Deník zombíka I – Proč mi upíři pijí krev

Ahoj, já jsem Evžen. A no… je těžké to říct, aniž by lidé neutekli, jsem zombík. Ne takový ten z laciných počítačových triků, který vám vyskočí ke stropu a ještě u toho stihne zařvat, ale já jsem ten typ, který se spíš prochází a snaží se nedýchat na lidi. Chtěl bych chodit rychleji, skutečně, věřte mi, ale nejde to. Proto mnoho z nás natahuje ruce dopředu, je to jakési němé přání, že k nám dojdete blíž.

„Mozkýagr.“  Jop, a tady vám představuji druhou stránku věci. Zatímco já jsem chytrý, příjemný a erudovaný, ve skutečnosti dokážu říct jenom tři slova: Mozkyagr, mozkýagr a wham. Potom je tu ještě přehršel výrazů, kterým rozumí nejspíš jenom má fyzická část. Agrrr, například. Nebo naštvanější aghhrrhrhrr. Ale to už je obvykle něčí problém, protože se snažím rozeběhnout a vzteky si poslintám zbytek košile.

Ze svého života si pamatuju jen málo. Určitě jsem nebyl zelený a břicho taky nedosahovalo tak velkého poloměru, jako bych byl snad pivní sud. Je taky pravda, že jako řezník jsem zasekával sekáček jenom do zvířat, zatímco teď jsem neměl žádné výčitky svědomí, když jsem řval nad tělem svého souseda. Ty jeho bradavice mě opravdu štvaly, i když přiznávám, že jsem ho potom z poloviny sežral.

No, jdu ven, byl jsem se podívat domů, ale tam už chcípl pes, pár hodin jsem tedy stál na místě a přesvědčoval sám sebe, že je čas jít. Ale tělo se né a né pohnout. Až nakonec, když byla opravdu tma, vyrazil jsem a váben zvuky na konci ulice se plížil podél chodníku. Na tomto americkém předměstí už nebylo moc lidí, kteří přežívají. Všechny ostatní už mí pitomí, dobře, řeknu to tak, jak to je, spolumozci, vyhnali. Tupouni tupí, je sice pravda, že jsem na tom měl také svůj díl, ale já nechtěl. Jenže když něco řeknu, tak to taky neznamená, že to udělám. Plížil jsem se ulicí a občas vydal nějaký ten nechutný zvuk. „Ty jsi prase, poznamenal jsem sám pro sebe. „Agggrh,“ vyšlo ze mě, připadalo mi, že to byl nesouhlas. Ach, to je hlupák. Já jsem hlupák. Zvláště, když jsem při minulém průzkumu okolí přišel o boty. A zkusil si je ten hlupák nazout? Jo. Ale nedokázal dát jednu tkaničku k druhé. Blbeček. A s tímhle mám žít. Teď jsme měli naštěstí společné úmysly, už mě fakt nebavilo být doma zavřenej, a tak jsem šel dál za zvukem a hýčkal se myšlenkou, že narazím na někoho mému shnilému srdci bližního.

Jé, soused Walter se zabarikádoval se svou manželkou a odmítl opustit rodnou hroudu. Výborně, nějaké maso tu ještě je. Jenže volání divočiny slyšeli i jiní a příbuzní se přišli podívat, jestli je dřevěná konzerva ještě plná.

U zabedněných oken a vchodu stála celá skupina zombií. Dobývali se dovnitř, cenili zuby, škrábali na sklo a vráželi hlavou do dveří. Vlezl jsem mezi ně a musím říct, že jsem se dosud považoval za smradlavého, ale teď vím, že to byl spíš jenom aromatický parfém, než to, co mě ovanulo. „Aggrrh.“ No jo, jo, jasně. Odstrčil jsem do strany jednu zdechlinu a střetl se pohledem s další. Taková mladá žena to byla, modré montérky, které jí skvěle ladily s kůží. Vycenila zuby a potom se otočila zpátky a plácla do okna. Její oči mě zaujaly, byly nádherné, jen kdybych měl jistotu, že v té slepici je alespoň kapka inteligence. „Agrrr…,“ zavrčela oznamovačně.

„Agrrrhr.“

„Aghrrr.“

„Hrrgrm.“ Kdyby tuhle konverzaci někdo nahrával, nejspíš by se lámal smíchy. Hej, bečko sádla. Co kdybys to zkusil rozbít pěstí? Tělo se napřáhlo a pěst se mihla vzduchem. Jenže místo do okna jsem udeřil do rámu. Ach bože, jak potom mám asi fungovat? Ty idiote. V té holce se ale objevilo něco jako zájem. Zavrčela a znovu plácla do okna. Tupě jsem zíral dopředu. Noták, to na ni chceš opravdu udělat dojem? Takhle? Co pozvání na večeři, nějaká úvodní řeč, kam se to vytratilo? „Mozkýýagr.“ Tak tos teď vylepšil. No nic, jede se dál, mám hlad. Víte, já jsem skutečně přátelský a rád si pokecám na úrovni, jenže když potkám někoho sobě rovného, tak mě chce buď zabít, nebo utíká. A takových pochybných hrdinů jsem již potkal hodně a Walter to rozhodně nebyl. I když jeho syn, ten myslím něco sbíral…

Prásknutí se rozlehlo nocí a jednomu ze spolumozků vystříkl, no, pro nedostatek dalších výrazů, mozek. Ha ha, to je fakt vtipný, jak se na něj všichni seběhli a začali to srkat z ulice… Ne, ne! Rozhodně se nepřidáš, ne, nepůjdeš tam, já ti to zakazuji…!

Co s ním, hm? Máte snad nějakou radu? Ani sebevražda není tak jednoduchá. Jednou jsem sám sebe nalákal na ryby do rybníka. Seděl jsem na dně celou hodinu, než mě to přestalo bavit zkoušet a šel jsem zpátky. A věřte mi, chodit s žaludkem plným vody je opravdová lahoda. No, když jsem se občerstvil, co takhle zpátky ke klepání? Pěst udeřila jako hrom a tentokrát prasklo okno. Výhra. A napadlo tě vůbec, imbecilní negramote, že se tím oknem neprotlačíš? Asi napadlo, otočil jsem se a vyšel zpátky do ulice, žena v montérkách kulhala za mnou. Zastavil jsem se, šla dál, cukla jí ramena, to je divný, ona je divná, vlastně ona je…zajímavá. I já jsem si toho všiml, zamával jsem sevřenou pěstí a něco zachrčel. Chlape, jestli ji chceš získat, tak budeš muset udělat víc. Otočila se, obešel jsem ji. „Mozkýagr!“ Poklesla mi ramena. Tohle nemá cenu. Noták, určitě dokážeš víc, zkus to. „Whagrr, mozkýýýagr!“ Z domu se ozval ženský výkřik, spolumozci se asi probili zezadu a teď řádili uvnitř. Hlavní dveře vrzly, ze stínu prahu se odlepila mužská postava a zvedla meč, mířila po chodníku dopředu a čepel se zablýskla ve vzduchu, přímo směrem k té přijatelně svůdné ženské. Rozplížil jsem se dopředu, tohle nestihnu: Noták, zařvi na ni, ať se otočí, dělej! „Agrrrhrhrrr.“ Byl jsem už dost naštvaný, ještě okamžik a přijde o hlavu. Fakt to chceš? Chceš být zase celej život sám a čumět do dvířek od kamen a myslet si, že je to televize? Bohové, udělej něco, jestli neuděláš, ona zemře a ty si to budeš do konce svýho posmrtnýho života vyčítat! Obličej se mi stáhl námahou, masitý rty se zavlnily, „Agr…“ Ne! To ti nepomůže. Řekni to, řekni, dělej! Zakřupaly mi zuby. „Ty, ohlídnout, krásná slečnoagr!“ Zadunělo ze mě a ruce jsem natáhl ještě dál. Stejně jsem to nestihl, otočila se a chlap jí s rozmachem usekl obě nohy. Ach jo, a to jsme se právě začali seznamovat.

Meč se rozmáchl podruhé v protisměrném oblouku, máchl jsem hřbetem ruky, ale Mozek se předklonil příliš dopředu, minul jsem a má pravá noha šla do háje. Padl jsem na záda a kolem mě proběhl nejen on, ale i jeho otec a matka. A asi i sestra, jaká početná rodinka. „Agrrhhrrm,“ bylo jediné, čím jsem zranil jejich city a šmátrající ruka nedosáhla ani na jejich nohavice. Škoda. Co teď? No tak se zvedni, ne? Nebo se plaz. Ne, místo toho jsem ležel a díval se na hvězdné nebe. Taková hezká světýlka, hej, nešlapejte na mě, vy hajzlové pomalí, taková zář, chtěl bych se jich dotknout.

Hm, ale co je zajímavý, asi za hodinu se ke mně došourala ta ženská v montérkách a jak vidno, obě nohy na svých místech. Přitáhla si tu moji blíž a na několik pokusů vytáhla z kapsy na prsou dratev. Ještě zajímavější, tak nejen, že je chytrá, ale ve svým bývalým životě byla švadlena. Ale za to ji možná zabili, protože mi přišila nohu naopak, kráva blbá. „Agr. Wham.“ To možná měla být odměna, ale noha fungovala, hahá, vítězství!

Tak či tak, podařilo se mi vstát a na chvíli bylo všechno v pořádku. Její vlasy zamotané do myších ocásků, její povadlá tvář a vysoké čelo, bylo na ní něco exotického. Lépe to říct nemohu. Cítil jsem, jak se ve mně něco zmáhá, ale měl jsem v sobě příliš málo krve, než aby to došlo k nějakému závěru. A co teď? Mohl bych jít do domu a prohlédnout si, jestli tam není něco zajímavého. Ale ne, otočil jsem se a vyrazil pomalým kulhavým krokem za lidmi, kteří byli už dávno pryč. Vždyť už ani ti zombíci tu nebyli, tak jak bych je mohl dostihnout, když jsem každou chvíli odolával pocitu chodit v kruzích? Ale ženská mě následovala, to bylo dobré znamení, občas zívla, občas sevřela ruku v pěst, ale zbytek dratve se jí podařilo zastrčit zpátky do kapsy. Chytrá dívka.

„Agrrr,“ vydávám ze sebe pazvuk, jen tak, abych nevyšel ze cviku. Naklonil jsem hlavu ke straně a škrábl rukama naprázdno ve vzduchu. Proč ne.

Vynechala mi trochu paměť. Vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostal, ani jak jsme dostali upíra na střechu paneláku, ale když se při šplhání po schodech nahoru podívám ledabyle z okna, vidím zástup mrtvých, jak krášlí ulici svými končetinami. Takový zombík není pro upíra zrovna nějaká překážka, zvláště, když je dobře vychovaný a pokaždé se nezapomene přesvědčit, že mrtvola už nevstane, ale jak jim to mám říct? A tak jsem šel nahoru se svojí partnerkou (odvážil jsem se ji tak nazývat), pobrukoval si plynatou píseň a splňoval klasické normy zombivitosti: Jít se zástupem a snažit se alespoň jednou kousnout.

Upír byl až úplně nahoře, víte, kolik je to schodů? A jak špatně se do nich leze, když máte jednu patu dopředu? Nevíte. Zkuste si to, otočit si nohu o devadesát stupňů není takový problém, já čekám.

No, stál tam, vysoký a charismatický, jak má správný upír vypadat, bledý, možná trochu namyšlený. Plížil jsem se zástupem za ním a bezmocně pozoroval, jak svými rychlými elegantními pohyby kácí jednoho spolumozka po druhém. Ach, kdybych se tak narodil jako upír, jaký by to byl jiný svět. Ne v tomhle tupém, bezduchém těle, ale jako skutečný a plnohodnotný nemrtvý, který nemá inteligenci pětiletého dítěte. Závidím mu, vždyť je…tak…krásný, tak úžasný, jak se hýbe, jak láme rukama kosti a světlo, a jak se usmívají jeho rudé a přesto bezkrevné rty. Á, dostal jsem se na řadu. „Agrr“, no jasně, bez toho by to nešlo, ne?

 

Je pravda, že jsem se pokusil útočit. Mávl jsem pěstí, miluji tě!, ale naštěstí uhnul a nabral mě zespodu do břicha. Zavlnilo se mi jako hladina rybníka, kdyby to byl zpomalený záběr, tak se ty vlny odráží od břehů zpátky a udeří ho do obličeje. Jenže ne, zatímco jsem v duchu řval, jestli se k němu můžu přidat jako parťák, zvedl mě do vzduchu a hodil na celou skupinu spolumozků. Popadali jako kuželky a sborově se ozvalo mnohé „agrrrh“ a „agrghhhh“ rozrušených zombíků a mně se zas urvala noha. Ale noták, to nemůžu mít žádnou šanci? Hej, kámo, my jsme z jedné vývojové větve! To snad ta dratev nic nevydrží?

A teď, plazím se k němu, a zatímco se ho mí bratři pokouší zabít, chytil jsem ho za nohu a ukázal shnilé zuby. Idiote, to si vážně myslíš, že mu tu nohu udržíš? Vždyť je to borec. Odskočil ode mě a s sebou si vzal několik mých prstů, přesto jsem ho zpomalil a jeden ze spolumozků se dostal dost blízko, aby ho škrábl na rameni. Ustupoval. To bylo dobře. Dobře? Byl blízko okraje střechy, hrozil mu pád dolů a třeba i smrt. Hej, upíre, nechoď tak blízko. Já tě zachráním! „Agrrr.“ Plazil jsem se k němu a vedle mě pajdala má přítelkyně, asi si o mě dělala starost, ale já nehodlal umřít. Ne tak brzo a ne tak hloupě. Máchl jsem vzduchem, chytil se přítelkyně za pas a vyškrábal se nahoru. To bylo hned lepší, dívat se na všechno z větší výšky, než je pohled švábů. Upír si nás všiml, obočí se mu spojilo u kořene nosu a zamnul si ruce, podíval se na moji přítelkyni a uhladil si vlasy. Hm? Na co asi myslí? Ani jsem nedokázal nic říct, když byl najednou u mě, chytil mi opasek a faldy na krku, několikrát se mnou zamával sem a tam, to snad ne, on se chce předvádět a machrovat před ní? Héj, ta je má! a potom mě hodil dolů ze střechy. Zatracená ženská, nebýt jí, mohli jsme být kámošííí! Zařval jsem vyděšeně. Z tamté výšky mi pohled na věc úplně stačil. A teď letím dolů, kvůli němu, ach bože, jak já nesnáším upíry.

<zpět>

2 komentáře to “Deník zombíka I – Proč mi upíři pijí krev

  • Tak to nemá chybu!

  • Že já to už někde četla? PP? Možná… :))
    V každém případě se mi líbí takový styl psaní. Upíři a zombíci, když nejsou typu PC games a stmívání, jsou fajn. Stejně jako Medvědi, co se v noci stulí do nohou postele a ve dne vedou nekonečnou válku s rasou, co se vzepřela přírodním zákonům :))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *