Silou Vůle – Fanfikce od Tony Alinče na svět MKsM

*Prolog fanfikce ze světa Muž, který se modlil, od Tony Alinče*

Svět se hnul. Bublina reality se zhoupnula na lanech víry a odrazila se od ostré hrany Temnoty.  A realita začala krvácet.

Rozepjal křídla. Všudypřítomná tma jej objala a přivinula na svou hruď jako znovunalezeného syna. Zahnal nutkání ji přijmout. Silou vůle vytvořil ochranou auru, která svítila slabým studeným světlem.

Otočil hlavou a uviděl to. Humanoid o dobrou hlavu vyšší než on. Byl bez uší, přesto ho slyšel přicházet pomalým krokem.  Pozvedl hlavu a podíval se na něj tváří bez očí. A promluvil ústy, jež mu scházela. Neslyšel jediný tón, přesto pochopil. A odmítl.

Temnota vzplála.

* * *

Z hluboké meditace jej probudil pach pálícího se oblečení.

 Vyskočil na nohy a rozhlédl se po místnosti. Cela měla dva krát dva metry, žádné okna a jedinou cestu ven z očouzené místnosti  poskytovaly masivní dubové dveře, natřené nehořlavým mořidlem.  Využil svou vůli, učinil myšlenku skutečností za pomoci víry a vzduch kolem něj rychle utekl od nenasytných plamínků požírajících mnišskou kutnu. Ty si samy bez pomoci kyslíku na látku dál netroufly a zmizely do věčných lovišť.

Zhluboka se nadechl. Do nosu jej udeřil pach ohořelého oblečení, vonných tyčinek a mořidla. Byl šťastný, že opustil prázdnotu. Jak dlouho byl v propasti ničeho? Jak je možné, že ho tentokrát nikdo nevytáhl? Proč se probudil z hibernace sám od sebe? Ne, tu myšlenku zavrhl. Samo od sebe to nebylo.  Z nějakého důvodu se vzbudit musel.

Otevřel dveře a vešel do chodby. Holé stěny ozařovaly ostré žárovky. Na jejím konci viděl kovové schodiště. Vyrazil k němu, konečky prstů hladily chladné betonové stěny chodby, pomáhalo mu to zahnat záblesky obrazů v jeho hlavě.

Stojí na vrcholu Věže. Špička monumentální stavby se dotýká nebes. Nikdy už tak úžasnou stavbu nepostaví. Zvlášť lidé ne. V rukou třímá klíč ke všem znalostem, které kdy byli, jsou a budou nashromážděny. Tolik znalostí a on jejich strážcem.  Záblesk světla tak jasného, že na chvíli oslepl. A pak přišla. Temnota trhá věž na kusy a on padá z jejího vrcholu.

Na bosém chodidle jej příjemně zastudil kov. Potřásl hlavou a vytěsnil obrazy pryč. Nebyly to jeho vzpomínky. A nikdy se ani nesmí stát, on ani žádný Vzdálený to nikdy nepovolí. Je to jen otázka času kdy jej konečně opustí.

Zhluboka nasál vzduch do plic a odpoutal svou mysl od tělesné schránky. Soustředil se a vyslal impulz po celé Věži. Čekal minimálně tři okamžité odpovědi od svých druhů. Uplynula dobrá půlminuta a nic. Nervózním krokem se vydal do nejvyššího patra, kde sídlil mistr Vzdálených.

Cestou musel třikrát přinutit schody znova vyrůst ze stěny. Silné exploze rozmetaly některé části téměř k nepoznání.  Studený kov poslechl jeho vůli a kámen jej rychle následoval. Dřevo se mu však stranilo, nikdy ho nemělo v lásce.

Chladná podlaha mu připomínala, kdy posledně takto stoupal nahoru. V levé ruce třímal znak svého úřadu, klíče od knihovny,  bráně k Edenu. V pravé svíral skleněný meč, jež žhnul  psychoaktivními runami. Stoupal nahoru, ohnivý plášť jej následoval, kráčel srazit Temnotu zpět do propasti, odkud se připlazila. Schody se pod ním začaly hroutit a on padal spolu s nimi dolů, kde jej spolkla temnota hlubiny.

Potřásl hlavou a párkrát zamrkal. Svou pozornost zaměřil jako hrot čepele na poslední krok. Jeho mysl bodla, vytěsnil všechny myšlenky a pochybnosti. Vystoupal nahoru. Věž nepadala, nikde nebyla po tmě ani památka. Byl to jiný čas, jiný život. Jeho, ne můj

Pohlédl na dveře a uviděl pod nimi protékat krev. Teprve nyní si všiml, že stojí v tratolišti krve obklopen mrtvými obránci věže.  Psychicky se obrnil a začal z okolního kamene a kovu formovat svou zbroj. Neslyšel žádné zvuky probíhajícího boje, takže to mohlo skončit jen dvěma způsoby. První možnost byla, že Viliem se svými stoupenci hrozbu zažehnali a už jej nebylo třeba. Proč by se jinak probudil a proč mu nikdo neodpověděl na volání? Polkl. Druhá možnost byla, že všichni Vzdálení padli a jeho povolali z posledních sil, aby je se svým břemenem pomstil.

Železobetonové brnění kopírovalo perfektně jeho tělo. Vysoké, svalnaté, s trojúhelníkovým hrudníkem. Hledí zakrylo jeho obličej, připraven vyrazit, přesto usilovně přemýšlel. Jestli vědmáci dostali všechny Vzdálené, cech se o tom minimálně hodinu nedozví. Takže na to budu sám, jelikož není čas kontaktovat Platóna, ani nikoho jiného z cechu. Za masivními dveřmi se v tom případě skrývalo minimálně komando sehraných vědmáků, kteří svou jinost uměli dobře  skrývat. Jediný vědmák, který by dokázal sundat všechny ve Věži by musel být minimálně pětka. Tipoval tedy, že za dveřmi se skrývá šestičlené komando patnácti až dvacetiprocentních  heretiků tišící svou jinost pomocí run či kouzly. Jediné, co měl on, byl moment překvapení, o který se nechtěl nechat připravit.

Silou své vůle ohnul realitu, ta jej akcelerovala na rychlost plnokrevníka v trysku. Když prorazil masivní ,dubová  a okovaná vrata počítal svou šanci na přežití. Šest ku jedné? Pět ku dvěma? Co záleží na pravděpodobnosti, má Vůle přemůže tu jejich. Věřil tomu a krmil svou víru ze studnice svých emocí.

Půltunový kolos skoro nedupal a prohnal se vraty jako by to byla jen lepenková krabice. Vypadal jako mytický titán stoupající postavit se samotným bohům. Vzduch byl napěchovaný jiností, nedovolil ani třískám spadnout na zem.

* * *

Očekával to, v hloubi duše věděl, že jej zde najde. Přesto tomu nemohl uvěřit.  Padl na kolena, náraz zboje otřásl podlahou, až police s drahocennými svitky poskočily. Hořké slzy začaly stékat po betonu a železe na tělo vůdce Vzdálených. Začal si strhávat beton z železného skeletu zbroje. Probudili jej pozdě, po zabijácích nebylo ani památky, těla tu musela ležet déle, než si myslel.

* * *

Viliemovo tělo na podlaze muselo ležet již dlouho, přesto krev nezaschla a tělo ještě nestihlo vychladnout. To bude Věží, za ta léta nasákla jiností, jež se začala po smrti svého pána uvolňovat.

Otřel si slzy a rozhlédl se po obrovské místnosti. Těla zmizela, stejně tak i všechen nepořádek. Místnost najednou vypadala, jako by zde žádný masakr neproběhl. Ozvěny.

Věž si hrála s jeho myslí. Čističi museli Věž uklidiz už dávno, jen magická stavba mu naskytla pohled na to, co se stlalo. Ale jak starou? Týden, měsíc, rok? A kde jsou ti zabijáci Vzdálených? Stavba mu poskytla jen další otázky, žádné odpovědi. Musím najít Platón, jinak si na mně cech pochutná.

Po cestě dolů za sebou rozbil opravené úseky a vrátil se do sklepení. Naposledy se podíval do své cely, jež mu byla domovem mnoho dekád. Pak se vydal ještě níž do hlubin Věže. Do pokladnice.

* * *

Obrovská brána z očarované oceli oddělovala úzkou tmavou chodbu od pokladnice Vzdálených. V kovu vyryté runy nedokázal přeložit žádný žijící člověk. Podle pověsti podobná brána chránila knihovnu v Alexandrii, přestože všechny takto vyrobené brány údajně pouze kopírovali  ochranu mytické babylonské knihovny. Když selhala obrana i tam, Temnota by si na téhle kopii smsla. Pochmurné myšlenky odsunul však stranou a jal se tvořil psychické klíč k otevření  složitého zámku.

Pro oko laika nahodile uspořádaná piktogramová, klínová a mnohá další písma se rozžhnula na povrchu tmavého kovu. Musel vynaložit spoustu sil, aby mu zámek nerozpustil mozek na kaši. Pokaždé, když se vědmák nebo jiný uživatel jinosti odhodlal k ohýbání reality, musel počítat s možností neúspěchu. Ten obvykle znamenal pouhé nepovedení akce, ale někdy mohlo dojít i k fiasku. Vůle zámku a vírou zformovaný klíč se střetnuly v boji, kde neúspěch znamenal smrt klíčníka.

Vnitřní mechanismus brány zacvakal a otevřel mu tak vstup do posvátné pokladnice.  Utřel si pot z čela, pokorně sklonil hlavu a vstoupil do temné místnosti. Jediné světlo přinášela vzdálená žárovka. Kovová pokladnice byla rozdělena na tři části, každá část pak malými trezory o rozměrech čtyřicet na třicet centimetrů zapuštěných do  stěny pokladnice. Zamířil k levé části a začal s hledáním svého depozitáře. Po nějakém čase našel správné datum uložení. Rok: 1913, měsíc: srpen, heslo k identifikaci: corvus. Komu bych se tak měl identifikovat, když jsou všichni už na druhé straně?

Načrtl očouzenou látkou na kovové dvěře aktivační runu. Úplně stejnou runou před více než stoletím danou skříňku uzavřel před zraky Vzdálených, teď ji otevíral sám. Mechanismus zacvakal, dvířka depozitáře se otevřela. Ucítil starý suchý vzduch uvnitř schránky.

Zevnitř vytáhl dva nenápadné artefakty.  Prvním z nich byla celokovová vycházková hůl z temné oceli připomínající damašskou. Na délku měřila okolo metru a nebyla tlustší než prst obézního dítěte. Druhým z artefaktů byl pečetní prsten se stylizovanou lví hlavou. Ten si okamžitě nasadil na pravý prsteník a lehce pousmál. Po těle se mu rozlil známý příjemný chlad. Jak moc jsi mi chyběl, příteli. Vycházkovou hůl opatrně zamotal do utrženého rukávu. Bál se, že vize by se mohli vrátit, i když sám si to odmítal přiznat.

* * *

Vysoké boty kráčely po kočičích hlavách. Jejich majitel si oblékl volnou bílou košili a široké černé kalhoty. Na pravé ruce pečetní prsten, v levém podpaží nějakou tyčku omotanou ohořelým hadrem. Vypadal, jakoby se do Prahy dostal strojem času.

Kus za ním šel vědmák, ne víc než tříprocentní. Určitě musel ucítit moc muže před ním, jinak by pokračoval ve své rutinní cestě do práce. Tento podivín ho však upoutal svými předměty, ze kterých šla slabě cítit dřímající jinost. Podivín zahnul do postranní uličky a zrychlil krok. Vědmák se ho pokusil co nejledabyleji, jak jen to šlo, následovat. Toto rozhodnutí se mu později stalo osudným.

Knihovník se rychle schoval za roh a tiše dýchal. Babylon byl v plamenech, Temnota se dostala ven z Věže. Její služebníci se z knihovny vyřítili jako mravenci ze svého mraveniště a zaplavili ulice. Už nebylo co zachránit, jediné, co zbylo, byla pomsta. Brána k Edenu…

Pevně stiskl víčka a zahnal pradávné obrazy zkázy. Musel se soustředit na svého pronásledovatele. Vědmák si všiml, že podivín není v uličce. Opatrně začal couvat. Kovová tyč opsala geometricky skoro až dokonalý půlkruh okolo rohu domu. Pronásledovatel stěží stihl přivřít oči. Ze zlomeného nosu se zpustil karmínový vodopád krve. Kovová tyč se ovinula kolem ruky a surové jej přirazila ke zdi temné postraní uličky, do které by se obyčejně poctivý smrtelník nikdy neodvážil.

„Kurvááá…“ zabublal vědmák.

„Neřvi. Chci odpovědi, jinak budeš trpět. Kde najdu tvůj kontakt na cech?“

„Cože? Já nic nevím, puste mě, aúú, aú, dobře, dobře jen mě pustěte, prosííí…“

„Až potom, teď chci odpovědi, jinak ti vykloubím rameno,“ na důkaz svých slov tyč těsně ovinutá kolem paže zapáčila.

„Au, au, au, áúúúú, tak fajn, tak fajn. Jmenuje se Zdeněk, najdete ho ve vetešnictví kousek odtud. Jeho bratr je analytik. Za dostatečný obnos se můžete stát pro cech… přehlédnutelným, jestli chápete. Pustíte mě konečně?“

„Konečně? Vždyť jsem teprve začal,“ zamrazil vědmáka hlas za jeho zády a další tlak vyvíjen na jeho končetinu. Pokud to takhle bude dál pokračovat jeho ruka dlouho nevydrží.

Aniž by vyvíjená páka přestala působit, vysoké boty se začaly procházet tam a zpět po legii zašpiněných kočičích hlav.

„Jaké je datum?“ klap, klap, klap.

„Čtvrtek sedméh…. aúúúúú.“

„To mě nezajímá. Jaký je rok, zatraceně,“ zavrčel ledově.

„Cože? Au,auauauau, aúú!!“  vědmák se rozbrečel. Pramínky slz sebou strhávaly kousky zaschlé krve.

„Z něj nic nedostaneš,“ zasmál se hlas za zády vyslýchajícího. Bleskově se otočil a zaujal bojový postoj. Od zdi se odlepila vysoká štíhlá postava. Rozpuštěné blond vlasy padaly na drobná ramena, tenisky tiše klouzaly po dláždění zaplivané zadní ulice. Nově příchozí se pousmála. Kočičími kroky se pomalu a bezstarostně přiblížila k muži s vysokými botami.

„Neboj se,“ zazubila se na vyslýchajícího, „ je jen tvůj. Zajímavý artefakt. Jak to funguje? Nebo ne, neřeš to. Jaký je tvůj kód?“ u poslední otázky byl sladký med nahrazen drsným kovem.

„Devět-sedm-osm-osm-šest. A ty?“

„Šest, osm, čtyři, pět a pět,“ vypálila ze sebe jako z kulometu. „Jsem Rita. Ty?“

„Můžeš mi říkat Corvus,“ uklonil lehce hlavu. „Co dělá analytička v terénu?“

„Sbírá informace, respektive nechává si je krást před očima, jak vidíš. A tvé cechovní jméno?“

Smysl pro sarkasmus ji nechybí, to se musí nechat. Jen kdyby mě dokázala nasměrovat k Platónovi.

Plamen obklopil útlé tělo a vyšlehl vysoko nad komíny okolních domů. Knihovník s úžasem pozoroval scénu. Svatý oheň barvy nejčistšího jantaru v okamžiku změnil přetvořence, žolíky a daemony v okolí na bílý popel . Postavil se vedle Jitřenky a pevně uchopil meč. Klíč zahodil, nyní už nebyl potřeba. Z volné dlaně vyšlehly rudé blesky a zuhelnatěli tři z nově blížících se loutek všehozla. Zahodil meč a zapomoci mantry začal transmutovat. Bíla hříva ho začala lechtat na gigantických zádech. Za pomoci zadních končetin se odrazil a překonal vzdálenost pěti metrů mezi ním a nepřáteli vyrážejících mu v ústrety. Kříženec titána a babylonského bílého lva začal trhat na kusy hordu loutek temnoty. Drápy z černé oceli těly procházely jako bronzový meč sádlem z prasete.

Táhni pryč, konečně! Mrkl. V postranní uličce bylo šero a ticho. Corvus stál jako zkoprnělý. Analytička i vědmák byli pryč. Jediná památka po nich byla kovová hůl. Zkroucená a zamotaná, jakoby sama někomu páčila ruku.

* * *

Slunce ustupovalo kobaltově modré obloze za tísicero věží města. Čas se opět nevratně posunul vpřed. Ulice nikdy nespící metropole začali ožívat nočním životem. Opilci hledali hospody a bary, kurtizány své zákazníky, lapkové snadné kořisti.

Corvus překvapivě zapadal do davu lidí venku. Byl přece v Praze, tady je podivín každý, takže jediný, kdo zde vybočuje z řady, je tuctová ovce.

Dorazil ke vstupním dveřím starého domu. Ani se neobtěžoval s páčením zámku. Prostě donutil kov mu otevřít cestu. Na snadný přístup k jinosti si rychle zvykal, o to víc mu to však bylo nepříjemnějším. Vše má svou cenu. Musím si pospíšit, abych nezaplatil příliš.

Energetickým krokem se dostal do druhého patra a zamířil k prvním dveřím po levé straně. Nyní jen dvakrát zaklepal a počkal.

„Vstupte,” ozvalo se zevnitř.

Byt přes svoji velikost byl zařízen minimalisticky, skoro až spartánsky. Dominovala kombinace černé a bíle s tmavým dřevem. V křesle naproti dveřím seděl stařec v šedém obleku. Nově příchozí si odložil věci v malé předsíni a posadil se do koženého křesla naproti němu.

“Skoro bych nevěřil, jak jednoduše jsem tě našel,” začal poté, co se pohodlně usadil. “Proč jsi mě nevzbudil dřív?”

“Jednoduše jsem na tebe zapomněl, abych pravdu řekl. V poslední době se toho událo víc, než bys čekal,” povzdechl si stařec.

“Takže Věž nebyla jediná? On někdo napadl cech? Povídej.”

“Na to bude ještě spousta času. Něco k pití?” pousmál se.

“Ne, děkuji. Tak kdo mě probudil, když ne ty?”

“To kdybych věděl. Pár nápadů mám, jeden nepravděpodobnější než druhý. Sama Věž? Vatikán? Zbylí Vzdálení z cechu to rozhodně nebyli, o tom bych věděl.”

“Nejsem jediný? Kdo tedy přežil?”

“Viselec a pár dalších. Jak jsi mě našel?”

“Před pár hodinami jsem našel slabého vědmáka. Podařilo se mi z něj získat informace o přehlížení heretiků za pomocí úplatků. Když už jsem byl v tom čištění, podařilo se mi zaopatřit mapu Prahy a soupravy k vystopování. Určil jsem přibližnou oblast a pak jen najít dům s jinostní ochranou. Tvůj rukopis bych poznal kdykoliv,” mrkl na starce.

“Jsem rád, že jsi tady, cech tě potřebuje jako nikdy předtím. Jsme oslabeni, museli jsme uzavřít pár nepěkných smluv v zájmu přežití. Rada stále vybírá nového cechmistra a Vzdálených je v republice tak žalostně málo, že šafrán vedle nich vypadá jako plevel rostoucí v každé zahrádce. Můžu počítat s tvou pomocí?”

“Jistě, Platóne,” pousmál se sarkasticky.

“To jméno mi už nepatří, nyní jsem pan Šedý, bohužel, jediný schopný člen rady. Zbylí dva jsou analytici. Ba co hůř, analytici neschopní rozumné řeči. Právě proto tě cech potřebuje, Vráno,” povzdechl si ještě smutněji stařec.

Comments are closed.