Úryvek z knihy Muž, který se modlil

Tiše kráčíš

mezi stromy

možná stačíš

bez pohromy

najít cestu

cestu domů

vymanit se

 pažím stínů

 

světlo mizí

tápeš tmou

oči cizí

za tebou

po tvém boku

lidská těla

jen pár kroků

jsi tak smělá

že se v noci

touláš městem?

Pláčeš, voláš

ztuhlá děsem

ruce cítíš

na svém těle

a tvé srdce

rozechvělé

ve tmě buší

třepotá

v očích hnízdí


Ostré zuby

na tvém těle

umíráš dnes

osaměle

sníh tě hladí

šeptá, zpívá

zase vstáváš

zas jsi živá

na rtech taje

rudý sníh

park pro tebe

náhle ztich

otevíráš

zářné oči

svět se s tebou

trochu točí

zase vstáváš

zase živá

tvoje hrdlo

rozeznívá

nová píseň

volání…

Běžíš jistě

temným městem

sama jsi teď

nočním běsem

bosé nohy

svaly pevné

cítíš dítě

stále živé

prchá samo

temným městem

před strašlivým

nočním běsem

O Daemonech

 

Prolog: Zkurvenej den

Ni ruku vědmáckému zlu nenabídneš

ni emoce a pocity jim neukážeš

ni svou bolest jim nepředvedeš

ni život, ni odpuštění jim neposkytneš.

Toť v nás, cech

Cechovní pravidla

 

Svět se hnul. Kdoví kdy, kdoví v jak velkém měřítku, ale hnul se, cítili jsme to tehdy všichni, i když jsme si to nedokázali vysvětlit. Brzy potom se ukázalo, co to vlastně bylo.

Narodil jsem se v severních Čechách, v Jablonci nad Nisou a už v mejch dvaceti letech byl můj pohled na svět docela jinej. Chodil jsem do cechu už nějakou dobu, setkával se s různejma lidma a dozvěděl se a viděl věci, který se mi zaryly hluboko do mysli. Potom jsem se přestěhoval do Prahy a můj život pokračoval v malým bytě nedaleko Vyšehradu. Cech sice platil nájem, ale nic úžasnýho to nebylo. Šetřilo se všude.

Zazvonil telefon, byl to starej typ s tlačítky, kterej bez nabíječky nevydržel ani pět minut. Malou místností se rozezněl metal a já musel zase vstávat. Ach bože, jak mě bolela hlava. Rozlepil jsem oči, sesunul se z matrace a zaskřípěl zuby. Měl jsem dneska volno. Jen letmo jsem si prohlídl číslo zářící na zeleném displeji a šel do koupelny.

Za zvuku hlasitejch tónů vyzvánějícího telefonu jsem si stihl vyčistit zuby, učesat hustou hřívu kaštanovejch vlasů, na který jsem byl dost pyšnej, pročísnout si a zaplést copánek na bradce a pořádně si prohlédnout ty moje propadlý hnědozelený oči a bledý tváře. Konečně se jim začínala vracet předchozí plnost, účinek drog odezníval.

Telefon jsem vzal, až když se začala melodie opakovat.

„Ty vole! Víš, že mám dneska volno, že jo?!“ Spustil jsem. „Čtrnáct dnů jsem dělal naplno na tý zkurvený trojce a dostal jsem svinsky zasloužený dva dny dovolený. Zasloužený, slyšíš?! Beze mě by zrušila půlku Václaváku a vy byste šli tančit s křížkem po funuse, protože byste tam, kurva, nestihli dorazit! A já mám ještě jeden den!“ Vstal jsem z postele a mobil vzal s sebou, nabíječka se prostě odpojila, tak byla moderní. „Vaše chyba, že neposloucháte operativce. Šelest říkal, že k tomu dojde, že trojka nebude sama, ale bude mít přítele. Říkal to, kurva, že jo.“ Nebyl jsem tolik nasranej, jen jsem si vychutnával chvilku okamžiku, chvilku vítězství, protože jsme měli zas jednou, sakra práce, pravdu.

V telefonu bylo ticho, než zazněla klidná odpověď, jako kdybych do něj pár desítek vteřin neřval.

„Prostě přijeď.“ A reproduktor ohluchl. Mrkl jsem na displej a baterie měla už jen dvě čárky. Švihl jsem jím o zeď a šel se oblíct. Svinský ráno.

Trojka, přemýšlel jsem nad ní, když jsem si oblíkal černou košili a prohlížel si boty. Chodba, ve který jsem stál, byla spojená s malou kuchyní a ve vzduchu se vznášela vůně právě dodělanejch toastů. Byl tu bordel, musím zas umejt nádobí. Později. To je jinej problém.

Členové cechu ohodnocovali vědmáky a vědmy podle procent, prostě kolik v nich bylo tý divný nelidský části. Zažila se sice zkrácená verze, ale oficiální byla tahle. Já vlastně porazil na budku třicetiprocentního čaroděje − trojku.

Bylo to tak hodně, že to zavířilo celým cechem. Jsme normálně samotáři, ale teď…

Přijela do Prahy na dovolenou, jenže když jsme si jí všimli, začala být ještě agresivnější. Obvyklej vědmák má pět až osm procent, takže třicítka… šestkrát silnější… kdybych nebyl poblíž, už by to nikdo nestihl a ona by nadělala pořádnou paseku. Pořád mám ozvěnu našeho souboje ve snech. Nůž, kterej jí šel mezi žebra, se roztavil až po rukojeť. Byla nasosaná jako komár, druhej nůž odrazila hřbetem ruky a chytila mě pod krkem. Sakra, musím na to přestat myslet.

Černej kabát, nůž do podpažního pouzdra a druhej do rukávu na zápěstí, toast do huby a už jsem svištěl po schodech dolů. Pak přes ulici a kolem parku, tmavým podchodem, kde nikdy nesvítily světla a na tramvaj. Pěkná dálka.

Jenže jsem čuměl jak vyoraná myš, když hned u chodníku stála Oktávka a v ní řidič se zelenou čapkou. Típl cigaretu a kývl hlavou na pozdrav. „Tak to je vážný, ty vole.“ Zamumlal jsem a sedl si vedle něj jako spolujezdec. Jen znovu kývl. Dost povyku pro nic. Teda pro to, abych dorazil včas. Řidič byl na druhou stranu špička, nepřekročil za celou dobu rychlost a přitom ji nikdy nesnížil pod čtyřicítku. Někdo nad náma musel držet ochrannou ruku a pokud se mu to dařilo na dálku, tak to byl někdo slušně mocnej.

Dojeli jsme asi za čtvrt hodiny a rozloučili se. Stál jsem u štíhlý, neobydlený budovy vtlačený mezi dvě nevkusný, patrový bytovky. Dveře byly ošuntělý, posprejovaný, ale když se na ně člověk koukl cvičeným zrakem, poznal na nich zlatavý kresby těžkejch ochrannejch run. Sídlo cechu, tady mě máš.

Uvnitř jsem okamžitě zamířil do sklepa, koukl na strop, kde mrkala tajná kamera, a usmál se. Když mi bylo míň a brána cechu se přede mnou otevřela poprvý, divil jsem se, proč  je v podzemí. Ale postupem času se to ukázalo jako dost dobrý řešení, cech se mohl rozrůst do stran, aniž by si toho někdo místní všiml, a navíc byl dobře ochráněnej. První část ochrany se mi ukázala vzápětí, když jsem prošel dalšími dveřmi a sešel po schodišti ještě níž, kde začínala velká kostnice.

Bylo to opatření proti vědmákům, stovky starejch vybělenejch trupů, holejch lebek s prázdnýma výrazama, hromady kostí poskládanejch do pyramid a obrazců, to vše z nějakýho důvodu snižovalo vědmáckou moc. Ten, kdo prošel tímhle labyrintem kostí a pozůstatků lidí, kolem pastí, nástražnejch zařízení a automatickejch zbraní v sále mnohem větším, než si uměl představit, se ocitl před masivníma trezorovýma dveřma, z každý strany chráněnýma jednou plamenometnou věží z druhý světový války. Na zemi byl popel a saze, místo posledního odpočinku těch, kdo došli až sem a nebyli členové cechu.

Hlavně plamenometů se na mě otočily a nade dveřmi zablikala malá televizní obrazovka. „Jméno a heslo,“ zašuměl plešatej obličej a podmračeně se díval shůry. Chodil jsem do cechu bezmála deset let a přesto, kdybych teď udělal nějakou blbost, tak by mě starej Derek odpálil do křemíkovýho nebe.

„Rusovok Sivak, číslo pět tři osm šest dva,“ pousmál jsem se. Podmračená tvář na obrazovce se trošku vyjasnila. „Zase myslíš na kalkulačky?“ Otázal se.

„Jasně že jo, vole.“ A těžký dveře se otevřely. Za nimi stál pán z televize, stařík s pokleslejma ramenama, ale s neuvěřitelnou jiskrou v oku. V jediným, druhý měl skleněný. Přes rameno nesl samopal MP5 s tlumičem, a když jsme si podali ruce, tvářil se ještě ustaraněji. „Pospěš si, už to začalo, ta trojka nebyla jediná.“

„Už jsem slyšel, Dereku.“ Jen kývl hlavou, interní vtipy šly k šípku. Nasazuju krok a chodba katakombama příjemně ubývala. Byl jsem vysokej a za to jsem byl rád. Po krátký cestě následovaly tři schody, za nima malej sál, potom se chodba začala stáčet doprava, křižovatka, pořád rovně přes další sál a pak jsem vstoupil do prostorný místnosti obložený tmavým dřevem, ozářený teplým světlem lamp a provoněný kouřem.

Byl tu dlouhej stůl a židle, kožený křesla a válendy, krb, police s knihama nebo s uloženejma lahvema kvalitních vín. Probíraly se tady denní záležitosti a odpočívalo se, bylo to místo pro všechny. Navíc jsem si všiml rozdělanýho rohovýho barovýho pultu, několika poliček a krabic s vybavením. „Někdo nás předělává na Noční klub?“ Zavtipkoval jsem, i když nemístně, setkalo se to jen s kamenným pohledem jedenácti lidí usazených kolem.

Vedly odtud další tři chodby, jedna do zbrojnice, jedna ještě hlouběji do katakomb a jedna do kanceláře hlavy cechu. Ta se na mě právě dívala z čela stolu a přes svý plný bříško vrhala dost nevraživý pohledy. „Posaď se už,“ nařídil ten nabručenej muž a já jsem poslechl. Šelest mi držel místo, poděkoval jsem mu pohledem a stále s úsměvem se rozhlídl. Co může bejt horší než třicetiprocentní vědma? Jenže to by nebyly všechny křesla obsazený. Další práce.

Trapná chvíle ticha se natahovala, až už to šéf nevydržel a vybuchl. „No dobře, operativec měl pravdu a já na to kašlal. Chtěl jsem to už mít z krku, a tak jsem podceňoval argumenty. Ale to neznamená, že se na mě můžete dívat skrz prsty, každý děláme chyby. Teď jde jen o to, jak se té chyby zbavit, protože nám poslal dopis, ve kterém chce vyjednávat.“

„Á kurva,“ zašeptal jsem si pro sebe a úsměv mi poklesl.

„Poslal zprávu, přímo nám sem, do háje. Prý, že pokud mu přivedeme Natašu zpátky, živou a zdravou, že se sbalí a nejbližším letadlem odletí ze země. Že je na to prý ochoten i přísahat.“

„Doprdeledoprdeledoprdele…“ zadíval jsem se do stolu, drobná chyba v jinak dokonalý žádosti. Ten vědmák si myslel, že jsme ji snad zavřeli, nebo co. Ale ne, to se nestalo. Šéf pokračoval. „To se už nedá zařídit, protože někdo ztratil hlavu, jak všichni víme.“ A tím elegantně svalil vinu na mě. Ale já za to opravdu nemohl, vědmák se má zabít, tak to stálo v cechovním zákoně. A navíc to byl reflex, pořád jsem se k tomu musel vracet v myšlenkách.

Nůž mezi žebrama se rozpálil, že mi popálil ruku a čepel se roztavila až po rukojeť. Druhej nůž odrazila a chytila mě pod krkem, světýlka v očích se jí naplno rozhořela, cítil jsem, jak ztrácím vzduch z plic a zemi pod nohama. Vysmála se mi do očí, ten smích ji omladil o pět let a mně popraskaly všechny obranný amulety i sklovina na zubech. Zkusil jsem jí vrazit druhý nůž do krku, ale jen ucukla hlavou a nůž se svezl. Mohl jsem se dívat, jak se mělká řezná rána začala okamžitě regenerovat.

Byli jsme v zavřený restauraci pod Václavákem, nad náma spousta lidí, který se přišli podívat na festival, popít si a tak. Operativec, kterej tady dřív hlídkoval, byl mrtvej. Zbylo to na mě a já si šíleně přál žít. Asi stejně jako ta mrtvola v rohu. Praskl mi i talisman, kterej jsem nosil na ruce. Byl starej, prázdnej a takřka nefunkční a přesto se i on rozlítl na kusy. Myslel jsem, že už jsem chcípl. Ona si se mnou jen hrála, mohla mi klidně zlomit vaz. Potopil jsem se do tmy a pak… všude spousta lidí z cechu, já na zemi a ona opodál, mrtvá, spálená na kost. Nikdo z nás netušil, jak se to stalo.

„Víme, že nejsi vědmák, Sivaku,“ řekl cechmistr na uklidněnou, jako kdyby věděl, co se mi prohání hlavou. Asi jo, věděl. „Prověřovali jsme tě přece mnohokrát. Teď jen musíme přemýšlet nad tím, jak z toho vybruslit, jak ho dostaneme, protože je připravený a nejspíš je i pěkně nebezpečný. On si nebude hrát.“

„Kolikátka to je?“ Zeptal se Viktor, jeden ze Vzdálených, kteří s námi spolupracovali. Vždy jsem se mu posmíval, že vypadá jako upír z Underworldu.

„Čtrnáct, patnáct procent, na tom teď nezáleží, stejně dokáže udělat pěknou paseku. Našel jsem ale východisko, neví, že je mrtvá, neví, kde je a má o ni strach. Můžeme ho s citem táhnout za ručičku a ničeho si nevšimne. A teď do toho vstupuješ ty, Sivaku. Jsi totiž jediný, kdo má na sobě její pach, její otisk. Bude ti věřit, když se s ním setkáš jako vyjednavač.“ A tady je zakopanej vědmák, pomyslel jsem si.

„Takže mě předhazujete zasranýmu vlkovi a budete doufat, že mě ta kunda z ryby nesežere a že se mi ji podaří dostat na nějaký pitomý volný místo, kde ji v klidu zabijeme,“ prohodil jsem rozšafně, dovolená byla už totáč v háji.

„Víceméně. Ale nestrachuj se, budeš mít za zády oporu, Simon a Šelest tě budou krýt, a když se cokoliv pokazí, hned zasáhnou. Teď běž do zbrojnice, máš tam už připravené věci.“ Zpátky do práce. Když jsem vstával, střetl jsem se pohledem s Dalimilou stojící v rohu, další defendentkou cechu, stejně jako Derek u brány. Usmála se na mě docela příjemně. Třeba mi už jednou dá.

***

Ve zbrojnici čekal Dyson, stál za pultem jako prodejce ovoce a přitom jsem věděl, že má pod ním stařičkej rotačák z Vietnamu. Usmál se na mě ještě víc než Dalimila, mohutnej pořez s elegancí a sílou tygra.

„Pistole, ty vole? Really?“ Podíval jsem se na něj a rutinně zkontroloval zásobník a pojistku – povysunul závěr, jestli tam nemám včelku. Dyson vše udržoval v perfektním stavu. Pak několik amuletů a talismanů, pár klasickejch hraček a nakonec pro můj divokej vzhled metalisty i jedenapůlruční meč. Vždy jsem mohl prohlašovat, že jsem nějakej zkurvenej historickej šermíř.

Rozloučil jsem se s ním a zamířil ven, kde na mě čekal Simon, Šelest a Viktor. Náš cech byl hodně starej a podle tradice bylo první písmeno jména člena dáno funkcí, jakou dotyčný zastupuje. Jména operativců tedy začínala na S a Š, obránci cechu na D a Ď, kněží, neboli Vzdálení, na V a analytici na R či Ř. Je to už dlouho zažitý a vlastně i dnes ještě docela funkční přežitek, stejně jako že se Šelest stále spoléhá na zbraně, který postrádaj střelnej prach.

Nasedli jsme do Fordu a Simon na to šlápl. „Domluvil si s námi setkání na Parukářce, bude tam teď v létě i takhle ráno dost lidí, budeš muset jednat opatrně.“ Šelest seděl vedle mě na zadním sedadle a na klíně držel vak, ze kterýho vykukovala rukojeť malý, ale výkonný kuše. V minulosti ho ošklivě pořezali na obličeji a krku, takže mu z něj zbyly jen cáry kůže, hromada jizev a hluboká rýha přes hrtan. Od tý doby dokázal jenom silněji šeptat. Teď se jeho zubatý, leskle bílý jizvy nakrabatily, jak mě podmračeně pozoroval.

„Vypadáš dost bledě. To ty drogy, co? Měl bys víc jíst.“ Díval se mi na obličej fakt úporně, a i když byl oproti mně o polovinu váhy lehčí a o hlavu a půl menší, šel z něj strach.

„Nic mi není,“ zahučel jsem a protřel si tváře. „Jen mi bude trvat, než se z toho zase dostanu.“

Ty týdny při lovu trojky mi daly fakt zabrat. Posledních pár dnů před jejím chycením a po hromadě mrtvejch nalezenejch v různejch osamělejch bytech jsem začal brát speciální prášky, který mě vykoply do světa psích čumáků a pach vědmy mě dovedl až za ní. A podepsalo se to na kom? No na mně přece.

„Co vy?“

„My se tě budeme držet pěkně zpovzdálí, ani si nás nevšimnete.“ Jizvy se zase pohnuly, jak se Šelest usmál. Jako když zasekneš sekeru do pařezu.

Simon, hezkej světlovlasej svalovec nadanej na boj zblízka a jistou imunitou vůči vědmácký jinosti, zamířil autem přímo do rušnýho pražskýho centra a kontroloval zpětný zrcátka. Viktor sklonil hlavu, zavřel oči a sepjal ruce. Začal se modlit a klouby na rukou mu zbělely, jak se soustředil.

Ani tady si nikdo nebyl jistej, kde se bere výsledek. Svět se hnul, říkali vždycky. Přišli vědmáci a jejich jinost, kterou získávali z emocí a ohýbali ji do podob energie. Přišly entity, který nebyly úplně lidé jako Šelest, kterýho jeho zranění pokřivilo. A pak tu byli tací, jejichž přání a modlitby se v úzkým směru stávaly takovejma malejma zázrakama. Uskutečnily se.

Pokud dělal Viktor správný rituály ve správným čase, tak nám mohl zařídit třeba volnej průjezd městem, aniž by nás něco zdržovalo. Ne, že by tím někoho ovládal, to ne, jen si trošku zahrál s náhodou… zelená padla, když jsme byli nablízku, přes silnici nepřecházel žádnej zbloudilej chodec, kterýho bychom mohli srazit, auta často odbočovaly anebo parkovaly. Měli jsme prostě štěstí. Jednou se mi Viktor svěřil, že ani Vzdálení tomu nerozumí. Rozhodně se prý nemodlí k nikomu konkrétnímu.

Auto projelo přes křižovatku mezi taxíky a houkající sanitkou, která nám na chvilku vyčistila cestu náhodou přesně tím směrem, kterým jsme potřebovali. Viktora jsme teď nesměli rušit ze soustředění, ale do parku to trvalo ještě pár minut, a tak mi to nedalo a otočil jsem se na Šelesta, že s ním ještě prohodím pár slov. Přece jen, kromě tý trojky jsme se neviděli něco přes dva měsíce − členové cechu se zas tak často nesetkávají.

„Co strýc? V hale jsem ho neviděl.“

„Je teď v Rusku,“ zašelestil spolujezdec a upravil si kravatu. Byl ve smokingu a kvůli jizvám často nosil klobouk.

„V Rusku?“ Zasmál jsem se. „Ty vole, tam se bude tomu obrovi líbit.“

„A sníží jim kriminalitu, protože vypije všechnu vodku, co mají.“

Smích mě uvolnil, i když jen na okamžik. Auto zastavilo u parku zrovna ve chvíli, kdy ze zastávky odjížděl autobus. Simon přistavil a vyklopil nás tam, sám musí najít místo na parkování, pak se k nám přidá. Ve filmech to mají jednodušší, tam se o takový věci nemusejí zajímat, stejně jako, že hlavní hrdina nemusí nikdy na záchod. Vyšli jsme po schodišti do parku kolem smogem otrávenejch stromů a tam se na sebe podívali. Odtud jsem měl jít sám.

Kývl jsem na Viktora, kterej bude stát v povzdálí a v případě nouze mi bude odčerpávat energii z amuletů. To byl další paradox. Podle logiky věci bych měl bejt vybaven různejma bitevníma a plně nabitejma amuletama, jejichž síla by se měřila se silou vědmáka, jenže je tolik různejch sil a tolik kouzel, že je mnohem lepší mít prázdnej amulet, kterej tu nepřátelskou sílu pohltí. V naší hantýrce jsme jim říkali suchý amulety a já jich měl u sebe osm, stejně jako pár nabitejch talismanů, pro každou příležitost, kdybych i já musel používat trošku tý vědmácký jinosti.

Vyrazil jsem nahoru do kopce a mířil po cestě kolem veselejch dětí hrajících si na pískovišti, unavenejch nebo pyšnejch matek sedících na lavičkách a spokojenejch párů a cítil jsem, že se do mě opřela neviditelná síla Vzdálených kněží, sedících na velitelství a zvyšujících mé šance na úspěch. Podle síly, jakou jsem z toho proudu cítil, jich bylo asi šest. To znamenalo, že ten týpek byl buď hodně nebezpečnej anebo nemá velitelství co dělat a Vzdálení se nudí. Sázím na to první, Viktor a vlastně všichni ostatní se tvářili vážně. Nevím, proč mi připadalo, jako kdyby to všechno šlo mimo mě. Taky, co by se stalo, pobil by pár desítek lidí a potom by ho nejspíš zastřelila policie. Jenže to bychom zklamali jako cech, jako odkaz naší tradice a později by bylo mnohem těžší ulovit dalšího vědmáka. Ztratili bychom tvář. Lepší, když se o nich, ba ani o nás, moc neví. A ať všichni vědmáci chcípnou na plochý paty.

***

Poznal jsem ho už z dálky, seděl kousek za kopcem na lavičce ve stínu dvou velkejch keřů a za ním se rozprostíral koberec zeleně. Hubenej mladík s rozevlátejma černejma vlasama a slabým strništěm na bradě. Byl nahrbenej a mírně se houpal jako feťák, kterej nedostal další dávku. Cukalo mu v očích, podíval jsem se na něj, a tak mě taky zpozoroval. Teda… nejdřív jen přelítl pohledem, ale potom se zamračeně vrátil, určitě uviděl stopu po trojce. Byl jsem to já.

Trochu si odsedl, měl ošuntělý rifle a proužkovanou košili. Přisedl jsem si a opřel meč v koženým pouzdře o rameno. Po očku mě pozoroval, já jeho taky. Měl ostře řezanou tvář a zelený oči, takovej ten typ, co se líbí mladejm holkám.

„Hmm, vy jste z cechu?“ Začal opatrně.

Přikývnul jsem. „A ty jsi vědmák.“

„No jo.“ Usmál se, naivka.

„Poslyš,“ šel jsem na to zpříma. „Nelíbí se nám, co jste zamýšleli. A co chceš taky dělat ty.“

„Já chci jen zpátky Natašu. Pak odjedeme. Psal jsem vám přece dopis, kde je?“ Zamrkal, vypadalo to, že chce zahnat slzy.  Byl opravdu mladej.

„Jenže to není jednoduché, víš?“ V duchu jsem si dořekl „ty vole“.

„Jak není jednoduché, prostě mi ji dovedete a odjedem, jasný?“

„Hele, ty jsi z Česka, co?“ Vyhrkl jsem, abych změnil téma hovoru.

„Jo, a co má bejt?“ Nataša byla Ukrajinka.

„Takže tě iniciovala nedávno…“ Napadlo mě.

„Nevím, co si myslíš, jsem vědmák a…“

„…když dojela do Prahy… aha…“

„To tedy jako…“

„Chlape, ty nejsi její druh, ty jsi její oběť. Proto máš nadprůměrný potenciál, ty ses k ní nepřidal, ona si tě vybrala a iniciovala tě.“ A prej, že jsi nebezpečnej, holobrádku.

„Vypadáte nějaký bledý.“

„To proto, že pracujeme hlavně v noci,“ odsekl jsem s úsměvem a zahlédl pár opatrných světélek, co mu vysvitlo v očích. Ohlédl jsem se, Šelest se usadil o lavičku dál a rozložil si noviny, který schrastil kdoví kde. Mrkl našim směrem a zašklebil se. Z toho mi přejel mráz po zádech a úsměv ztuhl.

„To je váš?“

„Naštěstí. Nedokážu si představit, kdyby byl proti nám. Cech má dost lidí, když se objeví větší nebezpečí. Jinak jsme docela samotáři.“ Troška lichocení…

„Já ale nechci způsobovat nebezpečí.“ To ses neměl narodit. „Já nechci využívat svý schopnosti ke zlu.“

„To na začátku říká každý vědmák, ale dříve či později je využiješ. A potom vykradeš banku, zabiješ člověka a půjde to pořád dál…“

„Ale vy také zabíjíte, také máte moc!“

„Ano, protože musíme zabránit vám, abyste používali tu svoji! Takovou moc, jakou máte vy, lidé mít nesmějí.“ Neměl na to co říct, já přesně věděl, jak bych si oponoval. Zeptal bych se sám sebe, kdo nám to právo dal. Odpověděl bych si, že my jsme normální lidi, že nás je víc a právo většiny vítězí. Na to bych asi namítl, jestli je i ten chlap na druhý lavičce normální, nebo ti kněží, Vzdálení? Ti k nim také patří? Jsou normální? A nevěděl bych, jak dál. Kde je hranice mezi normálem a cizím? A kdo ji určuje? Kdo má právo? Kurva život.

„Ty toho o cechu moc nevíš, co?“ Řekl jsem.

„No, Nataša mi něco řekla, ale jen pár základů.“

„Víš, pokud naši analytici objeví v Praze vědmáka, kterýmu na ničem nezáleží a je ochoten jednat až ke svýmu sebezničení, cech se spojí a pokusí se eliminovat nebezpečí.“ Přikývnul, vrhnul jsem na něj poloúsměv, tohle už jsem mu jednou opakoval. Polozmrd.

„Jenže mě nemůžete zabít.“ Zajiskřilo mu najednou v očích. Přemýšlel jsem, co tím myslel. Cukl hlavou, byl to jen tik. „Šermujete?“

„Občas. Hodí se to.“

„Proč?“

„Udržuje to tělo silný a vědmák se špatně léčí, když mu zarazíš zkurvenej kus železa do břicha.“

„Aha, to jsem nevěděl. Vy mě chcete zabít?“

„Pokud nebude jiná možnost, tak se postavím za cech, ano.“

„A nemůžu se přidat k tomu vašemu cechu?“

„No…“ zarazil jsem se. „Možný by to asi bylo. Jsi ještě mladý, nezkažený, a kdybys složil zkoušky, třeba bychom tě přijali. Ale potom bys bojoval proti svým bratrům, to by ti nevadilo?“

„Ale vždyť je ani neznám, já chci jen přežít.“

„Jasný, chápu.“ Ty vole. „Bude to ale náročné, budeš nám muset věřit. Už teď.“ Opatrně přikývl, ztracen v myšlenkách na svobodu. „Co jsi chtěl udělat, když ti nedáme Natašu?“ Zeptal jsem se.

„Došel bych si pro ni.“ Zněl sebevědomě.

„A kdybychom na tebe teď zaútočili?“

„Než jste přišli, podrobil jsem si jedno tělo. Pokud zemřu, má mysl se do něj přesune a potom začnu bojovat.“ Cítil jsem, jak se ve mně otřáslo vědomí kněží, všichni to slyšeli skrz štěnici na mým těle. Udělat si otroka bylo náročný, ale přesunout do něj mysl? Neuvěřitelný a nebezpečný. Ten muž byl přece jen připravenej přežít za jakoukoliv cenu. Nutil jsem se nedívat na Šelesta. Navíc, teď bude v okolí určitě Simon a ten dostane za úkol toho podrobence najít. Bude to nějakej člověk, co sedí nebo leží a čučí do blba a moc se nehejbe. Byli jsme ale bohužel v Praze, tady čumí do blba každej druhej.

„Jsi dobrej,“ pochválil jsem ho. „Budeš se nám hodit.“

„Proč Nataša bojovala? Proč se k vám také nepřidala?“

„Protože už byla zkažená mocí. Nechtěla konat dobro.“

„Je mrtvá, že?“ Zeptal se najednou hluše. Možná, že si to ten hnusák přečetl v mý hlavě, i přesto, že jsem si dával bacha.

„Ano. Promiň.“ Kašlal jsem na lež, pravda teď byla cennější.

„Ale… máš její otisk. To tys ji zabil?“

„Bohové ne, někdo jinej, já byl na ni příliš slabej, snadno by mě dostala.“ To klukovi vykouzlilo na tváři úsměv. „Ano, byla silná, je to škoda.“ Čekal jsem, že vybuchne a ono nic.

„Půjdeme?“ Navrhl jsem po chvíli mlčení.

„Do cechu?“

„Ano, představím tě ostatním.“ Ve sluchátku se mi ozval hlas Sailema, že žádnýho podrobence nenašli. Kluk musel lhát. A my to museli riskovat. Vstali jsme a on mě poplácal po rameni. Zkontroloval jsem, jestli kolem nikdo nejde, nešel, štěstí. Tasil jsem nůž z rukávu, jen se mu podíval do těch divnejch vědmáckejch očí, ve kterejch se objevujou světýlka podle toho, jak jsou připraveni, a vrazil mu úzkou čepel do srdce až po střenku.

Hekl, opřel se o mě a chytil za rukáv. „Promiň,“ řekl jsem. „Ale svět se hnul.“

Viděl jsem v jeho očích, že to napůl očekával, že to bývá ve všech knížkách, ale že přesto věřil. Odstrčil se ode mě a mávl elegantně rukou, nedával jsem si pozor, opouštěl mě soucit a mizel jako neviditelná pára v jeho těle. Proměnil ho v energii, a když natáhl ruku dopředu, už se mu v dlani formoval chuchvalec jinosti, kterým mě udeřil zblízka do hrudi. Pálilo to a koplo mi hlavu na stranu. Zesláblej, takřka mrtvej, přesto opět natáhl ruku, připravenej využít zbytek svýho vlastního života a proměnit ho v moji smrt. Srazil jsem mu paži stranou a strčil mu do boku druhej nůž. Zhasl jako svíčka a poklesl v kolenou.

Znovu jsem se s ním posadil a rukou ho podpíral, jako kdyby byl pouze opilej. Připojil se k nám Šelest.

„Zkurvená naivka,“ poznamenal jsem smutně, když mu Šelest vrazil stříbrnej kolík do hrtanu a vložil minci do pootevřenejch úst. Byl to další cechovní rituál, jestli fungoval, kdoví, ale dělalo se to i Nataše, i když u ní se nejdřív musela najít hlava.

Potom jsem mu zdvihl límec košile, Šelest mu dal svůj klobouk a já ho polil rumem z placatky. Vzali jsme ho mezi sebe a táhli dolů k autu, s trochou štěstí to bude vypadat přirozeně.

„Dal ti na rameno sledovací značku. Víš to? Úplně ti nevěřil.“ Šelestovi nic neušlo.

„Vím, jak mě poplácal. Snad toho podrobence fakt neměl.“

„Simon, Sailem ani Soňa žádného nenašli,“ pokrčil zjizvenec rameny. Odcházeli jsme a já mezi zuby cedil nadávky. Zasraná dovolená, zas se mi zašpinila karma.

Dole u silnice se k nám připojil Simon a Viktor, ostatní zmizeli autem, kterým po nás přijeli. Uvidím je až v cechu, kam teď vezmeme tohohle kluka na pitvu. Žádná policie nepřijížděla, vše tedy bylo tip ťop.

Když jsme nastupovali a odjížděli, pozoroval nás s vyplázlým jazykem velkej šedej pes. „K noze, Maxi, k noze.“ Ženskej hlas zakřičel a zavolal, pes ji ale ostentativně ignoroval a stále pozoroval odjíždějící auto s mnohem větší inteligencí, než by takovej čtyřnožec měl mít.

To plesnivý zvíře mi později pěkně zničí život.

<zpět>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *