Deník zombíka VI – Už to není, co bývalo

Zdravím, já jsem Patrik a patřím mezi ty šťastné, které přicházející apokalypsa vlastně vůbec nepoznamenala. Tedy, ne nijak konkrétně, dnešní apokalypsy také už za moc nestojí. To za mých mladých let… já znal jednoho Davida. On to byl milý pán, žádný Král David, kterému byl jmenovcem, a to prosím byl Král. Takhle by se ke svým poddaným chovat neměl. Jsem si jistý, že by se to obešlo bez toho vyvražďování kolem, však se stejně dneska vraždí pořád a možná až příliš.

Kde jsem to skončil… vraždění, vražděný… to já znal jednoho Jindřicha Pekaře a on za svého času hodně takhle cvičil a připravoval se na něco, co prý přijde. Měl na zahradě i kryt a kdoví co. A já mu povídám: „Hele, vždyť se nic takového nestane. Tím nás jenom straší, ale ti nahoře si to nedovolí. Komu by pak vládli? Čemu by pak vládli?“ Ale on mě neposlouchal a dál si cvičil a připravoval se na něco, co vůbec nemuselo přijít, Tonda jeden. A teďka, když jdu se síťkou do obchodu, ho pokaždé, ale opravdu pokaždé potkám na chodbě v paneláku, jak číhá přede dveřmi a čeká, až se tu objeví nějací mimozemšťani nebo co. Jakoby ani neměl nic jiného na práci, tak kolem něj takhle projdu ‒ vidím, že zatloukl okna, takže ven může koukat jenom úzkou škvírou ‒ poplácám ho po rameni, až se mu zvedne ze saka prach, a říkám: „Nějak jsi nám zhubl, Jindro. Měl by sis odpočinout.“ Ale on nevnímá, dává pozor, chytrák, jestli něco nepřijde, mlčí, a tak ho nechávám být a usmívám se, protože takhle jenom marní život.

Nakoupit jsem chtěl, myslím, takže už stačí jenom otevřít dveře a vyjít ven na sluníčko. No já říkám sluníčko, ale ono s tím zákalem už vidím spíš jenom šedý fleky a občas na mě vybafne nějaký ten obraz. Jako třeba teď, to můj malý Toník si hraje venku u auta. „Nic nevyváděj,“ usmívám se a plácám ho po hlavě (zelenou plísní hrající zombík klečící u vraku auta a okusuje lidskou nohu, nedokázal ani zareagovat, jak se divil). „Já se hnedka vrátím, jen skočím pro nějaké konzervy a vezmu ti sušenku, ano?“

„Vrrragrr…“

„No jo, já vím, ale no tak, hned jsem zpátky, neboj, vždyť říkám, že budu hned zpátky.“ Usmívám se nad dovádivostí mládí a jak se mladý Toník bál, že mu uteču, a pokusil se mi přitulit k noze. Ale já ještě nejsem tak starý, ještě si dovedu hrát. Popoběhl jsem a Toník zůstal pozadu. Zamával jsem mu na pozdrav, vzal bych ho s sebou, ale měl jsem málo peněz tak ať si alespoň hraje se svými. Támhle vidím jeho kamarády, Laďušku a Jitřenku (dva vysocí zombíci ho pozorovali hladovým pohledem, ale byli zapletení do pletiva a nedokázali se hnout), jak se usmívají, jsem si jistý, že o něj bude dobře postaráno.

A já potřebuji ještě doplnit trochu prachu do mých uhelných plic, a to nesmí vidět, na to je ještě příliš mladý.

Cestou potkávám mnoho známých tváří, některé zdravím, jiným pouze kynu na pozdrav. Venku je klid, slyším cvrlikat ptáky, je to až divné, protože normálně by měly jezdit tramvaje, ale neslyším jediný zvonek, jediné hravé zadrnčení kolejí. Raději se jdu podívat na zastávku na jízdní řád, jestli tam někdo z úředníků nepřipíchl nějaké důležité oznámení. Dělám krok na schodek zastávky a nestačím se divit, když mi papuče zašustily v trávě. „To jsem vešel do parku?“ Ptám se všech a nikoho. Nikdo se nestará, že tráva prolomila dláždění a teď se plazí a zvedá své konečky k nebi. Budu si stěžovat, politikové toho naslibují. Zbrunátněl jsem a podíval se na jízdní řád. Byl starý a přetržený, někdo přes něj červeným sprejem nastříkal veliký nápis:  DRŽTE SI KLOBOUKY, UŽ JE TO TADY!!!! A pod ním bylo o něco menším, zeleným písmem napsáno: A JINÝM DRŽME PRDELE! „Vandalové,“ ucedil jsem uraženě. „Nic než vandalové.“ Kroutil jsem hlavou a rozhlédl se na obě strany, jestli nic nejede, než jsem přešel k obchodu naproti přes ulici. Potraviny pana Preclíka. Kvalita. Souhlasil jsem. Nikde neměli tolik trvanlivých výrobků, jako tady. Nevím proč, možná to hlásili v televizi, nějaký nový druh plísně ‒ ale já už se na televizi nedívám, od doby, co mi křeček překousal kabel ‒ že potraviny strašně rychle hnijí, a že je jedno, že je každý den vyměňují. Páchlo to tu rozkladem, ale nebylo to horší, než venku. Tam to vypadalo jako taková malá epidemie.

Vybral jsem si do síťovky několik plechovek kompotovaných meruněk, na které jsem měl chuť už od večera, a k tomu přidal pikslu s párky a několik keksů. Pivo jim už došlo, asi ta plíseň napadla chmel nebo co. Olízl jsem si suché rty. Škoda.

S napěchovanou taškou jsem přešel k pultu. Paní za ním byla milá a přátelská, neustále se usmívala, ale podle zapadlých očí usuzuji, že se už dlouho nevyspala. „Paninko,“ oslovil jsem ji přátelsky. „Vy to přeháníte. Znám takhle jednoho Františka…“

Když jsem o půl hodiny později odcházel, paní prodavačka se stále usmívala, peníze si dá do pokladny později, vždycky ráda počká, než zajdu za roh, ale pokaždé ty peníze zmizí! Takže je všechno v pořádku.

Je pravda, že jsem už dlouho nebyl na výletě dál, než v ulici, kde bydlím. Jako důchodce bych si to mohl dovolit, přesto mi v tom brání jistá nechuť poznávat dosud nepoznané. A proto musím říct, že jsem byl překvapený sám sebou, když jsem mezi hromadou odpadků, které už někdo pěkně dlouho nevynesl, našel malé černé koťátko, a ucítil jsem kromě nové dávky nahnilého pachu i jisté sympatie. „Ale ty seš mi roztomilá kočička.“ (Napadlo vás někdy, proč při pohledu na kočku člověka vždy automaticky napadne, že je to kočka a ne kocour?) Odložil jsem tašku a dával si pozor, aby se ani sklopená ucha nedotkla nepořádku kolem, a zvedl jsem kotě do náruče. „Copak je? Pán tě vyhodil?“ Podrbal jsem ji pod miniaturní stříbřitou bradičkou a uslyšel zvuk, jaký vydává továrna na sušenky před výbuchem. „No ty ši…,“ zašišlal jsem na ni. „Kdopak nám to tu pšede? Budu ti říkat Vzdálené Hromobití, snad tě můj křeček přežije, ale takovému kotěti se může stát na ulici věcí. (Z oken nad ním se už minutu ozýval nepřetržitý hluboký řev a kvílení, které vyhnalo kotě ven a přinutilo ho schovat se mezi odpadky a tiše kníkat. Ten zvuk očarovával lidský sluch a Patrikovi připadal vábivý a svůdný, ale Bestie prorůstající stěnou a sídlící uvnitř domu jako nějaký přerostlý puchýř si musela najít jinou potravu, kterou by svými obřími zuby sežrala, neboť vousatý dědek spokojeně sebral tašku a odešel pryč.)

Ukázalo se, že křeček kotě přežije jen stěží. Zvláště proto, že od okamžiku, kdy se porozhlédlo po bytě, rozhodlo se dát si ho k večeři. Zalezl hluboko do své klece a nebýt toho, že se kočka nevešla do otevřených dvířek, bylo by po něm. Krčil se ve svém domečku, zahrabaný v pilinách, a strachem si močil na nastřádanou potravu. Kotě vypadalo, jako že ho pokusy o proniknutí dovnitř snad nikdy neomrzí.

Připravil jsem jí trošku mlíčka a podíval se z okna. Nevím, co tam Jindra viděl, ale já bych se za chvilku nudil. Pár dětí, co si hrály, pár dospělých, co je hlídali, špatně zaparkovaná auta a zeleň u patníků. Tamhle někdo zapomněl přiklopit dekl od kanálu, jinde zase upadla značka hlásající blízkou křižovatku. Vandalové, samí vandalové. Znovu mě to rozezlilo, ale potom jsem si zlepšil náladu, když jsem v troubě našel kousek krocana (černý škvarek), na kterého jsem musel úplně zapomenout už před takovým měsícem, než vypnuli plyn. Mrkl jsem, otevírání konzervy mi dělalo problémy. Občas, a čím dál pravidelněji se mi stávalo, že jsem ochrnul na levou ruku, než se vše zase vrátilo do normálních kolejí. Haleluja, odklopil jsem víčko a zchromlou paží odsunul konzervu dál od okraje linky, protože kotě přilákala vůně mléka a teď mi po kabátu vylezlo nahoru na rameno, aby se k ní dostalo blíž. No jo, podrbal jsem ji, ignorovala mě, křeček se pokusil vylézt ze svého pelechu a chystal si ranec na cestu pryč. Od té doby, co dostal ránu od překousnutého televizního kabelu, byl jako vyměněný. Netušil jsem proč, možná za to mohla ta věčně zježená srst, nejisté nohy a třas, který nedokázal zastavit, ale měl jsem ho rád takového, jaký byl, přestože měl občas nerudnou náladu, když jsem ho vyrušil při čtení knihy. Neurotik.

Vytřepal jsem třas z ruky a zahýbal ztuhlými prsty. Stejně rychle, jak ochromení přišlo, tak i odešlo. Usmál jsem se na kotě, které hlasitě vylizovalo misku a vrnělo na frekvenci, kdy se rozechvívá sklo na poličkách.

Odložil jsem si, prohrábl dlouhý stříbrný vous, sundal si čapku a poškrábal se na pleši. Kde mám fajfku? Zatraceně, já hlava děravá, zapomněl jsem si koupit tabák. No, s tím už nic neudělám, a když mi někdo zaklepal na dveře, otočil jsem se k nim.

„Kdo je?“

„Tady přítel. Otevřeš mi, dědečku?“

„Jaký přítel?“ Otevřel jsem šatní skříň. (Upír, stojící za dveřmi, se zoufale rozhlédl kolem.)

„Takový, který může pomoci. Rád, ale pusť mě dovnitř, je to tu nebezpečné.“

„Jindřich tě pustil normálně dál? Neříkal nic?“

„Ano, říkal, že mi máš otevřít, že jde za námi. Venku je totiž apokalypsa.“ Slyšel jsem za sebou zaprskání, to se kotěti zježila srst a křeček se na mě díval a vrtěl hlavou. Pokrčil jsem rameny, otevřel dveře a střelil bledého muže kuší do hlavy. „Tak to seš ty, chuligáne, ten, co píše ty nápisy na stěny? Že se nestydíš!“ Plivl jsem na něj a kopl mu do boty. Ještě se třepal, ale už neodpověděl, neměl čím.

Zítra ho uklidím, ale teď nemám chuť zvát si někoho přes vlastní práh. Pohádky znám moc dobře a tenhle byl sice velmi mladý, ale vypadal, jako kdyby se už opravdu hodně dlouho nevyspal.

Podíval jsem se na křečka. „Smutné, že jsou ti lidi dneska takoví. Kdysi, za mých mladých let, to bylo něco úplně jiného. Ale teď se už ani nestydí tlouct na dveře a česnekový dech na ně neúčinkuje. Kam ten svět spěje?“ Křeček neodpověděl, vždyť to byl křeček, schovával se v domečku a třásl se strachy před kotětem. Vzdálené Hromobití se nechtělo vzdát tak snadno. Usmál jsem se, jedno oko mi sklouzlo na bok a zůstalo tak. Přestal jsem na něj vidět, ale to už jsem taky znal. Přešoural jsem se ke křeslu, otevřel dvířka mé nové televize a díval se, jak oheň vesele zaplápolal.

 <zpět>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *