tohoto otravného zvyku zbavit, padlo mezi studenty několik. Nebylo zbytí, svými opakovanými činy popuzovala jednotlivé členy žactva natolik, že celé dvě třetiny osazenstva skrývaly teoretické plány na její umlčení. Ve volném čase si je porovnávali mezi sebou a trávili dny namísto venkovních radovánek uzavřeni v zaprášených studovnách. Tito chlapci byli pro svou výraznou změnu chování tak obdivováni, že se Lady Bergremová stala neprávem uznávaná jako jedna z nejlepších vychovatelek v celém městě.

Rodiče těchto ratolestí by se jistě podivovali, co všechno mohou objevit v osobních věcech jednotlivých trpitelů. Důvody nenávisti byly o to překvapivější, že se jednalo o instruktorku etikety.

Pečlivým studiem a opatrným vyptáváním Lorenzo zjistil, že problém je mnohem složitější, než za jaký ho na začátku považoval. Opustit  studium se dalo jenom dvěma způsoby. Buď vás sípavý dech konečně uznal za dobře vychovaného mladého gentlemana, nebo jste museli zahynout za prapodivných okolností, a i přesto bylo od vás neetické, že jste to nedali vědět Lady Bergremové předem. Lorenzo si nepřál strávit následující rok upoután v pastelovém vězení její přítomnosti, a tedy se musel obrnit a pokoušet se přijít na cestu jinou a lepší.

Studium etikety znamenalo pro muže jisté postavení. Prorokovalo to budoucnost gentlemana s jistými správnými kontakty a neocenitelným zázemím. Takový člověk se uměl pohybovat ve společnosti a stal se znalcem nadbíhání, ve kterém je posuzován jak podle přístupu, tak podle počtu lichotek a ceny dárečků. Vlastně celý akt a důvod studia spočíval v tom, naklonit si vhodnou ženu na svoji stranu. Získá-li vhodnou choť, dojde nenáviděná studie etikety svého pravého naplnění.

Beznaděj mu poradila, ale o nic více ho k žádné ženě nepřiblížila.

Pro Lorenza to neznamenalo nic více než ješitné naparování. Hrané nadbíhání, ve kterém jako pávové prezentují pánové své postavení a složitým systémem chování prezentují vlastně a pouze jenom své bohatství a patolízalství. Nic gentlemanského v tom není a mladý umělec si na to brzy udělal svůj názor.

Založil své nově nabyté přesvědčení na myšlence, že by mohl veškerému dvoření předejít něčím neobvyklým, co osoba opačného pohlaví ještě neviděla. Proč se, metaforicky řečeno, naparovat jako jistý druh bažanta, když se může skutečně jako páv prezentovat něčím, co vytvořil pouze on.

Investoval několik kladně strávených chvil do práce se šatníkem. Místo, aby se zbytkem rozvětvené rodiny trávil nedělní odpoledne u skleničky Campari a partičky bridže, trpělivě se prokousával ocelovými nůžkami otcovým kabátem, až světlo světa uzřel kousek oblečení nadmíru prapodivný.

Být o tři roky starší, nejspíš by se pozastavil nad rozhodnutím vzít si tento prototyp na sebe, ale jako Sparťané u Thermopyl, ani on se nezalekl a práci dokončil činem ušlechtilým a odvážným, tedy vykročením do víru města.

Na každý pád smělá myšlenka nabývala na tragičnosti každým krokem v ulicích Catanie. Zakopával a v nezvyklém oděvu se cítil pod tíhou pohledů spíše než povzneseně tak pohaněně, a co je pro mladého gentlemana horšího než upřímný smích obého pohlaví adresovaný jeho zjevu?

S mrmláním a nevychovanou nadávkou zoccola na rtech pokus předčasně zakončil svléknutím a zahozením oděvu do veřejné popelnice. Co naplat, bez lichotek se prozatím ještě při získávání ženského srdce neobejde.

Svůj čin uzavřel hrdým odchodem, na což čekal jistý krejčovský pomocník Erhardt. Ten Lorenzův neobvyklý zjev už dobrou půlhodinu následoval a pokoutně odposlouchával.  Chytil příležitost za pačesy, vyvrhaje nitro popelnice našel znehodnocený šat a odnesl si jej do dílny, odkud po dvou letech a se vzpomínkou na chlapcovu nadávku zaccola vyšel první Žaket.

Lorenzo se svých pokusů zanechat studia nevzdal. Řešením by mohlo být přidání k vlně emigrace, která otřásala ostrovem po konci španělské vlády a stále ještě udržovala natolik silné pobouření, že figurovala v mnohočetných debatách parlamentu.

Jenže za pošpinění rodu by ho rodiče zajisté odsoudili k dvojnásobku utrpení pod zrakem možná i dvou učitelů etikety. A takové východisko nebylo nijak lákavé.

Obsahovalo spoustu nejasných a nepříjemných vyhlídek, že zatímco bude jeden z učitelů chrchlat, ten druhý bude smrdět.

Nedělal si naději na normální život ve výuce.

Než ale stihl dokončit svůj nový plán, zahrnující kombinaci nočního vloupání do domu, železné trubičky a tvrdě spícího dýchacího potrubí Lady Bergremové, předešel ho jiný nenávistný odpůrce hlasitého vydechování a šest dnů před oslavou Santa Agatha dorazila zdrcená Lady Bergremová do salónku na pravidelnou hodinu etikety s informací, že její vzácný porcelán někdo ukradl.

 

Na tvorbě deníku se podíleli výše jmenovaní autoři svými úžasnými díly a Kavárenský deník samotný zkonstruoval a napatlal Diuk. J Bla bla.

 <zpět>

 

Comments are closed.