První Viliemova výprava

Projekt a povídka: Diuk

Obálka a ilustrace: Jan ‚Sccion‘ Kordina

Báseň: Daniel Burger

Korekce: Michaela ‚Clarissa‘ Vitoslavská

 

Věnováno Tonymu Alinčovi, za jeho nadšení do Vzdálených                 

 

Jako spisovateli se mi mnohokráte stalo, že jsem si s sebou zapomněl něco k počtení. Nevím proč, asi mi knihy vyskakují z tašek a prchají, aby nebyly přečteny a zachovaly si svá tajemství.

To, co držíte ve svých rukou, vás má zabavit pro takové podobné případy – kdy se vám nechce vrtat v mobilu, čekáte na společnost, šáhnete do tašky a hle, ta zpropadená knížka utekla. Co teď? No, od toho je tu Viliem.

Jedná se o historickou fantasy povídku z universa Muže, který se modlil (avšak tato informace není pro čtenáře klíčová), o střetu lidí schopných ohýbat realitu – takzvaných vědmáků, a členů cechu – organizace lovců a zabijáků, rozhodnutých nedovolit nikomu podivnému či pokřivenému dýchat stejný vzduch.

Na závěrečné straně svazku se nachází jeden ze čtyř fragmentů básně od Daniela Burgera (edit: spolu s dalšími fragmenty je po závěru soutěže kompletní).

S ním se pojí jistá zajímavost. Zbývající tři fragmenty jsou totiž obsaženy v dalších podnicích – jejíž adresy jsem umístil hned pod básní.

Třeba budete mít chuť dozvědět se, jak báseň pokračuje a končí. Anebo vás zaujmou místa a budete mít chuť je navštívit prostě jen tak.

Toto vás do ničeho nenutí. Ale pokud bych Vás mohl s dovolením navnadit, tak pokud složíte všechny čtyři fragmenty a přečtete je obsluze na adrese posledního, čtvrtého fragmentu básně, dostanou první tři nejrychlejší dobrotu zdarma.

Diuk

Viliemovy výpravy

Nemocný les

Stalo se to patnáctého dne po dušičkách, léta páně 1891. Jako každé ráno tohoto období ve východní oblasti Evropy pršelo. Vstali jsme těsně po svítání, sundali naolejovaný plášť z torny a vybalili vlhké jídlo. I přes všechna opatření se voda dostala kamkoliv. Dříve či později nic neušlo promočení. 

Rozdal jsem placky se zelím a vzpomínal na dny v poslední osadě. Zdá se to jako v minulém životě. Od té doby jdeme stále na východ, jdeme, jíme a spíme, bez otázek a bez odpovědí. Pozoruji svého pána a mezitím mu ošetřuji brň olejem. Doba palných zbraní sice nepřeje takové výzbroji, ale on je jiný. Kdysi mi o ní řekl, tím svým jedinečným způsobem, že „nemá chránit proti obyčejným lidem. A sám počítej, že potkáš i věci, které se za ‚obyčejné‘ nedají označit ani vzdáleně.“

Nejdříve jsem netušil, co tím myslí. Ale po měsících v jeho společnosti získávám jiný názor.

Jmenuji se Piter de Naarden. Kněz bojového řádu severního Holandska. Žiji ve světle svého Boha jako poutník, léčitel, moderní křižák a odedávna i osobní překladatel pana Viliema. 

Je to velmi zajímavý muž. Tichý, málo hovorný. Trávící své dny honbou, ale jakou a za čím? Mlčí, dívá se v dál, neučesaný, nemytý. Ano, podmínky poutníků jsou těžké. Málo jídla, jako v dobách před Kolumbem putujeme pěšky, kde jiní zavádějí telefony, my používáme lopuchové listy. 

Viliem vypadá na dvacet let, ale jeho myšlenkové pochody vyznačují věk někoho mnohem staršího. Husté vlasy a bezvousá tvář skrývají brilantní mozek a akademické vědomosti. Málokdy prozradí něco o sobě, občas utrousí zmínku o jakémsi cechu, avšak celé jméno mi nikdy neprozradil. 

Spolupracuji s ním z nařízení opata. Ve špíně a blátě podél nemocného lesa k pohoří Ural. Nějaký druh choroby napadl zdejší lesy, stromy praskají a snadno se lámou pod vahou vlhkosti a deště. Je nebezpečné vcházet do takové přírodní pasti, raději se držíme opodál, připraveni uskočit.

Zvířecí pěšina vedoucí přes blata a rákosová pole nás zavedla na pevnější stezku a odtud započíná mé podivné vyprávění. Přespali jsme na křižovatce, raději pod nebeskou klenbou a převisem skály než pod praskajícím dřevem umírajících stromů. Bez chuti polykáme vlhké jídlo a pozorujeme vysokou trávu, v níž jsme ukrytí jako králíci. A kdoví, co je ukryté s námi.

Viliem maže zbraně olejem, já si nasazuji drátěnou košili a utahuji řemeny. Trval na ní, bezpodmínečně. Neodporuji, má své důvody.

S obavou musím svěřit deníku, že se pánovo zranění zhoršilo. Zbojník, přepadnuvší nás dva dny po dušičkách, Kelty označovaných za Samhain a Galy za Samonios, zasáhl Viliema kulí z pistole do nechráněné paže.

Jak jsem předpokládal, rána se vlivem olova zanítila vypláchl jsem ji odvarem z jitrocele a heřmánku a použil poslední čistý obvaz. Poraženého jsme tehdy prohledali a nechali v hromadě listí. Viliem poté rozkázal zrychlit a posunul nás o pár mil dál.

Viliem vykazuje známky horečky a rána i přes veškerou mou snahu přešla ze stádia tumor do calor. S tím málem, co mám u sebe, nejspíš nedokáži zabránit konečnému stádiu dolor, avšak můj pán nechce léčbu ani vyzkoušet. Odmítá delší přestávky, nutí nás do rychlého bezdechého pochodu a teprve večer, kdy vzplane ohniště a posadíme se v bezpečné vzdálenosti od stromů, přiznává, jak zle mu je. Čelo se mu v plamenech leskne, ramena schyluje do sebe a kymácí se zabalen do dek a kožešin. 

Oslovil mne. Tím svým podivným, osobitým způsobem, dávno mrtvým jazykem. „Brzy mne přemůže spánek, Pitere. Nejsem si úplně jistý, zdali budu k ránu schopen mluvit, nebo budu jen blouznit. Proto tě raději instruuji. Spěcháme, neboť potřebuji protijed. Ten zbojník nebyla žádná náhoda, sledoval mne. Lovil mne a nebude sám. Ale o tom teď nemám v plánu mluvit, ba ani se mi nedostává sil k vyléčení a tvé schopnosti na to nebudou stačit. Pokud se mnou bude do rána zle, opusť mne a vydej se dál osamocen. Musíš někoho najít, nejlépe vědmáka nebo vědmu. Oni by si s tím věděli rady.“

„Ale pane…,“ namítl jsem tehdy v domnění, že mne šálil sluch. „Vědmáka nebo vědmu? Nejsou to ti, proti nimž je směřovaná vaše svatá…“

„Jenom je! Nikoho jiného. Řekni jim, žes našel pocestného a potřebuje ošetřit. V žádném případě se nezmiňuj, že mne doprovázíš. Mluv o mém stavu, o tom, že blouzním ze spaní, že jsem se zmínil o cechu. Víc neříkej a určitě přijdou.“

„A co když vám budou chtít ublížit?“

„Proto také přijdou, ale nenechají mne zemřít rychle, nejdřív mi zahojí zranění. A já budu mít naději.“

*

„Oj pane, tudy bych nešlapal ani za zlatý prase. Cožpak nezvíte, že se odtud už nemusíte vrátit? Nechoďte ke tej starej tvrzi,“ radil knězi zarostlý smolař, aniž by se zbavil svého ulepeného nákladu na zádech.

Setkali se vlastně šťastnou náhodou. Když smolař vyspával opici ve vývratu, Piter o něj zakopl. Olgrin, jak se mu představil podsaditý taškář, se držel jediného názoru na směr jeho putování. A to názoru negativního.

Před zimou už tradičně opouštěl svůj srub a nastěhoval se do vzdálené osady Otoi. A každoročně udělal veliký oblouk kolem zříceniny. „Vela zlej věcí se dějí na tom prokletým místě. Oj, kdysi prej ji Turkové psohlaví deset dnů oblejhali, než se vecpali dovnůdř. Správce umučili, jeho děcka pálili na rožni. A manželku, oj…,“ smolař neměl velkou slovní zásobu, slova plná bázlivosti dával těžko dohromady a prokládal je častým „oj“, což mohl mít na svědomí také bolehlav z kocoviny.

Piter ale neměl na výběr, pokud chtěl dorazit k chalupě vědmy včas. Olgrin se kromě tvrze zmínil i o něčem důležitějším. O místě, kde by se mohla nalézat pomoc. A na naléhání prozradil potulnému knězi všechno, co potřeboval vědět. Jenom kdyby nebylo té prašivé tvrze.

Rozloučili se stisknutím pravice, poutník daroval smolaři trošku jídla a bylin na spaření čaje, za to dostal několik smolných loučí, které vandrovník vyráběl. Piter se dále nezdržoval, věděl, že každým okamžikem se může Viliemovi přitížit.

Už v brzkém ránu měl jasno, že se stav přítele a pána nezlepšuje. Jed kolující v žilách bránil delšímu stání na nohou, natož dlouhému pochodu. Viliem naříkal, naprázdno dávil a převaloval se na loži z dek a listí. Piter byl rozhodnut. Musí ho tu zanechat a spěchat, jen co vysvitne první paprsek slunce, aby viděl na cestu. Nemá mnoho času.

Kolik dnů už byli na území starého Alexandra třetího? Kolik dnů jim chybí k Uralu? Jestliže vědmu nenalezne, třeba proto, že se na zimu také přestěhovala nebo ho rovnou na místě zabije, tak je s Viliemem amen.

Jak smolař radil, nevyhne se průchodu lesem. Nejkratší cesta tedy přináší spoustu rizik. I když si s sebou vzal jen to nejnutnější, výšlap do zalesněného kopce směrem k tvrzi bral mnoho sil. A obchůzkou by si nepomohl. Z jedné strany chránily tvrz neprostupné bažiny, z druhé bludiště skal. A tak stoupal vzhůru pod slzícími korunami ‒ každou chvíli některý ze stromů nebezpečně zavrzal, zasténal jako stařec na poslední cestě, občas přetnulo ticho zapraskání a zhroucení některé z větví na zem. Piter měl strach, nohy mu často klouzaly po tlejícím listí a mokré hlíně. Jakmile se chytil nějakého keře, vytrhl ho i s uhnilými kořeny ven.

Před polednem dorazil k tvrzi. Zdála se opuštěná, studené sluneční paprsky pronikaly skrze zřícené opevnění, propadlé trámoví a vyháněly z křovisek ještě spící noc. Piter těžce dýchal, píchalo ho v boku jako po dlouhém běhu. Chvíli si odpočinul a odvážně, po dragounsku, přelezl do stavení přes zeď. Nechtěl se zdržovat průzkumem, chtěl projít branou na jihovýchodní straně a seběhnout po cestě dolů k pohoří co nejrychleji. Avšak jakmile jeho nohy dopadly na trouchnivějící podlahu stavení, které mohlo být dříve stájí, ale klidně i jídelnou, pocítil nepoznaný neklid. Měl snad smolař pravdu? Skutečně tu přebývá něco starého, zapomenutého a hladového? Aby ho lepra sežrala, drnohryza, zasel mu do srdce pochybnost.

Kdyby tady byl Viliem, ten by si jistě poradil. Rozhlédl by se sveřepě a odhodlaně, otevřel by svou cestovní skříňku a vytáhl přesně takovou zbraň, jaká je na ochranu potřeba. Jenomže tu není a Piter má strach. Světlo jako by sem nedopadalo pod stejným úhlem, jako zvenčí, je zde také hlubší stín a zvuky mu připadají hlasitější. Poutník se snaží zadržet rostoucí hrůzu šklebem. Vždyť studoval dokumenty pojednávající přesně o takovýchto situacích. Tělo se snaží vypořádat s návalem neodůvodněného psychického stresu a připravuje se na možný útok. Avšak vylučované látky a adrenalin způsobují třes, zvýšený tep a oživují každý podezřelý stín, každou neprůhlednou skulinu vybavují párem očí a každému zvuku dávají prioritní význam. Piterovi se udělalo špatně, tasil pro jistotu příliš krátký meč, jindy praktický, ale který mu vzhledem k momentální situaci vůbec nestačil, a plížil se k bráně.

Zajímavé. Všiml si, že zde není naváté žádné listí, přestože podzim je již na sklonku. Ani větvička nebo lísteček. Nerostla zde žádná rostlina a všechny keře obrůstaly tvrz jenom z vnějších stran opevnění.

„Pitere…,“ zaslechl šelestění větru. „Pitere…,“ ohlédl se, avšak nikde nic. Pohrává si s ním fantazie, i když se nedivil, proč toto místo smolař obchází. Strašidelné bylo dost a za zkrácení cesty o hodinu to ani nestálo. Zrychlil, protáhl krok, a než se nadál, propadl se kamennou podlahou do sklepení staré tvrze.

Probudilo ho slunce stojící mu přímo nad hlavou a píchající do očí. Pomalu ho opékalo zaživa, jak tak ležel na kamení, neschopen se pohnout. Bolest v žebrech mu dávala na vědomí, že některé kosti nevydržely pád z výšky na tlustý válec, ještě nedávno podpůrný sloup ze zvětralého kamene, rozpadlého pod vahou stropu na kusy.

Piter si i přes clonu bolesti připomněl, že musí vstát a vyrazit. Toto může mít logickou příčinu a nemusí se hned hrabat v děsivých představách, že za tím stojí nějaké provokující strašidlo. Kam mu odletěl meč? A proč se stmívá? Ach, zase usnul, ta rána do hlavy byla asi větší, než si nejdřív myslel. Musí vstát, musí jít, musí…

„Copak to tu máme. Snad ne malé ubožátko? Chudáček, podíváme se, jestli ještě žije.“ Odporný hlas se přiblížil, kňoural a klapal. Někdo do něj strčil.

„Ach ne, jezulátko zraněné, tys spadlo? Nehezký pád, ptáče ještě nevyrostlo a už by chtělo létat? Místo toho vypadlo z hnízda.“ Mlaskání, očichávání. Škubl sebou. Drápy se mu zaryly do paže.

„Sama tě neunesu, musíš vstát. Pojď se mnou, můj milý, pojď se mnou, prašivý hřebečku, projdeme se k Návi. Pomůžu ti.“ Tiché zachechtání. Nebo se mu to také zdálo? Přišlo mu záhodno být s tou osobou zadobře. A dobré způsoby nic nestojí.

„Děkuji,“ zasténal popraskanými rty.

„Neděkuj, neděkuj, ubohý miláčku,“ kňourala babice.

„Můj přítel je zraněný v lese.“

„Cítím ho. Jste na mém území, drahoušku. Však ani on svému osudu neujde. Dojdu pro něj, jen co nejdříve odnesu tebe. Jaké štěstí jste měli, že jste na mne narazili. Che che. Jaké má babka štěstí.“

„Já nejsem důležitý, ale on…“

„A co potom jsi ty? Nemluv, chudáčku. Potřebuješ sílu. Na, polkni toto, ano, ať dlouho vydržíš. Hodný chlapec, pojď, není to daleko.“

„Není?“

„Ne, je to kousek, vidíš, už jsme skoro tam. Jen trošku z kopce a potom lesem. Stromy ti neublíží, jsi přece se mnou. Pojď, nezastavuj se. Na co koukáš? Nahoru k tvrzi? Tam už nic není, ctihodný panáčku. Jen staré vzpomínky. Pojď tamhle.“

„Tam, jak stojí ten plot z kostí?“

„Ano.“

„Jak je ten dům bez dveří?“

„Ano.“

„Ten dům bez oken?“

„Ano.“

„Kam jsem se to dostal?“

„Ke mně, nevidíš? Říkají mi Jaga.“

„Baba Jaga? Ježibaba?“

„Jenom Jaga, chlapečku. Tak stará zasejc nejsem. Kdopak je ten druhý?“

„Je to poutník jako já. Prý vám mám říct, že je z cechu…“

*

„Co to blemcá, drahoušku, vypadlý ptáčku? Nerozumím mu.“

„Děkuje vám za záchranu. A za polévku.“

„Ráda pomůžu, veselý panáčku. Vidím, že se ti žebra hojí, tak je to správné. Ale ještě si poležíš. Chceš další houni?“

„Ne, děkuji, Jago. Jsem spokojený.“

„Tak se hezky vyspi. Potřebuješ sil. Nebojte se, však si to také pěkně odpracujete. Prý z cechu, já vám dám cech, milí ptáčci.“

*

Piter se probudil a nemohl se hýbat, na prsou cítil strašlivou tíhu, která ho tlačila k zemi. Vzpomněl si na pád ve tvrzi a nemohoucnost. Vylekal se, začal sebou cukat a hekat, ale ten tlak působila jenom tlustá vrstva kožešin, která ho tlačila k pryčně silou muže. Jakmile to zjistil, uklidnil se.

Obával se, že neví, kolik je hodin. Viliem spal pod podobnou vrstvou látek na dosah ke krbu. Piter ani netušil, kolik času uběhlo od toho pádu v tvrzi. Dům neměl ani dveře ani okna, žádnou škvírou nepronikalo světlo. Mohla být klidně noc anebo ráno.

Jaga vařila. Vypadala přesně tak, jak se dočetl v klášterních manuskriptech. Vychrtlá stařena s povislými prsy. S šedivými vlasy pokrytými stříbrem let. S množstvím bradavic a očima jako trnky. Ale bez železných zubů, bez lidských trofejí pověšených na opasku. Namísto nich měla vařečku. A namísto nasládlého pachu smažícího se lidského masa vařila boršč. Místností voněla petržel.

„Probudil ses,“ zaskřehotala a olízla vařečku.

„Představoval jsem si tě vždycky jinak. A určitě ne tak, že zachraňuješ ptáčata v nouzi.“

„Nezachraňuju. Ale jsem už příliš dlouho sama. A po takové době si člověk rád popovídá i se zdí. Občas mi prostě chybí společnost.“

„Určitě ti přitěžujeme. Nejspíš i vyjídáme zimní zásoby,“ usmál se poprvé Piter, potěšen, že se Jaga označila za člověka.

„Taky povídám, že si to odpracujete. Ale neboj se, drahoušku medový. Lidi z cechu nejím. Mají moc tuhé maso.“

„Ale legendy říkají…“

„To má praprapraprababička. Ta se s ničím nepárala, jedla, co mohla, však na to měla výbavu. Když byl hlad, prej spořádala i nohu od stolu. Já toho už moc nesním, mám posledního zuba, avšak ta legenda přetrvává. Ale předem tě varuju, živou vodu tu nehledej, a v hmoždíři mám sádlo, to bych se moc neproletěla.“

„Jsem opravdu rád, že nás nesníš. Jak jsme se sem vlastně dostali? Žádné dveře, žádná okna…“

„Nejen, že jsem měla velmi děsivé předky, ale taky se hodně báli. Víš, doba nepřála takovým, jako jsem já, holoubku. A po Kladivu nás taky moc nezůstalo. Dům samozřejmě dveře má, akorát, že nejsou ve zdi, ale v podlaze. Co koukáš jak tele na vrata? Tamhle u stolu, vidíš? Pod nimi schůdky, klidně se přesvědč, lezls tudy. Inženýre.“

„A kuří nožka?“

„Tak o tom nic nevím. možná jsme vařili dobrou polívku.“ Baba si strčila malíček do ucha a pořádně zakvedlala.

Piter se dál usmíval a vytáhl ruce zpod přikrývky. Oči již na přítmí přivykly. Viděl průduchy v podlaze přivádějící čistý vzduch. Viděl košíky a pasti na zajíce pověšené u stropu. Nepřehlédl ani zrcadlo překryté látkovým závěsem, ani stařičký nábytek sloužící babě v poslední fázi života mezi rozpadem a rozkladem. A také viděl kosti, zvířecí, snad jen zvířecí, na hromadě. Baba měla sice jenom jeden zub, ale aktivně ho používala.

Viliem nevypadal dobře. Píšu to bez úmyslu něco zamlčovat. Zánět postoupil, žíly na ruce mu zrudly a na dotyk pálí. Nadále blouzní a ve světlejších chvilkách, kdy pochopil, co po něm Jaga chce, nedokáže ani ohnout postiženou ruku v lokti. 

Vědma ho nutí pít nějakou pro mne neznámou tinkturu. Maže mu ruku žlutou mastí, zaklíná ho slovy, kouřem a tancem. Pokud používá jinost, necítím ji. Dovolí mi vylézt z pryčny jen abych se vymočil do porcelánu. Žebra je třeba léčit hned, tvrdí baba, jinak budu nadosmrti zkroucený ke straně. Jako kdybych to nevěděl, ale když vidím Viliema trpět a mluvit o nějakém vězení, o bolesti a o chladu, který ho jímá, sám cítím prázdnotu a beznaděj. 

Magický třetí den horečka ustoupila a léčba začala zabírat. Viliem se brzy vzchopil, ale co následovalo, to jsem nejdříve nedokázal pochopit. Babice se nad něj naklonila a řekla:

„Vzhůru a při smyslech, drahý panáčku. To je jenom dobře. Rozumíš mi?“

Viliem, svůj bezvýrazný obličej mladíka obrácený k jejímu, přikývl.

„Výborně, nemocný holoubku. Chci abys věděl, že se ti nedivím. Dorazils sem s úmyslem zabít mne, chápu. Onemocněls a při takovém je ti každá pomoc milá. Požádals svého největšího nepřítele o pomoc na znamení, že se spřátelíte a ty ho potom bez milosti zabiješ, hm? Nebo se v cechu něco změnilo? Jak by řekli místní, ‚oj, to bych se hodně divila‘. Odpověz!“

Její poslední slova měla sílu dopadajícího biče.

Viliem pod jejím upřeným pohledem neuhnul, pouze zavrtěl hlavou. Chtělo se mi křičet, že jsme nepřišli se špatnými úmysly, že jí nechceme ublížit, ale okřikla mne, ať mlčím a seru zelí. Ztichl jsem.

„Pročpak ti nevěřím, mladý mužíku? Proč si pořád říkám, že nepřítel mého nepřítele není můj přítel? Proč se k tobě bojím stát zády? Síly se ti vracejí valem, to cejtím i já, a to mi praprapraprababička dala sotva desetinu svých schopností. Hm? Co mi na to řekneš?“

„…ghoranus libero…“

„Co to blábolí, flanďáku zraněnej?“

„Říká stromy, milostivá Jago.“

„Stromy? Co s vámi maj společnýho stromy?“

Viliem se znovu nadechl k odpovědi. Poslušně jsem překládal, slovo od slova.

„Chcete vyléčit nemocné stromy, chudáci panáčci?“ Podivila se babka a šla přiložit. Kupodivu jí toto vysvětlení nejenomže stačilo, ale výrazně uklidnilo. „Jste nedopadli nejlíp, co? Buďte rádi, že vám žádnej nepadl na hlavu. Jo jo, divná choroba to skolila naše stromové děti. Někdo kafrá, že to přichází s chorobou našeho pána Alexandra Alexandroviče, v jehož stínu všichni žijeme. A že jste to přišli vyšetřit? Vy cizinci? To jste na trošku jiným hřišti a jak by řekla moje bába, pěkně v trablích. Ale Alexandrovičem to není. Ba ne. Mají jinej důvod, proč padají. Ach, jak mi chyběla společnost, nechcete chvilku zůstat?“

„Proč praskají?“ Ptal se Piter, pojídaje boršč a zakusuje chleba.

„Protože se jich dotkla změna, padlej panáčku. Jeden starý vědmák se do nich pustil. Ty bys asi řekl kouzlo.“

„Ale proč?“

„Co já vím, musí mít všechno svůj účel? Víš co, ptáčku pitomej, já jsem na světě už pěkně dlouho a smysl jsem v něm zatím nenašla. Tak proč ho hledat tady?“

„Boží zákon nás učí…“

„Já vím, co učí. Učí hovno. Tady máš vlky na paloucích a divé muže za humny. Ti jsou blízko, zatímco Bůh je daleko předaleko. Helemese, dívej, ten tvůj kamarádíček zasejc usnul.“

„Brzo vás přestaneme obtěžovat.“

„Čím déle zůstanete, tím déle si popovídáme. A zásoby mi obstaráte zpátky, to se nebojte. Nejdřív jsem vás chtěla přinutit ke službičce, chudáček babka by ocenila pomocníčka z cechu, ale že jste mi přišli zachránit stromečky, ech, to mne tak zahřálo u srdce…,“ na okamžik se zastavila, „…kdybych teda nějaký srdce měla, samozřejmě.“

„Můžeš s těmi stromy něco udělat?“

„Je mi líto, to nemůžu. A chtěla bych, jenže nemůžu. Je to směrový, po vašem by se řeklo, že ta změna odněkud pořád vychází. Někomu na jejich zničení pořádně záleží, ale jedno ti potvrdím. Normální to není. A jak přijde zima a ta voda zmrzne, lesy popukaj a padnou jak Napoleonovi vojáčci. Proč to dělá, vážně netuším.“ Lhala, a přitom se usmívala. Teď už to vím. Ale tehdy jsem nevěděl.

„Viliem to ví. On má plán. Proto jsme sem přišli.“

„Ale tobě ho neřekl, co, drahý panáčku? Celý je divný tenhle cech.“

„Cech?“

„Jenom cech, nic víc. Žádné další meno. Loví takové, jako jsme my, víme? Lovci loví lovce. Taky je tu máme, prolejzaj zemi jak červotoči. Katovi poskoci.“

„Viliem takový není.“

„Co ty víš, jaký je, když ti ani neprozradí cíl cesty? Pěkné věci máte s sebou, jen co je pravda. Zbroje a meče a palcáty a pistole, železa a nože. Jdete tlouct uralské špačky? To sotva.“

„Viliem má vznešené cíle.“ Piter se urazil, když Jaga vyprskla smíchem polévku a musela si utřít bradu utěrkou. Další hodinu s ní nemluvil. A přemýšlel.

 Jaga má možná pravdu. Možná mi Viliem neříká všechno, ale to neznamená, že bych mu neměl věřit. Opat mu důvěřuje bezpodmínečně a během cesty mne společník mnohokrát přesvědčil, že je dobrého srdce. Viliem je na útěku, to mi bylo zřejmé z každého opatrného ohlédnutí, z uštvaného pohledu, ale jeho duše je ryzí a čistá a stejně jako on svěřil život mně, já se nebojím svěřit život jemu. 

Když se probudil, proběhla s Jagou dlouhá diskuze. Já figuroval jako prostředník, Viliem se nezapomněl vědmě omluvit za potíže a otázal se na její zdraví. Přesvědčil se, že i já jsem v pořádku a potom se začal vyptávat. Kde jsme, zda už z lesa prchá zvěř. Jestli se v okolí neobjevil někdo stejně cizí jako my, zatímco z nás byla nemohoucí mimina. 

Naštěstí neobjevil. Ale baba Jaga věděla své a za trošku lichotek a pomoc se stahováním ulovené zvěře ledacos prozradila. Samota je nepříjemná jako hemeroidy, a i přes rozdílnost národnosti a názorů, žvatlala někdy i víc, než sama chtěla.

Jakmile dali hlavy dohromady, shodli se, že ohnisko nemoci je asi tři uherské míle na sever. To znamenalo něco přes patnáct mil anglických nebo sedmnáct mil římských. Při hezkém počasí bychom tam dorazili za jeden den, ale s koncem podzimu přišly i výkyvy teplot a ponuré nebeské nálady. A když uhodil první mráz a mně se ozvalo revma, rozhodli jsme se opustit překvapivě přátelskou vědmu a vyrazit. S nově nabytými vědomostmi jsme měli i nový cíl cesty. Bytost, hybrida, kanibala a vůdce banditů známých jako Klepáči. 

Na cestu jsme dostali kyselo, ale nesměli jsme z něj ujíst ani lžičku. A potom si baba pečlivě změřila Viliema a z plotu vyndala kost. Dlouhou, prastarou a lidskou. Přitom se na něj šeredně mračila a povídala.

Baba mávla kostí, uplivla si a zamračila se na nedaleké stromy. Tiše, výhrůžně vrzaly, obklopeny kapkami vody. Stáli před ní navlečení do všech vrstev, co měli, Viliem měl na tlustém řemení připevněnu skříňku, Piter v síti hrnec s kyselem.

„Tohle patřilo mýmu dědovi, ozbrojený panáčku. Sama jsem ji čistila, když odešel na pravdu boží. Až zas budete mít pocit, že vás někdo sleduje a napumpuje vám pajšl olovem, zlomte ji a hoďte za sebe. Neohlížejte se. Pronásledovatelé se ztratí a nenajdou cestu, dokud budete poblíž. Vemte si ji, je úplně suchá. A postarejte se mi o ty stromy. Jinak si vás najdu. Mám své cesty, cheche, to rozhodně mám.“

Vzali si ji, slušně poděkovali a vyrazili. Ani se neohlédli, ne za svraskalou šedovlasou stařenou, vědmou kořenářkou opírající se o plot z bílých kostí. Místo toho se dívali nahoru k nebi. Jak by řekli místní: „oj, zasejc se rozpršelo“.

Chtě nechtě vedla jejich cesta přes les. Čert snad chtěl, aby tím směrem nevedla ani prasečí stopa. Škobrtali o kameny, zesláblí po nemoci, psychicky unavení, avšak připraveni k boji. Klepáči si prý hlídají teritorium kolem zemské stezky směrem na Jekatěrinburg a terorizují osadu Kasňa podél řeky Iseť. Kasňa se stala mezičlánkem, vytyčeným spojovacím kamenem a mezi ním a jimi leželo tolik mokrých, mrznoucích pastí jako stébel na polích. Vešli do jejich stínu dobrovolně jako lišky do želez.

*

Kromě příhody s nevrlým kancem, jehož jsme potkali asi dvě anglické míle po vytyčené trase, nemám důvod vzpomínat na ty nepříjemné chvíle uvnitř dřevěného vězení. Připadalo mi to jako rány boží, údolí smrti, kde každý mrtvý tiše křičí a může ho slyšet jen ten, kdo kolem prochází. Pro ostatní mlčí. Dokonce víc, pro ostatní nic neznamená. Upřímně a s nevalnou chutí se přiznávám, že jsem se tehdy bál i vydělat v kapradí. To praskání a vrzání nás pronásledovalo i poté, co utichlo. A když některý strom nevydržel a pukl, nadskočili jsme leknutím a dlouhou chvíli utíkali, než nás domino padajících kmenů bezpečně minulo a opomnělo.

Obyvatelé Kasňy, známí svou dřevorubeckou pílí a výrobou šatních skříní, neměli proti nájezdníkům velkou šanci. Bez opevnění a pevné ruky tvořila osada jenom několik srubů. Nebezpečí rostlo, hlavně když se muži vydávali na lov a o teplé bydlo se staraly jenom ženy. Co na tom, že to byly mužatky, samý sval a knír, které pod jednou paží unesly prase a pod druhou padlý kmen? Když se vám při západu slunce přiřítí skučící jezdci, mávají sekerami a střílí z pistolí, rubají, koho vidí, a vnikají do otevřených dveří, žena nebo muž, zavírají se okenice, zasouvají závory, zamykají zámky.

Místního pána zabili hned při prvním nájezdu a kvůli ročnímu období, podnebí a umístění osady se o jejich ztrátě nikdo v širším okolí dosud nedozvěděl. Nebo je jim to lhostejné. A blízké okolí neexistuje. Až na pár osamělých srubů zde nikdo není.

V Kasně potkali Piter a Viliem nejdříve ženu. Mohutná, zarostlá, jenom kostkovaná zástěra ji oddělovala od zařazení do skupiny germánských válečnic. Chudák Viliem vylezl z lesa zrovna ve chvíli, kdy praskl jeden z málodobrých. Rachot vyděsil tu hodnou duši před nimi natolik, že namísto přivítání pocestných udeřila překvapeného poutníka vědrem a udělala mu slušný monokl.

Po zmateném setkání dvou kultur nás zavedla do své chýše. Jinak se jí ani říkat nedalo, jenomže jakmile se dozvěděla, že jsme putující pravoslavní kněží, nedala jinak. Dala vařit zelí, nabídla nám nakládačku a štěbetala prostě jako unavená ženská. Kdyby se Jaga narodila s jinou krví, mohla by stát přímo tady, čekat na manžela, z dlouhé chvíle vyřezávat dřeváky, a ničím by se od ní nelišila. 

Nájezdníci zde byli prý naposledy před dvěma dny. Také stála tehdy venku. Jednoho z prvních zabila srpem a schovala se do srubu. Tělo potom strčila do ledárny, aby si ho muži mohli prohlédnout, až se vrátí z lovu. Klepáči se ani nesnažili něco zapálit, z jejího vyprávění vyplynulo, že na sebe chtějí pouze upozornit, vystrašit, nebo snad kontrolovat? Prý tudy jezdí docela často, střílí kolem sebe, ale už míň, nahlas se chechtají a pokřikují. Ji nedostali jenom proto, že stihla zasunout závory. 

Tyhle sruby nejsou jako chaloupky z pohádky. Jsou podobné spíše velikým kmenovým hromadám, polepeným hlínou a se škvírami namísto oken. Do míst jako je toto, přichází civilizace velmi pomalu, slídí kolem a číhá u prahu, dokud se někde nepřivine.

Každý srub byl dle mého názoru vlastně takový malý hrádek. 

Na otázku, zda ví, kde se bandité schovávají, či jestli zná jejich vůdce, nás překvapila odpovědí, že to tady ví každý. Že se nikde neskrývají. Ani my jsme nic neskrývali, tedy překvapení. Všeobecně se ví, kde pobývá banda hrdlořezů, kde popíjí a nocuje? A nikdo s nimi nic nedělá? Tady něco páchne a ryba smrdí od hlavy.

S Viliemem jsme se nechali pohostit, informovat a dovést do ledárny. Prohlédli jsme si mrtvého typický představitel svého druhu, hejsek s kuní čapkou, s vlasem slepeným krví. Rozloučili jsme se. Zima nás může zastihnout kdykoliv, spěcháme. Obešli jsme další sruby, někteří lidé na nás křičeli, ať odejdeme pryč. Jiní si s námi přes dveře promluvili, další stříleli z luku. Ti dobří nás odkázali na několik samot, které přicházejí do kontaktu s bandity nejčastěji. Prý se máme poptat tam, jenomže všechny samoty, jak jsme si potvrdili, byly na zimu opuštěné. Jen se nás chtěli zbavit a možná i doufali, že se přes hustý nemocný les už ani nevrátíme.

Dle nashromážděných informací žijí bandité asi půl dne na východ, směrem do hor. Obsadili větší srub patřící někomu majetnému a mají tak les i zemskou stesku přímo na dlani. Domorodcům nešlo dopočítat, kolik že jich je, snad tucet, snad více. Většina na koních a kde jsou koně, rokovali jsme, tam je zapotřebí i mnoho zásob. 

V zamyšlení jsme se vydali na východ. Přímo ke zdroji.

*

*

Zemské cesty měly jednu výhodu a jednu nevýhodu. Shodou okolností tu samou. Car nařídil vykácet po obou stranách stromy vždy na vzdálenost hodu kamenem, aby se zabránilo přepadávání kupců a pocestných. Jenomže Klepáči si hověli v teple ohniště a jenom klidně sledovali tenkou vymýcenou linku táhnoucí se na jihozápad. Když se zpoza hor vynořil obtěžkaný povoz, nasedli na koně a vyrazili na výlet. Bylo jedno, že jsou cesty chráněné před útoky z lesa, když se nemáte kam schovat, zatímco se na vás žene tucet ječících jezdců. A to se ví, že vůz se vším živobytím, co máte, jen tak neopustíte.

Oba poutníci neměli na výběr a pro zachování anonymity se museli ponořit zase zpátky do lesa. Vybírali si co nejširší rozestupy mezi stromy, přesto zkoprněli leknutím pokaždé, když se v jejich blízkosti ozvalo praskání nemocných kmenů. A vzhledem ke klesající teplotě se praskání ozývalo téměř neustále. Našli palouk s převrženým vozem. Oněměli při pohledu na povražděnou rodinu. Nevnímali rozházené údy. Odmítali si pamatovat výmluvné výrazy a nevidoucí oči. Spěchali a nedívali se. Ne podruhé.

Po této zkušenosti ucítil Piter znovu ten chlad, který ho poprvé přistihl na tvrzi. Tiše nadával smolaři do prašivců a snažil se přijít na jiné myšlenky. Nedokázal to, dokud nedorazili ke skále. Na poslední míli cítili kouř, to je ujistilo, že pokračují správným směrem. A na vrcholu skály byla rozsedlina, takřka celá zabraná srubem z ohoblovaných klád ‒ tak typických pro zdejší kraj.

Pod skálou zanechali většinu brašen, zbytek zvlhlých potravin, deky a náhradní oblečení. Viliem trval na tom, aby vzali nahoru hrnec od Jagy. Otevřel zbrojní skříňku a navzájem se s Piterem nasoukali do drátěných košilí. Přepásali se bojovými opasky a ozbrojili. Piter sekerou, palcátem a dvěma pistolemi, u nichž pochyboval o suchosti jejich prachové náplně, a Viliem mečem a taktéž dvěma pistolemi.

Šplhali nahoru jako dva pavouci, přitisknutí břichy k chladnému kameni, prsty se zachytávajíce kořínků a mrznoucích keřů. Šplhali do výšky, snažíce se nedotýkat kovovými kroužky kamenné stěny. Najednou necítili chlad, ale vzrušení, jako když křepelák chytí stopu.

Opevnění srubu nemělo žádné hlídky, ve dřevníku změněném na stáj frkali koně, z komínu stoupal dým. Všichni byli uvnitř, hřáli si zadky a ani je nenapadlo, že by mohla přijít návštěva.

„Pokud nejsou uvnitř obložení dřevem, nemají v plánu zůstat tu déle, než udeří mrazy. Neměli by si čím zatopit. A cítíš to?“ šeptal Viliem.

„Alkohol?“

„Ano, spousta.“

„Proč jsme vlastně tady? Co mají společného se stromy?“

„Všechno. Tady je epicentrum. Máš stále ten hrnec?“

„Ano.“

„Rozdělej oheň a dej ho hřát.“

„Tady? Před nimi?“

„Raději v zákrytu za skálou, ať tě nevidí.“

„Mám se ptát?“

„Ne.“

*

Viliemův plán byl prostý. Ohřál kyselo. Není nad to nalákat svého soka na klasickou recepturu. Tento hybrid se po něm mohl utlouct. Nejdříve tomu nevěřil, vždyť v tom srubu musely být všemožné pachy, škvařící se sádlo, pálící se dřevo, tabákový kouř… ale když se otevřely dveře a ven vykročil mohutný muž s bílými vlasy, krče nos jako stopařský pes, přesvědčil se. Kyselo působilo, obr tiskl k zemi široký frňák a následoval líbeznou vůni smetany, cibulky a hub.

Zahnul za roh, pozorný, aby neuklouzl po šikmé stěně a nezřítil se dolů. A přesně v té chvíli ho zastihli. Vyřítili se na něj z obou stran, Piter ho chytil za ruku a pákou ji zkroutil za záda. Viliem chytil druhou ruku, pozvedl dýku, ale hromotluk sebou mrskl jako užovka a oba je od sebe odhodil. Piter se zachytil keře, jinak by sklouzl dolů ze skály a kovová košile by mu posloužila jako bytelné sáňky.

Viliem se rychle zvedl, k dobru mu přálo, že se hromotluk nesnažil přivolat své přátele. Místo toho si odhrnul bílé vlasy, procvičil svaly a vycenil zuby.

„Kterýpak jsi, příteli? Myslel jsem, že máme smlouvu.“

Viliem mlčel, stejně by mu obr bez Pitera nerozuměl. Bandita zvedl pěsti podobné kamenným žokům. „Takže takhle to je, ano? O tom si s Afanasem ještě popovídám pěkně z očí do očí. Tak pojď, jen pojď, uvidíme, jak budeš bojovat zmrzlej na preclík.“

Viliem zakroutil hlavou, neposlouchal slova, sledoval jeho ruce. Měnila se jim aura, modrala, prsty pokrývala jinovatka, ze sevřených dlaní unikal kouř. Kdyby mu Piter neskočil na záda, nezaútočil by. Takto mu křesťanský bojovník uštědřil přesnou ránu do ucha, Viliem se vrhl dopředu po jedné paži a kopl protivníka kolenem do podbřišku. Hromotluk bleskově reagoval, kněze nechal knězem, vyhnul se kopu a přesným úderem na hrudník srazil Viliema k zemi. Nebýt zbroje, kterou oba celou dobu vláčeli, nejspíš by ho prorazil skrz. Avšak očarovaná zbroj na změnu zareagovala, chlad pěsti částečně odrazila a částečně vstřebala. Piter překvapenému útočníkovi sevřel bílé vlasy a nakopl ho zezadu do kolene. Viliem se ztěžka zvedl, nůž znovu přiblížil k mohutnému krku… a zastavil.

„Nehýbej se,“ přeložil mu Piter chrčivě. Musel polknout hustou slinu, aby mohl promluvit.

„Jen to zkuste,“ smál se lapka a jeho tělo začínalo celé blednout a modrat. Pomalu vynikalo dosud skryté bílé tetování. „Nedokážete mi nic udělat.“

„Poznávám tě, Velký Starče. A věř mi, že i vím, jak se tě zbavit. Věř mi to. Ale nestojíme o pokračování. Nemáš hlad? A chuť si chvíli popovídat?“ Viliem ustoupil a odsunul nůž. Piter hromotluka pustil a obešel, ruku držel blízko palcátu, druhou u pistole.

„Ty mne znáš, ušáku. Ale já neznám tebe. Koho to sem divočáci přinesli?“
„Jsem Viliem z Věže. Imradon. Po vašem by to znamenalo válečný šaman. Toto je můj přítel Piter de Naarden, kněz holandského bojového řádu. A když jsme se představili, přijmi místo u našeho skromného ohniště.“

Posadili se. Nikoho ve srubu nezajímalo, kam zmizel jejich vůdce. A byl to vůdce, to bylo zřejmé z jeho panovačného jednání, tělesných proporcí a sebevražedné odvahy.

„Šaman a kněz?“ zasmál se, když mu nalili do misky. „Vy nemáte s Afanasem nic společného, že? Špatně jsem se domýšlel.“

„Ale já se domýšlím lépe,“ díval se na něj Viliem se špatně skrývaným pohrdáním. „Afanas je místní hrabě, že ano? Máte spolu úmluvu.“

Velký Stařec se ušklíbl, ale nepřerušoval ho. „Domýšlím se dále, že tu nemáte takový výhled jen kvůli pocestným a loupežím. Že se vlastně o něco takového ani nezajímáte. Ti lidé dole v osadě, nezmínili se, že byste se je pokusili všechny pobít nebo vyhnat. Jenom jste se zbavili náčelníka, to je vše. Pokus o podmanění? Ne. Jenom jste je začali strašit.“

„Ále, skutečně? A kdo vám to řekl?“

„Nikdo. Jen jsem se domýšlel.“

„A jak o mně víte?“

„Od baby Jagy.“

„Ta šereda? Ještě není pod drnem?“

„Nelíbí se jí tvoje činy.“

„Hah, a ty jsi co? Hrdý bohatýr, kráčející od neštěstí k neštěstí? Co je vám do bandy dřevařů? Jste snad z cechu?“

Viliemův obličej ztvrdl, ale odpověděl.

„Víte…,“ pokračoval tiše bandita, zatímco srkal polévku, „…skutečně mě znáte, protože dobrému kyselu nikdy neodolám. Ale pokud si myslíte, že něco zmůžete, tak máte smůlu. Jsem odolný vůči většině známých jedů, a to i když máte šamana. A mám s hrabětem dohodu. Žádný zbojný lid, žádná persekuce, můžeme si dělat, co chceme. Navíc se blíží zima. Daleko se nedostanete. A než bude jaro a roztaje sníh, my budem pryč a koho to zajímá? Vy jste jenom dva a mně stačí hlasitě zavolat. Takže děkuji za oběd, skutečně jsem si pochutnal, a ještě si rád dám, ale pak se budem muset rozloučit. Je to jasné?“

„Je to jasné. A jak říkáš…,“ překládal kněz Viliemovu řeč, „…máš s hrabětem dohodu. Nelíbí se mu, jak zpustlé má sídlo, že? Starou milenku, málo kamínků, za které by si koupil něco do své síně. Jenže většina kamínků je pod zemí a já si myslím, že dostat se k nim bude bez lesa mnohem snazší, že?“

Piter se usmál, také mu to došlo. Připojil se. „Ale který hrabě by rád investoval peníze do svých poddaných, do kácení stromů a zpracovávání dřeva, když by mohl stejně tak dobře, ne-li mnohem lépe a levněji, vydělávat na důlní práci? Inu, politika. A přitom je třeba jenom najmout někoho, kdo se jich zbaví. Zbaví se stromů a zároveň i příživníků. A když to udělá bez pomoci carových úředníků, nebude muset odvádět zbytečné daně navíc? Jak říkáme u nás, trefí dvě vejce jednou ranou.“

Velký Stařec se stále usmíval, klidně, vyrovnaně. Jako vzdálená bouřka. Jako škleb na popraskané masce. Viliem ani Piter dále nepokračovali, nebylo třeba.

„Co chcete?“ Zeptal se žoldák najatý k vyřešení otázky dolů.

„Je mi jedno, co uděláš s těmi lidmi. Dokonce se ani nebudu ptát, proč je jenom zastrašujete, ačkoliv mám svou teorii. Jde mi jen o tu změnu, kterou jsi udělal.“

„O změnu?“

„Ano. Tvé vědmácké schopnosti ti vzít nemohu, a když tě zabiji, nenávratně zmizí. Chci se s tebou domluvit, že mě ji naučíš. Jde mi jen o zachování vědomostí.“

„To je velmi neobvyklé…“

„Doufám, že nejsi překvapený.“

„A potom vypadnete?“

„Ano.“ Piterovi nešla odpověď přes rty. Najednou znovu nechápal. Myslel si, že konají dobro a oni přišli jenom ukrást znalosti? Za takovou cenu mají padnout okolní lesy? Mají odejít lidé? Toto ho v klášteře neučili a teď se dívá na Viliema, po odpovědi mlčí a čeká na své vlastní odpovědi.

Velký Stařec zamlaskal. „Pohostili jste mě tím nejlepším, co jste měli. A jste odvážní, to se musí nechat,“ zamračil se a odložil misku. „Ale proč bych vás něco učil? Něco vám předával? Jste padlí na hlavu? Za co na světě bych měl vykládat tajemství úplně neznámým cizincům?“

„Protože…,“ přeložil Piter šamanovu protáhlou odpověď, „…když nás ji naučíš, dáme ti babu Jagu. A proto jsi přece tady.“

*

Nabídli jim pečínku a posadili k ohni, zatímco Velký Stařec se od něj držel co nejdál. Alkoholu se striktně vyhnuli, i když si všimli, že kdyby předtím vůdce banditů zakřičel o pomoc, nikdo by mu neodpověděl. Všichni byli příliš opilí. Seznámili je s křivými tvářemi, zjizvenými čely a nezapamatovatelnými jmény. Nechali se hodnotit jako psi na výstavě, v horku a kouři, v pachu a ruchu. Museli to strpět, velký bandita je nechtěl učit o změnách venku. A přitom by mu tam bylo určitě příjemněji.

Vědmák potřeboval Pitera k překladu. Snažil se popsat Viliemovi matrici, dle které dokázal měnit realitu. Bylo to úžasné, i když těžko pochopitelné. Velký Stařec měl za úkol zničit stromy v širokém okolí, aby hrabě mohl vyhnat dřevorubce a umožnit tak vyhloubení dolů. Ale na to potřeboval spoustu síly, matrice uvedená do chodu by sesilatele brzo vysála až na kost. Proto se musí zdržovat blízko svých věčně opilých přátel. Jemu nezáleží na lidech v osadě či na samotách, ať si tam jsou, on jen potřebuje udržet drancíře pospolu, na jednom místě, hezky u sebe. A proto s nimi občas vyjíždí strašit. Alkohol nezabaví věčně, oživení je třeba.

Až uhodí opravdová zima, stromy nasosané vodou jako pijavice popukají a padnou na místech, kde celý život stály. Cesta k rudným žílám bude volná. A k novým milenkám. Úkol pro hraběte splněn. Baba Jaga oslabená a u hraběte službička, kterou si vybere. Ano, rudými háky vybere.

A proč jí to dělá? Musí mít vědmák nějaký lidský důvod? Co kdyby to bylo jenom pro zlo samotné? Proto, že chce vidět stromy umírat? Mrznout? A až přijde čas a oheň v srubu uhasne, umrznou i oni, drancíři, s úsměvem na rtech, vyčerpaní a zesláblí, že ani nezvednou láhev k ústům. Dle předpokladu.

Viliem si pečlivě zapisoval matrici na kousek papíru a potom na okraj črtal různé výpočty. Vůdce banditů vyjídal hrnec s kyselem. Šaman přikyvoval, občas se přes Pitera na něco zeptal. Piterovi to nedalo a sám se otázal Velkého Starce:

„Vy jste říkal, že jste vědmák.“

„Ano.“

„Ale Viliem mluvil o tom, že nejste člověk. Že jste bytost.“

„Jsem bytost i vědmák, hybrid, v tom jeho cechu nás nazývají Žolíci. Jedinečná kombinace. Relikt z minulosti.“

„Četl jsem o vás. V klášteře byla spousta knih, ale všechny příběhy byly považovány za mýty. Podle nich neexistujete a já vás teď vidím přímo před očima.“ Kněze fascinoval. Jak často se setkáváte s reliktem, se zjevem? Takto se asi museli cítit členové cechu, když se setkali s něčím podobným poprvé.

Viliem něco zavrčel, Piter ztichl. Bělovlasý si je oba změřil vážným pohledem.

Kněz se zeptal šamana v jeho vlastní mluvě.

„Je to vědmák. Říká, že je vědmák. Ale vy nejste. A takové schopnosti nemáte, že?“

„Ne, nemám.“

„Takže tu změnu nemůžete využít. Jenom vědmáci dokáží použít vědmácké schopnosti.“

„Vyrobím z té matrice amulet. A ten používat umím.“

„A to vy chcete?“

„Co chci, je tuto jedinečnou schopnost zachovat. Je třeba postarat se o minulost, abychom mohli utvářet budoucnost.“

„A co on?“

„Co s ním? On mne nezajímá.“

*

Můj pohled na Viliema se změnil. Jako by někdo zhasl petrolejovou lampu. Nejen, že zmizelo světlo, ale přiblížilo se něco, co předtím stálo v pozadí. Takto jsem se cítil ve Staré tvrzi, prázdnota, do níž se vkrádá chlad. A potom ten chlad získal podobu a vně srubu nás oslovil hlas, který jsem nedoufal, že ještě uslyšíme. Baba Jaga přišla.

Nebo spíš přiletěla. Hrabajíc za sebou koštětem doplula na skálu v hmoždíři a usedla na tenkou vrstvu sněhu.

„Přišla jsem se na vás podívat, drahoušci,“ krákorala s nebezpečným úsměvem. „To víte, abyste nechystali nějaké nekalosti.“

 Ve třech jsme vyběhli ven. Nevím, jak to dokázala, ale vypadala ještě odporněji než předtím. Ale pravda také je, že tehdy nebyla na denním světle.

„Baba Jaga,“ zasmál se bělovlasý mrazivě. „Jaké překvapení.“

„Dědek Mráz,“ usmála se Ježibaba ještě ošklivěji.

„Nemohu říct, že bych tě rád viděl. Asi jako bolení zubů. Ale když už jsi tady, co bys ráda? Pečínka nezbyla, i když ty už ani nemáš čím kousat.“

„I mne z tebe bolí oči. Nebudu tu o moc dýl, jen co si zařídím svý záležitosti. Přijela jsem si pro svůj hrnec. Pošmákl sis?“

„To kyselo bylo od tebe?“ Protáhl hubu obr.

„Jako od maminky, co?“

„Ty hubená vyžle!“ Rozlítil se na ni. „Horší jsem nikdy nejedl. Cos to do toho dala namísto hub? Úhoře? Fuj!“

Baba mávla koštětem a vstala z prkna, které používala jako sedátko na hmoždíři ‒ nejspíš dosud plném sádla. Odfrkla si. „Věděla jsem, že ti dva špičáci jsou na tebe krátcí. O starou bábu se už nikdo nestará, nikdo jí nepomůže. Sliby jsou najednou jak loňskej sníh. Kde nic, tu nic. Na lidi děláš dobrej dojem, i přestože jsi otravný jako osina v zadku. Zlobím se na tebe, Vilieme. A na tebe se taky koukám, vypadlej ptáčku, no netvař se tak. Vyřídím si to s vámi hned, co si to vyřídím s ním.“

Žoldák zafuněl a pozvedl hůl. O ruských vědmácích se vědělo, že si na hole rádi vyřezávají značky a symboly, které jim pomáhají v soustředění. Taková hůl byla vlastně pomocnou knihou pro zaměstnaného. „Jak jsi nás našla?“

„Dala jsem tvým novým přítelíčkům kost. Jako věrní pejsci mě za tebou dovedli.“

Piter netušil, na jaké je straně. Viliem jako vždy mlčel, socha mladého zamračeného muže vytesaná do živé tkáně. Jaga neměla náladu na další vysvětlování. Prostě jenom zvedla koště a namířila ho jako zbraň. „Nemohu ti dovolit, aby sis tu rozšiřoval území. Vrať se hezky za pohoří, kam patříš, zpátky do Ruska. Tyhle stromy jsou moje. Zatlačils mě hodně daleko, ale tady tomu říkám domov. A nemám už v plánu nikam utíkat.“

„Nemůžeš mi v tom zabránit. A nedokážeš mne zabít. Tvá síla je už skoro pryč, zatímco má roste. Přichází zima.“

Piter se podíval na Viliema. V jeho očích byla otázka, ale namísto odpovědi mu Viliem položil vlastní otázku, tak jak to uměl, dávno mrtvým jazykem, kterému rozuměli jenom oni. „Rozhodni se, knězi. Pomůžeš některé straně? Anebo neuděláš nic? To je totiž také volba, jejíž důsledky si poneseš do konce svého života.“

„To budete jen přihlížet?“

„A co budeš dělat ty?“ Usmál se na něj chladně.

„Já už se rozhodl, můj pane. Ještě v opatství.“

*

Žoldák, drancíř, bandita, všechno v jedné osobě, zamával holí, vykřikl strašlivým hlasem a rozeběhl se dopředu. „Nedokážeš mne zabít, ztratilas sílu,“ smál se do nepřirozeného hučení větru. Zrychloval ho.

Jaga se po karbanicku ušklíbla, když vytahovala vítěznou kartu. „Sama nedokážu. Ale najedl ses mýho kysela. Dělanýho mýma rukama. To využít zvládnu. Jsem totiž v tobě.“

Špičkami nehtů uvěznila čistý vzduch jako v kleci. Se zasyčením ho zmáčkla. Tvrdě, neúprosně. Velký Stařec se najednou zastavil na místě a sevřel si břicho. Vítr přestal, Mráz přidušeně zasténal a vykřikl, tentokrát ne hněvem, ale překvapením a bolestí. Baba na něj namířila koště, proklela ho do šestého kolene a změnila realitu ‒ vrbové proutí se kovově zablesklo. Bodla jako kopím oběma rukama a prošpikovala vědmákovi paži i břicho skrz na skrz ‒ ze zad se mu však nevynořily kovové štěpiny, ale normální vrbové klacíky. Začaly ihned rašit a růst, měnit se, zesilovat. Krev vytryskla a pokropila zem. Hodně krve, kterou se rašící strom přikrmil. Bělovlasý sebou zazmítal, zaklonil se a strnul ‒ z doširoka otevřených úst mu rostly větve a hledaly si cestu studeným ovzduším.

„Sice tě nemohu zabít, zmrzlý panáčku, ale zapudím tvé tělo,“ skřehotala. „Budeš si muset najít nové, a víš co? Já tady počkám. A z tohohle starého vyroste alespoň krásná vrba.“

*

„A co vy, sokolíci? Stojíte tu jako boží dopuštění. Nemáte špetku odvahy?“ Ptala se zvědavě, sledujíc nás očima jako trny. Bez špetky soucitu. Přeložil jsem Viliemovu řeč, že jí dlužíme za záchranu života. A i když nás využila, nemůžeme se mstít. Teprve teď je dluh splacen a oni jsou vyrovnáni. To tedy znamenalo, že se přidal na její stranu. A já, já následoval Viliema. I když se mi to pranic nelíbilo. 

„Znám tu matrici, která mění stromy,“ přeložil jsem, když se babice dívala ke srubu. „Když obrátím princip, měla by se změna zvrátit a skončit. Avšak… je třeba zabít zdroje síly. A ti jsou uvnitř, opilí pod obraz.“

„Pokud je to tak…,“ přikývla. A tehdy jsem se vzepjal, nemohl jsem jinak.

„Jak můžete tak snadno mluvit o smrti? Cožpak si nevážíte lidského života? Ano, jsou to lupiči, ale měli by jít před soud, nevynášejte předčasné soudy vy! Cožpak si i zločinci nezaslouží spravedlnost?!“

Rozesmál jsem je. To se stalo. Baba se rozchechtala a i Viliem se šklebil jedním ze svých nejošklivějších úsměvů.

A já tam jen tak stál a pozoroval, jak vybalují z mé torny smolné louče a jednu po druhé zapalují, jak je přikládají k doškové střeše a sledují plameny zakusující se do obydlí. A stál jsem a mlčel, protože před jejich pohledy před tím pohrdáním ze strany Jagy a smířlivým Viliemovým výrazem jsem to nedokázal vydržet, odvrátil jsem se a neudělal nic. Proklínal jsem smolaře a vzpomínal na pověst, která hlásala (teď už vím, že pravdivě), jak smolaři svým darem pocestným ulevují od svého vlastního prokletí. 

I nic je někdy rozhodnutí. Jak řekl Viliem, za každé rozhodnutí se platí. Já za něj zaplatil zlými sny. A zlými vzpomínkami. 

 Piter de Naarden

 

Něco o autorech

Diuk

Narozen v Třebíči roku 1992. Žil na Vysočině, později na Moravě a nyní bydlí v Praze.

Je spisovatel, scénárista a umělec. Rád svá díla píše s velkou dávnou nadsázky, oblíbil si satiru a parodii, ale i do takového horroru se vrhne s radostí. Avšak fantasy mu je nejbližší a hodně se ponořil do svého stěžejního universa žánru městské fantasy, Muže, který se modlil, jenž pravidelně doplňuje a kompletuje s touhou vytvořit veliký, funkční a různobarevný svět.

Jeho portfolio například obsahuje – dvě knihy (Muž, který se modlil, Muži, kteří věřili), podíl na dvou sbírkách (Poslední polibek, Sto horrorů ve sto slovech), dvě divadelní scénky (Budoárové nesváry, Pouliční umělkyně), a je autorem mnoha jiných párů projektů a nápadů.

www.diuk-knihy.com

www.facebook.com/diuk.knihy/

www.facebook.com/analytik01/

 

Jan Kordina

Narozen roku 1988. Realizuje se výtvarně tu i onde. K vidění mimo jiné na facebooku:

www.facebook.com/kordina.ilustrace/

 

Daniel Burger

Roku 1977 narozen v Boskovicích. Žil v Letovicích, Utsjoki, Johanesburgu a Helsinkách. Zaměstnán lovem velryb, ryb, kachen a kanoí. Povahy mírné, spíše nenápadné. Publikoval několik sbírek poezie (Mrtvé listy 2009, Ach! 2011, 31:02 audio, básničky pro děti ve sbírce Pohádky pro kulíšky, Almanach neodekadence 2012 aj.)

V současnosti přežívá v Praze. Za dobrých světelných a klimatických podmínek bývá viděn zejména na Praze 2 někdy i 3, 10 a 8. Slyší na jméno Buri, ale raději se ho nesnažte zadržet, mohl by být ozbrojen.


Love-c

Daniel Burger

*

Nad hlavou hoří zas Velký vůz

řeka jak tmavý asfalt teče

do větví broukám si líný blues

před Tebou člověk neuteče

*

Rok co rok den co den čekám jen

prorůstám žulou a kameny

blues už se změnilo v requiem

přízraky voní dnes kořením

*

Tvé oči v sítnice vpáleny

krásná jak měsíční pochodeň

s lukem a smečkou psů, znavený

nevím, zda jsem lovec či loven

*

Buší, bušíš, buším, do srdce

lovec střílí šípy divoce

se vším co máš nyní rozluč se

kletba mine jen jednou v roce.

 

Comments are closed.