Dřevěná sesle III – Falešný rytíř

Chráněn čtvercovou formací píkami ven, za hradbou z unavených lidských těl, z kuší a luků svíraných nejistou rukou, stojím tam já, plechový rytíř se standartou. Ochraptěn křičím rozkazy do uší svých věrných. Chrčím a šlapu po mrtvých ve snaze dostat se k velícímu. „Musíme se přeskupit!“ volám do hučícího přílivu, který se na nás žene s puncem těžkých bijáků a skřípotem válečné mašinérie. Nikdo mne neslyší, zvedají štíty, mačkají se spouštěcí páky. Nepřátelé zakolísali, rozpadli se na jednotlivce a tříští se o nás, nabodávaje se na plot z ocelových trnů a dřevěných ratišť. Tahle doba je nejistá, všude křik a kouř jako šeredná obluda zakryl oblohu, už tak zvlášť šedivou, snad i slunce se kabonilo nad tím masakrem a bídou.

Velitel se na mne podíval šíleným pohledem, ukázal prstem se špinavým nehtem kamsi přes hlavy ven. „Tam k té hromadě těl!“ rozhodl v návalu odvahy. „Odtud se k nám nedostanou!“

„Je to do kopce a navíc bahnem!“ překřikuji trubače, „chlapi jsou unavení!“

„Ámen,“ odpověděl šílený velitel.

Pokusila se na nás najet jízda – železní jezdci Železného lorda, s vysokými chocholy a hrdými koňmi. Odpověděli jsme jak jinak než salvou – pokropili je hromadou šípů, kulí a vržených oštěpů. Stočili zvířata v tupém úhlu a ukousli nám kus formace. Zadupali kopyty obránce do země, změnili je na krvavou břečku a vyhřezlé hnáty už vůbec nepřipomínající statečné muže. Jen roztrhaná kůže a jako rozteklý sýr potrhané šlachy. Dupot se přehnal a slil do otřesů bitevního pole. Někdo blízko mává vlajkou, jiný prosí o uklidnění matkou. V hroudě krve u mých nohou vězí nějaké bílé kousky, kde při bližším pohledu rozeznávám cenící se zoubky.

Velitel si vtírá tuk do dlouhých vlasů a rozdává rozkazy dvěma dalším rytířům. Chce být krásný i na jevišti utrpení? Oslovuji věrné, ať se připraví na přesun. „Zůstaňte ve formaci!“ obcházím kolem lidské pevnosti. „Zůstaňte ve formaci!“ jednomu z vojáků padá helma do krvavé kaluže, která se mu pomalu šíří pod nohama. Jde k zemi. Slyším pláč i nadávky. Hromotluk s hranatou čelistí pozvedá hvězdici na strhávání jezdců. Mění bok jednoho z nepřátel v rozteklou fašírku. Ohlížím se za šílencem. V každé ruce s mečem jde čelem k hromadě. Hezky upravený a svý, s planoucím zrakem maniaka.

Hřmí.

Někdo tesklivě kvílí.

Který bůh se na toto dívá ke svému pobavení?

Hřmí, ale neprší. Neblýská se na nebi, ale na míhajících se čepelích. Formace postupuje do kopce. Odráží smělé výpady a já kráčím se svými a držím standartu jako heroj. Míříme k hromadám a k nám se vrací železní jezdci. Smrt je dobrý důvod, proč začít žít. Ukazuji na ně, mávám standartou jižním směrem a tentokrát mne věrní slyší. Všichni mne vidí. Formace se plynule mění jako naolejované soukolí. Vybíhá do špičky, střelci se staví do třetí řady, první jdou vepředu kopiníci. A zatímco jezdci s třesknutím najíždí na ostnatého ježka, o několik metrů či snad několik mil na jih, na tom nyní vůbec nezáleželo, bubeník dribloval rozkazy lukostřelcům. Tětivy se napnuly, hroty pozvedly k nebesům. A mrak šípů na chvíli rozlomily oblohu vedví.

Třesk! Koně se vzpírají vůči zlámaným kopím. Hrozím se představy, jak projedou skrz – k čemu by mi byli ostatní, když bych přicházel na řadu první? Ale mí muži se drželi pevně a formace stála, dokud na nás nedopadla včelí armáda.

Takové průrazné žihadlo se na šedesát metrů zavrtá do poloviny lehkooděnce, aniž by si ho vůbec všimlo. A teď na nás padaly a já byl rád za svou těžkou zbroj a sledoval, jak se železná jízda obrací a rozsévá do našich již tak prořídlých řad chaos a smrt. A za kakofonie šípů jsem pozvedl standartu vysoko nad hlavu a kráčel nahoru k veliteli. Oháněl se oběma meči a jenom náhodou ho žádné z žihadel nezasáhlo. S obličejem zkřivený nenávistí rozdával údery nalevo a napravo a já se vyhýbal nepřátelské jízdě a postupoval do kopce při hromobití.

Formace se stala ódou na Azazela, odmítl jsem se tím směrem ještě podívat, zraněn, ale jen lehce, pokračuji ve svém úkolu stoupáním nahoru.

Vzduchem se přehnal karmínový plášť. Jako by v něm zůstal duch zavražděného, stočil se hnaný větrem do víru a pozvedl se zaoblen v kápi jako kárný prst. Ach ano, viděl jsem ho dobře, snad osudem či pokřiveným starcem mi musel dát najevo to, co jsem už dávno věděl. Jsem zrádcem a zrada je mým údělem. A standarta byla mnohem lepším štítem než jakkoliv tlustá pavéza.

Z velícího se stal jenom další zápasník o přežití. Obklopen vyváznuvšími z mlýnských kamenů, tlačil se stále blíže k hromadě mrtvých.

Ne úplně mrtvých. Tam leželi umírající. Tiskli si vyhřezlé orgány zpátky na místa, sténali a dusili se ve špinavých hadrech jeden na druhým a druhý na devátém. A tak tam leželi a to, co se mělo nejdříve stát bezpečným úkrytem před nepřátelským nájezdem, se nyní stalo neprostupnou bažinou k úprku.

A když jsem tak kráčel k šílenci, podíval se na mne pohledem, jako kdyby věděl. S kouřem a krkavci za zády a zbytkem palisády po boku připomínal, že nic neskončilo a závažím bitvy na počtu mrtvých nezáleží.

Jak tam tak stál a vypadal naprosto osamocený, připomněl mi minulost, jíž linkou jsem s ním spjatý.

Kdysi, v jeden čarokrásný den, byl jsem vinen únosem jeho malé sestry.

***

Není to tak snadné povědět. Není na to ani snadné pomyslet vstříc jeho zlobou zkřivené, dospělé tváře. Na lovu téhle dívky nic rytířského nebylo. Ani nic hrdinského.

Tehdy šlo o něco jiného než únos. Jen zástěrka, však pořádná, maškaráda před tvory co chodí po celé zemi. Co je mrtvé, stále kráčí a nepáchne? Sebeúcta zchudlého rytíře, vykládající zlomeným hlasem v hospodě o svém minulém životě. A v utápění se nad prázdnotou žaludku i tobolky u posledního piva, setkávám se opět s pohledem onoho starce, s tím démonem v lidské podobě, snad křivicí ohnutým, snad živým pouze z utrpení jiných, kterého jsem potkal když ne v minulém životě, tak alespoň v neživotě.

Poslechl jsem hlas rozumu a nevzpouzel se, hladov vyslyšet zadání pro mne jako stvořené. Nějaký muž se starcem podepsal listinu. Snad kněz ke hříchu náchylný, snad v neřesti úchylný. Podškrábl úmluvu zahrnujíce jeho světské živobytí a za to zaplatil tělem a duší jednoho svého dítěte, jednoho ze dvou, protože bez úmluvy by obě stejně zemřely hladem. A když takový čin uděláte, tak již někde v nitru počítáte, že to bude mít veliký dopad a stařec křivicí ohnutý, prodavač odpustků a zrcadel, se tentokrát rozhodl, že volně vyložené smlouvy využije k získání obou dětských duší padlého kněze.

Odešli jsme z hospody společně a nalezli v Ulici, v té dolině plné přízraků, které kdysi byly lidmi, klidné místo, za nějž jsme zaplatili. Tedy stařec platil, já se nechal zvát na ty dvě hodiny soukromého ticha, ve kterém mi sdělil podrobnosti. A já je přijal. Vždyť jsem se starcem už dlouho spolupracoval.

   A teď vidím ve veliteli odraz toho křivého starce, šílený velitel s šíleným šklebem, protože převaha na bojišti se pomalu řítila na naší stranu a pokud jsem dokázal v mlze rozeznat všechny stíny, přesunul se nejzuřivější boj na chvíli jiným směrem.

„Vyhráváme!“ vykřikl mi do tváře se zkaženým dechem. „Podívej, příteli! Vyhráváme!“

„Jen bych si tak nevěřil.“ Odpověděl jsem mu na úsměv úsměvem. A jen co jsem dořekl tato památná slova, vynořila se z lesa osobní jednotka jeho jasnosti Hynka Harnského. „Prohráli jsme.“ Poznamenal jsem netrpělivě. Teď už nezáleželo, kdo je zrádcem a kdo zrádcovství jenom předstírá, mé barvy i značky jsou celé od bláta. Mohu být stejně klidně zabit jako kdokoliv další a tak raději zůstávám v bojové pohotovosti. A ten šílený velitel, jako jeden z mnoha hrdinů toho dne, odmítl přijmout porážku na vědomí.

Zformoval obranu na vrcholu hromady. Jako stát na hnojišti sténajícího stohlavého obra, na hoře z údů a zlámaných mečů. Posbíral přeživší, natáhl samostříl. Uhladil si tukem lesknoucí se vlasy a potřísněnou krví si protáhl oční linky. Jako samotný ďábel chtěl ten muž velet, chvěl se snad osudem stát se posledním velitelem. O takových se tvoří písně, o tom kdo bojoval do posledního muže. A když se kruh uzavřel a já zůstal v pasti prohrávajících, smířil jsem se s rolí, že má falešná hra, i když úspěšně zahraná, ještě neskončila.

 Vojáci jemnostpána Hynka Harnského postupovali systematicky. Dobíjeli raněné a kráčeli v sevřeném šiku po bitevním poli, jako zvěstovatelé smrti jej čistili od starosti žití. Všichni v jednolité šedé, s černými chocholy, rozbíjeli lebky a strážili svého pána jedoucí na bílém koni. Pro mnoho tato bitva již skončila. Pro jiné…

Nebyli jsme jediní, kdo zformoval obranu. Z kdysi výherní strany stali jsme se spáči na vavřínech. Někteří, zvláště jezdci, otravovali masu nepřátel táhnoucí se jako tažený štrůdl střelbou z přesných kuší a arbalet. Jiní se opevnili za převrženým vozem. Viděl jsem zcela jasně, co se stalo v tom čase. Jak se osobní jednotka a zbytky jízdy Železného lorda vypořádali s odporem. Jak se vůz stal obráncům novým domovem. A hřbitovem.

Takovým způsobem mi byla předána i ta mladá duše. Tehdy. Již v rakvi, nastražená se svým vlastním osudem, s odřízlým malíčkem. Proměněná, či vysátá, bez duše, zdající se jako pár měsíců stará mrtvola, ne jako ještě ten den dýchající děvče.

„Pohřbíte ji.“ Poručil nám tehdy stařec. Mně a ještě jednomu zabijákovi.

„Ne moc hluboko a ne moc daleko, aby stopa nevychladla. Ten chlapec je zvědavý, najme si lovce. Bude mít u sebe další peníze.“

„A co ta malá a její duše?“ Otázal jsem se hluše. Vědom si již pojednou podobné situace. Stejně zpuchřelou a vysátou tvář měl můj předchůdce. Falešný rytíř, mrtvý jako mrtvá. Živý kdysi, taktéž loven a najednou změněn ve vysátou hlavu na talíři.

„Duše je past.“ Usmál se stařec sžíravě. „Teď je její rozhodování skutečně neovlivněné.“

***

Ta slova mi zůstala vězet v paměti, zatímco jsme kopali jámu v jejím novém doupěti. Na tichém hřbitově zakrývaje stopy skryli jsme se se zabijákem mezi náhrobky. Jmenoval se… už si nepamatuji, jak se jmenoval. Čekali jsme spolu uplacení podivným nájemníkem. Kdoví, jakou úmluvu měl on, zabiják z hospody Ze stínů.

Přišli tehdejšího večera dva. Jeden s kapucí druhý bez ní. Jeden obrovský druhý křehký. Kráčeli rychle po stopách za tímto účelem stvořené. Nalezli děvče. Bez emocí s činy soustředil jsem pozornost k cíli. Ten muž, co ho chránil, byl nebezpečný. Něco nesmrtelně švábího mělo na svědomí jeho vystupování. S kostěným mečem se rozhlížel, a kdybych se neschoval, jistě by mne vzal na zřetel.

Nezůstali zde však natolik dlouho, aby hledali další stopy. Vydali se do doliny pro důkazy. Dobré místo ke stopování, příhodná stanice ke sklapnutí pasti. Vyděšené mládě terčem lovecké sezóny, ztracená důvěra a směr cesty, to všechno ho podstrčí, aby stařec dosáhl svého slova i jeho jméno na seznam navždy prokletých. Kde i já měl kdesi dole svůj vlastní podpis, skoro nečitelný po těch letech bez vědomí, že bude ještě k něčemu sloužit.

Ale žít je třeba. A já chtěl žít i na hromadách obklopen nepřáteli, nevěda, že si hřejí na prsou jedovatého hada.

Zahodil jsem smysl postrádající standartu, svou práci již odvedla a může jít spát, děvka. Pozvedám s mečem jedno zkrácené kopí. S takovou výzbrojí a šípy sešitou výstrojí se otáčím ke zdánlivým nepřátelům čelem. Jaká to ironie, falešný rytíř se zachová falešně, donucen okolnostmi.

A v bojovém šílenství a řevem zkřivených tváří hledám tu naši, tvář starce sedící na dřevěné sesli. Avšak nikde ho nevidím, i když ho čekám. Dobře se skrývá a já tu stojím na hromadách s chodidlem v obličeji rozděleným palcátem. Je nás jen hrstka, žádná křičící horda. Snad křičící strachem než odvahou. V obraných prstencích postavení kolem současného velitele. Kolem šílence. A já stojím hned vedle něj.

První vlna dorazila, za ní druhá a třetí, hromadu obklopili s nadšením. Lezli na mrtvé bez milosti a já vnímal intenzivní pach samohonky. Možná se mi zbláznili smysly, salva šipek a kamenů, štít drtící ohryzek, useknutá noha, useknutá ruka, hlava, co na tom sejde, kdo tady padne, už se nezvedne. Umírající to nedovolí, chytí se ještě živého s jediným přáním získat z něj tu trochu, co před chvílí sami měli. Stojíme na pasti a k nám se dobrovolně valí další jako v nějakém podivném stroji na polomrtvé.

První prstenec se trošku stáhl, na některých místech pronikli za něj, šílený velitel přikázal vydržet a my využívali i toho, co nám nebylo svaté. Bylo to buď a nebo.

Zahřmělo.

Nebo se rozpršelo?

Celé se to pomíchalo. Pršela snad krev? Nebo na nás padaly šípy? Najednou probodávám kopím valibuka a kryji se mečem před sekerou kluka. Bodám ho do krku, do nechráněného místa. Tahám ven kopí, z prsou jde těžce, po zásahu zraněný vydechne a žebra se sevřou, musel jsem si pomoci kovovou botou. Jeden úder mečem zbroj vydržela, klesl jsem na koleno, znovu používám kopí, ale velitel se ke mě připojil a oba meče se míhají v protitanci. Jedno tak a podruhé onak, zakrátko bojujeme všichni.

Zahřmělo.

Vzpomněl jsem si, jak jsem ho tehdy vytáhl ze tmy. Teď sice bojuji o život, ale život cizí je mi neúměrně levný. Až zbytečný. A já měl tehdy chuť a chtěl jsem ho pokořit a jak tam byl sám ve tmě a držel jen lampu, nalákal jsem ho k sobě a potom… no, pak měl na kahánku. Kdybych mu nevytáhl šíp ze zad, nejspíš by zahynul již na tom místě. A já sám mám teď šípy v zádech, ale má zbroj je zvládá a já přežívám a mlátím mečem kolem sebe a přitom vzpomínám, jak jsem ho mlátil do zad a tahal za vlasy, jak byl můj na tu jedinou chvíli, kdy jsem byl jím. Kdy jsem byl jeho únosce, já, falešný rytíř, nyní jeho zachránce. Jak se někdy to kolo otáčí. Chechtám se spolu s šílencem a zahazuji tu hroudu železa, co kdysi byla mečem. Beru si palcát a v druhé s nožem, šlapu po údu umírajícího muže, který mne chytá za kotník. Vidím jednoho, jak se chytá za vyhřezlý žlučník. A jiného, co požírá svá vlastní játra.

Kde jsme padali jako mouchy na obrovském výkalu, kde nezáleželo, jestli nevstanu, kde byla bitva prohraná, rozhodl jsem se žít. Raději se zradou vepsanou do očí než ve tmě bez starosti. Protože ti, co jednou podepíšou, nikdy nepůjdou do pekla či do nebe. Ne, jsou vyvoleni k jinému cíli.

„Musíme utéct!“ Volám tak hlasitě, aby mne velitel slyšel.

„Žijeme jen díky ostatním. Bojují za nás!“

„Oni jsou mrtví, copak to nevidíš? Nemůžeš žít díky mrtvým. Zraď je, na co čekat, když ti hoří koudel za patami.“ Beru ho za ruku v nádechu bratrství, doufaje, že v záchvěvu šílenství není tak hloupý aby zde zůstal, on, poslední berserker. A spolu se tlačíme a probíjíme a ruce nás odírají… shazuji zbroj, všechno, co mne kdy oddělovalo od ostatních. Necháváme své přátele zmasakrovat, vždyť se ani neznáme. Možná jsme si dali u ohniště pivo, možná jsme si spolu zahráli karty, pravdou bylo, že bychom nevydrželi. Dá se to omluvit. Musí se to omluvit, vždyť kdo tu stojí, aby rozhodoval?

 Usmívám se nad našim úspěchem, nad výhrou z úprku pryč z té řeže. Hodlám ho poplácat, když mi vráží do trupu jeden z mečů. Páře mi střeva a já křičím spolu s ním, křičíme v duetu společnou bolestí, ve vývratu na kraji bojiště. Poznal mne, ten smích, co ho pronásledoval po celá desetiletí, setkal se se svou noční můrou z temnoty a šílenství v jeho očích pohaslo spolu s ránou, kterou jsem mu v poslední naději na pomstu uštědřil zesláblou rukou… zesláblou hlavicí zesláblou dýkou. Ten smích… neměl jsem se smát, neměl jsem si to užívat. Neměl jsem…

„Tak jsem měl přece jen…“ vydechuji naposled.

Nakonec se stařec pomstí stejným způsobem, v tom časovém kole bude dezertér nalezen oběšen. Za vlastní střeva, ta samá, která mi tahal z břicha ven. A já se nakonec stávám hostinou, tabulí prostřenou pro všechny mrchožrouty, falešné ptáky. Pro zloděje a vrahy. A každý, kdo si ze mne kus uzobl nebo nedej bože uřízl, stal se falešným rytířem, svým vlastním zrádcem, mrzákem a vyděděncem z křivé společnosti. V základech pospolitosti.

 

Comments are closed.