Deník zombíka IV: Jahodovou, nebo pistáciovou?

Nadávky, kterými jsem asi devatenáctiletého nekromancera začátečníka počastoval, jsem musel vytáhnout až odněkud z paty. Ale bohužel jim nerozuměl, zatím se nenaučil chápat mnohovýznamové agrr a po úvodních, logicky znějících nadávkách jsem přešel do mateřštiny.

„Zmlkni, zelenej!“ Přikázal mi v polovině spílání, a i když nerozeznal slova, pochopil význam. Zmlkl jsem, co jinýho jsem taky mohl.

„Hele, kdyby to šlo, vrátím to zpátky, jo? Jenže tu knihu už nemám a bez ní se to nepodaří. A sám jsi jistě viděl, jak to teď vypadá tam venku. To není nic pro holčičky, co prodávají sušenky. Jo, ještě musíme vzít tohle.“ Hrábl pod stůl a vytáhl páčidlo. Chvíli pozoroval zahnutou část v úrovni svých očí a potom mu pohled sklouzl na mě. „Jsem zvědavý, jak se jmenuješ.“ Evžen. „A jaký je tvůj příběh.“ To nechceš vědět, věř mi. „A vůbec, co všechno jsi po své změně udělal.“ Á tak, poflakoval jsem se, upír sem, upír tam. „Mozky!“ Přesně!

„No, máme všechno, pro co jsme přišli? Výborně, takže bychom mohli vyrazit!“ Zvedl se rázně ze židle, kam se po mých nadávkách posadil, a vyrazil ke dveřím. „Pojď za mnou,“ poručil mi a já šel. Pořád jsem z hlavy nemohl vytlačit myšlenku takjdutakjdutakjdutakjdu a snažil se přesvědčit sám sebe, že poté, co jsem zvládl sežrat kohouta, zvládnu všechno a z tohohle se dostanu. Jé, červ lezoucí z mé ruky. Ne, zapomeň konečně na to, tohle jsme si vyříkali! Růžovej slon, růžovej slon, mysli na růžového slona… ani podruhé mi to nepomohlo. Utěšuju se tím, že bílkoviny jsou potřeba. Ale je to slabá náplast.

Před vchodovými dveřmi se Mauricius otočil a mé tělo automaticky poskočilo, aby se mu dostalo za záda. Co to? Jakoby to nestačilo, jakmile zamkl, poskočil jsem zpátky. Ohlédl se a otočil, já zase skočil jako čertík na pružince, až se mi tukové záhyby rozhýbaly.

„Aha, promiň,“ rozesmál se mladý opravář deštníků. „Já zapomněl. Pojď se mnou, ne za mnou. Jsi taky nemehlo.“ A s tichým chechotem vyrazil na ulici. Zajímalo by mne, kolik zombíků už ve svých službách zabil.

Jak jsem si myslel a jak jsem předpokládal, šel po ulici naprosto bezstarostně a já mu nešťastně klusal v patách. Byla hluboká noc, šakali už dávno dali pac a pusu a teď byli venku jenom spolumozci anebo šílenci. A většina se koncentrovala v místech, kde bylo víc potravy.

„Hele, zelenej. Řekni mozky.“

„Mozkyagr!“ Bože, tak jeho posloucháš na slovo, ale vlastní svědomí ne? To se od tvý proměny moc nezměnilo, co?

„Proč ti jdou mozky, ale už ne třeba morek nebo vnitřnosti? Vždyť i to jíš, ne?“ Já nevííím… rozplakal jsem se uvnitř hlavy. Kdybych to věděl, tak bych tu neseděl. „Agr.“ Mladíka to zjevně potěšilo. Jak by ne, komunikace se zombíkem, to je jako komunikace s kočkou. Víte, že vám odpovídá, ale stejně nikdy nepochopíte, co tím myslí. Meow.

Být zombíkem mi zjevně přináší samé nevýhody. Žádná romantická situace se zombicí, žádné výhry nad pořádnými hrdiny, být zeleným mozkem znamená vlastně pořád jenom chodit a chodit a občas se na něco vrhnout. Zombíci vlastně rozdělují svět velmi snadno. Na něco, co mohou sežrat, na něco, co mohou znásilnit, a na kameny. I když je pravda, že u toho druhého by se našel jistý, ehm, problém. Nebudu o tom mluvit, ne v přítomnosti mladistvého.

A aby toho nebylo málo, nějak mě svědily přišité ruce. Nemohu nekromancerovi upřít jistý půvab při propichování mrtvého masa, ale ty jeho nadávky, věčné komentování, vymlouvání, a přitom to mohl být tak chytrý kluk. Ale když s ním jdu já, dlouho nepřežije. A já měl hlad. Útok na kolonu, ve které exceloval zrzavý čaroděj, mě příliš vyčerpal a potřeboval jsem doplnit zásoby. Říkejte si, co chcete, ale já nechci umřít hlady.

Zamířili jsme po ulici připomínající kopii té, kterou jsem měl před vlastním domem. Přerostlé neudržované předzahrádky, prkny zatlučená okna, smetí v okapech. Byli jsme na okraji města, řekl bych, že kromě nás a Mauriciovy šílené matičky tu v okolí nikdo nebyl. Proto taky vyrazil hlouběji do centra a našel mě. A teď v něm převládl vědecký instinkt a chtěl mi dát hlas. Nebo spíš elektronickou pumpičku, která mi rozbrní hlasivky. Kdybych alespoň věděl, jestli dokážu správně artikulovat…

Nepoužívali jsme auta, nekromancer si nadhodil batoh a zkontroloval můj, podstatně větší, jak drží na zádech. Držel, se skobami zachycenými zezadu za má žebra. Ani to netahalo, bylo to podobně těžké jako lopata, která tvořila provizorní kyrys na mém hrudníku.

Zamířili jsme do spleti menších uliček a přes mírnou vegetaci prorazili na křižovatku, kde byla auta poskládaná v kruhu jako husitská vozová hradba. I když ti asi neměli pneumatiky a osvěžovače vzduchu. Další barikáda, která ničemu nepomohla, spolumozci se tudy prohnali jako terpentýn nemocným oslem a ti poslední ohlodali i kosti, které po mrtvých zůstali. Mauricius ignoroval poházené zbraně, jenom si prohlédl auta a některé neporušené kufry a nakonec si vzal pěkný nůž, který si vetknul za opasek. Jak jsem si všiml, jinak ozbrojený nebyl.

Přelezl vozy a tady se objevil můj další problém. Noha, o kterou jsem kdysi přišel, a kterou jsem si musel znovu přišít, přestala poslouchat a já při škrábání se na kapotu, aby můj pán tfuj tfuj tfuj neodešel moc daleko beze mne, upadl a skutálel se na zem. Pro normálního člověka věc jednoduchá, pro našince problém. Trvalo mi pět minut, zatímco adolescent vedle mě se založenýma rukama poklepával v rytmu botaskou, než jsem se vydrápal do vzpřímené polohy. A že to byla práce, cítil jsem se jako těhotná želva.

No, naštěstí se tato nesnáz stala minulostí a my šli dál. Potkali jsme dokonce i pár zombíků, muže a ženu, byli vyhublí, jen tak postávali a nejednali nijak agresivně. Pohoda, měli jsme šanci projítagr. Dokud…

Neznámo odkud, přesněji z malé zídky spojující dvě bytovky napravo od nás, ale mé tlusté já si toho nevšimlo, že ano, idiote, seskočila na zem mladá čiperná holka, tak dvaadvacet let, kyprá na těch správných místech a oblečená jen v těch opravdu nejnutnějších latexových hadřících. Se zařinčením tasila ze zádového pouzdra katanu a dvěma přesnými rozmachy usekala spolumozkům hlavy, že ani nestihli říct agr. Mauricius zrudl tak, až mu zbělely uhry, a začal rychleji polykat. Já jenom klidně čekal, zatím si nás nevšimla. Zhnuseně si prohlížela břit čepele z jedné a druhé strany a nakonec si povzdechla jako člověk, který musel jednu a tu samou věc udělat mnohokrát za sebou. Z kapsy vytáhla brousek, klekla si na jedno koleno a začala katanu s urputností přebrušovat.

Mauricius přešlápl a ujela mu na štěrku noha. Dívka bystře vzhlédla, v lahvově zelených očích se zlobně zablesklo, vrhla se do kotoulu, vyskočila a než jí v tom mohl kluk zabránit, nebo vydat nějaký příkaz, plynulým pohybem mi usekla hlavu.

Myslel jsem, že jsem zavřel oči už navždy, ale potom mý uši zaslechly zvuky. Ty se nedaly splést, zněly jako hádka a podobně jsem se dohadoval se svou ženou, dokud žila. Budiž jí ten bagr lehký. Teď to znělo asi takto:

„Hele, já nevěděla, že je to tvůj zombík.“ Tvůj? „To mě nezajímá, viděla jsem ho za tebou tak jsem reagovala.“

„Aha, jasně, ale nemyslíš, že si zasloužím alespoň omluvu, když jsi mě tak vyděsila?“

„Buď rád, že to byl planý poplach. To já si zasloužím omluvu. Víš, jak často musím ten pitomej krám brousit?“

„Já tady chodím už pěkně dlouho a umím se o sebe postarat!“

„Jo? Fakt? To bych chtěla vidět. Už jen proto, že si ani neumíš zavázat tkaničky.“

„To je schválně.“

„Když to tak je, proč rudneš?“

„Já, já…“

„A vysvětli mi, proč si někdo tak chytrej jako ty už dávno neostříhal takový pačesy?“

„Jako to je účes a…“

„Bydlíš ještě u maminky, co?“

„Svým způsobem jo, ale…“

„Skvělé. Vážně skvělé. Potkala jsem kluka, za kterým chodí zombík jako pes a víš co? Ani se tomu nedivím. Jenom mi připadá divný, že jsi alespoň nic neřekl, když jsi mě viděl, nebo jsi mi nepomohl s tamtěma dvěma. Hm? Jenom ses díval, srabe.“

„Promiň, já jsem jenom viděl, že to zvládáš, tak jsem ti do toho nechtěl kecat.“

„Aha, pán nechtěl.“

„Promiň.“ Kluk se poškrábal na bradě a snažil se dívat kamkoliv, jen ne na ni. Otevřel jsem oči a uviděl svý tělo ležet o dva metry dál, než byly mý zuby. A pak jsem se musel usmát, když jsem zahlédl jejich výrazy. Ženy vždy dostanou, co chtějí, a Mauricius byl v háji. Ať už z důvodu, že se jí podíval na víc než velký kus odhaleného poprsí, anebo proto, že pozvedla meč, podržela mu ho pod krkem a sladce ho požádala, aby předvedl, co má v batohu. Ach, ženy. Povzdechl jsem si.

Ale než došlo k něčemu, co by někoho dalšího stálo hlavu, v dálce se ozval podivný zvuk, který se sem vůbec nehodil. Zněl jako, jako, já nevím, jako něco, co jsem kdysi znal a co vábí děti do pekel. A co mají rádi dospělí a co jsem měl rád i já, ale teď, když to Mauricius zaslechl, rozklepal se jako osika, začal se rozhlížet kolem sebe a potom se zakvílením padl na kolena. Složil se skoro jako zavírací nůž, holka sklonila zbraň a podezřívavě si ho prohlédla.

„Co to je?“ Zvedla obočí, zatímco si nekromancer zakrýval oči a dělal, že tu není. „Co to je?“ Sklonila se naštvaně a zacloumala s ním. Něco zašeptal. „Co to plácáš?“ Zakřičela. Zašeptal odpověď znovu a tentokrát slyšela jasně. Narovnala se a nedůvěřivě se ušklíbla. „Cože? Zlí zmrzlináři?“

 <zpět>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *