Ukázka z první Viliemovy výpravy

„Oj pane, tudy bych nešlapal ani za zlatý prase. Cožpak nezvíte, že se odtud už nemusíte vrátit? Nechoďte ke tej starej tvrzi,“ radil knězi zarostlý smolař, aniž by se zbavil svého ulepeného nákladu na zádech.

Setkali se vlastně šťastnou náhodou. Když smolař vyspával opici ve vývratu, Piter o něj zakopl. Olgrin, jak se mu představil podsaditý taškář, se držel jediného názoru na směr jeho putování. A to názoru negativního.

Před zimou už tradičně opouštěl svůj srub a nastěhoval se do vzdálené osady Otoi. A každoročně udělal veliký oblouk kolem zříceniny. „Vela zlej věcí se dějí na tom prokletým místě. Oj, kdysi prej ji Turkové psohlaví deset dnů oblejhali, než se vecpali dovnůdř. Správce umučili, jeho děcka pálili na rožni. A manželku, oj…,“ smolař neměl velkou slovní zásobu, slova plná bázlivosti dával těžko dohromady a prokládal je častým „oj“, což mohl mít na svědomí také bolehlav z kocoviny.

Piter ale neměl na výběr, pokud chtěl dorazit k chalupě vědmy včas. Olgrin se kromě tvrze zmínil i o něčem důležitějším. O místě, kde by se mohla nalézat pomoc. A na naléhání prozradil potulnému knězi všechno, co potřeboval vědět. Jenom kdyby nebylo té prašivé tvrze.

Rozloučili se stisknutím pravice, poutník daroval smolaři trošku jídla a bylin na spaření čaje, za to dostal několik smolných loučí, které vandrovník vyráběl. Piter se dále nezdržoval, věděl, že každým okamžikem se může Viliemovi přitížit.

Už v brzkém ránu měl jasno, že se stav přítele a pána nezlepšuje. Jed kolující v žilách bránil delšímu stání na nohou, natož dlouhému pochodu. Viliem naříkal, naprázdno dávil a převaloval se na loži z dek a listí. Piter byl rozhodnut. Musí ho tu zanechat a spěchat, jen co vysvitne první paprsek slunce, aby viděl na cestu. Nemá mnoho času.

Kolik dnů už byli na území starého Alexandra třetího? Kolik dnů jim chybí k Uralu? Jestliže vědmu nenalezne, třeba proto, že se na zimu také přestěhovala nebo ho rovnou na místě zabije, tak je s Viliemem amen.

Jak smolař radil, nevyhne se průchodu lesem. Nejkratší cesta tedy přináší spoustu rizik. I když si s sebou vzal jen to nejnutnější, výšlap do zalesněného kopce směrem k tvrzi bral mnoho sil. A obchůzkou by si nepomohl. Z jedné strany chránily tvrz neprostupné bažiny, z druhé bludiště skal. A tak stoupal vzhůru pod slzícími korunami ‒ každou chvíli některý ze stromů nebezpečně zavrzal, zasténal jako stařec na poslední cestě, občas přetnulo ticho zapraskání a zhroucení některé z větví na zem. Piter měl strach, nohy mu často klouzaly po tlejícím listí a mokré hlíně. Jakmile se chytil nějakého keře, vytrhl ho i s uhnilými kořeny ven.

Před polednem dorazil k tvrzi. Zdála se opuštěná, studené sluneční paprsky pronikaly skrze zřícené opevnění, propadlé trámoví a vyháněly z křovisek ještě spící noc. Piter těžce dýchal, píchalo ho v boku jako po dlouhém běhu. Chvíli si odpočinul a odvážně, po dragounsku, přelezl do stavení přes zeď. Nechtěl se zdržovat průzkumem, chtěl projít branou na jihovýchodní straně a seběhnout po cestě dolů k pohoří co nejrychleji. Avšak jakmile jeho nohy dopadly na trouchnivějící podlahu stavení, které mohlo být dříve stájí, ale klidně i jídelnou, pocítil nepoznaný neklid. Měl snad smolař pravdu? Skutečně tu přebývá něco starého, zapomenutého a hladového? Aby ho lepra sežrala, drnohryza, zasel mu do srdce pochybnost.

Kdyby tady byl Viliem, ten by si jistě poradil. Rozhlédl by se sveřepě a odhodlaně, otevřel by svou cestovní skříňku a vytáhl přesně takovou zbraň, jaká je na ochranu potřeba. Jenomže tu není a Piter má strach. Světlo jako by sem nedopadalo pod stejným úhlem, jako zvenčí, je zde také hlubší stín a zvuky mu připadají hlasitější. Poutník se snaží zadržet rostoucí hrůzu šklebem. Vždyť studoval dokumenty pojednávající přesně o takovýchto situacích. Tělo se snaží vypořádat s návalem neodůvodněného psychického stresu a připravuje se na možný útok. Avšak vylučované látky a adrenalin způsobují třes, zvýšený tep a oživují každý podezřelý stín, každou neprůhlednou skulinu vybavují párem očí a každému zvuku dávají prioritní význam. Piterovi se udělalo špatně, tasil pro jistotu příliš krátký meč, jindy praktický, ale který mu vzhledem k momentální situaci vůbec nestačil, a plížil se k bráně.

Zajímavé. Všiml si, že zde není naváté žádné listí, přestože podzim je již na sklonku. Ani větvička nebo lísteček. Nerostla zde žádná rostlina a všechny keře obrůstaly tvrz jenom z vnějších stran opevnění.

„Pitere…,“ zaslechl šelestění větru. „Pitere…,“ ohlédl se, avšak nikde nic. Pohrává si s ním fantazie, i když se nedivil, proč toto místo smolař obchází. Strašidelné bylo dost a za zkrácení cesty o hodinu to ani nestálo. Zrychlil, protáhl krok, a než se nadál, propadl se kamennou podlahou do sklepení staré tvrze.

Probudilo ho slunce stojící mu přímo nad hlavou a píchající do očí. Pomalu ho opékalo zaživa, jak tak ležel na kamení, neschopen se pohnout. Bolest v žebrech mu dávala na vědomí, že některé kosti nevydržely pád z výšky na tlustý válec, ještě nedávno podpůrný sloup ze zvětralého kamene, rozpadlého pod vahou stropu na kusy.

Piter si i přes clonu bolesti připomněl, že musí vstát a vyrazit. Toto může mít logickou příčinu a nemusí se hned hrabat v děsivých představách, že za tím stojí nějaké provokující strašidlo. Kam mu odletěl meč? A proč se stmívá? Ach, zase usnul, ta rána do hlavy byla asi větší, než si nejdřív myslel. Musí vstát, musí jít, musí…

„Copak to tu máme. Snad ne malé ubožátko? Chudáček, podíváme se, jestli ještě žije.“ Odporný hlas se přiblížil, kňoural a klapal. Někdo do něj strčil.

„Ach ne, jezulátko zraněné, tys spadlo? Nehezký pád, ptáče ještě nevyrostlo a už by chtělo létat? Místo toho vypadlo z hnízda.“ Mlaskání, očichávání. Škubl sebou. Drápy se mu zaryly do paže.

„Sama tě neunesu, musíš vstát. Pojď se mnou, můj milý, pojď se mnou, prašivý hřebečku, projdeme se k Návi. Pomůžu ti.“ Tiché zachechtání. Nebo se mu to také zdálo? Přišlo mu záhodno být s tou osobou zadobře. A dobré způsoby nic nestojí.

„Děkuji,“ zasténal popraskanými rty.

„Neděkuj, neděkuj, ubohý miláčku,“ kňourala babice.

„Můj přítel je zraněný v lese.“

„Cítím ho. Jste na mém území, drahoušku. Však ani on svému osudu neujde. Dojdu pro něj, jen co nejdříve odnesu tebe. Jaké štěstí jste měli, že jste na mne narazili. Che che. Jaké má babka štěstí.“

„Já nejsem důležitý, ale on…“

„A co potom jsi ty? Nemluv, chudáčku. Potřebuješ sílu. Na, polkni toto, ano, ať dlouho vydržíš. Hodný chlapec, pojď, není to daleko.“

„Není?“

„Ne, je to kousek, vidíš, už jsme skoro tam. Jen trošku z kopce a potom lesem. Stromy ti neublíží, jsi přece se mnou. Pojď, nezastavuj se. Na co koukáš? Nahoru k tvrzi? Tam už nic není, ctihodný panáčku. Jen staré vzpomínky. Pojď tamhle.“

„Tam, jak stojí ten plot z kostí?“

„Ano.“

„Jak je ten dům bez dveří?“

„Ano.“

„Ten dům bez oken?“

„Ano.“

„Kam jsem se to dostal?“

„Ke mně, nevidíš? Říkají mi Jaga.“

„Baba Jaga? Ježibaba?“

„Jenom Jaga, chlapečku. Tak stará zasejc nejsem. Kdopak je ten druhý?“

„Je to poutník jako já. Prý vám mám říct, že je z cechu…“

Konec ukázky

<zpět>

Comments are closed.