Kousek bájí za kus žvance

Předmluva: Jako každé dílo vytvořené se záměrem pobavit, je i tento kousek napsaný pro osoby v dobrém rozmaru. Tedy ti, nad jejichž myslí se vznáší chmury, vězte, že odpočinek se sklenkou bílého vína (či jiného vašeho oblíbeného nápoje) vás rychleji přiblíží k okamžiku, kdy si povídku užijete tak, jak byla míněna.

Autor

Kousek bájí za kus žvance

*

Země, na kterou hledíme, má všechny prvky špatně odvedené práce. Tak nejdříve, nikdo ji nechce obývat dobrovolně. Dokonce ani zvířata se netváří příliš nadšeně, že musí svými rypáky vrtat v nehostinné pustině. Je třeba říct narovinu, že Země Nikoho je výstižné označení, vhodné k přitlučení s cedulí na kraj zaniklé stezky.

Jak ji popsat lépe. Najít alespoň jeden dobrý důvod k žití v jinak veskrze nepříjemném prostředí, kde i bahenní komáři dorostli do abnormální velikosti a s trochou štěstí se nepozornému spáči zavrtají do palce odkryté nohy. Kam byli vyhoštěni lupiči a vrazi a kde, pokud někoho potkáte, vám nevytane na mysli teplý sousedský koláč a kus nezávazné konverzace, ale ostří mezi žebry a prošacovaný oděv dřív, než poznamenáte „ale já se vás ptal jenom na cestu.“

Zkrátka a dobře, kdybyste nemuseli, nevydávali byste se tam dobrovolně.

Ach ano, pro všechnu špínu jsme zapomněli na kladnou tvář tohoto místa. Prosíme za prominutí, ale když jsme začali mluvit o špatnostech, vbrzku jsme si vybavili všechny útrapy a strasti jen kratičkého nahlédnutí do tohoto šedivého, bezútěšného území – bohové chraňte před skutečným žitím. Důvod, proč je takové holé nic stále ještě na mapě, namísto toho, aby ho ohradili dokola vysokým plotem, je stejný, jaký uvádí ve svých inzerátech cestovní dostavníky – přijeďte všichni a berte s sebou i rodiny, tady se nikomu daně neplatí.

Toto sem přivádí i Tvrdohlava, postávajícího u zohaveného těla nabodnutého na kůl, se směrovkami přivázanými ke zlomeným pažím. On pozoruje směrovky, my pozorujeme Tvrdohlava.

Příroda mu nadělila široká ramena a bradu, o kterou by se dala roztloukat nebeská přikázání. Také funkční mozek, což bylo vzhledem k jeho proporcím ojedinělé a dokazující, že s hlavními hrdiny může mít osud různé nekalé úmysly. Tvrdohlav se vyznačoval odhodláním lišky a morálkou tchoře, odkud byl už jenom kousek ke lžím a podvodům. Hodil se sem a tak tu i byl.

Ukazatel mu nabízel pouze dvě možnosti (víc končetin tělo ani nemělo). Napravo se mohl vydat cestou Lehkou. Po směru sem tam rostlo kvítí a nelinul se odtud takový pach zkažených vajíček jako zleva, od cesty Těžké, rámované jedovatým býlím, trním a neblahým tušením vlastního konce.

Rozumný člověk by se zamyslel trošku déle, otočil se na pětníku a vrátil by se, odkud přišel. Ale Tvrdohlav, jen co si přeříkal slova dvakrát a nahlas, došel k závěru, že o hrdinech cestujících po lehkých cestách žádní bardi nepějí, že existuje pouze jedna správná odpověď. Se zasupěním přetočil tělo na kůlu o sto osmdesát stupňů a vydal se doprava.

Tvrdohlav věřil, že ho pořád někdo pozoruje.

Tvrdohlav dal hodně na písně bardů.

*

Tato cesta je dlážděná dobrými úmysly nešťastníků. Ve skomírajícím slunci si snažili ospravedlnit svoji volbu tím, že to „mysleli dobře“, a skončili v mokřadech nebo v jiné podobné pasti nepozornosti. Tvrdohlavovi stačilo ujít několik mil, aby přehodnotil svůj dřívější závěr. Jestli chce dojít do osady ještě před setměním, naděje mu stačit nebude. Potřebuje vzít rozum do hrsti a vyhnout se svodům klidné a poněkud monotónní chůze. Nuda mu způsobovala větší potíže než kdejaký lapka. Člověk sejde z cesty, aniž by si všiml, a když si to konečně uvědomí a rozhlédne se, je pro něho obvykle pozdě.

Nyní se podívejme na konec Lehké cesty, vzdálený ještě mnoho kroků od pravidelného dusotu Tvrdohlavových škorní. Protnuvší les končila cesta u zajištěné, vyztužené brány. Jako vše tady, i ona byla odfláknutá, lenochy zpackaná, takže při otevírání dřela jedním křídlem o zem a druhé pravidelně vyskakovalo z pantů. Pán toho místa, kterého místní demokraticky označovali za Pána Díry, se spoléhal hlavně na symboliku takové brány. Zůstaň na místě, říkala. Nejsi vítán, prozrazovala. Nic nechceme.

Pán Díry měl jasný názor na cizince, a proto vždy tvrdil, že zavřené dveře jsou šťastné dveře. „Když jsi za zavřenými dveřmi, nikdy k tobě nedolehnou problémy ostatních. Však my jich máme také dost, že ano.“

No a proto osadu obývali už jenom čtyři lidé.

Stáli seřazeni u hrobu z navršeného kamení, ze zvyku a po pohanském způsobu Ledové Říše. Nikomu se nechtělo kopat a navíc by to bylo nepohodlné, až si pro uleželé maso za tři dny zase přijdou.

Občas se mezi nimi mihnul plamínek pohnutí. „Ve jménu Matky. Neměli bychom něco říct?“ Pomyslel si ten nejvíc nalevo, vychrtlý muž, který s každým souhlasil. „Proč nic neřekne?“ Prolétlo hlavou již odkvetlé ženě a pozorovala Pána Díry. „Zbylo nám nějaké koření?“ Uvažoval třetí člověk, opět muž, pyšnící se slizkým knírem. I Pán Díry myslel na nebožtíka a nakonec, snad pod tíhou myšlenek, promluvil nahlas.

„Uf. A že ho máme konečně z krku, co?“

„Bodejť,“ přidal se první muž, který s každým souhlasil.

„Tíms to zabil,“ zavrtěla hlavou žena a ostentativně odešla.

„Bodejť,“ potvrdil první muž, který s každým souhlasil.

„Dlužil jsem mu dva runáry,“ usmíval se bodře Pán Díry. Naklonil se nad kamenný kopeček a vítězně zaryčel: „A kdo vyhrál teď, co?“

„Měli bychom jít, je trošku frišno,“ snažil se muž s knírem. Nečekal na potvrzení svých slov a vyrazil za ženou do příbytku, v osadě jediného trvale osídleného. Stálo příliš paliva vytopit i další domky a teď, to ani nemělo cenu.

Stojí za zmínku, že tito lidé byli kanibalové. Za zavřenými šťastnými dveřmi se mikrosvět jejich osudů omezil na prostor, který dvakrát přejdete během jedné písničky a to ještě, když si nepamatujete většinu slov. Jídlo se stalo vzácností a přirozený výběr rozdělil osadu na ty, kteří byli proti vzájemnému pojídání („označeni jako veges, to znamená hloupí“, pozn. přeživší) a na ty, kteří zastávali opak (takzvaní machisté, zkráceně macho). Podobně jako ve světě zvířat, vyhráli ti silnější a machisté brzy ovládli území osady. A o dvě generace dále tu máme čtyři poslední příslušníky sedící u skomírajícího ohníčku uvnitř svého osamoceného místečka, nikým nerušeni a ničím nepřekvapováni.

Nezávislý pozorovatel by se možná zmínil o tom, že takto nebo podobně nakonec dopadají všichni vyznavači Lehké cesty.

Nyní se vraťme k našemu hrdinovi. Ušel už slušný kus a neprojevuje známky únavy. Jeho mandlově vykrojené oči se upírají bystře dopředu a čelistní svaly zpracovávají denní příděl cestovních sucharů. Pojídal je všechny naráz, nepovažoval za nutné rozdělovat si jídelníček na více hodin. Však ono si to tělo nějak přebere.

Dorazil k bráně právě včas, aby si vychutnal západ slunce. Ne zrovna významný a díky špinavým mrakům i převážně zakrytý, musíme zmínit, ale byl to západ slunce a tomu se na romantice nedá vzít nic. Tvrdohlav si povzdechl, být to na něm a na jeho nadřízených, dokázali by zdanit i to.

A právě kvůli tomu zde byl. Zabušil na vrata a čekal na odpověď. Alespoň nějaký dveřník by mu mohl otevřít, nebo hlídač. Ale jedinou reakcí byl přerostlý pták, který se vznesl odněkud zpoza osady a posadil se na vrcholek palisády, zvědavý na nového návštěvníka. Tento konkrétní pernatec povýšil schopnost nezúčastněného diváka na mistrovskou úroveň. Ať jste se otočili kamkoliv, nezbavili jste se pocitu studu, jako by vás přistihl při něčem nepříjemném, co se obvykle dělá v soukromí. Pod tíhou nesmiřitelného ptačího pohledu měl Tvrdohlav neodbytné nutkání se bráně omluvit za bušení a pohladit ji po kovaném zámku.

Přesně to také udělal.

A brána vypadla z pantů.

*

Již se nedozvíme, co čekalo poutníky na Tvrdé cestě, ale jisté bylo, že ústila u stejné osady, pouze z jiného směru, a že její začátek (či snad konec) vedl do trnité brany chráněné mravenci.

Tvrdohlava nebylo třeba dlouho pobízet, aby vkročil do osady. Pod drobnohledem hřadujícího okřídleného špinavce si to štrádoval do míst, kde tušil náměstíčko, a pátravým zrakem hledal nástěnku. Vždy nějaká byla – organizační bod v chaosu. Oznámení, tajná hesla milenců, nabídky práce, a nyní, díky hrdinovi, i berní povinnost.

Není větší bolesti, destruktivnějšího inkvizitora, nesmiřitelnějšího démona, než je úředník přibíjející oznámení na zpuchřelé prkno nástěnky.

Text začínal:

*Přečtěte méně gramotným obyvatelům!*

Tímto se dává na vědomí, že země Nikoho, nevlastněna a nebráněna žádným panovníkem,

jest nyní obsazena suverénem a kolonizátorem

Nedalstem Čtvrtým, pravým vládcem Říše Světel,

nyní v exilu.

 

Pro všechny obyvatele této země, od nynějška zvané jako Nové Devatero zemí, je nutné přihlásit se na úředně zvoleném místě při sčítání lidu, prozatím zde _____­_[1].

*

A takto to pokračovalo. Tvrdohlav věřil, že i o tomto činu bardi zapějí své písně a on se stane dalším z hybatelů světa, kteří se zaslouží o důležité změny v životech druhých. A stejně jako jeho bratr Tvrdoboj, i on ve svém přesvědčení setrvá, dokud nezemře, což se Tvrdobojovi bohůmžel stalo.

Pána Díry nemile překvapilo, že cizinec nedbal na symboliku brány a jednoduše vešel dovnitř. Než si ale udělal názor, vsadil na pečlivé pozorování a prozatím mu neznámý nepřipadal nebezpečný. Jakmile se ujistil, že pergamen drží, chvíli jenom nerozhodně postával na místě a okopával kameny, aby nakonec vlezl do jedné z chatrčí, pravděpodobně s úmyslem prospat v ní noc, i když ve skutečnosti se chtěl jenom zbavit všetečného pohledu ptáka.

V hlavním domě osady proběhla rychlá porada. Neznámý vypadal vcelku chutně. Spousta masa, málo tuku, a přestože už se na nich začínaly projevovat příznaky nepříliš pestré stravy, nebyli ochotni ze svého jídelníčku ustoupit.

Vybrali ženu. Koho jiného také nastrčit. Po vzájemné dohodě[2], že ženu po tolika dnech samoty jistě žádný normální člověk neodmítne, navíc vybavenou nasolenými plátky ehm ehm… vepřového, ji poslali ke dveřím a sami se nahrnuli k zadnímu vchodu.

Nepočítali s tím, že Tvrdohlav je hrdina.

Počkal si na příchozí, a zatímco se žena ujišťovala, že jí vycpávky drží na svých místech a na tváři utkvívá nepřesvědčivý výraz roztomilého štěněte, ležela najednou spoutaná v rohu studené chatrče, neschopna více než sledovat, jak se neznámý cpe zbytky jejího strýce.

Je vhodné při takové příležitosti poznamenat do zápisu budoucím generacím, že Tvrdohlav nebyl zlý. Pouze si dokázal rozdělit priority. Suchary ho sice zasytily, ale člověk, který odmítne nabízené jídlo, je mrtvola, která o tom jenom ještě neví. A jako zástupce úřednické ruky zákona prošel výcvikem, proti kterému by byla procházka Těžkou cestou školou Lehkého života.

A daně musí koneckonců platit všichni. Jistě, že si rádcové exilového krále Nedalsta Čtvrtého brzo povšimli, že financovat jeho návrat zpátky na trůn Říše světel by se dalo i z míst, odkud to nikoho jiného ani nenapadne. A tak byla do země Nikoho vyslána celá armáda úředníků s posláním zmapovat její obyvatele a vyždímat z jejich černých duší i ten poslední zbyteček zlata, který si s sebou do vyhnanství vzali.

„Jsem králem chráněný vykonavatel zákona,“ prohlásil Tvrdohlav tak hlasitě, aby ho slyšeli, a s jistotou někoho, kdo přežil výsměchy všech hlupáků, kteří jeho slovy pohrdali.

Tady o tom také neslyšeli.

Nejdřív se za chatrčí ozval nedůvěřivý smích. Potom šeptání a nakonec pyšné naparování: „Tady ti na nějaký zákony zvysoka kašlem. Jsi na území Nikoho. Zde si děláš, co chceš!“

„Již ne,“ usmál se Tvrdohlav sžíravě a víc než kdy jindy teď připomínal svého bojovnějšího bratra. „Jste na území Nového Devatera zemí, a tedy musíte platit daně, za něž vám budou zpřístupněny všechny výdobytky civilizace.“ Slova ale nezapůsobila tak, jak si zprvopočátku myslel.

„Co to plácá?“

„Nějaký kraviny.“

„Bodejť.“

„Nemáme zájem o žádný výdobytky. Si tady žijem po svým.“

„Jo.“

„Bodejť.“

„To máte z toho, že jste pořádně nezajistili bránu. Vidíte, co? Bledule, žiješ?“

Tvrdohlav následující konverzaci nepovažoval za nijak významnou a tedy se o ní bardům nezmínil. Co víme je, že po uplynutí určitého časového úseku seděli Tvrdohlav, Pán Díry a žena jmenovaná jako Bledule u společného ohně, vážně si povídali, zatímco vychrtlý muž, který souhlasil s každým, podléval vydatně se pečícího muže s knírem.

Konverzace byla složená hlavně z otázek. Jak vypadá okolí, zda je zde nějaká infrastruktura, bývalý svrchovaný vládce, jak dosud udržovali vztahy s ostatními vyvrženci, než sem přišel král Nedalsto Čtvrtý, a tak dále.

Starousedlíci nic nevěděli. Pán se sice snažil být nápomocný a tak Tvrdohlavovi prozradil, omámený vůní pečeného masa a vydatným vínem z úředníkových zásob, že je pánem této Díry, ale o okolí nic neví. A potom se rozpovídal o šťastných dveřích.

Bledule naopak vyzvídala od cizince. Nedalo by se říct, že jím byla okouzlena, ale po dlouhé době ve společnosti známých mužů se v ní zapojily ženské okruhy, o nichž si už začínala myslet, že dávno odumřely.

Fascinovaně si podpírala bradu a utápěla se v jeho podmanivých očích. Můžeme směle a beze strachu ze lži prohlásit, že žádný jiný berní úředník, minulý ani budoucí, neměl tolik charismatu jako Tvrdohlav.

Natáčejíc si na prst pramen špinavých vlasů, snažila se v hrdinovi pečlivě vybranými otázkami vzbudit zájem. Ale on stále dokolečka mluvil o datu, o sčítání lidu, o povinnosti všech obyvatel Nového Devatera a nebyl s to pochopit, že tady něco takového nefunguje.

Že tady nikdo téměř netuší, co je za den, natož, jakého data.

Zklamán tím, co se dozvěděl, rozhodl se Tvrdohlav vyrazit dalšího dne na cestu. Po směru putování slunce by se měla dokonce nacházet vesnice, jakási splácanina obývaná tuláky a ničemy, nehodících se do žádné jiné společnosti. Třeba tam bude úspěšnější a navíc by se měl setkat s dalším úředníkem, Podmazalem.

Bledule zírala do zrcadla a přesouvala oharek svíčky z jedné strany na druhou. Přemýšlela, jestli je ještě natolik hezká, aby mělo cenu se o někoho ucházet. Jestli příliš nezraní její ego, když bude odmítnuta. Nakonec ale zvědavost zvítězila nad opatrností (což byla věc, která se obvykle nevyplácela) a ona uléhala do kožešin s přesvědčením, že zítra bude mít Tvrdohlav nového pomocníka.

*

Jakmile slunce vstalo a pachtilo se na vrcholek své dráhy, byl hrdina připraven a jeho společnice, neodbytná i navzdory Tvrdohlavovým narážkám, že na žádné společníky není zvyklý, šťastně opouštěla zatuchlé území osady, kterému takříkajíc vyrostla z nohavic.

Pán Díry bral tuto zradu ve vlastních řadách flegmaticky. Koneckonců, bylo to pořád o jeden hladový krk méně, což bylo výhodné, když se zásoby tak tenčily. Zamával jim zmuchlaným kusem hadru a ještě než jejich záda zmizela za obzorem, měl už bránu vsazenou zpátky do pantů. [3]

*

Tvrdohlav činil zadost svému jménu a neochvějně kráčel k cíli dalšího úseku své cesty, pronásledován hubenou kanibalkou, odhodlanou setrvat u svého neuvědomělého partnera za každou cenu.

Přestože si stanovila takto vysoký cíl (nebo právě proto), nedokázala se svého hrdiny udržet. Nejdříve šel před ní, poté se jejich rozdíl prodloužil a nakonec jí mizel v dálce. To mělo za následek dvě zajímavé okolnosti: První, kdy náš hrdina vstoupil na staré bojiště a podupal několik spících vykradačů hrobů (ale jeho krok byl pevný a tvrdohlavý natolik, že ho nedokázali dohnat a vyčinit mu), a druhou, když přešel přes široký most klenoucí se nad říčkou Mrtva tak rychle, že ho nestihl zastavit zchudlý bludný rytíř žijící pod mostem a vybírající za přechod mýto.

Tak se stalo, že když dávné bojiště přecházela Bledule, okradla ji parta podupaných vykradačů hrobů o celý její skromný majetek a jen tak tak, že tam nevypustila duši. A když se dostala na most, zastavil ji zchudlý bludný rytíř s přesvědčením, že další individuum už zaručeně nenechá projít bez zaplacení.

Přesně netušíme, co se stalo v následujících pěti minutách, ale Bledule byla již tak rozlícená, že když znovu dohnala Tvrdohlava, zírajícího na nový rozcestník, nesla si na rameni tučnou kořist z původního majitele – nohu.

„Kam teď?“ Zeptala se s plnou pusou.

„Jsem zmatený. Doleva píšou *pokud chcete mlčet* a doprava *pokud chcete mluvit*. Jak to mám chápat?“

„Mlčet nezní tak špatně, neřekl bys, odvážný hrdino?“

„Může to také znamenat mlčet až navěky.“

„Ale mluvit mohou být hádanky.“

„Toto je divná země.“

„To jo.“

„Proč ses sem vlastně dostala?“

„Nebudeš tomu věřit, ale jsem tu dobrovolně.“

„Nevěřím. Pojďme doprava, mlčet mohu celý den. Ale chci vědět, co mě donutí povídat.“

*

Stezka byla často kamenitá a neopatrného poutníka by brzy stála přinejmenším odřeniny, ne-li vymknutý kotník. Klikatíc se mezi keři a vzrostlými stromy působila dojmem plazícího se hada. Naší dvojici připadala ze začátku stejná jako kterákoliv jiná. Nedalo se na ni přespat, aniž by si člověk nekoledoval o přejetí vozem. Nedalo se po ní ani normálně chodit kvůli výčnělkům a dírám vymletým neposednou řekou, ramenem Mrtvy, jež již před dávnými časy vyschla a zanechala na cestě pouze otisk vzpomínek na uspěchaný život nikdy nespícího toku. Cesta v Zemi Nikoho. Vlastně, co byste chtěli?

Změna nastala ve chvíli, kdy je oslovila veverka. Jistě, řeknete si, veverka, co za hlouposti to trubadúr vypráví. Ale v tomto příběhu se to skutečně stalo. Ten zrzavý požírač ořechů seděl na stromě (ořešáku, vysoký devět metrů, stár čtyřicet dva let, svobodný, hledá ženu) a dosti zaujatě si je prohlížel. Jak může taková veverka mluvit, říkáte si? Inu, pisklavě. Pískala jako měchýřek, oslovila naše dva dobrodruhy a zeptala se jich, jestli vědí, po jaké cestě to chodí.

Prý se ví.

Na to veverka poznamenala, že určitě nevědí (byla to totiž trošku nafoukaná veverka). Dala svým novým přátelům jasně na vědomí, že bez ní by se ocitli ve velmi svízelné situaci, a kdyby je neoslovila, nejspíš by zemřeli hlady. Tato trasa Nikoho obtáčela vrch s bludným kamenem. A jak ví každé veverčí dítě, bludný kámen mate a pokud se neřídí podle jeho pravidel, zavádí zbloudilce do kruhu.

Jediným skutečným vysvobozením je prý mluvit a realita okolí napomohla tomu, aby evoluce směřovala vývoj fauny k hovořícím zvířatům. Ale kdo by věřil veverce, že?

Tvrdohlav a Bledule zaujali odmítavý postoj k radám nějakého býložravce a vyrazili dál. Uběhly hodiny. Na nebi se prohnalo mnoho nudných, nezajímavých mraků, slunce vykonalo svou tradiční cestu a nakonec zapadlo za obzor na večeři.

Setmělo se a chtě nechtě znovu stanuli před veverkou.

Neodpustila si pobavené zahihňání a znovu jim poradila totéž. Musí mluvit.

Bleduli to přišlo vhod. Chtěla se o svém spojenci něco dozvědět a tak naléhala a naléhala, až se Tvrdohlav vzpříčil jako kozel a přestal mluvit úplně. Úkol vysvobodit je z tohoto prokletí zůstal na ní.

„Ptal ses, jak jsem se tady ocitla. Zajímá tě to ještě?“ Zeptala se rozverně.

„Ani ne,“ zavrčel unaveně.

„Já ti to stejně řeknu.“

A tak začíná náš krátký příběh o ženě, které se přezdívá Bledule.

*

Jako jedna z vyznavaček Matky měla i tato mladá dívka dar. Jenže ho využila ke svému vlastnímu obohacení, za což o tento dar přišla a za trest sama odešla do vyhnanství. Konec.

Musela tento příběh zopakovat dvaadvacetkrát, než se dostali z dosahu bludného kamene, a když byli venku, kategoricky jí bylo nakázáno alespoň dalších několik hodin mlčet.

Veverka se mezitím věnovala svým oříškům a přemýšlela o spánku. Noc pokročila a i ony musí spát. Než se tak stalo, dosedl vedle ní na větev veliký pták. Měl dobré oči, ten pernatec, a nevybíravý jídelníček. Aniž by bral ohled na veverčin komentář ke svému  bezostyšnému pohledu, sežral komentátorku i s oříšky a zahleděl se do dálky za odcházející dvojicí. Bude chvíli trávit a potom opět vyrazí. Ta dvojice ho velmi zajímala.

Před úsvitem dorazil daňový úředník a lidožroutka ke skutečné vesnici, žádné osadě. Ačkoliv tady se to těžko rozlišuje.

Jak se mohlo stát, že skupina hrdlořezů spojila své síly a vybudovala něco tak civilizovaného, jako je vesnice? Vyvrženec není to samé co hlupák. Mnoho z nich si za hranicemi brzy uvědomili, že táhnout za jeden provaz znamená mnohem větší šanci na přežití, než jaké se jim dostane na vlastní pěst. Stvořili si vlastní pravidla s vlastním systémem práva a také ho tak dodržovali. Pro kriminální živly bylo mnohem snadnější udržet si přehled o řádu a čistotě obyvatelstva, než jaký by se kdy podařilo strážníkům v kterémkoliv městě jiné země.

Překvapivě tu měli i mlýn.

A hospodu.

A hlídače brány.

Jakmile se dozvěděl, kdo to k nim do svobodné vesnice přichází, trošku se vzpíral. Hlavně Tvrdohlavově názoru, že bez daně se prostě žít nedá.

Přesvědčil ho až hrdinův pokročilý stupeň vyjednávání, tedy tvrdé pěsti a nesmlouvavost k ústupkům. Jinými slovy, nezačali v navazování přátelství zrovna dobře, ale jako správní chlapi se potom pozvali na pivo.

*

„Jak to tu funguje?“ Ptal se o deset minut později a s krvavým nosem Tvrdohlav, smáčející si hadr ve džbánu se studenou vodou.

„Todlecto je těžký jen tak říct,“ začal zeširoka vyvrženec a masíroval si rameno. Jako zástupce severského národa měl přízvuk šutru a příslovečné čestné jednání, takže když dostal po hubě, neplánoval se za to nijak mstít. „Za chvilku přijde guru.“

„To bude nejlepší.“

„Cizince tu často nevidíme,“ přidal se ke stolu statný muž, přibližně čtyřicetiletý, s tváří proměněnou změtí jizev na divoké cosi rostoucí obvykle v horských průsmycích na vlhkých kamenech. Tvrdohlav se pod tíhou jeho pohledu otřásl. S takovým mužem nebylo radno si zahrávat.

„Vy jste místní guru?“

„Tak nějak,“ přikývl. „Jsem vládcem tohohle vznešenýho místa zvanýho Ohniště. A vy jste?“

„Z Říše Světel.“

„Byl jsem tam. Krásný místo, skutečně. Pamatuji si moc dobře na několik podniků, který jsem navštívil. Slušný jídlo, milí lidé.“

„Ano?“ Tvrdohlav si nedokázal představit, jakou sortu lidí označuje tento valibuk za milé. „Třeba nějaké znám.“

„To sotva,“ utrousil místní guru koutkem úst. „Všechny shodou náhod brzo po mý návštěvě vyhořely. Velká tragédie a toho vína…“

„Ale tady se vám asi žije dobře, ne?“ Zkusila se připojit do konverzace Bledule a pohrávala si přitom se džbánečkem piva. Nesnesla pohled těch jeho očí. Nebyly jako hrdinovy, plné vášně a charakteru (tady vidíme, co dokáže láska), zatímco oči toho divého muže naproti byly chladné, neústupné a vypočítavé. A zelené. Zeleným očím se nedá věřit, říkalo jedno staré přísloví.

„Přidali jsme se k zemi nenásilně. Na rozdíl od ostatních se nesnažíme naše území nijak označovat, vynucovat si, aby se nám přizpůsobilo. My chápem, že jsme tady jenom jako návštěva a že si země nepřeje, abychom na některý místa chodili. Nesnažíme si uzurpovat, co nám nepatří, a přizpůsobujeme se.“

Tomu se skoro nedalo věřit z úst magora se šíleným pohledem dobyvatele, jakých se v této oblasti musely nalézat stovky.

„Jestli chcete, provedu vás tady,“ usmál se zabiják na hrdiny medově. Bylo nadmíru jasné, že výběru je zde pomálu a Tvrdohlav neměl chuť rvát se po tak krátké době podruhé.

*

„Hospodu jste už viděli. Vaříme si vlastní pivo, ale Skus, náš hospodský, byl dřív sudař a pivo viděl vždycky jenom hotový. Máme tedy co dohánět.“

„…,“ zněla odpověď.

„Zde máme mlýn,“ ukázal průvodce masitou paží na vysokou kamennou budovu s plochou střechou, ve které to dunělo. Přesněji řečeno to dunělo za ní. Obešli ji a před očima se jim objevily dvě veliké černé rakve položené na dřevěné hranici. Z každé rakve vedla do mlýna jedna široká tyč a mizela v její stěně. Tyče se otáčely a z rakví se ozývaly podivné pravidelné zvuky, jako když se rvou dva chlapi v sudu.

„Co to je?“ Nedalo to Bleduli.

„To je náš mlýnskej pohon. Řeka tu nemá dostatečně silnej proud a vítr fouká, jenom když se mu chce, to by nám mouku nenamlelo. Ale potom jsme přišli s řešením, který nám všechny problémy vyřešilo.“

„Mrtvoly?“

„Ne,“ Usmál se zabiják sžíravě. „Zneuznaní umělci. Obracejí se v hrobech.“

Obešli místní hřbitov, na kterém si vydělával na živobytí starý, posešívaný hrobník, minuli prostou farmu a navrátili se do hospody. V Tvrdohlavově hlavě cvakalo počítadlo. Viděl tu více než osm nelegálních, nikým nekontrolovaných činností, a to ani nemluvil o tom, že nenašel žádnou stopu po Podmazalovi. Úředník měl být na místě o dva dny dříve než Tvrdohlav sám a nedostatek jeho přítomnosti probouzel minimálně podezření.

Co se mu mohlo stát?

A co se stalo s plakátem o sčítání lidu?

*

Byli unavení a hladoví. Dali si tedy do nosu a potom se ubytovali v jednom ze dvou návštěvních pokojů (druhý byl prý obsazený). Civilizace jako vymalovaná, kromě postelí se mohli těšit i zhýralostmi jako byly stůl, židle a skříň – vlastní kostlivec do každé rodiny.

„Co si o tom myslíš?“ Ptala se Bledule natažená na posteli jako na skřipci.

„Víš vůbec, proč jsem tady?“

„No jasně. Vždyť jsi nám to povídal. Chceš nám pomoci s civilizací. Ale tady už přece je, takže hotovo. Zas jednou kus dobře odvedený práce.“

„Něco tady smrdí.“

„To jak jsme si sundali boty. Není tu moc dobrý větrání.“

„Mluvím o tomto místě.“

„Co se ti nezdá? Je to tu jako sen,“ řekla žena, která strávila většinu svého životu v Díře. Hrdina se na ni podíval úkosem a tvrdohlavě si stál na svém.

„Musíme být opatrní.“

*

Říše Světel měla jednu zásadu. Když nebyl zloděj chycen, nebyl ani potrestán. Ne snad kvůli zkostnatělému zákonu, povzbuzujícímu příslušníky kapsářského povolání k lepším výkonům, ale naopak nutil strážné udržovat se ve střehu.

Tvrdohlav byl vychován ve stejném přesvědčení. Fungovalo to výborně. Věděl přesně, co se stane, ať už byl na jedné nebo na druhé straně zákona. A teď nadešel čas, aby si vybalil tmavý plášť, navlékl rukavice a nabrousil nůž, počkal si do další noci a vykradl se do vesnice. Na mysli mu tanula jediná myšlenka: Tohle je čin hodný písně bardů.

Začal u nástěnky a hledal stopy po Podmazalovi. Ten chlupatý slizoun ze Středohor si mazal svaly kočičím tukem, takže pokud tu byl, zaručeně po sobě něco zanechal.

Mastný otisk! Tvrdohlav ho našel spíš náhodou, přejížděl obnaženými prsty po dřevě a hleďme, tady byl. Stejně tak zde zůstal i hřebík s kouskem pergamenu. Nebyl dost velký, aby zachytil nějaké písmo, ale dal se zařadit do rozšiřujícího se seznamu důkazů o Podmazalově přítomnosti. A potom tu byly i ty dvě hluboké rýhy v zemi, jako by tudy někdo tahal něco těžkého. Pravda se nadala zakrýt. Stačilo jí jenom trošku vypomoci.

„Našel jsi něco?“ Vyzvídala Bledule ze tmy. Přikradla se k němu jako duch. Tvrdohlav jako správný hrdina nedal najevo strach, i když uvnitř ječel zděšením.

„Byl tady. Otázka je, kam ho odtáhli. Pojď.“ Plížil se po stopách Podmazalových podrážek. „Nikdo nebude beztrestně vraždit daňové úředníky.“

*

Stopy končily u hospody. To si mohli celou tu snahu odpustit, jenom se stačilo pořádně podívat ze vchodových dveří.

A jak to bylo dál? Ještě nekončíme, i když jsme u důležitého mezníku našeho příběhu. Tvrdohlav to tušil, byl si vědom toho, že když si někdo neváží králova posla, mohlo by to věci značně komplikovat. A Podmazal, ten patřil mezi tvrdé hochy. Ještě na škole ho viděli, jak si to rozdává na pěsti s medvědicí a i přes strašlivá zranění přežil. Že by tady narazil na někoho, kdo byl silnější než on? Nebo snad rychlejší? Než pokročí dál, musí hrdina poznat, co se tady stalo.

Vrátili se do pokoje. Tedy na chodbu. Právě to Tvrdohlavovi docvaklo. Cizince tu často nevídají. Jediný volný pokoj, druhý je obsazený. Kým asi?

Vyháčkoval zámek paklíčem a vstoupil s Bledulí do zešeřelé místnosti. Chlad a prodloužené stíny v něm vyvolávaly pocit, že tam není sám. A také, že ne. Objevil Podmazala.

Chudák ležel na posteli jak široký tak dlouhý s hrdlem zacpaným nějakým špinavým hadrem. Bez duše spočíval v kaluži zaschlé krve z mnoha bodných ran, snad od dýk nebo trnů. Nedostali ho větší silou nebo rychlostí, dostali ho početní převahou.

Ten už nikomu nic neřekne.

„Říkal jsem, že tu cizince často nevídáme,“ prohlásil zjizvený guru z chodby a podstrčil nic netušící Bleduli nůž pod krk. „Pojď se mnou nahoru a v klidu prosím. Nechme mrtvé odpočívat.“

Chtě nechtě musel Tvrdohlav pána vesnice následovat. Ještě nebyl vhodný čas bojovat.

Nahoře v hospodě bylo ticho. Všichni hosté buď odešli, anebo vyspávali na lavicích. Chvíle pro pěkně čistý mord, který by ráno nikdo neřešil.

„Věděl jsem, že nás okolní země nenechají na pokoji. Jen, co jsme začali budovat jakéstakés místo, kde se dá dobře bydlet, věděl jsem, že někdo přijde, aby nám do toho kecal. Vy byste byli nejradši, kdybychom žili v horách a olizovali kameny, co? Ale to se mýlíte, my chceme žít, ale podle našich zákonů.“

„Já jsem…,“ začala Bledule.

„Přece se nějak…,“ zkusil to Tvrdohlav.

„Ticho!“ Okřikl je zjizvenec a pohodil si nožem. Tvrdohlav věděl, že útěk ke dveřím by mu zabral alespoň dvě vteřiny, nehledě na to, že by musel ty dveře otevřít. Za tu dobu by měl nůž v zádech třikrát. Musel vyjednávat, protože svoji zbraň nedokázal bez povšimnutí vytáhnout.

Země Nikoho je a zůstane nikoho. Bude pouze svá. O to se postarám. Vašeho předchůdce zabilo čmuchání, strkal nos, kam neměl. A někdo mu ho přiskřípl. Na rovinu říkám, že nevím kdo, ale je mi to jedno. Nikomu nechybí, chtěl tu prosazovat zákony a vybírat daně ve jménu, o kterém jsme nikdy neslyšeli. Ne, tak to tady nefunguje. Udělal pro nás něco? Pomáhal nám dlouhodobě anebo jenom, když sám něco chce? Vy lidé té vaší civilizace jste myšlenky vládnutí pochopili úplně špatně. Ale tady, kde panují přirozené zákony a i ten nejposlednější zloděj a divoch z hor, pokud chce žít mezi námi, musí mít jakoustakous, i když pokřivenou, čest, protože jinak ví, že ho tu bez milosti zabijeme. Vidím ti na očích, žes pochopil. Nikdy tuto zemi nedokážete porazit a zasadil jsem se o to, aby všichni tobě podobní, pane Tvrdohlave, poznali znamení civilizace na vlastní kůži. Nezapomeň, že jedním ze znaků moderní společnosti je i mučení.“

Tvrdohlav mlčel. Mlčel dlouho. Situace byla neúnosná, považovali ho za cizince, kterému se nedá věřit. Který s nimi nemá nic společného. Cizinců je třeba se zbavit, takové bylo jejich myšlení, jejich pokřivená etika, kdy si mohou vzájemně důvěřovat jenom ti, kteří mají něco společného. Vraždy, loupeže, násilí. Nu dobrá.

Uchopil rukojeť své dýky, a když už se zjizvený připravoval k vrhu, vrazil ji až po zápěstí do obnaženého boku Bledule. Vykřikla, zazmítala se v křeči, vrazil do ní nůž ještě dvakrát, než spadla na zem, držíc si břicho. Tvrdohlav to nedělal rád, ale uměl si určit priority. Zvědavě se podíval na pána, soudce a kata této vesnice, které ztělesňoval zjizvený guru.

„Daně chtěla vybírat ona. Já byl pouze její doprovod. Sluha, co vykonával příkazy,“ lhal, jako když tiskne Tvrdohlav a otíral si nůž do rukávu. „Doprovázel jsem ji z Říše Světel, ale já proti neplacení daní vlastně nic nemám. Ve skutečnosti si také myslím, že je to lepší bez nich…“ A vykrucoval se a vykrucoval, až mu zjizvenec uvěřil. Slovům vraha se mezi vrahy dá věřit [4].

„Pojď,“ usmál se zjizvenec otcovsky. „Jestli se chceš podívat, ukážeme ti, co jsme udělali s dalšími úředníky.“

*

Ještě téhož dne vyrazil Tvrdohlav s novými potravinami a zkušenostmi na zpáteční cestu do Říše Světel, ohlásit svému nadřízenému neúspěšný pokus o zdanění Země Nikoho. Jak mu bylo jasně naznačeno, Země Nikoho, tahle líná, šedivá, hnusná a jedovatá krajina je a zůstane jenom svá.

Na cestě ho doprovázel podivný pták, pod jehož zrakem se Tvrdohlav studem nemohl podívat ani do zrcadla.

Povídá se, že Tvrdohlav na hranici Říše Světel nikdy nedorazil, přesto se jeho příběh k bardům nějakým způsobem dostal, ozdoben jedním jediným ptačím pírkem.

*

Bard dobrnkal na svůj nástroj a vzhlédl k divákům. Jako každý umělec, i on v jejich očích hledal emoce a domýšlel si jejich význam. Hospoda, ve které se nacházel, měla k lepším podnikům daleko, patřila spíše k těm špeluňkám se špinavou podlahou a pomalou obsluhou. Ale měli tu plno a i umělci musí žít z něčeho jiného, než jen z plodů své múzy.

„Není ten konec nějaký useknutý?“ Nadhodil jeden z posluchačů.

„Jo a to s těmi kanibaly jsi jako posral, tos měl vymyslet jinak,“ ukázal se jako zdatný bájepravec jiný.

„Proč tam máš tak málo žen?“

„A co ta Bledule? To bylo od tebe hnusný jako…“

„Čekala jsem od toho něco jiného.“

„Mohls to udělat delší.“

„A zajímavější.“

Bard se na všechny strany usmíval a v duchu si říkal to, co všichni umělci. Taky jste mohli jenom přikyvovat, pochválit a držet hubu. Nakonec zakrákal vyprahlým hlasem: „To je umění, vážená společnosti. Umění si nevybírá a bard nevymýšlí příběhy, to příběhy přicházejí k bardovi. Najdou se jistě tací, kteří chtěli dostat jiné zboží, ale kdybychom dostali všechno, co chceme, jaký by byl svět? No? Odpovězte si na tuto otázku a mezitím, pane hostinský, dostanu tu slíbenou polívku? Už mi dost kručí v žaludku.“

[1] doplnit jméno místa, kde se příslušný úředník nalézá.

[2]Vyhrála by žena, ale Pán Díry dal hlasovat jako první a vychrtlý muž s ním také jako s prvním souhlasil. A potom to bylo jenom o suverenitě.

[3] Musíme pro celistvost příběhu prozradit, že to s ním nedopadlo zrovna nejlépe. Ve společnosti muže, který s ním ve všem souhlasil, ztratil jeho smysl pro rozhodování podstatnou část ze své bývalé ostrosti. Jeho kumpán ho podpořil při ochutnání i něčeho jiného než masa, konkrétně nádherně zabarvené houby rostoucí za starou stájí, což zkrátilo jeho další panování na necelé tři hodiny. V křečích proklel toho zrádce, aby už nikdy s nikým nedokázal souhlasit, a obdaroval ho kopancem do zadnice tak mocným, že zmíněný nešťastník přelétl oplocení osady a skutálel se po úbočí do houští. Jeho další osud nám není znám.

[4] I když někdy je to jako mezi rybáři, jak velikou rybu ulovili.

<zpět>

Comments are closed.