Speciální Deník Zombíka: Ve spárech hladu

V mých dobách bylo všechno takové růžovější. Po ulici se normálně nedovolovalo skřetům, aby si chodili, kam je napadne a kudy je napadne, tekla teplá voda a i ten toaleťák byl nějaký měkčí…

Ahoj. Já jsem Josef a jsem lovec netvorů ve výslužbě. Jestli jste si představili svalnatýho ogara s hárem, pinckem a půl druhýho metru dlouhým kladivem, tak jste mě měli vidět před padesáti lety. Jo, to mi bylo tak akorát, abych jednou rukou proháněl sukně a druhou si pomáhal číst vývěsku s nabídkou práce. Skřetí nora? Žádný problém. Otravuje vás lidožravý obr? Jako by bylo po něm. A rusalky… hehe, některá slova se prostě papíru předávat nemohou.

Některé věci se změnily. Háro mi například slezlo, ale zato mi zůstalo to kladivo. Dřevěný.

Jsem zastáncem tradičního lovu na netvory, odmítám nějaké moderní elektronické serepetičky jako termovize, sken a tak. Hezky postaru, svěcená voda, kolíky, amulety, hlavičky česneku… přemýšlel jsem, když je ta apokalypsa, že si pořídím nějaké obrněné auto. Četl jsem o tom v časopise Traktor, ale tam se o nich vyjadřovali docela negativně a kdo jsem já, abych neposlouchal časopis, který vychází i po vypnutí elektráren. Jenom starej páprda, kterýho hlad vyhnal do ulic, protože svý postapokalyptický zásoby už stihl vyžrat. A navíc mi Patrik napsal zprávu.

Patrik, milánkové, je můj starej kámoš z vojny. Už sice vidí naprostý kulový, to potom, co mu našli zákal na očích – já mu pořád říkal, nechoď k doktorovi. Něco ti najde a budeš mít problém. Ale on ne, že prej na kontrolu. Kdyby tam nešel, tak žádnej zákal určitě nemá. Kde jsem to, hergot! Jo, Patrik. Heh, vidíte, paměť mi ještě slouží, jste si mysleli, že zapomenu, co? Že se tady budu vybavovat o nějakých vzpomínkách z vojny, třeba jak jsme s Patrikem naládovali alergickýho Kubu burákovým máslem a přes sanitku jako jeho doprovázející kolegové dostali opušťák, co? Tak to bych vám sice mohl povídat, ale na to nemáme čas.

Patrik má potíže. Poslal mi dopis holubí poštou, že bude v parku. On Patrik je tvrdá páka, nikdo si na něj hned tak nepřijde. Oba jsme kdysi patřili k lovcům, ale Patrik se oženil a já toho nechal. No nechtěl jsem, ale když jsem zjistil, že musím vystavovat svým klientům účtenky a hlásit každou svou službu (zjišťování informací před popravou, udržování naživu, udržování po smrti…) a stejně tak s truhlařinou (výroba španělských bot, pranýřů na míru, ceny příznivé, bolest jistá), přestalo mě to bavit.

Než se ale se starým přítelem setkám, musím si opatřit nějaké jídlo. A pořídit mu také dárek. Už je to let…

Nákupák bude to pravé. Nejdříve je třeba otevřít pomalu dveře. Rozhlédnout se, jestli tam některý z nepřátel nestojí. Potom tiše jako myška, v mém případě za hlasitého praskání kloubů, proklouznout dovnitř. Skvělé, kdybych neuklouzl, perfektní.

Pojďte za mnou, ukážu vám jeden málo známej trik, jak si opatřit jídlo.

Lidi si myslí, že všechno jídlo z nákupáků zmizelo. Regály vybílený, podlahy prohledaný. Mají pravdu z poloviny. Když totiž otevřeme tyhle vrata, zahneme tudy a tudy, objeví se před námi… lednička personálu! Určitě tu zůstalo nějaké jídlo, a pokud nám něco zevnitř nezavře otevírané dveře, bude i poživatelné. Halelujah, konzerva! Na Jozefa se dneska usmálo štěstí. A pixla oliv… jenomže na obalu píšou, že to mají být broskve, to raději nebudeme riskovat.

V nákupáku se podívám po lžíci, sním si to cestou a Patrikovi koupím jeden z těch parfémů, čím se voní mladí. To, po čem smrdíte jako naložení do louhu. V našem věku oceníme i jemné náznaky.

Och, Frodo, Patrik. Tolik zábavy jsme si užili. Tolik skřetů pozabíjeli. S trolly se střetli, i čaroděje dobili. Hele, támhle kráčí. Po pešince, to se nic nenaučil? V parku se chodí zásadně mezi stromy. Potom se vás ostatní bojí. Zakřičet na něj? By z toho mohl mít smrt. Jde s nabitou kuší, to bych z toho mohl mít smrt i já. Věk ho zmáčkl v pase, kráčí ohnutý jako přivřený nůž, kdyby nebyla tma, zkusil bych se mu připlížit za záda.

„Haló, Patriku?“ Zkusil jsem to a sevřel víc svoje kladivo Přesdržku.

„To seš ty, Josef?“ Veterána to očividně potěšilo. Kdoví, jak dlouho tady bloudil.

„Jo, jsem to já, alespoň mi to naposled tvrdilo zrcadlo.“

„A jak seš to oblečenej, Josef? Vidím jenom fleky, ale nějak se mi to nelíbí.“

„No co, moje kožená zbroj, moje kladivo, nějaké ty osikové kůly, vždyť takhle jsem byl oblečenej vždycky. Kde máš svoje lovecký šaty?“

„Ale to bylo v dračáku, co jsme hráli na vojně, Josefe. Vždyť my jsme žádní lovci nikdy nebyli.“

„Takže mi chceš tvrdit, že všichni ti skřeti, co jsme pobili v Morii, bylo jenom jako, jo? A kdo asi hodil prsten do Mordoru, když ne my, co? A neříkej, že ten byl taky vymyšlenej.“

„Josefe, jde to s tebou z kopce. Tak ti nevím, jestli se nám ta naše akcička povede. Jeden slepej, druhej…“

„Jen to řekni, jen do toho. A jdu pryč.“

„Ale neodcházej, potřebuji tě.“

„A na co?“

Patrikovi se v hlavě rozjela zaprášená ozubená kolečka. Josef je už opravdu hluboko ve své schizofrenii, když věří na skřety. A říct mu, že by chtěl zjistit, jak je na tom jejich platonická společná láska, mohl by si to vyložit po svém. Zkusil s vlky výti. „Zachráníme princeznu?“ Nadhodil opatrně.

„Koho?“ Dostalo se mu odpovědi.

„Vyskočilovou.“

„Cože? Starou Vyskočilovou? Té je už něco přes sedmdesát, ne? Ta se určitě umí zachránit sama. A kdyby ne, tak by drakovi upletla tolik vyšívaných deček, že by se pod jejich vahou nezvedl.“

„Chci ji zachránit.“ Opáčil Patrik, s nohama na pevnější zemi. „Bude to taková moje poslední výprava.“

„Jasně, a potřebuješ oči co?“

„No jo, když mi zůstal jenom mozek…“

„A to je zase co?“

„Že nemáš bejt nabručenej jako švestka. Pojď.“

*

A tak jsem šel. Co taky jinýho, když mi doma nic nezůstalo. Čekal jsem, že na nás dle známého scénáře zaútočí něco přímo hned po rozhovoru, ale nestalo se tak. Možná se poučili.

Patrik mi dal adresu, napsanou roztřesenou rukou na malým lístečku, já ho za to postříkal voňavkou a oba jsme si to zamířili na pátou frfňů. Dle stop tu kdysi přešlo celé skřetí stádo. A za nimi jízda Rohanu. Támhle je vybouranej náklaďák. A támhle taxík. Zastihli je na útěku. Zatracená bezbožná verbeš.

„Ty, Josef? Nemáš něco na chleba? Mám tu kousek kůrky.“

„Na, dej si česnek. To je zdravý. A nemiř na mě s tou kuší.“

*

Stará Vyskočilová, to byla vysoká liga mezi ženskýma. Oblíkala se vybraně nejenom ven, ale i doma. Nikdo ji nikdy neviděl třeba zametat. Nebo utírat prach. Ale to je absurdní, mě také nikdo neviděl koupat se a to hned neznamená, že to nedělám.

Ještě před tou věcí na A měla výstavní vilku hned u nábřeží. Stačilo nám chvíli jít pešky a jednou projít úzkou uličkou. To je zvláštní, apokalypsa, všude skřeti, nebezpečí na každém rohu a stejně jsme v temné uličce potkali zloděje, co nám chtěl ukrást šrajtofle. No, byli jsme na něj hodní, Patrik ho střelil do kolena a já mu lupl kladivem mezi světla, že mu zhaslo.

Jenomže namísto baráku jsme našli čoudící kráter a Vyskočilovou, jak s kanystrem benzínu zírá na zbytky zuhelnatělé postele. Zastavil jsem Patrika v uličce, počkáme, co se z toho vyvrbí. Ale Vyskočilová jenom pokrčila rameny, zamručela pod knírem něco jako „alespoň se pojišťovna prohne“ a skotačila si to pryč. Teda… ta se za ty roky změnila. Možná, že když ji nikdo neviděl utírat prach, tak si všechen prach sedal na ni. Slepené vlasy jí na polovině hlavy vypadaly. Nehty měla dlouhé jako sokolí pařáty. Hadry celé měsíce neprané a nežehlené. Jasně, neteče moc voda, ale přemáchnout v ruce by to mohla. Zkrátka a dobře, s napůl slepým Patrikem by to byl ideální pár.

Najednou ve mně zahořela známka podezření. Otočil jsem se na Patrika. „Že ty si ji chceš vzít?“

Měl dost slušnosti, že se alespoň zatvářil provinile. „Nu což, věk na to oba máme.“

„Ale sakra, měls už jednu ženskou, copak ses nepoučil?“

„Jenomže, Josef, člověk po čase dostane takový ten pocit… znáš to, chlapi to občas cítí, takový hlad jakože, například, že chtějí mít teplé jídlo, nebo zaštupované ponožky. A tak mě napadlo, když Vyskočilová ještě žije…“

„Haló? Kdo je tam?“ Kruci, měl jsem předpokládat, že má ta baba sluch jako ostříž. „To jenom větříček,“ zatrylkoval jsem, ale raději vyšel ven s rukama nad hlavou. Dobře jsem udělal – ženská měla v jedné ruce zakrvácený řeznický hák a v druhé pistoli. Skutečnou pistoli. Tak to v mých očích pěkně klesla. S něčím takovým se na skřety nechodí.

„Cože?“ Vyhrkla. „Josef? A Patrik? Ale já nejsem upravená.“ Otočila se na pětniku a honem si rukou pročesávala vlasy. Tomu jsme říkali Německej hřeben.

„To nevadí. Patrik stejně nic nevidí.“ Zasmál jsem se. „A mě je to jedno.“ Dodal jsem hluboko v podvědomí. Ale jako kdyby mě slyšela, typický zástupce ženské rasy, vybavena nejenom šestým, ale i sedmým smyslem, zamračila se na mne přes rameno a potom usmála. Možná to mělo být něco smyslného, ale koukal jsem do ksichtů skřetů s hezčími posmrtnými úsměvy, než byl ten její.
„Hehe, Patriku? Nechceš si tady s někým promluvit?“

„Ahoj, Adélo.“ Pozdravil poslušně Patrik, najednou netušíc, co s rukama. Zkusil je zastrčit do kapsy, ale v tom mu překážela kuše.  Nakonec to vyřešil tak, že jednou rukou svíral kuši a druhou si neuměle podepřel bradu. „Jak se máš?“

Adéla pohodila hlavou ke spálenému domovu. „Stěhuji se. Ale na tobě se léta moc nepodepsala. I když Josefa jako kdyby přetáhli pěkně sukovitou holí, chuchuchuchu.“

Stiskl jsem pěsti, ale nic neřekl. „Nechcete si vy dvě hrdličky chvilku popovídat o samotě? Zaflirtovat a tak?“ Vidíte, nic jsem neřekl až do téhle chvíle.

Patrik byl nesvůj. „Ale já nemám…“

„Co? Kytku? Na, tady máš kolík.“

„Ne, já nemám…“ poslední slova zašeptal… „ponětí, jak se to dělá.“

Stará Vyskočilová se rozhlédla. Byli jsme na nábřeží, nejhezčí část města. „Pojď Patriku. Podíváme se po nějakém místě, kde by nás nikdo nerušil.“

„To myslíš tady Josefa? Ale vždyť jste byli vždycky jedna ruka.“

„To ano, dědoušku, jenomže to bylo předtím, než mu spadlo to háro, víš?“

„Raději se dívej na svoje, babice.“ Mumlal jsem, ale potichu – stále měla ten hák.

„No co, tak má míň místa k česání a více prostoru k mytí. To už tak bývá. Ale ty, ty ses vůbec nezměnila!“

Oči se jí zúžily. „Jak to myslíš, nezměnila? Cos to řekl?!“ Vykřikla, až se Patrik lekl a stiskl kuši. Ozvalo se zabublání, chvíle chrčení, pomstychtivě jsem se díval až do konce. Takové věci je třeba si vychutnat i když to znamenalo, že jsem se dostal do hledáčku jejího nenávistného pohledu. Patrik byl zmatený. „Co co se to děje?“

„Ále.“ Usmál jsem se vědoucně. „Tak se naštvala, že skočila do vody a odplavala. Tohle holky do větru dělaj. Pojď, najdeme nějakou tavernu, třeba tam trpaslíci nechali nějaký lahvový.“

„Cože? To jenom tak utekla?“

„Měl by sis oprášit svádění, starý brachu. Takhle urážet ženské, to nesmíš, jsou na to dost háklivý.“

„Já nechtěl…“

„To je v pořádku. Žádnej chlap nikdy nechtěl. Pojď, ale tady pozor, je to tu nějaký kluzký.“

<zpět>

Comments are closed.