Speciální deník zombíka V: Akce, bezhlavost

Kdysi to mohlo být skutečně zmrzlinářské auto. Takové, ke kterému se s nadšením sbíhají americké děti z hřišť, a u kterého můžete tu a tam očekávat i nějaký ten kopeček zdarma. Někdy v minulosti. Teď bylo pobité plechem, nebo spíše celou sbírkou plechových součástek, které se našly a které dokázal prorazit hřebík. Nějaký optimista na bok vozu přimaloval velmi vyvinutou ženu lascivně držící kornout se zmrzlinou, ale neuměl moc dobře malovat a tak idol mužů poněkud pošilhával. A v originálním voze určitě neměli připoutaného medvěda a okýnka se neježila hlavněmi.

Ocelové trny na kapotě a kolech musel někdo pečlivě a s láskou denně přebrušovat a žádný zmrzlinář by jistě neměl vzadu na voze připevněnou toitoiku kombinovanou s plamenometem. Bylo nasnadě uvažovat, kde do té zbraně sháněli hořlavý plyn.

„No ták, už se vydělej, medvěde. Jsou za náma!“ Pan Pistáciový se díval přes mířidla do krvelačných tváří zombií. Opodál bučel medvěd a pan Jahodový směřoval vozidlo tak, aby srazil co nejvíce popelnic. Když přejel i mrtvolu, byly to bodíky navíc.

Konečně, tlakoměr zapumpoval a hlaveň vyplivla proud ohně. Zombíci, a zvláště ti, co tady byli dlouho, hořeli jako vích a pan Pistáciový miloval flambování.

„Ten byl poslední, pane Jahodový. Můžete zrychlit.“ Dosud jeli krokem, aby zombíci stíhali jít za hudbou, ale jak vidno, žádný jim v této oblasti nezbyl.

„Tů dudů du dů důdůů.“ Zahrála hudba.

„Okradém vás o prachý,“ zanotoval basem pan Jahodový s červeným nosem a důkladně si přihnul z polní lahve. Ve vzduchu zavoněly meruňky a přidaly se k celé řadě poněkud organičtějších pachů. Potom zařadil a šlápl na pedál, s vozem, připomínajícím z jedné strany zkosenou krabici, to pohnulo jen mírně, ale i to stačilo, aby se jim kolem ubíhající domy neokoukaly.

„Jak jsme na tom, pane P?“ Zařval přes neutichající hudbu dozadu.

„Velmi dobře. Můžete si na účet připsat dalších patnáct. Co že to chtěl pan Žlutý? Ach ano, jedete do centra?“ Zeptal se a vyznačil křídou na velké tabuli dalších patnáct čárek.

„Jistě, že jedu.“

„Dobrá práce. Ale jedete do toho centra?“ Pan Pistáciový znal svého společníka dobře, a tak také věděl, že je dobré po něm chtít přesné odpovědi.

„No, jasně že jo. Jenom tady párkrát zatočím.“ A otočil volant prudce doprava. To pan Pistáciový, jediný chytrý mozek, oprava: jediný mozek týmu, očekával, a pevně se zachytil madla. Na rozdíl od něj to medvěd, přezdívaný Trampolína, nepředvídal a s rachotem se odrazil od jedné stěny. Něco zabručel a pokusil se strhnout si z krku těžký ocelový obojek. Bezúspěšně jako pokaždé.

„Pane Jahodový,“ pronesl jeho společník netrpělivě. „Už zase nezvládáte svůj vztek. Musíte se to naučit kontrolovat.“ Přešel do přední části vozu a rozpřáhl se pěstí o velikosti půllitru. Rána zasáhla řidiče do temene a jeho obličej se podle fyzikálních zákonů zastavil až o volant, na kterém zbyly dva zuby. Pan J zbrunátněl vzteky, a i když vůz stále pokračoval v jízdě, vrhl se na pana Pistáciového a smetl ho k zemi. Vehikl se otřásl a díky zmatku uvnitř, kvůli ranám, nadávkám a kopancům, si nikdo ze zmrzlinářů nevšiml dvou lidí skrývajících se za popelnicemi u chodníku, ani bezhlavého těla ležícího uprostřed silnice. Pneumatika na něj shodou okolností najela přesně mezi ramena a dál pokračovala po bederní páteři.

„A je to v řiti, “ špitl mladý nekromancer a sundal si z hlavy pytel od odpadků. „Co teď s ním?“

Máš recht, pomyslela si hlava, kterou svíraly mladíkovy ruce a pozorovala mizející drtitele i přejeté tělo.

„To je smůla. Jestli to byl fakt poslušnej sluha, mohl být užitečnej,“ pronesla žena s katanou zamyšleně. „Mluvící zombík se jen tak nevidí. Je to škoda.“ Evžen jí v duchu přisvědčil. I když mu ta žena usekla hlavu, začínala se mu líbit čím dál víc.

„Co se dá dělat. Půjdeme?“

„Tak jo.“

„Půjč mi tu hlavu. Schválně, jak daleko ji dokopnu.“

Cože? Evžen byl vyvedený z míry, o to víc, že ji Marius bezmezně poslouchá. Obnažené poprsí rulez. Hlava putovala z rukou do rukou a potom se dívka statečně napřáhla. Pro Evžena by to dopadlo velmi špatně, kdyby se v tu chvíli jeho duch a tělo nespojily v jedno a nezakously se jí do kožené boty. Tuhle příležitost prostě zombík odmítl pustit. Už kvůli té černomodré dívce, která mu kdysi přišila nohu.

O dvě minuty později.

„Říkám ti, pusť ji!“

„Vrrrrr.“

„Neříkals, že to poslouchá?“

„Jo, ale jak jsi mu usekla hlavu, tak se asi něco změnilo.“

„Vrrrrr.“

„Jakto, že ještě vrčí?“

„To proto, že má ještě kus krku a zbyl mu jazyk. Pusť ji.“

„Vrrrrr.“

„Mohla bych mu tu hlavu rozpůlit.“

„Vrrrrrrr!“

„A seš si jistá, že si neusekneš půlku chodidla?“

„Ty mi snad nevěříš?“

„Věřím, věřím.“

„No proto. Ale dívej, pořád reaguje. Třeba jen nechce…“

„Co?“

„Třeba chce žít!“ Marius luskl prsty. „A bez nás teď nepřežije. Je to tak, zelenej? Jestli jo, tak přikývni.“ To je debil.

„Ty jsi kretén. Jak může kývat?“

„Tak dvakrát zavrč.“ Je to naše jediná příležitost. Nezkaz to.

„Vrrrrr.“ Ach jo.

„Ten ti nerozumí. Rozseknu ho.“ Do háje. Stisk zesílil, cítili to oba.

„Vrrrrr.“

„Vidíš, zavrčel dvakrát!“

A zatímco mladý nekromancer a spoře oděná ničitelka zombíků chlácholili zombie hlavu, o kilometr dál se v autě vše vrátilo do starých kolejí. Nos pana Jahodového slabě krvácel a byl ošetřován studenou zmrzlinou, auto jelo poněkud vratce, neboť silnice se při rvačce snížila a pod kopcem odřeli vůz o několik domovních zdí. Na druhou stranu, jak řekl pan Pistáciový, ještě nikdy neměli na kapotě připíchnutou tak hezkou televizi, jako tu, co teď nabrali při průjezdu obývákem.

Oba dva byli velmi schopní kutilové, a i když apokalypsa znamenala omezení spousty zdrojů, dokázali si zatím poradit se vším. Uběhne tak den a televize bude fungovat. Teď zkorigoval směr a vůz zamířil na náměstí.

Obr, tak ho nazývali ti odvážlivci, kteří se k němu přiblížili. A zde se projevil klasický lidský sarkasmus. Obr byl ve skutečnosti metr a čtvrt vysoký, rychlý hořící zombík. Jeho věčný plamen pana Žlutého právě zajímal. Ne, nebyl to vůdce, kdyby nedostal ten děsný kašel, jistě by jel s nimi. Ale Obr… Zatímco ostatní zombíci následovali píseň, tento zamyšleně stál u piedestalu sochy a jeho plápolající oheň olizoval měděné nohy ve chvíli, kdy auto najelo do prvních řad. Rozhodl se.

„Ten šmejd utíká, pane Pistáciový.“

„Rozumím,“ přikývl spolujezdec a přešel do střední části vozu. Cestou si zkontroloval obvaz na ruce, kam ho pan J pokousal. Uchopil rukojeť obstarožního kulometu a stiskl zrezivělou spoušť. A potom začaly padat hlavy.

„Jeďte za ním!“ Bylo slyšet do rachotu a cinkání nábojnic dopadajících na podlahu.

„He he he! Pojď, pečínko, pojď.“ Motor zahučel, auto zatížené těly hladovějících bezdomovců se sunulo dopředu a nahnalo Obra do užší ulice, kde skákal po autech jako ohnivá opička a přinutil pana Jahodového kličkovat.

„Zatracenej skokan. Nemůžete ho sejmout?“

„Už na tom pracuju.“

„Jste pomalej, dali mi na starost hlupáka a ještě želvu.“

„Mně taky,“ zamumlal pan Pistáciový, ignoroval zabublání placatky a vylezl po žebříku ke stropním dvířkům. Vyjeli z náměstí a tedy i z celé hordy zombií, která zde přebývala. A Obr jim stále unikal. To měl změnit raketomet, který si pan Pistáciový hodil na rameno. Obra to mělo za chvilku bolet a taky že bolelo.

Výbuch ho srazil na zeď a tam mu rozdrtil kosti a utrhl obě nohy. Plameny mírně pohasly, ale tvor se snažil odplazit pryč. Kdyby nad tím oba muži přemýšleli, uvědomili by si, že má strach.

„Rychle, než nás doženou!“ Auto zastavilo až u něj a dveře se otevřely. Pan Pistáciový jednal skutečně rychle. Dřív byl tenhle tvor možná jeden z nejnebezpečnějších, ale teď, asi jako starý tygr, neměl proti lovcům šanci.

Brokovnice mu rozstřelila hlavu, ale to nestačilo, Obr byl silný, dalších několik ran mu zabránilo v pohybu a poslední kapkou byla sekera střední velikosti zaseknutá v páteři. Tvor znehybněl a to udělalo oběma radost. Potom jen naložit pomocí azbestových rukavic, dát Trampolíně přes čumák, ať si nespálí hubu, a rozjeli se dál.

„Opravdu vám to stálo za to, pane Pistáciový?“

„Ale co vás nemá, pane Jahodový. Vždyť je to relikvie.“

„Co je to re-likvie?“

„To znamená, že je vzácný. Podívejte se na tu kůži. Určitě jde o ni.“

„Aha. No, kdybych věděl, že neuběhne ani dvě stě metrů, tak bych zpomalil.“

„Kdybych věděl já, že hoří, připravil bych víc zmrzliny. Jedeme zpátky do pevnosti.“ A dveře s obličejem šilhavé krásky se zavřely.

 <zpět>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *