Strašlivé večerní pohádky

Kdysi dávno, ještě v dobách rytířů a králů, se po vesnicích objevil mezi dětmi takový zvyk, že si po nocích před spaním vykládaly pohádky. A protože byly děti malé, tak samozřejmě co nejvíce strašidelné. A tak vznikly podněty pro různé… hrdiny.

Strašlivé večerní pohádky, díl první, z úst Jarmilky

„Žil byl jednou jeden tlustý muž. Byl to zlosyn a vrah, který měl rád malé zvonečky. Jen co lidé v noci slyšeli ve vesnici cinkání, všichni se běželi schovat pod postel, do skříně nebo na půdu, protože věděli, že je přišel navštívit ON. (poděšené nadechnutí, zalapání po dechu) A když přišel, nikdy nebyl jeho nůž daleko, kterým vám vyříznul srdce a donutil vás ho sníst. A když jste opravdu zlobili, tak na vás vzal svůj… zvonek.“

(chvíle přestávky, kdy byla odnesena malá Anička, protože se počůrala)

„Nikdo neznal jeho jméno a lidi se ho tak báli, že mu občas ve chvílích, kdy slyšeli zvuk zvonků, nosili i oběti. Malé, nehodné holčičky a chlapečky, kteří neposlouchali maminku a tatínka, kteří šli tam, kam měli zakázáno, nebo kteří si hráli s něčím, s čím neměli. (viď Martino… Hihihi… pšššt!) Až jednoho dne se sotva odrostlý chlapec rozhodl, že tomu učiní přítrž!
Když nikdo nebyl doma, vzal ze sklepa krumpáč, nejtěžší věc, kterou unesl, a vyrazil nahoru do jeskyně za NÍM. Jenže od té doby… o něm už nikdo neslyšel.“

„Vydali se ho hledat, jestli se třeba někde neztratil, jestli nespadl někam do díry a nemůže odtud vylézt, ale ne, nenašli ho, a tolik se snažili, maminka pro něj plakala, tatínek měl strach a moc pil, ale nenašli ho. Už tušili, kdo za tím stojí… tlustý muž se zvonečky. A dnes, znovu se rozcinkala mosaz, ten zvuk, kterého se všichni báli, a v zasněžených ulicích procházel stín, který vám dokázal sežrat srdcééé (poděšené nadechnutí, tiché vypísknutí do polštáře), a když přišel tlustý muž k domu, kterému před nedávnem zavřel dveře kluk s krumpáčem, zastavil se u nich.

Něco se uvnitř ozývalo a tlustý muž byl zvědavý, vždy, když chodil, doprovázelo ho ticho rušené pouze cinkotem… ale teď… někdo tam zakopnul, a pak se dveře rozrazily a v nich stál opilý tatínek nebohého syna, naštvaný a vyděšený, svíral pěsti (ukázka sevřené drobné pěstičky) a prohlížel si tlustého muže, který byl oblečený jenom v černém. Tatínek na něj cosi zakřičel, ale tlusťoch to neposlouchal, šli proti sobě, ale tatínek neměl nůž, a tak se nemohl bránit (vyděšená atmosféra, ticho), a když na něj pán se zvonky zaútočil, neubránil se. Zemřel a po něm zemřela i jeho manželka, která se neměla jak uživit, a tak se musela prodávat na ulici, a po něm zemřel i jeho soused a další a další, každý, kdo něco z toho mohl vidět.
Vždyť tlustého muže se zvonečky následuje… jenom… ticho. Konec.“ (Ticho, rušené jen přerývavým nadechováním a častým pozorováním oken, nikdo dlouho neusne, nejvíc asi Jarmilka.)

Strašlivé večerní pohádky, díl druhý, z úst Hynka

„Žil byl jednou jeden tlustý muž, který měl rád zvonečky (odpolední vzpomínka na prodejce zvonečků, to se napištěly a nasmály), nosil jenom černou, která měla bílé proužky (ukázka svislých proužků), aby nebyl tak tlustý, a zabíjel lidi!
Byl známý svým cinkáním zvonečků, ale také tím, že se strašně moc ve svém oblečení potil, a tak za sebou nechával mokrou stopu jako slimák (bléé… fůůj, pozn: Jarmilka), a tak vždycky poznali, kde byl dřív, než viděli mrtvá těla. A že jich bylo.

Jenžéé, v jedné rodině, kterou právě syrově vyvraždil (chlapec neznal vhodnější slovo), nechal žít malého chlapce. Byl to kluk jak buk, samý sval a šlacha jako já a dokázal sníst celého vepře na posezení. Tlusťoch ho nezabil, protože… protože… protože se kluk schoval pod schody a tlusťoch ho neviděl. A když nad ránem odešel pryč zpátky do svého tajného sídla, vydal se kluk po jeho potní stopě a jeho sídlo našel. (nadechnutí)
Bylo to velké sídlo, palác, spousta zlata a zbraní a taky vojáků, kluk se mezi vším proplížil a těch pár, kteří ho chytili, tak ty zmlátil (chlapecké úsměvy a lesknoucí se oči představami), až se dostal do tlusťochovy laboratoře… eeh… jo, na výrobu zvonečků přece. Všechno to tam ovládala magie, nikdo nesměl mluvit… dokonce i stráže měli zašitá ústa, aby neřekli ani jedno slovo. Proč? To kluk zjistil, až tlusťoch přišel k zrcadlu a začal zpívat.
Tlusťoch byl totiž strašný koktal! (smích) Neměl rád žádný hovor, nic se mu nelíbilo, měl rád ticho, protože nechtěl slyšet svůj hlas, ale pořád a pořád to zkoušel, jestli koktat nepřestane. A chlapec díky tomu zjistil, že si tlusťoch povídá sám se sebou. A tak zjistil i jeho jméno!“

„Jenže co ledový démon nechtěl, klukovi uklouzla ruka a on spadl ze stropní trubky přímo před tlusťocha. To měl strach, když vytáhne zvonek, protože byl velice ošklivý chlapec a hodně zlobil, a když se na něj tlusťoch podíval, oj jejej, to bylo nadělení. Ale kluk věděl, jak se jmenuje, ha, a dokonce mu to řekl, že jestli mu bude chtít něco udělat, poběží do vesnice a všem to řekne. A tlusťoch, poprvé za svůj život plný vražd… dostal strach…“ („Hynkůů, pojď dolů…“ ženský hlas „musím jít“ pokrčení ramen, Hynek odchází) „…strach, že by mohl vybuchnout smíchem (dokončila za něj Marcela, když už byl dostatečně daleko, a ujala se vyprávění), a chňapl kluka za flígr, nadzvedl si ho ke svému baňatému nosu, zkřivil tvář odporem a hodil ho do míchačky na zvonky (musí přece něco takového být, jak jinak by se rozdělovaly podle velikosti?).

Kluk řval a prosil, že to nikomu nepoví, že bude hodný, ale míchačka ho vtáhla a zmáčkla ho, až v něm nezůstala ani jediná celá kost. A tak se nikdo nedozvěděl, jak se pán zvonků jmenuje.“ (hihňání a posmívání Hynkovi, pokyny ke spánku, Anička musí jít čůrat)


Třetí díl? Až se děti zase sejdou a budou si vyprávět „Strašlivé večerní pohádky“, což bude kdoví kdy brzo po práci. Dobrou noc… děti.

<zpět>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *