Dřevěná sesle I – dezertér

*Otištěná v antologii erotického horroru Poslední polibek*

Ležím v bahně zapomnění, znavený a poražený. Bitvou vše je vyřízeno, spočívám tedy tiše, tlejícímu listí připodobněn na vyhřezlých střevech pána, pasovaného rytíře. Dívám se a nedivím, kouř nedokáže zahalit obnažené svaly obou armád a krvavé krůpěje smáčející pole.

Vidím torza mečů. Zůstávají jako pohřební kříže nešťastníků zabodána vedle vlajek a erbů, plna rzi a strachu držitelů. Ještě z dob žití a příprav na jatka U Poříčí, nevěda, zda dostihnou polibek obzoru sluncem naživu, či ve smrti věčným spánkem.

Zvedám tělo choré na nohy změklé nemocí. Vzít si jeho zbraň? Nebo ji nechat se svým předchozím pánem? Za takový čin mám oprátku jistou. Špatný konec po přežití špatného dne, ale lepší nejistá smrt ozbrojeného před jistou záhubou bezbranného.

Pohled na zamaštěnou rukojeť mne svedl touhou vlastnit kus kalené oceli. Chápu se pocitu moci a najednou, jako ze stínů samotného inferna, slyším krkavce a další mrchožrouty snášet opeřená těla dolů na nehybné vinné měchy. Hostina přichystána, pozvánky rozeslány. Prosím, přileťte blíže a přehlušte krákoráním skřehot raněných, válejících se ve vlastních výkalech. Kuchař s kosou odchází, není nikoho, kdo by vás rušil. A já se snažím zbavit pohledu na černý příboj a kráčím tichem hluku na kraji lidskosti dolů, nebo snad dozadu?

Do stanu se nedostanu, neprořežu-li se plachtou. Možná měl normální vchod, ale nenacházím jej. Zírám dovnitř, na horu amputovaných končetin, časem oddělených od vlastníků takových maličkostí. Chodidla, paže, rozdrcené kosti. Zbaveny života modrají a hnědnou pod dohledem více než jednoho oka. Bývalí majitelé leží na provizorních stolcích koupených se slevou na márách od křivicí se krčícího muže s dřevěnou seslí. Nemohou se pohnout.

Před sténáním mi otrnulo. Kroky zavádějí zmatenou mysl neslyšící nic než hlas uvnitř sama sebe k jednomu z nebožáků. Z otevřeného břicha vytéká krev do vysekaného kanálku, nemá už (to břicho) dost síly, aby ji plivalo ven. Spíše jenom sliní, zdánlivě k nepotřebě.

Ranhojiče musela uložit na hromadu zbloudilá šipka, prolétnuvší stanem jako zmatená včelka. Představuji si bzukot jejích křídel a strašidelný nářek žihadla. Kdesi v dálce žije řemeslník, s láskou a myšlenkou na rodinu zpracovává tyto malé zabijáky, nevěda, koho v budoucnu umlčí.

Kostiřez zanechal rozdělanou práci, dobrá tedy, dokončím ji. Po něčem v břiše pátral, jinak by ho takhle neotvíral. Nořím ruku skrze kůži a svalovinu, raněný kroutí očima a cuká pažemi, ale nemá šanci mi stát v cestě, kožené řemení brání připoutaným zápěstím ku svobodě. Cítím měkké orgány, vnímám mazlavé šlachy a vrstvy tuku. Kde to jsem? Mám loket od krve, zavadil jsem o žebra, plíce? Muž řve a potí se, ale nezabrání, abych mu zatahal za vak plný vzduchu a vyrval ho dutinou ven.

Jako bych svíral něčí duši. Naživu, funkční a plná důležitosti, ale potom, po čase určeném k žití, zvadlá a zbytečná. Zahazuji plíci a meč a pomáhám si druhou paží, odtahuji kůži a zachytávám ji závažím, aby se mi odchlíplá nevracela do výhledu. Tahám za střeva, nemohoucí se tváří úplně stejně, jako když jsem tahal střeva z páně pasovaného rytíře, ale toho někdo napřed pořezal, jako podsvinče ležel v trhlině bitevního pole čekaje, abych ho vyléčil z nemoci života.

Téměř nekonečná střevní trubice se vrství v pyramidě u nohou utrpením šíleného. Zápěstí se lámou pod strašlivým třesem jeho rukou a on jenom chrčí, nevěda, zda-li je to sen či blud, ale bolest cítí, tím jsem si jistý, jako že slunce se točí kolem našeho světa.

„Slyš mě, pomáhám ti.“ Spílám mu a vyndávám konec jeho vnitřního líce. Tady je potřeba jiných nástrojů než kluzkých prstů. Svěrák a pila, skřípe bez oleje, ale svou práci zastane. Bez špíny mu bude lépe, určitě se uzdraví, stačí jenom zašít břich a překonat horečku. V těchto podmínkách má šanci jedna ku jedné, nechávám ho svému osudu a otáčím se k ostatním. Je tu taková spousta špíny a práce. Něžně zvedám slabostí zemdlelého mladíka, snad čtrnáct, a pokládám ho vstříc stolu. Kopí mu propíchlo bok, břicho fialoví vnitřním krvácením. Chci mu pomoci a zachránit ho, odstranit špínu, ale hlahol trubačů navrací do povědomí zákony reality tvořící nedílnou součást tohoto světa. Musím jít.

Vcházím do popelavého nebe po schodech z drnů a pošlapané trávy. Téměř se jich mohu dotknout. Koní, stáda sedící na postrojích cválajících mužů. Černý hřebec se po mně ohlíží, hřívu si pročísl bičíkem a tuhou uzdou zastavil člověka v uniformě generála. Oči muže prozrazují muka, zvířecí nevinnost pověšenou hned nad udidlem, zařezávající se do rozpraskaných rtů.

„Ty, řezníku…,“ řehtá kůň a zkrotil vzpouzejícího se vojáka. „Jak jsme dopadli?“

„Řezničina.“ Odpovídám s pohledem empiristy. Považovat boj zblízka za čistý je možné jenom v případě, že jste nikdy neviděli těla poté, co se jich zmocnila zuřivost chladných zbraní.

„Jedeme získat zpátky ztracenou vlajku. Pokud máš dost odvahy, přidej se. Každé kopyto se ve válce hodí.“ Vrčí černý oř, popohání generála a cvalem odjíždí do západu slunce.

Nechci se znovu přidat k masakru. Nepřeji si řezat na kusy nebohé a kráčet po planinách padlých obětí vlastních osudů, jenom abych se vracel zpátky a nedělal nic. Chci víc než to. Potřebuji zamířit jinam, kde nic stvoří něco a už nikdy nebude ničím. Měním směr vzhůru, prozkoumat strašidelný dům na zalesněném kopci, odkud toho rána vykročila vstříc našim sevřeným liniím osobní jednotka knížecí jasnosti Hynka Harnského. Tehdy dopadl kostěný prst na misky vah a vlajky se stočily proti větru.

***

Kráčím nocí jako v ten čarokrásný den, kdy jsem nesl poplatek pro únosce mé malé sestry, tehdy před lety. Byly to přesně dva měsíce po oslavách jejích desátých narozenin. Mince mi v tobolce necinkaly. Jedna vedle druhé stály v pozoru jako vojáci natlačení na sebe rameny, aby za sebe vykoupili jeden lidský život.

Setkání neproběhlo. Místo sestry jsem na domluveném místě našel prst. Dětský prst s popraskaným nehtem, jako od škrábání na pevný podklad. Nevěda, co si o takové hanebnosti myslet, směnil jsem našetřené peníze za lovce s prvenstvím zkušeností před dalšími pátrači. Starý muž mi vyhověl, ozbrojil se, obrnil se a vykročil po stopách mě neviditelných.

Nejdříve jsme navštívili nevěstinec. Vzbudil ve mně pochybnost, že by si přál rovnou utratit získaný obnos na místě tak nečistém? Ale on šel dál, až k paní tohoto domu. Vládkyni kurev a cour. Seděla, nemám vzpomínku, jak seděla, ani jestli kouřila voňavý tabák nebo zetlelé listí, ale pamatuji si na ty oči. Jako dva nebozezy.

Lovec s ní vyjednal informace, o kterých bych se nikdy nedozvěděl. Několik mincí zaměnil za několik slov. Potom se nechal oholit, sama kuplířka mu poskytla lazebnické služby, jako by ho dlouho znala. On mě potom vzal ven do noci, zčerstva oholený, ale s vlasy pořád stejně ručně seřízlými. Na ně ji nenechal položit ruku.

Prý bude další indicie na konci města, uvnitř hřbitova. S jakou samozřejmostí kráčel, nebezpečný už svým zjevem, těžkým kabátem z lidské kůže, kostěným mečem a kostěným nožem. Bral s sebou i lopatu. Tehdy jsem si ještě nespojil něco tak zřejmého jako holou pravdu, že s mou sestrou nebude něco v pořádku.

Na pohřebišti měli málo místa a mnoho obyvatel. Zdá se, že do tohoto ráje odchází lidé rádi. Lovec se u brány nijak nezdržoval, prošel kolem ní bez svědomí a úcty ke kostem veteránů a kráčel s vědomím vlastní životaschopnosti.

Náhrobky ověnčily pavučinu stezek kolem jezírka. Černá voda nesytila žádné žábry, nechovala žáby a nenechávala se čeřit ploutví nebo vlnou. Strašlivá a tichá zůstala i v nejteplejší večer, kdy jediný dotyk, který umožňovala, bylo hvězdné nebe.

Teplo odvál čas, mrazivý vzduch mi nahnal husí kůži a dýchl oparem sražené vlhkosti. Najednou se mi udělalo nevolno, šourek zajel do těla a rozdrkotaly se mi zuby. Lovec začichal a prohrábl zem. Dle stop tu nedávno něco táhli, potvrdilo to jeho teorii o zamaskování těla. „Bude někde kolem.“ Slova opuštěná jako lovec sám. „Ve schránce.“

Dokáži si představit rakev plnou toho nevinného drobečka, nevidící skrze dřevo ořešáku, neslyšící přes uřezané uši pověšené kolem krku. Cítím její strach. Můj strach! Vykresluje mi představy plné děsu a utrpení, pohled do tmy, jenž tma navrací. A já soucítím s ní.

Lovec se odmlčel. Ani bych si nepřál v takovou chvíli podruhé zaslechnout jeho řezavý hlas. Jednal způsobem nadmíru nimródským. Směřoval po stopách až k čerstvě navršené zemině.

Víko jsme vyhrabali zanedlouho. Únosci nekopali hluboko, spoléhali na hřeby a slabost něžného pohlaví. Bál jsem se, co uvidím. Udušenou dívku, kterou nedokáži rozeznat, dívku znásilněnou nebo s uřezanou hlavou? Jenom pomyšlení mě donutilo ustoupit od zatlučeného poklopu ve strachu z vědění.

Je nám zlo vrozené, či pramení z našich rozhodnutí? Činy únosců jsou důkazem série souvislých špatností. Z nějakého důvodu začali chovat zášť vůči mé a otcově osobě, snad hanba nad současnou situací jejich tobolek, nebo pomsta za špatnou volbu mého rodiče? Jenže otázkou zůstává, proč se nakonec rozhodli nesplnit podmínky, které sami navrhovali.

Lovec vypáčil namořené víko a odhalil dar uchvatitelů. Slepenec blonďatých vlásků na vytrhaném obočí, jedno oko pootevřené, druhé vyvalené. Koketa nekrofilů, shrbená v malé nádrži pro tělní ostatky, dělící se o svůj stísněný prostor s červy a brouky. Musela tu být déle než jenom jedno odpoledne.

Pohlížím na muže, bez něhož bych dnes objímal korbel namísto pozůstatků. Nevidím žádného soucitu, pouze chlad natažené pasti. Ke kolika smutným závěrům se dostal? Kolikrát pohlédl dolů a neviděl nic než mrtvé maso? Žijeme ve hnoji, jíme hnůj a dýcháme hnůj? Jaká čeká budoucnost člověka bez budoucnosti? Přiznávám svůj díl viny na ztrátě sestry. Nehlídaná, unuděná, hledala své místo ve městě a našla ho v objetí cizího páru.

Objímám ji. Má strupatou kůží jako stará kůra, červi ji hladí po rukou a vlasy čeří výstupek čela. To není sestra, je to strom v temném lese. To nejsou červi, ale listy. To není čelo, ale zlomená větev. Ustupuji od nejmenšího z velikánů a vrážím do hromady kamenů. V hluboké tmě škobrtám po rozcestí, abych se potácel na kraji logiky a zmatenosti v ústí tunelu samotného šílenství.

Cítím chvění, v rukou, v hlavě, musím dál, tady nemohu zůstat, ne, když se na mě tak dívají. Všechny je vykácet, zabránilo by to bludům a útokům ze zálohy jeho milosti Hynka Harnského.

A nyní zřím světla kus. Bludička zavádějící nebohé poutníky bažinou? Je snad horšího konce než utonutí s myšlenkou na svobodu východu ven z kouzla lesa? Nepronásleduji světelnou kouli, snažím se udržet směr nahoru do kopců, sbohem bitvo a válko, dál ze špíny a puchu.

Jenže lesní porost zdánlivě bez pohybu aktivně brání chůzi. Trnové koruny zachytávají vlasovou houštinu a větve se kroutí hadí rychlostí u nohou. Tma mi dnes není přítelem, je zlá a vítězně cení zuby na poutníka hájem.

Slyším pláč mé sestry. Umírá v rakvi někde v dáli v minulosti. Je to hlasitý kvílivý nářek, najednou přechází do chrapotu člověka bez dostatku vzduchu. Ozvěny kroků odcházejících únosců. Vedle praská větev. A druhá, až příliš blízko. Ohlížím se, nikoho nevidím, ale to přece nic neznamená. Chci jít, jenže v cestě mi zabránil muž. Křivicí ohnutý, s dřevěnou seslí. Mrkl jsem leknutím a už tam nestál. Jenom podivný kořeněný parfém po něm zůstal. Netuším, zda se pohnout, nebo zůstat stát, a tak se snažím kráčet dál a stromy pláčou krev. Bořím se do ní až po kotníky. Čvachtá a ony pláčou, otřásají se ve svých vlastních vězeních. Brodím se krví a krev mě smáčí a myslím jenom na ni. Přestávám se hýbat, zamrzlý v jantaru či ztuhlý v tuhnoucí krvi, stojím vzpříma a šeptám: „ne, ne, ne, ne,“ ať se také nestanu stromem. Tisknu si pěsti na zavřená víčka. Zase ta kořeněná vůně. Otevírám okna zraku tmy do světla půlnoci. A i když se zase mohu pohnout, bludy šílím a nyní vidím skrze tuto podivnou tmavou skříň, v jakou se jeví les na kraji bojiště.

Když mi Lovec ukázal poslední spočinutí sestřičky, požádal jsem jej o pomoc při hledání únosců. Přesvědčoval mě o opaku, nicméně nepožadoval další obnos a nakonec souhlasil. Opustili jsme hřbitov jako muzeum vzpomínek a po zavření brány se soustředili na činy živých, ne na spánek mrtvých. Vzal mě do hlubin Ulice. Lidé zde byli jiní, plní špíny. Jako vystavené jídlo se nabízeli pro honoraci, co ochutnávala tu a tam ode všeho trochu. Nebylo způsobu, jak tudy projít bez patřičné ochrany, aniž by nebyla mysl konfrontována s představou pozemských slastí a zakázaných potěšení.

K radosti starousedlíků Lovec zpomalil, zastavil a vytušil příležitost. Jaké štěstí pro pouliční prodejce, obtěžkané nádobím a nářadím jako vilejši obklopující loď. Obletovali ho a nabízeli a překřikovali svá vlastní slova létající z hub, naučené litanie bez validní hodnoty. Kvalitě ubíral i pochybný vzhled kramářů, rozdrápané puchýře na lidském plátně ničím nepodobné plátnu obyčejných z vrstvy náplavy jen o jedno vyšší než je vrstva jejich.

Téměř mě zahubili. Mladé maso jest častou náplní touhy chorých mozků a nebýt mého druha, tahající mi límec skrze tu verbež do hlubin doliny, zůstal bych navždy chycený do pasti zvratků a nesnází.

V dolině se prodávalo i ticho. Bohatí dokázali vytěžit z mála mnohem více, než by málo vytěžilo z hojných. Jen si to nikdo neuvědomoval.

Míjíme zhulené řepy se srdcem v kouři. Podhoubí je jich plné, stejným metrem rozmístěných v dekách tenkých jako list, poblíž svíček z tuku kočičího, uspávaných hlukem a probouzených stejně. Kdy ten tunel skončí? Kráčíme jenom za vydatné pomoci vědy, s plamenem knotu hořícího v lampě z kovových mříží. Cesta se nám najednou kříží, Lovec se zastavil a mlčí. Od nalezení ostatků je jakýmsi mužským způsobem naježený a tichý. Najednou se celý narovnal a děl: „Po našich stopách kráčí další lovec.“

Ani nestačím zalapat po dechu a vybírá si z východisek cest tu ještě tmavší, ve které se i světlo ztrácí. Lampa se kymácí, jak se rozeběhl a já sotva držím krok a popadám dech, hlavně navždy nezmizet v těchto odporných tunelech.

Jako potopený pod mořem nestíhám trénovaný krok mého průvodce. Dupu po prosících rukou ubožáků, nořících se z inkoustových hlubin, přeji si delší nohy, abych mohl odehnat zoufalství samoty a nechat ho daleko za sebou, jenže beznaděj pouze narůstá, slyším ji v černotě denního spánku. Jsou to kroky cizí, taktéž cvičené, navlečené v měkkých mokasínech.

Lovec přede mnou mrsknul po zemi cinkavou ocel. Pane na nebi, on na mě úplně zapomněl a rozhodil kovové ježky. Jako by najednou jeho lampa vysála veškeré světlo, kam zatraceně dopadly? Skáču namátkou a nabízím svou duši prvnímu bohu, který zabrání té ostré špici vniknout do paty skrze kůstky do kotníku, potrhat šlachy a srazit k zemi v naději, že tomu zabijákovi uteču. Padl jsem za nebezpečnou zónou na kolena. Bolestné odření nebylo nic proti tomu, když se mi k nohám ihned přitiskly odporné jazyky nenechavců, slízávaje mi krev.

„Pojď,“ zachraplal Lovec a vytahuje mi límec do výšin. V tom jediném slově bylo tolik velitelství a autority, že se mé nohy samy pohnuly. On se pro mě vrátil, naděje je suchým dřevem v ohništi energie. Vstávám a záda jsou obdarována šípem z luku. Kdysi mi otec vykládal o zvuku vypuštěné střely. Ale tady a teď jsem nezaslechl nic. „Pojď!“ poručil podruhé. Jako by mi na záda vylili hrnek horké vody. V očích mám mžitky a kroutí se mi palce u nohou, nemohu pořádně dýchat, Lovec tlačí stále dopředu, a když nemohu, udeří mě pěstí. Jde nám o život a není místo pro slabost, další rána, plivu krev, ale to není od něj, prokousl jsem si ret. Tma, zhoupnutí lampy, spěch, čvachtání vody, honák za námi zakopl. Jenom dobře, získáváme sekundu nebo dvě, jenže podle brzkého začvachtání není sám. Jsou dva.

Lovec mi strčil do ruky svítilnu a postrčil dopředu. Na neslyšný příkaz lovím utrmácené nohy ze studny únavy a znovu je nasazuji k běhu. Průvodce se rozplynul v nicotě, zatímco já chvíli kulhám, chvíli běžím a polykám knedlík.

„Tudy,“ vrčí někdo ze tmy. Jsem natolik zmaten, že okamžitě uposlechnu. Špatně.

***

Les mi připomněl dolinu. Tu černotu a strach. Ohlížení se, jestli nemám za zády smečku vlků. A tady k tomu přibyla ještě všeobecná neznalost a fantasie vykreslující vzpomínky z bojiště. Na zmar, když prorazili řadu. Jakmile máte před sebou prvního z nich, je to rozhodující. Slabost v rukou, střet seker a bijáků, cákance měnící šaty v nevábný chuchvalec. Když přežijete svého prvního, nastupuje žíznivost po dalším, necitelnost k ranám a síla berserkera. Slabost mizí.

 Jenže nyní, osamocen a v pařátech vzpomínek, zapomínám na sílu boje a navracím se do kotle hnusu. Pro vstup dál si obrovitý strom přeje poplatek. Plivu mu do natažené větve, utírám sliny do rukávu a dělám krok, abych si další kus živého klacku vrazil do levého oka. Křičím, bohové, jak křičím. Vytéká mi oko z důlku a padám na kolena i s tím prokletým zalomeným dřevem a můj výhled se ztrácí v zavřeném víčku, aby vybuchl do barev utrpení – pampeliškové, karmínové a ohnivě oranžové.

Sním, nebo bdím? Je ta otázka vůbec důležitá, když může být v obou případech realitou? A co je potom sen, bdění nebo snění? Objevuji nové hranice za mezemi pokořenými. Z ohořelých trosek vyvstává vzdor vůči pokoření, musím vstát, vyhrabat se na nohy, nejsem zde sám, někdo uslyší výkřik, někdo vycítí pach, samota je mnohem lepší než seznámení.

Mou cestu nedokončí žádný potomek, nemoc žití je jedinou nadějí k vyrovnání dluhů s minulostí. A já dorazím do strašidelného domu, i kdybych měl obětovat i své druhé oko.

Plazím se po třech do kopce a svírám sklivcem potřísněnou tvář. Zaháním dravce medvědím rykem, stahují se, cítím je. Na jedno oko slepý a slzami a potem na druhé téměř nevidící, šourám vyprahlé tělo nahoru a tečou mi sliny. Muka mě občas přemůžou, v takových chvílích si vzpomenu na tu úžasnou chvíli bez nich, a i když bolí o to víc, zabrání mi utrpením nezešílet.

Tentokráte musely být ty kroky za mnou opravdové. Jsou příliš tiché a opatrné, než aby se o ně snažilo strašidlo. Tyto patří tlapám šelmy, přicházející na chuť nemohoucím, příliš vysoko, aby cítilo zápach z bojiště.

„Nechej mě,“ ryčím a mávám odmítavě paží. „Táhni!“ Nepomáhá to. Šelma jde blíž, možná zvědavá, nevidím ji, světlo hvězd se slévá a vyzývá, abych nevěřil výkladu skutečnosti.

Veliký medvěd s dřevěnou seslí na hlavě mi dupe na záda. Snažím se převrátit, ani omylem, mává tlapou a rve mi polovinu obličeje z lebky. Kvičím a už to nevydržím, drtí mi páteř a trhá velikými zuby krk. Víc už necítím.

Snad uběhla hodina nebo celý den, probouzím se s příchodem deště. Žádná šelma nenavštívila kraj mnou obývaný, medvěd se seslí obýval jen mé představy. Hrozná smrt, zahynouti něčím se zvířecí hloupostí. Pomalu a nadále se po třech plazím do výšky stovek metrů, zmizet z dohledů nebe ve strašidelném domě.

Jednalo se o čtvercovou základnu drobného stavení, s kameny obloženými stěnami a vápencovými struskami odvádějícími dešťovou vodu mimo takové území. Stromy se zde měnily, křivily a zmenšily, jako by nechtěly vyčuhovat nad výšku okna slepě civícího do přirozeného denního období.

 Netuším, kolik let uběhlo od posledního obyvatele, jaké množství deště tudy proteklo. Dům stál a chrlič na jeho vrcholu proléval svým nekonečným hrdlem bezmezný proud.

Mrazilo mě z jeho pohledu, upíral ho dopředu, pln zubů a drápů, pozicí připomínal muže postiženého křivicí. Uvnitř cítím něco, co láká mou touhu po poznání. S jedním okem a zbídačeným zjevem kulhám ke dveřím a vytahuji závlačku jako od chlíva.

Vstupuji do obložené chodby se smíšenými pocity zmatku a nenávisti. Duch domu vycítil nového příchozího a přijal nabídku oběti. Koušu se do masa a upouštím další drahocennou krev. Již mi jí moc nezbývá, sotva na chod zbytku těla. Ulehá na mě v podobě ženy, nemohu se bránit jeho síle, šedivé mlhu připomínající něco. Lopatky se mi dotkly podlahy, rozepíná mi kalhoty, hladové a děsivé nic, které jsem našel a ze kterého udělám něco.

Ulehá na mě, ale není to duch, je to muž, který mě unesl v podzemních ulicích doliny tam před lety. Strhl mi kalhoty, zlomil šíp v zádech a vniká do zadku brutálně a bez citu, špinavýma rukama poutá mé ruce za zády a ústa zavřená, musím cítit ty nemyté prsty a neustálou váhu, bolest v zadnici, přiráží, sténá a chechtá se, sténá z nadšení a já z něj cítím ještě něco, nemoc, tiše čekající v semeni jeho falusu. Brečím, to je poprvé co brečím od smrti mé matky a nedokáži vydržet ten tlak a bolest, jako když mě bodá nožem, ale on nebodá nožem, ne, on bodá s chutí, která ho neopouští. Lovec se nevrací a únosce, můj únosce, bodá bez slitování do krve a masa mého těla se zadostiučiněním z vítězství a prchavého štěstí.

Násilník jako násilník, škubu pažemi a jediná odpověď je další chechot a přiražení. Nemohu dýchat, jak se po mě válí, nemohu ani kousat, bolí to, ten klacek vražený do mého zadního oka a nikdo mě nezachránil, jako loutka odhozen, do tmy bez chodby, jen co se udělal a spokojeně odešel nehledě na následky svých činů. A Lovec nepřišel.

Zůstal jsem ve tmě neskutečně dlouho a prostupoval mnou chlad stejný, jako je chlad ducha ženy. Škube mnou uvnitř sebe a tápe po mém teple a hřejivém obětí, jenom abych ji ukojil a umožnil si tak přejít práh jejího domu. Ve tmě je spojení s minulostí, přítomností a budoucností. Duch kvílivě ječí a já sténám s bolestí v levém důlku a zírám na ni, na pohupující ňadra a ústa otevřená v neslyšném výkřiku. Vlasy vlají a já hledím na trojúhelník hrny nad penisem se pohybující. Spojení bolesti a vzrušení budilo mé nadšení a drželo trn napnutý, aby to úžasné tělo vysálo všechny živiny z těla na kraji upadnutí.

Stažení ducha ženy mělo za následek mé celkové zvadnutí. Ani se nerozloučila a odplula do hlubin domu, z jehož stínu na mě zírá kamenný chrlič s vodou kapající z otevřeného chřtánu.

Polonahý se jako krab plazím pozpátku ke dveřím, zavřeným na petlici neznámou silou neznámo kdy. Chrlič se nehýbe. Pouze zírá a mlčí jako duch bez sexuální touhy, nehybností dubu předčí i dub samotný.

Jak může mít tak stoická zrůda živý pohled, na vše stačící si bez pohybu. Hřmí a ona se nehýbe, což je snad horší, než kdyby se pomalu sunula kamenným podložím po podlaze. Avšak nebyla nejdříve na střeše? Co se to děje, pánem jsem já a ne monstrum ze zapomnění, ale ona stále hledí a stojí a má ruka se v té chodbě sama zvedá jako paže loutky, zvedá se i spár chrliče a nasazuje si na rohy dřevěnou sesli.

Kdysi tam v dolině, ve tmě bez Lovce, mě našel křivicí pokřivený muž. Prý obchodník bez zboží, nákupčí lichotek, prodavač moci, výběrčí smluv podepsaných beznadějí. Také jsem podepsal a dostal se ven z úžlabiny Doliny, abych se ohlédl a nenašel žádného muže se seslí, žádnou smlouvu a žádný směr, který by mě přivedl k únoscům sestry, navždy skrytým za závojem opatrnosti. A Lovec nikde nic.

Zvednutá ruka sevře ostrý kus dřeva a s mlasknutím ho tahá z litanie oka. Kousek po kousku zadírá třísky do nosu a větev se prodlužuje jako brk rostoucí z kalamáře. Vytahuji klacek a nekřičím, bolest cítím, ale mám ruce jako svázané pouty k levnému stolu, všechna ta špína, které je třeba se zbavit, zabodávaje si klacek do břicha a trhaje maso i kůži do strany jako při páchání sebevraždy, chci si jenom pomoci od té nemoci žití života znaveného bojem a válkou a temnotou smíchanou s chudobou. Vytahuji střeva a chechtám se jako ten blázen v dolině obchodníků, tahám se za ně s jistotou příchodu do strašidelného domu, s chrličem těsně před tváří a já mu obvazuji střeva kolem krku jako vázanku a polykám vzduch plnící plíce jedem. A když už mám dost a chrlič je šťasten, nasazuji si sesli a trhám si zuby a jazyk jako jedna báseň.

A ráno onoho dne nalezla dvojčata mrtvoláři tělo zbídačeného tvora, zblázněného válkou či neštěstím, oběšeného na střeše za vlastní střeva kolem hlavy chrliče. Z mordy mu na vlasy odkapávaly kusy vody ze zbytků deště, ozdobené jako korunou zapletenými zuby, jazykem a dezercí. To si alespoň mysleli.

 

Comments are closed.