Pohádka o Nosech

Žila byla jedna planeta, planeta Nosů. Prostě místo lidí tam byly Nosy, malé, velké, tlusté, pihovaté, tenké, orlí, skoby, všechny druhy, krásné i ošklivé, tak jako to u nosů bývá. Ale tyto Nosy, ti měli malé ručičky a nožičky a spokojeně žily svým úžasným a pohodou naplněným životem. Nosové totiž neměli žádné války, oni měli místo toho Matematiku. A je to právoplatný název s velkým em, neboť to byla jejich věda, filosofie, alma mater, jejich nemoc a jejich lék. Nos, který neměl znalosti matematiky, byl barbar, jedinec, který nežil ve společnosti a stranil se ostatních, necivilizovaný, který byl kdesi daleko v horách spolu s Ušima.

A na této planetě, na jednom nosním kontinentu, který měl překvapivě tvar obrovského, placatého, stromy, keři, mlékem a strdím porostlého nosu, v Nosní zemi, bylo Nosní město, Nosní ulice, Nosní dům, a tam žil… Nos Zahradník. Byl to všehovšudy známý nos, spočítal totiž pí na pět bilionů míst, což bylo něco nevídaného i mezi Nosy. A jeho hobby, které jako docela dobře živený, řídkými chlupy porostlý a ještě stále čiperný Nos měl, bylo pěstování Gerberek.

A nebyly to jen tak ledajaké gerberky, byly to Gerberky, krásné kytičky, které rostly ve svých hliněných květináčích nebo byly zasazené v zelené půdě, spokojeně si prozpěvovaly anebo mezi sebou drbaly.

„Kuči kuči kuči…“ dělaly Gerberky s úsměvem, když je Nos zaléval, když je okopával, hnojil anebo pro pobavení sebe i jich lechtal listem Lechtovníkem. A „kůči, kůůči kůůůči…“ dělaly Gerberky, když jim byla zima, byly hladové, nebo jen toužily, jako správné dámy, po společnosti.

A jednoho léta, když Gerberky dělaly spokojené kuči kuči kuči a Nos seděl na verandě a frkal blahem, protože se mu podařilo rychle a dobře natřít plot (na modro), kdoví odkud a kdoví jak přivanul vítr a udělal „Fůůů“, až se Gerberky otřásly.

„Kuči kuči kuči“ udělaly kytičky vyděšeně.

„Fůůůůůůůů….“ odpověděl spokojeně vítr a znovu zavanul.

„Kůči kůůči kůůůči…“ Gerberky to bolelo, vítr jim trhal okvětní plátky a i když to větru říkaly, nepřestával.

„Fůůůůůůůů….“

„Kůči kůůůůůůči…“ stěžovaly si Gerberky čím dál hlasitěji, až je uslyšel jejich pán, Nos.

Vyběhl do zahrady, rozhlédl se, a když uviděl vítr, který se snažil otrhat jeho milované kytičky, nečekal a rázem běžel do kůlny.

Chvíli tam hledal a rychle byl zpátky s věcí, kterou si v kůlně vzal. Snad pomůže. Zaútočil na vítr lopatou, že ho zamáčkne do země a potom ho zakope. „Fůůůůůů…“ udělal vítr, obratně se lopatě vyhnul a shodil Nosovi zahradnický klobouk.

„Kuči kuči kuči…“ udělaly opět Gerberky, vyděšeně se k sobě tiskly a pozorovaly hororovou scenérii. Nos zahodil lopatu, zlostně zafrkal, až se mu chlupy v dírkách naježily, a rozběhl se zpátky.

Za chvíli se vrátil a neohroženě zaútočil znova, hráběmi, že vítr roztrhá na několik malých větříků, kteří už nebudou škodit.

„Fůůůůůůůůů…“ odpověděl pobaveně vítr a s klidem proplul skrz dřevo. Hrábě neúčinkovaly tak, jak si Nos představoval a vítr pořád foukal.

„kuči kuči kuči…“

Nos zahodil nepotřebné hrábě a vrhl se zpátky do kůlny. Hledal a hledal, až našel to, co by mohlo fungovat. Kýbl. Vzal do rukou kýbl a rozeběhl se na zahradu, vítr zachrochtal blahem, že Nosovi zase ukáže, zač je toho loket, okamžitě zaútočil na kýbl, že jím proletí, jenže ouvej, v kýbl pěkně narazil, netušil, že se pevné dno nedá proletět.

Ani se nenadál a už byl přiklopen a zatížen těžkou cihlou tak, že nemohl odplout. Dělal s prosíkem „fůůů“ a „fůůů“, ale Nose neobměkčil. Malé Nosní ručičky kýbl odnesly do kůlny a zahrabaly ho do nejtemnějšího a nejzazšího koutu tak, aby nemohl tak snadno utéct, a pak se vrátil zpátky. Gerberky, jen co viděly, že je již vše v pořádku, spokojeně se rozzářily a i sluníčko snad svítilo hned jasněji, nebezpečí bylo zažehnáno a zlobivý vítr zůstane za trest v kýblu, dokud se z toho nepoučí. A tak mohly Gerberky zase spokojeně štěbetat a dělat své „kuči kuči kuči.“

A Nos…no ten, poté, co uvěznil zlobivý vítr, šel vyřešit levou zadní pár algebraických příkladů, spokojeně si pofrkával a potom se rozhodl, že po tak náročném dni si zaslouží svých odpoledních, dvacet.

<zpět>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *