Úryvek: Speciální deník zombíka – Evžen a zkázonosný knedlík

Úryvek z Deníku zombíka: Evžen a zkázonosný knedlík

Diuk

(Celá povídka otištěná ve sborníku Ve špatný čas na špatném místě) 

„Dobrý den. Jmenuji se Evžen a… no, asi bych to měl říct na rovinu. Ještě nikdy jsem za psychologem nebyl. Ani za života, ba ani po té nešťastné události, kdy se ze mne stal VŠEŽEROUCÍ CHUCHVALEC ZELENÝHO HNUSU, CO SI ANI NEUMÍ UMÝT RUCE.

Pardon. Chtěl jsem říct zombík.“

„Fuj.“

„Co že mne trápí? Nestačil vám úvod? Vždyť se na mne podívejte. Jsem zelenej. Zelenej! Takovou barvu si můžete dovolit jenom v případě, že děláte maskéra filmovým hvězdám, ne když jste vykopnutej středoškolskej profesor a vykopnutej řezník a vykopnutej… eh, jaká že byla otázka?

Trápí mne má současná situace, do které jsem se nedostal vlastním přičiněním. Jak mám balit ženské? A to nemluvím o tom známém zombím syndromu požírání mozků. Víte, jak těžce se dostává do lebky? Jasně, vždycky je tu patentovanej egypskej způsob ala mozek na špejli, avšak tím se dostáváme k trošku jinýmu, konceptuálně ne tolik odlišnýmu problém. Neovládám pořádně svý tělo.

Po té změně se prostě něco stalo, já jako osobnost jsem uzavřen ve svém těle a jasně, můžu myslet a po té vaší divně injekci i normálně mluvit, ale zbytek je jenom agrr, mozkyagr a vrham, u čehož ještě ani nevím, co vůbec znamená.

Ano, ty řetězy mne skoro netlačí, děkuji za optání.

Prostě nechci být takový – pomalý, hnusný a porouchaný. Přemýšlela jste někdy o vylučování zombíků? Kam jde všechno to maso, co sežerou? Já vám to povím. Dělaj to jako koně. Prostě co krok to prd. Vážně vám nedoporučuji být uprostřed kráčející hordy zelenejch a mít citlivej nos.

Chtěl bych být něco víc. Když už jsem se změnil na nemrtvého, proč být ten nejpodřadnější druh? Já toužím po piedestalu tam nahoře. Mezi upíry a půlnočnicemi. Mezi draky a ghůly. Jo, já vím, že draci neexistují, ale chtěl jsem trošku odlehčit atmosféru.

Ty řetězy mne stále pevně svírají jako na začátku. Proč se ptáte?

Jsem rád, že si můžu pokecat. Jak se říkalo u nás: ‚vyžvanit‘. Oceňuji váš přístup. Určitě chcete vědět, co se stalo před tou příhodou s Bubákem, co? Všichni jsme z toho trošku pobláznění, to je pravda. Kdo by si pomyslel, že bude zvracet tak dlouho?

Ale pěkně od začátku. Hm… můžu dostat skleničku krve? Díky.“

„Tehdy jsem se potuloval s kolegy zelenými pod centrálním mostem. To je ten velkej, co se neklene nad řekou, ale údolím. Bylo tam spousta prázdnejch domů, ale občas měl člověk, eh eh, zombík, štěstí a dostal se do plný ledničky nebo se jako první došoural k leklý krávě. Vypadalo to jako normální den, nebýt tý ženský.

Jo. Může za to ženská. Nikdo z nás se tomu později nedivil.

Spadla nám na hlavu z  centrálního mostu. Asi to neplánovala, protože celou cestu dolů křičela, jako kdyby jí na nože brali. V ruce držela nějakej transparent, kterej se mi odrazil od hlavy (tady to jde ještě vidět, hned za uchem, jo ta díra), a sama se fakt pěkně rozplácla po celý křižovatce. Spolumozci ji srkali celý dvě hodiny, než je přestalo bavit plivat štěrk a bláto. Já? Já si nedal ani doušek. Čestně. Mám přece svoji hrdost.

Každopádně než si ten idiot, v překladu já, vytáhl kus klacku z hlavy a ti dva blbečci dojedli lidskou pizzu, přijeli k nám v Jeepu nějací mamlasové ve zbrojích a naházeli na nás sítě. Jako naprostí pitomci jsme si to nechali líbit. Když bych se mohl ovládat, to by hned byla jiná.

Teď je asi na čase, abych představil svý společníky. Prvního jsem si pojmenoval Drtič. Tělo jako pivní sud, malý ruce, oči a nejspíš i mozek. Jednou jsem ho viděl, jak se chtěl dostat do konzervy pro kočky jenom vlastními zuby, pitomeček. Měl jsem co dělat, abych se smíchem nepoplival granulemi.

Druhýmu říkám Pěstič. Je to takový samorost, sice hubenej, ale strašně silnej. Ohebnej. A docela rychlej. Na zombíka. Oba jdou za mnou kvůli mýmu pronikavýmu intelektu, tedy, v tu chvíli se oba kutáleli za mnou kvůli pronikavýmu intelektu, ale víte, jak jsem to myslel.

Jak se ukázalo, měli živáci v plánu nás dovést do nějakého primitivního pracovního tábora. Drtič i Pěstič mi během transportu poskytli něco jako polštář, takže jsem se na silnici moc neodřel, ale změnu prostoru jsem stejně nesl těžce. Příliš brzo mnoho pohybu při zpracování tý ženský, tedy, tfuj tfuj, chtěl jsem říct, nějak mne bolelo břicho.

Když jsme projížděli branou, všiml jsem si nápisu: „Vaše lži, naše radost.“ Stávalo se to zajímavější a zajímavější.

Tak nejdříve, nebyli jsme tam jediní nemrtví. Záporáci chytali osamocený zombíky ze všech koutů města a shromažďovali je zde. Byli tu už napůl rozpadlí starci, ale i mladíčci sotva proměnění v to naše masožravé pokolení. Až jednou budu první nemrtvý prezident, budeme všichni poctivě jíst veganský sójový mozky, dejte na mne.

 Zavírali nás do takový, jakože blbuvzdorný ohrady. Nikdo z nás nedokázal přinutit tělo, aby ji přelezlo. A to byla vysoká sotva do pasu. Jeden z živáků před ohradu přitloukl ceduli „vzdejte se pokusů o útěk“ a tak jsme to poctivě vzdali.

Během noci jsem složil básničku:

Tři davy zombíků čekaj v ohradě

jak ovce namačkaný k popravě

Já říkal si, že je něco divně

A čekal dál, jak ve vyprodaným kině.

Být zombík, zasmála byste se tomu. Jo a neumím dělat básničky.

Drtič a Pěstič, dva nezapomenutí pohůnci mýho směšně malýho klanu, se porvali s Dlaničem, sluhou od konkurence. Šlo o nějaký územní spory, který jsme vyhráli. Dlanič se k nám přidal spolu s Prstičem a Kekelem. Toho jsem si pojmenoval hned poté, co mi poslintal boty.

Z téhle skvadry nešiků jsem zrovna Kekelovi hádal nejmenší dobu přežití.“

„Ráno moudřejší večera se říká. A nás ráno přivázali ke kůlům po celý dýlce tábora a sloužili jsme jako primitivní obrana před útokem dalších spolumozků. Jinými slovy, smrděli jsme po větru tak, že jsme přebili i zápach člověčiny a oni se mohli směle věnovat práci. A co dělali?

Tenhle pracovní tábor vedl jistej Rodžer Jitrocell, alias Bubák. Špatnej chlap, od pohledu žádný neviňátko. Patřil k tomu typu zápornejch hrdinů, který jejich maminka posílá na vysokou zlodějskou a ještě ve třiceti, kdy dokážou zubama (první pád, jako stromama) překousnout nohu od stolu, jim posílá svačiny (a nikdy nezapomene na pilník v bábovce).

Velel bandě špinavců se samopaly a ti zase hlídali bandu špinavců bez samopalů, ale s krompáčema. Instinkt mi říkal, že kdo má automat, ten je na vyšší příčce potravního řetězce.

Kopáči byli do jednoho zkažení zločinci – lháři, podvodníci a právníci. Filosofové toho nejhrubšího zrna, zakomplexovaní hypochondrové a přizdisráči. A cílem tábora bylo prokopat se do Pekla. Lidi si totiž chtějí s arciďáblem vyříkat pěkně z očí do očí, co se tady na zemi děje. A jak najít peklo jinak, než dle známého rčení: ‚kdo lže, ten krade a do pekla se hrabe?‘ A tak padla kosa na kámen, dostali do ruky lopatu a podmínkou přežití bylo neustálé lhaní. Dobrý večer, pane strážníku, máme to ale hnusný počasí? Ne, já nepracuji. Já stavím ponorku. Ó, viděli jste, jakýho jsem chytil kapra? Dobrejch pětapadesát čísel měl…

Jako, plat jsem měl mizernej. Za pár krys denně se mi nechtělo obcházet kolem kůlu u silnice, dělat agrr na projíždějící auta a zírat na tábor a jejich pravidelnou monotónní dřinu. A protože se následující tři dny nic zajímavýho nedělo (Kekel mne v ohradě zase poslintal boty), povím vám o základech nemrtvýho jazyka, kterej sepisují na Universitě nemrtvý řeči, abyste se orientovala a aby si mohli živáci s námi vesele pokecat mateřštinou. Ne každej má ty injekce jako vy.“

Kapesní slovníček zombíka obecného (cadaver vulgaris)

Doktor Prolaps Edbelly

Věta shrnující zombie populaci by pravděpodobně zněla: Myslím, tedy mám hlad.

Pravidla zombie jazyka ještě nemáme pevně stanovený, ale Universita zabývající se nemrtvou řeči (UUL) tvrdě pracuje každej den na rozluštění tohohle lingvistického klenotu.

Prozatím známe několik všeobecně ustanovených pravidel a slov:

Pravidla:

-Zombie používají dva významové tvary. To a Ten. To je používáno v případě rozhovoru mezi zombíky jako těly, zatímco Ten se používá pro rozhovor mezi myšlenkami.

Příklad: Pokud zombík označí ve větě tvarem ten druhého zombíka v symbolu promluvme si, jedná se o rozhovor. Pokud ale použije tvar to, jedná se o intimní vztah – rozhovor mezi těly.

To dává zombie do vztahu v případě, že je koncovkou slovesa er.

Ten dává zombie do vztahu v případě, že je koncovkou slovesa es.

Stavba oznamovací věty je rozdělená na:

– Sloveso

– Podstatné jméno

– Zájmeno

Zombie mají šest výrazů pro nepřítele – viz slovník

Slovník (první verze):

Agr: Toto samostatné slovo slouží na začátku věty k pozdravu a na konci jako zdůraznění/vykřičník/výhrůžka. Délka slova (aagr, aaagr, aaaagr) posiluje jeho význam, ať už na začátku nebo na konci věty.

Jako součást podstatného jména slouží agr k zmnožení slova (mozky = jedno jídlo, mozkyagr = spousta jídla)

Ulum: Symbol přátelských úmyslů známých mezi komunitou zombií jako symbol neútočení.

Mozky: Slovo označující živou osobu, uživatele myšlenek (zamyšlenou/právě myslící osobu), nebo jídlo. Tímto se zombík vyjadřuje, že myslí nebo má hlad (což je obvykle to samé).

Au = ale

Gigr: Nepřítel, který se dá sníst

Nar: Přítel, který se dá sníst

Lampr: Všechno neživé, co se dá sníst

Hamemr: Moc silný nepřítel

Jijr: Nepřítel na více použití (recyklovaný)

Vumr: Kámen (vumragr = kameny) – tedy něco, co se nedá sníst, ani s čím se nedá spřátelit

„Kde jsem to… projednou jsme byli s tělem za jedno a rozhodli se utéct. Jako nemrtvý Mojžíš jsme chtěli zachránit vyvolený národ z ohrady a odvést jej z pod nadvlády obušků, samopalů, lopat a v případě některých i vumrů.

Abyste pochopila, zdálo se to jako výborný plán. Ovládnout svou krysí večeři tak, že jim vložíte do těla trošku své DNA. Samozřejmě tím myslím svý prsty. Co se šklebíte? Napřed jsem je samozřejmě olízl, nejsem čuně, co strká do krys něco špinavýho.

A když je měli v břiše a já je mohl zprostředkovaně posednout, donutil jsem je přehryzat provazy každýmu ze zombíků rozesetých v kruhu kolem celýho tábora. To se šmarjá strážníci divili, když jim přišla v noci návštěva, která nejenže cítila člověčinu, ale věděla přesně, kde jsou ty největší krysy.

Bubákovi se podařilo zformovat obranu kolem nejhlubšího výkopu. V obraně před přívalem zelenejch se rozmachoval obrovskou jednobřitou sekerou a nadával nám do nevděčníků. Jako kdyby to byla naše vina. Měl nás líp krmit.

Drželi se pěkně dlouho. Mnoho spolumozků padlo. Levé křídlo se probilo skrz, když vtom pán Mordoru povstal a zvedl svůj velkej palcát a… promiňte, paní doktorko. Nechal jsem se trošku unést. Zkrátka Rodžer se rozmáchl tím fešným sekáčkem a přesekl mne vejpůl na dva malý Evženy. To vám dokáže zkazit celej den.

Kdyby následně nespadl se svými druhy do ďuzny, mlátil bych ho svou podetnutou pánví ještě teď.

Lempl jeden pozérskej. Jasně, že se potom vrátil. To u těch záporáků bývá. Ale tehdy jsem to ještě nevěděl.“

„Najednou mám vlastní hordu. Je to skvělej pocit. Vy mávnete rukou, uděláte „mozkyagr!“ a oni se vrhnou dopředu a rozeberou člověka na součástky. Jak já se cítil pevně v kramflecích. Vozili mne na kárách, jednu polovinu na jedné a druhou na druhé – mám závažné podezření, že o tu druhou se starali líp.

Bylo rozhodnuto vrátit se do centra a zatlačit na lidi, ať si zase začnou hezky uvědomovat, že tady jsme. Jo, fakt parádní pocit, mít k tomu celou hordu.“

„Nazdar. Já jsem Roger Litrcel, zvanej Bubák. To jenom pro pořádek, abych opravil v zápisu toho pomatence naproti. Zombíkům nevěřím a vy jim taky nesmíte věřit! Vidíte ho, jak divně čumí? Jo, na tebe mluvím, chceš si něco začít?! No tak pojď, ty malej hajzle, já ti ukážu! Tak ty seš připoutanej?! Máš štěstí, že já taky, jinak bych ti rozmlátil tu tvoji…  jo a nezvracel jsem vůbec tak dlouho, jak říkal!“

„Proč tady vlastně jsem? Já psychologa nepotřebuju! Tak používám trošku víc vykřičníků, no a co? Mám se z toho podělat?! Ti malí hajzlové mi rozmlátili tábor! Kvůli takovým jako je on mám teď miniaturní rohy a pár křidýlek mladýho pekelníka v přípravce. Vždyť se s nimi ani nevznesu! A říkejte si, co chcete, ale na velikosti záleží!

Co je mi do toho, že se mám vypovídat?! Že to mám ze sebe dostat?! CO MÁM ZE SEBE JAKO DOSTÁVAT?! Grrr, když mě ta troska hodila do jámy, to jste mne měla slyšet nadávat. Nešel jsem zastavit. Padal jsem a padal pořád hlouběji a zatímco se mý přátelé zastavovali na různých výstupcích a útesech, já nadával a padal a padal a nadával. Když na tím tak přemýšlím, možná v tom byla spojitost.

Však Peklo je docela hezký místo. Takový, teplý. A pošahaný.

Stál jsem před hradbou z poražených cherubínů, vyhýbal se bandě potratů zpívajících „a dokolečka dokola, jednou půjdem dohola“ a sunul se k bránám. Byly dvě. Jedna obrovská, druhá malinká, mezi nimi takové tlusté zapaprčené hovádko. Tou velkou bránou vcházeli ti nejmenší, a pokud se nedokázali dotknout horního oblouku, hovádko si je napíchlo na kančí kopí a zhltlo. A do malý brány lezli ti největší a pokud se jenom dotkli horního oblouku, hovádko je napíchlo a… jak jinak, chramst a křup a bylo po všem!

Co jsem udělal?! Vy se ptáte?! Byl jsem přece v Pekle! Prostě jsem si ve velký bráně vyskládal hromadu těl a po ní vylezl nahoru – abych se dotkl oblouku bez výskoku. A co udělalo hovádko? Stejně se mě pokusilo sežrat, protože prej je podvádění špatný! Chápete?! Špatný v Pekle? Může být něco špatnýho v Pekle?! A potom si mne všiml jeden pekelnej princ a vzal mě za Satanem, což bylo super, protože i když se nahoře všechno podělalo (díky někomu zelenýmu, vlasatýmu a naprostýmu idiotovi), vznikla naděje na splnění úkolu.“

 „Vážně se divíte, že jsem byl v Pekle? A kam jsme se asi šest set šedesát šest dní prokopávali? Do severní Koreje?! A vůbec, nekecej mi do toho nebo ti, buchto, ukážu, co to znamená snažit se spoutat chlapa. (A teďka zamával těma svýma malýma křidýlkama, takovým zuřivým způsobem, hehe. Vypadalo to dost trapně, když je anatomicky oslabenen jako motýl. Pozn: Evžen.)

No, vyhlásil jsem mu svatou válku a on mi na to odpověděl, že: „takové zanícení v housence jsem už dlouho neviděl. Budeš můj služebník, vyslanec, spojení.“ A věřte mi, že rezolutní „ne“ tady skutečně nestačilo.

A tak mi dali z inventáře růžky, ve zbrojnici upgrade na sekeru z ocelový na ocelovoplamenou a pak mi narostly křídla. Snad jako pomsta za ta všechna křidýlka, co jsem vyžral ve fastfoodech.

Prej mne vystřelí trampolínou zpátky na zemi, protože jsem o duši nepřišel a tedy se tam můžu vyskytovat. Budu jenom peklem poznamenanej. A pak to začalo být zajímavý, protože jsem vyletěl z kanálu přímo před horkou zombíků, snažících se prosublimovat zamčenou mříží do lepší čtvrti.“

„Teď jsem na řadě já? Konečně. No, ten jeho přískok nemohl bejt načasovanej líp. Jenomže asi letěl nahoru dost rychle a potkal pár zkaženejch svačin, protože mu cesta moc nesedla. Hned jako před nás vyskočil a všichni ohromení zombíci sledovali sloup kouře a jisker, v ní plamennou sekeru a obrysy svalovce, čekali jsme strašlivý řev a krvavý boj – fakt jsme neočekávali, že se pekelník předkloní a pozvrací snad půlku kontinentu.

No a protože jsme s tělem byli ještě zajedno, vjel jsem na vozejku do první linie, otevřel  mříž a než se kouř rozptýlil, klečel pozvracenej Bubák v úzkým kruhu slintajících bestií. No vzdal se. Srab (nevzdal! Jen jsem se rozhodl zkusit to usmlouvat) prosil o život a brečel jako děcko (nebrečel), ale jo, brečel (nebrečel!), tak jsem si to vzlykání asi jenom namlouval (démoni nevzlykaj!), drž už hubu.

Jako vůdce hordy jsem se rozhodl ušetřit jeho život a vzít ho s sebou. Mohl se nám hodit – lepší čtvrť měla lepší domobranu. Ale komplikovalo se to tím, že v něm pořád zůstalo něco z tábora. Přesněji, neustále lhal (nelhal!). Vidíte?“

„Ehm, cvokařko? Potřebuju na hajzlík. Začíná se mi nějak kouřit ze židle.“

„Teď, když jsme sami, ano, děkuji, to mi bodne, chci vám povědět, co jsem měl v plánu. Bubák o tom nesmí vědět, protože kdyby se to dozvěděl, řetězy neřetězy, pouta nepouta, přesekl by mě na čtvrtiny.

Mým skutečným cílem bylo napadnout klan Somráka Huka. Tahle horda na kávě závislých zombíků se roztahovala po čtvrtích asi stejně rychle jako alkohol trpaslíkem. Pokud chci mít svoji čtvrť se svou hordou, musím se zbavit nejpravděpodobnějšího nepřítele. Cesta k jejich poražení vedla přes kávový sklady, hlídaný lidmi. Zničíme-li sklady, zničíme i Somráka. A k tomu i pár lidí. No nebyl to skvělej nápad?

Poslední částí mé geniální vůle byla vlastní zbraň. Fakt jsem mu záviděl tu plamennou sekeru… bacha, už jde! No a když jsem poručil rabovat a ničit a zombíci se šťastně rozplížili splnit jedno i druhé, čirou náhodou byly prvními budovami kávové sklady. Dobře chráněný, silně opevněný. Ale my jsme měli eso. S ohnivou sekerou.

Poblión úslužně porubal ty nejhorší nepřátele (čímž si i od lidí vysloužil věčné zatracení za porušení smluv se Somrákem, ale pšt), my ovládli sklady a šli dál na další lidi. Copak můžeme za to, že jsme náhodou narazili na zlatej důl? A že jsme při boji proděravěli střechu, takže tam později napršelo a všechna káva se znehodnotila? Smůla.

Pamatujete si ještě na mý sluhy? Zavolal jsem si Drtiče, Pěstiče, Dlaniče, Prstiče a Kekela, rozkázal jim hlídat támhle tohohle parchanta a nechal se odvést do radnice. Zombíci mě ještě poslouchali, zatím jim nedošlo, že bych byl bez nich ztracenej. Ale nechtěl jsem to riskovat a potřeboval jsem totem. Symbol naší svobody. Něco, za čím zombíci bezmyšlenkovitě půjdou. Nejdřív mne napadl kříž. Potom fotbalový míč. Ale tyhle symboly už byly zabraný.

Chtěl jsem zbraň. Mečák. Nebo palcát. Prostě něco, co by vypadalo dobře na mincích.

Radnici jsem prolezl od nejspodnějšího patra po nejvyšší. A nikde nic. Puška se použít nedá. Židle taky ne. A s prázdnou jsem se vrátit nemohl, stačil pohled z okna, aby bylo vidět, že se beze mne rozptylují. Já byl epicentrum. Já musel sejít ven jako z hory a přinést jim zákony. Cíl. No a protože jsem nic nenašel, vytáhl jsem z ledničky jedinou podlouhlou věc, která vypadala alespoň trošku jako pádnej kyj. Z dálky. Pro barvoslepýho. A naprostýho mimoně.

„Za knedlík, agr!“ Řičely davy, když jsem jim zamával novým bojovým symbolem. Ale uvnitř jsem plakal. Já chci něco ohnivýho. Něco mocnýho. Něco zkázonosnýho!“

Konec úryvku

Comments are closed.