Scénář: Čaj o páté – Pouliční umělkyně

Čaj o páté

Pouliční umělkyně

Hra napsaná pro sehrání bez opony.

Účastníci: Komorná (Clarissa Dalloway), nevěstka Kendra (Clare), starožitník Kerle (Ondřej Tesař), paní domácí (Sida Strauch), detektiv a prodavač hroznů (Diuk), nevěstka Rita (Marquerette).

*

Scéna první: Komorná sedí ve svém budoáru v pokoji nad Kerleho starožitnictvím. Češe se u zrcadla a prozpěvuje si. Na křesle se obléká pan Kerle. Jakmile odchází, rozloučí se slovy: „moc se mi to líbilo, tak zase příště“, komorná si sedne na křeslo a otevře deníček.

-Komorná (píše a nahlas předčítá): „Kerle, spokojený, líbí se mu hrátky… no, s jeho zadní lící. Tři měďáky.“ (Ukáže divákům tři prsty.)

-Komorná (k divákům): „Ach, jak mi bylo dobře u pána a paní. Žila jsem si tam jako v bavlnce, ale uběhlo už půl roku od chvíle, kdy mě mí drazí rodiče vyhodili z domu a já… (povzdych), ve dne zpívám na ulici a v noci nabízím svoje půvaby za deset měďáků. A pan Kerle mi dal jenom tři. To je ale žid.“ (Druhý povzdych.)

Zaťukání na dveře, otevírají se, vstupuje bytná.

-Bytná (chladně): „Už jste nezaplatila dva nájmy. Takhle to dál nepůjde. Na ulici je dost místa pro takové, jako jste vy, a jistě se najde někdo, kdo si toho tady bude více považovat.“

-Komorná (vyskočí na nohy): „Né, prosím, počkejte ještě týden. Ty peníze seženu, i kdybych si měla nechat ostříhat vlasy. Já vím, je to se mnou těžké, ale dejte mi ještě šanci, prosím!“

-Bytná (projde se po pokoji, prohlíží si věci, dává si načas): „Vlasy říkáš? Líbí se mi. Když nezaplatíš do týdne, ostříhám ti je sama a nechám si z nich udělat paruku.“ (Odchází ke dveřím.)

-Komorná (pokorně): „Ano paní.“

Ženská odchází.

-Komorná (znovu otevírá deníček): „Och, ta sůva zase otravovala. Kde mám sehnat tolik peněz? Možná by mě vzali v divadle. Na ulici je bída a všichni muži mi před sexem říkají, jak mám krásný hlas. Přikyvují, přikyvují, a když jim chci zazpívat, tak mi zacpávají pusu. Nevědí, co chtějí. A jak mám potom s plnou pusou zpívat?“

Zaklepání na dveře.

-Komorná (upraví se a zatrylkuje): „Dále?“

-Kerle (vchází): „Zastavila mě na ulici myšlenka, že bych vám přece nemohl dát tolik peněz. Všiml jsem si, že z mých padesáti poctivě utržených měďáků schází dva. Přeji si je nazpátek.“

-Komorná: „Ale pane, dal jste mi jenom tři. A chcete dva vrátit?“

-Kerle: „Ticho, ženská, určitě jich bylo víc. Jestli nechceš vysvětlovat celou věc četníkům, vrať mi je.“

-Komorná: „Nu dobře (protáhle). Pojďme za četníky. Povím jim o té ruce, co byla na půl cesty do vašeho žaludku.“

-Kerle: „Cože? Co to říkáš? Snad jsem si spletl pokoj. Jistě, ten dluh má někdo jiný než vy.“

-Komorná: „Nic takového, už jste mě osočil a já mám taky svoje práva.“

Vchází paní bytná.

-Bytná (naštvaně): „Miláčku, co tu děláš s tou špindírou?“

-Kerle (zmateně): „Má drahá. To celé je strašlivá mýlka. Chtěl jsem jít ven, ale zastavil jsem se, abych se zeptal, zda je naší podnájemnici dobře a zdali je spokojená.“

-Bytná: „Takové věci by tě neměly zajímat. Jistě že je spokojená, vždyť bydlí u nás. Vyhodili ji z práce, z domu, měla by být vděčná za takovou příležitost, jako je…“

-Komorná: „No dovolte…“

-Kerle: „Nepřeháněj to, drahá, a běž si spočítat víčka od Sava.“ (Odtlačuje bytnou z pokoje.

Ohlíží se po komorné, chabě se usmívá, oba dva odchází).

-Komorná: (Suveréně se usměje na diváky a otevře deníček): „Musím se ještě upravit a vyrazím za kamarádkou Ritou. Vede stejně nebohý život jako já a bída nás dala dohromady. Už jsme se týden neviděly, ale teď ji prostě vytáhnu do ulic, i kdybych ji měla zabít.“

(Přesouvá se na druhou scénu)

*

Scéna druhá: Komorná přichází a prostitutka Kendra žvýkající žvejku stojí nad tělem Rity s rozervaným hrdlem (červený krepový papír). Komorná padne Ritě k nohám, tváří se naprosto zhrzeně a vyděšeně, prostitutka je naopak úplně v klidu. Opodál ve stínu postává prodavač hroznů a mlčky je pozoruje.

-Komorná (fňuká do kapesníku): „Byla tak mladá.“

-Kendra (žvýká): „To je tady furt.“

-Komorná: „Cože?“

-Kendra: „Baže. Když si nedáváš pozor, zakopneš jedna dvě. A často na nějakej střep nebo šroubovák, víš? To ty boty. Když musíš chodit v takových botách, jako máme my, stane se ti to samý.“

-Komorná: „Tak proč je nosíme?“

-Kendra: „No přece, protože v nich vypadáme sexy, ne? (naprostý nezájem o mrtvé tělo). Jako ale chtělo by to nějakýho zazobance, abychom měly na nové. Tyhle moje jsou… od krve.“ (chvilku zírá na komornou): „Ty jsi tady nová, co?“

-Komorná (stále pláče): „Ano, teprve pár týdnů. S Ritou jsem chtěla jít na jednoho… dlouho jsme se neviděly a určitě by ji to potěšilo.“

-Kendra: „Na strážné tady čekáš zbytečně, holka. Sem ani nepáchnou, ne potom, co jim náměstek zatrhl prémie.“

-Komorná: „Ale co teď budu dělat? Byla to moje jediná kamarádka.“

-Kendra: „Noták, nebul. Hele, já jsem Kendra. Už jsem tady… no, chvilka to bude, ale aspoň ti ukážu nějaký kouty, kde se můžeš zašít a tak. Hm? Pojď, pomoz mi. Odtáhneme ji někam, kde na ni nebude svítit tolik ta lampa.“ (Berou Ritu za ochablé ruce a táhnou ji ze scény).

*

Scéna třetí: Prodavač hroznů vchází na scénu. Má cylindr s vrtulkou a plato s hrozny. Nejdříve se dívá za holkama, prochází se po jevišti, šmejdí všude pohledem. Když se přiblíží k divákům, dá nejbližším lidem trs hroznů se slovy „vyrovnáme se potom.“

-Prodavač (znovu se dívá za Ritou): „A zase nic. A to jsem si myslel, že jsem na horké stopě.“

-Prodavač (k divákům): „Víte, už si ani nepamatuji, kdy naposled jsem je ochutnal. Nebudu se přeci krmit vlastním zbožím. A něčím si na to detektivování musím taky vydělávat. Není to tak výdělečný job, jak mi slibovali na motivačních plakátech.

Jmenuju se Kebab, je mi patnáct a připlul jsem do Londýna v krabici od bot. Víte, naše rodina už druhou generací pátrá po ztraceném rodinném dědictví. Skříňce z mahagonu, prý ze samotné Persie, ukradené z našeho domu. Stopy nejprve zavedly mého otce do Mexika. Hledání trvalo opravdu dlouho, proto se nemůže nikdo divit, že si tam našel ženu. A když umřel, já pokračoval po stopě dál až sem. To víte, cesta byla dlouhá a Mexičani mají poměrně malé nohy, takže jistě chápete, že se rád provětrám na tom našem čerstvém vzduchu. (zhluboka se nadechne) Vlhkost, hniloba, zmar… cítím, že skříňka je blízko!“

Na scénu vstupuje domovnice.

-Domovnice: „Dej mi jedny hrozny.“

-Prodavač: „A jak se říká, paní?“

-Domovnice (zařve): „Hned!“

-Prodavač (lekne se): „T-t-t-ady.“ (Podává hrozny).

-Domovnice: „Díky. Musím si prostě dát dávku. Jinak to nejde. Tohle není možný, jakýho mám manžela.“

-Prodavač: „Co prosím?“

-Domovnice: „Ale nic.“

-Prodavač: „Klidně mi to povězte.“

-Domovnice: „Ne, nic se neděje.“

-Prodavač: „Vážně?“

-Domovnice: „Samozřejmě, že ne! Můj manžel se courá za mladýma flundrama a já se tu potloukám po ulicích (začne popotahovat), bez doprovodu, jako by mu na mě vůbec nezáleželo (fňuká).“

-Prodavač: „Tak to určitě není. Jestli chcete, rád vám budu dělat společnost.“

-Domovnice: „To byste pro mě udělal?“

-Prodavač: „No ano. Stejně jste mi snědla poslední hrozny, co jsem měl.“

-Domovnice (pořád plačivě): „Za to se vám moc omlouvám. Já jen, jsem tak sama, víte? Už dlouho jsem necítila ten pocit, že jsem skutečně ženou.“

-Prodavač: „No, možná, kdybyste občas vyprala, vyžehlila…“

-Domovnice: „Ale já tady mluvím o svém klíně!“

-Prodavač: „S tím vám tedy nevím, jak pomoci. Kdybych měl tak něco, čím bych mohl…“

-Domovnice (chvíli ho pozoruje): „Vy jste ale blbec, úplně stejný jako můj manžel. No, alespoň se nebudu tak stydět.“ (Bere ho za ruku). „Jdeme!“

-Prodavač: „Kam?“

-Domovnice: „Kam asi? Do budoáru té jeho proradné děvky!“ (Mizí ze scény, na druhou stranu, než šla Kendra s Komornou.)

*

Scéna čtvrtá: Kendra vchází na scénu ve společnosti Komorné, právě se loučí:

-Komorná: „Vážně jsem se dobře bavila, ale už musím jít. Uvidíme se zítra? Prosím, řekni ano.“

-Kendra: „Moc ráda. Vždycky mě pobaví noví lidé.“ (Loučí se polibkem/obejmutím, Komorná při odchodu zakopne – Kendra: „Pozor, ať nezakopneš!“)

Komorná odchází přes scénu pryč a Kendra si dává žvýkačku. Pan Kerle přichází na scénu a setkává se s Kendrou. Kendra žvýká žvýkačku a tváří se necudně. Pan Kerle si kroutí kníry a cinká mincemi v sevřené ruce.

-Kerle (nadrženě): „Copak, křehulko. Nebolí tě nožky?“

-Kendra (pohrdavě): „A máš na to, staříku?“

-Kerle (začne počítat drobné): „No já nevím. Jak drahá že jste? Ono obchody teď nejdou v žádném řemesle, ani v tom nejstarším.“

-Kendra: „Hele, já se třeba skoro nezastavím. Dnes jsem měla dva, ne tři klienty. Ale ten poslední mi utekl.“

-Kerle: „Proč by utíkal tak krásné děvě?“

-Kendra: „Coby. Dala jsem mu a on mi nedal. Ale na těhle botách se vůbec nedá pronásledovat! Takže prachy předem, dědečku.“

-Kerle: „A na co potřebujete tolik peněz? Stejně strávíte většinu času na ulici.“

-Kendra: „No, na oblečení, ne asi? Abych nakrkla ostatní holky.“

-Kerle: „A ta cena?“

-Kendra: „Dvanáct měděných za číslo.“

-Kerle: „Taková drzost. Má podnájemnice si bere deset a to máme ještě postel.“

-Kendra: „Cože? Ona si bere deset? A to si stěžovala, že jí dáváte málo.“

-Kerle: „No nedávám. Musím dřít jako mezek, abych si nemusel udřít ruce.“

-Kendra: Jestli je tomu tak a ta děvka proradná dává za tolik, dám vám za patnáct. Nejsem nějaká levná coura.“

-Kerle: „Počkat, počkat. K něčemu takovému jsem nechtěl dojít. Nechcete naopak slevit?“

-Kendra: „Z čeho? Že mi tady mrzne zadek?“

-Kerle: „No tohle…“

-Kendra: „Jak chcete. Tedy za dvacet.“

-Kerle (kroutí hlavou a odchází stejným směrem, co komorná): „Měl bych si o tom popovídat se svou ženou. Tohle není normální.“

-Kendra (za ním): „To je ale žid.“

*

Scéna pátá: Kerle přechází do svého pokoje, kde je již jeho manželka, sedící na křesle. Kerle se svléká a upravuje na večer (čepec s bambulkou), šála, kdoví co ještě. Jeho manželka se maže krémem.

-Kerle: „Dobrý večer.“

-Domovnice (neodpovídá).

-Kerle: „Říkám, dobrý večer.“

-Domovnice: „Já tě slyšela. Jenom jsem se… zamyslela.“

-Kerle: „Moc pěkné závěsy, skutečně moc pěkné. Ale nevěřila bys, že se ve městě snad denně zvyšují ceny. V jednu chvíli tři, pak deset, a teď patnáct? Neuvěřitelné.“

-Domovnice: „O čem to mluvíš?“

-Kerle: „No přece o obchodech… abych měl čím doplnit své starožitnictví. Procházím se tak po ulici a hledám něco dalšího do sbírky a hleďme, dvacet! DVACET!“

-Domovnice (zasněně): „Ano, mohlo mu být tak dvacet.“

-Kerle: „O čem mluvíš ty?“ (bere deku a leze si k ní do křesla – je tam málo místa a tak se musí natlačit)

-Domovnice: „Nó, přece o tom opraváři, co se nám postaral o zmatenou služebnou. Talíře myla ještě hůř, než hrnce. Ale, líbila se mu moje sbírka. Prý by si ji někdy rád prohlédl celou, až bude mít volnou chvíli.“

-Kerle: „Klidně může. Ale na nic nešahat.“

-Domovnice: „Takže ti nebude vadit, když přijde znovu?“

-Kerle: „Proč ne. Ať se tady klidně zabydlí, když nám zaplatí za nájem a budeme zase potřebovat opravit myčku.“

-Domovnice (poplácá ho po ruce a zatváří se spokojeně): „Ty mě nikdy nezklameš. Neboj, o naši služebnou se postarám.“

*

Scéna šestá: Spokojený prodavač se na ulici vidí s komornou.

-Prodavač: „Á, zdravíčko. Nechcete hrozny?“

-Komorná: „No jistě. Za kolik? (Rozesměje se a zvedá si sukni, aby vytáhla váček z punčochy). Promiňte, tohle je tak divné, když se ptám já.“

-Prodavač: „Jenom měďák, madam, a celý trs je váš.“

-Komorná: „No dobře, a kde je máte?“

-Prodavač (zasekne se, rozhlédne se, otočí): „Ehm, musel jsem zapomenout plato.“ (Domovnice zamává tácem a zašeptá divákům): „Musím mu ho vrátit, aby to manžel neviděl.“ (– a pomalu se vykrádá z křesla a v pozadí se krade do zákulisí, když ji přepadne Kendra).

-Prodavač: „To je trapné, omlouvám se.“ (Kendra v pozadí vraždí Domovnici – dlouhá vražda).

-Komorná: „Tak proč mě zdržujete? Víte co? Tady máte. A kupte si za něj nový tác (vytahuje řetízek a předává mu ho) Je cenný, ale pro mě už nic neznamená. Chtěla jsem s ním v nejvyšší nouzi zaplatit nájem, ale můj domácí mi nakonec vyšel… ehm… vstříc. Chudáci jako my by si měli pomáhat“

-Prodavač (bere si řetízek): „To je nádhera. A to si mohu nechat? (Komorná přikyvuje). „Překrásný. Kde jste ho vzala?“

-Komorná: „Ále, byl to dárek. Prý z jednoho staro…“ (větu končí výkřik Domovnice, konečně je zabita).

Prodavač i Komorná se polekají, rozhlédnou se a rychle se vydávají vypátrat, odkud se to ozvalo. Kerle je také probuzen, vyděšeně mizí ze scény pátrat po své paní.

*

Scéna sedmá: Kendra se snaží odtáhnout mrtvolu za nohu. Nejde jí to, tak jí alespoň ukradne boty. Postěžuje si: „Proboha, proč jsou tak těžký?“ Chce tahat dál, ale když slyší dupot nohou, vrhne se do zákulisí pro deku, zahodí tam boty a mrtvolu dekou jenom přikryje.

Na scénu vstupuje Komorná s Prodavačem. Kendra dělá, jako že nic.

-Prodavač: „Co se to tady děje?“

-Kendra: „Coby. Slyšeli jste taky ten výkřik? To je tady furt.“

-Komorná: „Cože?“

-Kendra: „To ty boty. Když na nich neumíš chodit a zakopneš, taky vykřikneš zoufalstvím.“

-Prodavač: „Takže to jste jenom zakopla?“

-Kendra: „No a co? Vidíte tu snad nějakou mrtvolu? Sem se mi dívejte, do očí, když mi odpovídáte.“

-Prodavač s komornou (zhypnotizovaně a oba naráz): „Nevidíme.“

-Kendra: „No proto. A teď… co kdybys ty, s tou vrtulkou, jak se jmenuješ?“

-Prodavač: „Kebab.“

-Kendra: „Jo, Kebabe, vypadni.“

Prodavač ke Komorné: „Tak tedy díky za ten řetízek.“ (Odchází a ohlíží se). Komorná ke Kendře: „Nemuselas tak ostře.“

-Kendra: „Kdo to vůbec je?“

-Komorná: „Nevím, nějakej Peršan.“

-Kendra: Jak jsi to poznala?“

-Komorná: „Intuice.“

-Kendra: „Aha. No, měly bychom jít. Je dost pozdě, a co když se ten vrah ještě potlouká kolem.“

-Komorná: „Jaký vrah?“ (Odchází ze scény na opačnou stranu, než Prodavač, který je okamžitě následuje).

*

Scéna osmá: Pan Kerle se prochází po ulici s novinami a křičí: „Už ho chytili. Prý je mrtvý, Jack Rozparovač je mrtvý! (Z dálky ze zákulisí se ozve: „Cože? A přitom to byl takový milý člověk!“) Jack rozparovač je mrtvý… eh.“ Pan Kerle skoro zakopne o tělo domovnice. Odkryje ji a vykřikne. „Není mrtvý, on není mrtvý.“ Trhá noviny a jde ze scény. „Není mrtvý!

*

Scéna devátá: Na scénu vstupuje prodavač hroznů, směrem do zákulisí prodává hrozen a mluví s neviditelnou osobou (Kendrou), které jde vidět jen ruka.

-Prodavač: „Á to jste zase vy. Můj stálý zákazník. Jeden měďák, prosím. Ano, ten tác mám už dlouho, skoro jsem ho ztratil, ale zase jsem ho našel, děkuji. Jistě, že tu budu celý den. Co bych také dělal jinýho?“ (Odchází pryč). „Se na to detektivování taky už vykašlu.“

Na scénu vstupuje komorná.

-Komorná k divákům: „Já vlastně ani nevím, jestli být šťastná, nebo smutnit. S Ritou jsem se smířila, prostě zakopla, to se stane. Ale Domovnice? Jistě, příjmy od pana Kerleho se mi sice zdvojnásobily (tišeji dodá: „takže mi platí šest měďáků) a nemusím zaplatit ty nájmy, co dlužím, ale cítím se vůči ní tak nějak špatně. Co když se tam shora dívá? A sleduje nás, jak to děláme! Třeba seshora křičí…“ (naznačí, že poslouchá, a ztuhne).

Domovnice se zvedne na nohy a zakřičí: „Já to věděla. A s tou špindírou! Kdybych byla živa, tak se tam na vás vrhnu a ztřískám vás na jednu hromadu! Nenávi…“ (chytí se za hruď, jakoby dostala infarkt) „…dím. Do háje, potřebuju panáka!“ (Odchází)

-Komorná pokračuje: „To bych prostě nezvládla. Asi se budu muset přestěhovat. Žít v jednom domě s někým, s kým mám intimní vztah a přitom je to vdovec, to není správné.“

Vedle se sejde pan Kerle s Prodavačem a podají si ruce. Komorná si mezitím na scéně něco mumlá pro sebe.

-Prodavač: „Upřímnou soustrast. Je mi to skutečně líto.“

-Kerle: „Děkuji, to je v pořádku. Už jsem to překonal, víte? Teď mám v merku někoho dalšího, no…“

-Prodavač: Vážně? Ohohó, to musí být ženská.“

-Kerle: „No to víte. To není jako má předchozí, nebožka. Ta když se rozohnila, měl jste dojem, že vám…

-Komorná: „Pán a paní mě zpátky nevezmou, to je jisté. Ale třeba bych si mohla najít jiného milého a vzorného… (otevírá imaginární okno a zakřičí do ulice – dívá se dolů, Kerle a prodavač se podívají nahoru) „mohli byste prosím (!!!) být chvilku zticha? Člověk tu neslyší ani vlastní myšlenky!“

(Kerle s Prodavačem společně odchází). Kerle Prodavači povídá: „To byla ona. Vidíš? Pořádná ženská!“

-Komorná (oddechne si): „Kde jsem to skončila? Ano. Má nová kamarádka Kendra. Chová se nějak divně. Pořád žvýká ty své gumy a tváří se, jako by měla svět v malíčku. Kde vůbec bydlí? A o co se jinak zajímá? Vlastně o ní nic nevím. Je to jediná kamarádka, která mi zbyla a vidím ji jenom, když někdo zemře.“ (Nadechne se překvapením). „Že by? Ale to nemůže být pravda. Přece by… ne. Nejsem blbá, na tohle jí neskočím. Už vím, co je!“ (Vyjde ven z domu přímo naproti vcházející Kendře).

-Komorná (namíří prst na Kendru a obviní ji): „Novinářka!“

-Kendra se zasekne: „Neviděly jsme se před hodinou?“

-Komorná: „Pořád na to musím myslet a vysvětluje to všechno. Jsi vždycky na místě činu. A jsi tak v klidu, jako bys těch mrtvol už viděla tisíce. Mám to! Pro koho píšeš? A jsem v těch zprávách i já?“

Kendra na ni stále zmateně zírá.

-Komorná: „Noták, pověz něco. Svěř se mi. Já to nikomu neprozradím, jenom mi to pověz! Chci o tobě něco vědět!“

-Kendra konečně najde hlas: „A proč tě to tak zajímá?“

-Komorná: „Jsi přece moje kamarádka, ne? Neměly bychom mít před sebou žádná tajemství.“

-Kendra: No, to máš asi pravdu. Tak co chceš vědět?“

-Komorná: „Jsi novinářka, nebo ne?“

-Kendra: „Když to musíš vědět, tak píšu do novin. I když obvykle jenom krátké články.“

-Komorná: „A jaké máš oblíbené jídlo?“

-Kendra: „Ledvinky, rozhodně.“

-Komorná: „A jaké se ti líbí boty?“ (Podívá se jí na nohy a ztratí řeč).

-Kendra: „Po někom.“ (Zachechtá se).

-Komorná: „Tohle… to jsou boty paní Bytné. Ona… ona nosila úplně stejné.“

-Kendra: „Nemohla jsem odolat.“

-Komorná: „Ale tohle by novinářky dělat neměly.“

-Kendra: „Co ty víš o mé práci, hm? Kdybys věděla, co všechno mé boty zažily, také by sis pořídila nové. Na stres jsou nejlepší.“

-Komorná: „Takže ona je tam nahoře bosá?“

-Kendra (chvíli na ni kouká beze slova): „Nakonec, proč ne. Dám tě do svých zpráv. Vždyť ty jsi teď taky jedna z nás, co? (začne šeptat a mluvit rychleji) Další… coura bez budoucnosti, jenom zatěžuje společnost a neví, co bude dělat zítra či za týden. Jenom tu stojí (jde blíž k divákům) a čumí, a když na ni pomyslím, tak se mi zvedne žaludek a musím… ano, to bude nejlepší. (Otočí se ke komorné a vrací se). „Víš ty co?“

-Komorná (nadšeně): „Co?“

-Kendra: „Budeš mít palcový titulek.“ Odchází.

*

Scéna devátá: Na scénu vstupuje Kerle s Prodavačem. Jsou uprostřed rozhovoru.

-Prodavač: „Ano, dřevěná skříňka, prý z Persie. Netuším, kde je, ale vy, přeci jenom, jako starožitník, byste mi mohl pomoci. Slyšel jsem, že židé drží pospolu.“

-Kerle: „No, nevím, kde jste toto slyšel, ale nějaké informace bych sehnat mohl. Říkal jste z Persie?“

-Prodavač: „Ano, přímo z jejího středu. Ale o jejím obsahu nic nevím, proto po ní pátrám. Mým předkům musela být velmi drahá, když ji hledají už celé dvě generace.“

-Kerle (nakroutí si kníry): „Dejme tomu, že bych ji dokázal sehnat. Co z toho budu mít?“

-Prodavač: „Nemám mnoho peněz. Ale snad… zrovna nedávno… kde je… tady, tento stříbrný řetízek bych vám mohl nabídnout.“

-Kerle (celý se rozzáří): „Neříkejte. Tak řetízek?“

-Prodavač: „No ano. Patřil jedné slečně, ale darovala mi ho.“

-Kerle: „No teda. To bych nevěřil, takové náhody snad ani nejsou možné. Vaši nabídku přijímám, najdu bedýnku a i s obsahem vám ji donesu za tento stříbrný řetízek.“

-Prodavač (dojatě): „Vy jste tak hodný.“

-Kerle (taktéž dojat): „Ale to nestojí vůbec za to. Rád vám pomohu.“

-Prodavač: „To by vyřešilo všechny mé problémy a rodina by se konečně dozvěděla, co tak drahého bylo uvnitř!“

-Kerle: „O tom jsem přesvědčen!“

-Prodavač: „Jaké já mám ale štěstí. Jsem vám nadosmrti zavázán, pane Kerle. A kdybyste cokoliv potřeboval, stačí říct.“

-Kerle: „No samozřejmě. Podívejte, věřím, že jsme na dobré cestě k nalezení té bedýnky. Co takhle se sejít o půlnoci?“

-Prodavač: „Už tuto půlnoc?“

-Kerle: „Už tuto.“

-Prodavač: „Tomu snad ani nemohu uvěřit.“

-Kerle: „Ale věřte, věřte. Já mám dobré kontakty. Jenom si potvrdím jeho pravost, ale už teď si myslím, že držíme v rukou vítěznou kartu. Tedy, já držím v rukou vítěznou kartu.“ (zvedá v ruce řetízek).

-Prodavač (vezme mu řetízek z ruky): „Výborně. Takže o půlnoci!“

*

Scéna desátá: Komorná se setkává s Kerlem ve svém budoáru (scéna je na levé části podia). Komorná právě křičí z okna.

-Komorná: „Budete tak hodní a zavřete ty tlampače? Tady se nedá v klidu pracovat!“ Otočí se na Kerleho a zaujme pózu. „Kde jsme to přestali?“

-Kerle: „Já dnes nemám chuť. Chtěl jsem si jenom popovídat.“

-Komorná (zklamaně): „Vážně? Další peníze by se mi hodily.“

-Kerle: „Teď se mi možná vydaří jeden výborný obchod. Když to zvládnu, koupím si tě třikrát.“

-Komorná (ještě více zklamaně počítá na prstech): „Takže dostanu celých devět měďáků?“

-Kerle (úplně nadšeně): „Přesně tak!“

-Komorná: „To se mi do vás ani nevejde.“

-Kerle: „Tak můžeš postupně. Miluji dotyk peněz. Ale hlavní je, že později… když bys měla zájem… bychom to mohli zařídit tak, abych ti nemusel platit. Hm?“

-Komorná (se zatváří): „A jaké výhody z toho budu mít já?“

Zaklepání na dveře, přichází Kendra, měla by mít něco s kapucí.

Kendra: „Hezký večer, jsi při… co tady dělá on?“

Kerle vstane.

Komorná: „Přišel na návštěvu. Už odchází.“

Kerle (ke komorné): „A co když chce ještě zůstat? Třeba má něco důležitého, s čím se chce vyslovit.“

Kendra: „Jdeme se pouze projít. Hledat nebezpečí a tak. Za chvíli se vám vrátí.“ (zvedne nůž).

Komorná se obléká.

Kerle: „Na co máte ten nůž?“

Komorná: „To se žena nemůže bránit?“

Kerle: „Ale jistě, jenom, je to neobvyklé, aby se něžné pohlaví…“

Komorná: „Vy zase myslíte jenom na prasárničky, že? Je úplně normální, aby se i žena mohla bránit proti chlípníkům bez peněz.“

Kendra: „Přesně. Zvláště, když za nimi nemůžete utíkat.“

Komorná: „Nůž je skvělou pojistkou. A když… to je jedno.“ (mávne rukou). „Pojď.“

Vezme Kendru za ruku a odchází doprava pryč.

Kerle se opráší a vysloví: „No, nemohu říci, že by se mi líbilo, vidět je obě pospolu, ale asi nemám na výběr. Už jsem trošku vyšel ze cviku, jak někoho požádat o ruku. Ale ten řetízek bude tak krásný svatební dar, že ihned zapomene na krkolomná slova a vrhne se mi do náruče. Až se divím, že o něj Pán přišel. Že by mu ho prodavač ukradl?“ Kráčí z pokoje, zavírá imaginární dveře a obchází pokoj dozadu, kde vezme z připraveného místa kartonovou krabici.

*

Scéna jedenáctá: Kerle vchází do popředí scény na levou stranu, ze zákulisí se k němu připojuje prodavač. Na pravou stranu přichází Komorná s Kendrou.

-Kerle: „Máte ten řetízek?“

-Prodavač: „Máte tu skříňku?“

-Kerle (Podívá se dolů na obří krabici): „Ne, to je můj pes. Pozdrav pána, haf haf.“

-Prodavač: „Nedělejte si ze mě srandu. Takhle ve tmě to jde špatně poznat.“

-Kerle: „Vyměníme si je tedy. Já mám skříňku a vy řetízek. Vy chcete jedno a já druhé. Na tři?“

-Prodavač: „To bude nejlepší. Na teď.“

Vymění si předměty. Kerle je nadšený, trošku poodejde a prohlíží si řetízek. Prodavač se nadšeně vrhne na krabici a rychle ji otevírá, jenom aby zjistil, že je plná dopisů.

-Prodavač: „Cože? Upomínky? (Zahodí bednu a prohlíží si je). „ To se můj dědeček honil celou dobu za několika úředními obsílkami? Tady. Předvolání, doručte k soudu bez poškození… pokud nebude doloženo, nebude vám uznán… pane bože! To snad ne! Já promarnil většinu svého života honbou za předvoláním k soudu?!“ (Prohlíží si řetízek a upomínky, zatímco hovoří Kendra s Komornou.)

-Kendra: „Líbí se ti tu?“

-Komorná: „Ano, vypadá to tu skutečně tajemně. Dokonalé místo na vraždu, znásilnění nebo loupež!“

-Kendra: „To jsem ráda, že je ti tu příjemně.“

-Komorná: „Ano, takové útulné. I když by potřeboval trošku uklidit.“

-Kendra: „V pořádku. Hned dám někomu důvod, aby tu uklidil (vytáhne nůž). „Chceš se tedy stát součástí zpráv?“

-Komorná: „Že váháš!“

-Kendra: „Výborně. To mi celou věc ulehčuje. Pojď sem.“

-Komorná: „Proč?“

-Kendra: „Chci tě obejmout.“

-Komorná: „To je tak milé.“ Obejmou se a Kendra se rozmáchne nožem.

-Kendra: „Die, bitch!“

-Komorná (vykřikne): „Cože?“ (Odstrčí Kendru a ta se bodne do ruky). „Ty! Tys mi chtěla ublížit?“

-Kendra (drží se za ruku): „Ne?“

-Komorná: „Tak proto! Mělo mi být divné, žes mluvila o krvi. O nějakém vrahovi! Už mi to dochází, ty nejsi reportérka! Ty nejsi má kamarádka!“

-Kendra: „Všechny jste stejný. Nenávidím vás. Pojď sem, ať tě můžu zabít.“

-Komorná: „Nejdu.“

-Kendra: „Ale pojď, neboj se.“ Chce jít za komornou, ale ta ustoupí.

-Komorná: „Zavolám stráž.“

-Kendra: „To si nedovolíš. Prej jenom za deset měďáků. Tak málo nedávají ani ovce!“ (Chce ji zabít, ale Komorná se rozkřičí.)

-Komorná (hlasitě): „Strážníku! Pomoc! Vraždáá!“

-Kendra se lekne a rozeběhne se na levou část podia, ale zakopne o bednu a spadne, nůž ji odletí bokem. „Ty zatracený boty!“ nadává. „V tom se nedá utíkat!“

Kerle i prodavač se k ní vrhnou, aby jí pomohli na nohy.

-Kerle: „Nestalo se vám nic?“

-Prodavač: „Jste v pořádku?“

-Kerle: „Co takhle trošku vína?“

-Kendra si přitáhne kapuci víc do obličeje. „Ne, děkuji, musím běžet.“

-Prodavač: „Počkejte, támhle vám něco upadlo (zvedne zakrvácený nůž), tumáte.“

-Kendra: „Jste hodní, děkuji.“ (Uteče k zákulisí a než zmizí, rozloučí se slovy „hlupáci, samí hlupáci. Nikdy mě nedostanou! Chachachachá.“)

Kerle se otočí na Prodavače. „Já už také musím. Děkuji a doufám, že jste v té bedně našel všechno, co jste hledal. Nashledanou.“ Odejde pryč.

Prodavač se dívá na upomínky, vezme bednu do ruky a prostrčí jí ruku, různě ji skládá a nakonec pokrčí rameny. „No, dalo by se z ní udělat nové plato na hrozny. Budu ho potřebovat. Mám co splácet.“ A s těmito slovy odchází.

*

Závěrečná scéna: Komorná sedí v křesle a píše si do deníčku.

-Komorná: „Milý deníčku. Myslela jsem si, že jsem objevila pravou kamarádku. Ale nemyslím si, že se pravé kamarádky snaží zabít své přítelkyně. To jsem tak špatná? Co je ve mně, že nemohu nikomu věřit? A to jediné, po čem toužím, je mít upřímnou duši, které bych se mohla vypovídat. Chci s ní zpívat, tančit. Chci, aby se o mě starala…“ podívá se do prázdna a potom dopíše a nahlas předčítá: „Pan Kerle se vyjádřil, že by si mě chtěl vzít. Dokonce mi dal moc krásný dar.“ Zvedla řetízek. „Asi mi je souzeno, aby mi zůstal. Neřekla jsem mu o ničem. Ne. Tohle už zašlo moc daleko (zvyšuje hlas). Už nechci jenom někoho poslouchat. Někomu věřit a někomu se oddat. Teď to bude naopak. Podle mého. Tak, jak já řeknu! Je ti to jasné deníčku? Hm? Je ti to jasné?! Kerle!!! (Zakřičí).

Přichází Kerle. „Ano, milá holubičko?“

Komorná k němu přijde a zavěsí se do něj: „Rozhodla jsem se, že si tě vezmu.“

-Kerle: „To je výborná zprá…“

-Komorná (vede ho ze scény a mluví velitelsky): „Nepřerušuj mě a poslouchej. Svatba bude celá v růžovém a chci tam mít spoustu růží a malé andělíčky a rozhodně musíme mít svatbu v (Kerle se při odchodu tváří vyděšeně před tím přívalem slov) „v tom pěkném novém kostele, jak tam zpívají ministranti a když si pospíšíme, stihneme ještě slevu na občerstvení a hostina je skoro nejdůležitější, a když tam přijdou všechny holky z ulice a tví rodiče tak bude myslím…“ a s těmito slovy odchází ze scény, slova pokračují i v zákulisí, až se tiší a tiší do ztracena.

Kerle vykřikne ze zákulisí: „Pane bože, koho jsem si to vzal?“

Konec

Čaj o páté – Pouliční umělkyně

 <zpět>

Comments are closed.