Úryvek z knihy Muži, kteří věřili

Cechovní vězení stálo opravdu za to. Tady se nehrálo na luxus, to teda ne. A navíc se nepo-čítalo s tím, že by osoba, která se sem dostane, byla někdo jinej, než prašivej vědmák.

Byla to vlastně jenom díra ve skále, vyseka-ná do země,bez ohledu na velikost či šířku dotyčnýho. Pokud byl moc vysokej,třel hlavou o těžkou kovanou mříž, pokud moc tlustej, tak se v tom už tak dost stísněným prostoru jednoho metru krychlovýho ani nepohnul.

Ale někdy je lepší i ten vědmák, než lidi absolutně bez svědomí, s myšlenkou vlastní dů-ležitosti a výjimečnosti.

Seděl jsem nahrbenej na stoličce vedle osliz-lý zelenkavý mříže a snažil se zahřát si ruce. Vězení není postavený v nějakým zrovna příjem-ným úseku, táhne tu a kromě skály je tady jenom další skála. Nebýt velký lampy zasazený do níz-kýho stropu, asi bych se ve tmě posral strachy ze všech těch tichejch zvuků šílenců a ztracenejch duší.

Tuhle službu mi byl čert dlužnej. Jednou za čas (obvykle za dva roky), museli operativci jako já vysedávat a nechat si mrznout prdel u jedný z mříží a zpovídat se vězňům ze svejch hříchů, ulevit svýmu svědomí, protože věděli, že je žádnej kněz, jejich ani cizí, nepřijme. S tímhle museli žít sami a odsouzenci na smrt byli jedinej únik, jakej si mohli dopřát.

Jenže mně se dostalo Julka Kalamity, kterej se vyžíval ve stahování obětí z kůže ostrým ku-sem dřeva. Když to nešlo, prostě tlačil tak dlouho, dokud se to nepovedlo. Tenhle hubenej plešatej slizoun mohl mít tak třicet let, takže můj vrstevník. Seděl v díře jako v nějakým hotelo-vým apartmá, ale byla tak malá, že musel mít nohy pokrčený až khlavě a chodidla opřený o mříž. Takhle si ho vlastně mohl i sám kouřit, ale nepohodlí díky svý atletický minulosti neměl.

Sezení nebylo povinný, jenže každej věděl, že když Dareth řekne, že něco není povinný, tak se, kurva, nasere, jestli nebude po jeho.

„Pane S, nějak jste nám ztichl.“

„Drž hubu, kreténe. Přemýšlím.“

„To je nad slunce jasné. Není vám zima? Mám tu sice na půjčení jenom takovou sepranou halenu, ale třeba by vám byla dobrá, když z ní vyklepete vši.“

„Fakt díky.“

„Mluvil jste o dvou vašich přátelích. Že vás to mrzí.“

„Říkal jsem ti, že nemáš poslouchat.“

„Ale tady se nic jiného dělat nedá. Bohužel, televizi mi odpojili. Připomněl jste mi jednu moji oběť, malá holčička, chytil jsem ji k ránu, to si dobře pamatuji, šla do školy. Také volala své rodiče, stejně jako vaše mrtvá kamarádka.“

„Máš štěstí, že mám svázaný ruce a zbraně jsem musel odevzdat.“

„Ale přesto nějaké máte, že?“

„Jop. Kousek kovu zapletenej ve vlasech.“

„No vidíte. Kdybyste mi ho podal, možná bych si ta svá pouta dokázal přeřezat, pak by jenom stačilo vyrazit tu mříž a už byste mě nemusel poslouchat.“

„To dřív peklo zamrzne a já dostanu dobrou dovolenou.“

„Ta holčička byla opravdu hodně malá.“

„Drž hubu!“ Okřikl jsem ho a vstal. Roze-pnul jsem si kalhoty a vymočil se mu do díry, nespokojeně zamručel.

„Na druhou stranu, je to jediné teplo, kterého se mi tu dostane, i když tak trochu čpavkové vůně. Říkal jsem vám, že jsem byl profesorem na vysoké škole? Měl bystedo sebe možná dostat víc minerálů, abyste neměl tak zanesené ledvi-ny.“

„Vyser si oko.“ Sedl jsem si zpátky a chvíli mlčel. Ona tahle služba byla oboustranná, je také nikdo nevyslechne a my se měli vnitřně obrnit a znovu si uvědomit, že lidé jsou monstra a věd-máci zvlášť. Nenáviděl jsem za to analytický mozky našich chytrolínů, taková myšlenka se může zrodit leda v nich. „Jediný, co mě uspoko-juje, je fakt, že dneska chcípneš.“

„Kdoví. Někteří říkají, že se potom hned zase znovu narodím.“

„Tak to máme pár let na to, abychom našli dalšího mladýho plešatýho zmrda a znovu ho sem strčili. Jak jsi říkal, že ti vypadaly ty vlasy?“

„Na střední, jeden student mě žertíkem tak vyděsil, že mi zbělely a prostě vypadaly. Do té doby jsem to považoval za samozřejmost. Od té doby jsem nosil paruku.“ Tady se na nic nehrálo.

„Tak to mi docela závidíš, co?“

„Ano, rád bych vás skalpoval a nosil vaše vlasy.“

„Taky jsem teď narazil na jednoho vědmáka, kterej stahoval lidi z kůže. Šil si z nich kabát. Měl jich padesát šest a říkal, že ho chce mít až na zem. Vlastně jsem na něj narazil jen díky tomu, že neuměl bojovat bez jinosti. Doprovázel jednoho politika, pracoval pro něj jako jeho osobní okultista a brousil si zuby na jeho manželku. Ve skutečnosti hosvýma kecamaplně ovládal. Bez jinosti, prostě byl dobrej řečník.“

„A jak to s ním dopadlo?“

„Politikovi došlo příliš pozdě, že udělal chybu. Když vědmák jeho ženu skalpoval, poku-sil se ho zabít, ale co je člověk proti vědmá-kovi?“

„Ano. Podle toho, co jste mi o nich říkal, tak skoro nic.“

„A díky tomu, že na něj vědmák použil jinost, a neuměl ji nijak zaštítit, to naši Vzdálení zjistili.“

„Vzdálení? O těch jste mi nic neříkal.“

„Naši specialisté, přišli na něj a dali nám echo. Potom to byla jenom otázka okamžiku. Je to docela vtipný, protože seděl ve stejný díře jako ty. Vrchnost ho chtěla vyslechnout adozvě-dět se třeba o dalších vědmácích. Nakonec z něj vypadlo docela dost informací.“

„To jste měli štěstí, gratuluji. Co se stalo s tím kabátem?“

„Je tak nasáklej mocí, že ho museli dát do trezoru. Neshořel a amulety na něj plýtvat ne-chtěli. V budoucnu si ho Vzdálení prohlídnou a rozhodnou, jestli by se nedal nějak využít.“

„A hele. Vidím, že jste praktičtí.“

„Vědmáci mají proti nám značnou výhodu ve svý síle. Ještě štěstí, že je jich tak málo. Už dlouho se neukázal nikdo opravdu silnej, pár stovek let určitě. Spíš sem tam vyvstane z hro-mady jeden mocnější než ostatní, ale ne o moc. Obvykle ani nestihnou zestárnout.“

„Přiznám se, že do chvíle, než jsem se sem dostal, jsem o vás neměl tušení. Jak je možné, že jste po mně šli vy?“

„Pouze náhoda. Analytici si mysleli, že máš s vědmáky něco společnýho. Skoro se mýlili.“

„Skoro?“

„Jo. Jsi stejná prašivá kurva jako vědmáci.“

„Děkuji za kompliment. Víte, kdybych mo-hl, také bych se na vás vymočil.“

„Jen to zkus,“ zachechtal jsem se. „Ještě ti tam můžu poslat něco jinýho.“

„To snad ne.“

„Máš štěstí, že se mi zrovna nechce. Ale když mě fakt nasereš, tak ti to utrpení zkrátím a naliju ti tam lampovej olej. Uhoříš ve vlastní šťávě pěkně do křupava.“

„Kdo by to potom čistil?“

„No právě. Tos uhodil hřebík na hlavičku. Já. Takže si radši počkám.“

„Těšíte se?“

„Jako děcko na zmrzlinu. Až uvidím tvoji hlavu, jak se kutálí do koše, tak věř, že se budu usmívat.“

„Praeterita te percurrent ac in vita futura.“

„Cože?“

„Jedno přísloví, podle kterého se naše životy neustále opakují, takže to, co uděláte v tomto životě, se stane i v příštím. Myslím, že má smrt nemá žádný význam.“

„Takže tě mám pustit?“

„Byl bych vám vděčný.“

Zakroutil jsem hlavou nad tou stupiditou a poškrábal se svázanýma rukama na čele. Už tu sedím příliš dlouho, chodba je úzká a dlouhá, každých pět kroků jedna mříž. Nebyl jsem tu sám, v dálce vidím lampu a nahrbenej stín posta-vy. Uspokojovalo mě, že je tu i někdo další, kdo klepe kosu.

„Pane S? Zase přemýšlíte?“

„Jo.“

„Smím vědět nad čím?“

„Přemýšlím, jestli tohle někdy skončí. Jako jestli ze světa zmizíte vy a zůstanou jenom nor-mální lidi, co chodí za normálníma povinnostma a nemusej si špinit ruce krví.“

„Co by to bylo za svět, kdyby byl úplně normální? A navíc se teď můžete opájet mocí, že jste něco víc.“

„Spíš míň. Vedu dost hektickej život.“

„Je to dost namáhavé, že ano?“

„Akce ani tak ne. Ale to čekání, kdy tě zavolaj a obvykle to začíná tím, že někdo z našich zemře.“

„Proč?“

„Vědmáci se nás bojí. To je správně. Ale jejich myšlení se rozchází dvěma směry. Jeden si říká: Když ucítím svatost amuletů, uteču pryč, než se tamhle zpoza rohu vynoří cechovník na hlídce. Druhej směr si říká: Hele, ta svatost, co cítím, není moc silná. Ten cechovník jde určitějenom pro kafe, přepadnu ho a dostanu, alespoň bude o jednoho zmrda míň.“

„Ale za to si můžete sami, víte? Jakto, ževědmáci dokáží vycítit vaši svatost?“ Slyšel jsem jeho tichej smích, ignoroval jsem ho.

„Někteří to dokážou, nevím proč. Jedni uměj to a druzí ono, před rokem cechem otřásla zpráva o vědmákovi, kterej se prej uměl teleportovat z místa na místo. Naštěstí to byl planej poplach, ten vědmák jenom dokázal zrychlit svý nohy tak, že běžel rychle jako fretka, takže se pro necvi-čený oko rozmazával.“

„A jak skončil?“

„Přehnal to a při jednom takovým rychlým zdrhání se rozlomil.“

„Rozlomil?“

„Jedna noha šla rychleji než druhá, dokážeš si představit, co se s ním stalo. My jenom sklidili řvoucí zbytky.“

„Máte velice zajímavou práci, jen je škoda, že jsem se o ní nedozvěděl dřív. Mohlo nám to být oboustranně prospěšné.“

„O tom dost pochybuju. A hele, už si pro tebe jdou.“ Z temnoty chodby se ozývalo slabé cinkání, přibližovalo se. Tradičně chodili pro vězně dva čističi a další dva čekali v poprav-čím sále, ale tady na toho se přišli podívat skoro všichni, kteří nebyli ve službě. Hlavně ženy.

„Tak co, pokecal sis?“ Zeptal se Arnošt, bledý obličej se mu ve světle lampy matně leskl. Sklonil se a velkým klíčem odemkl zámek. S po-mocí svého syna – taky čističe – otevřeli mříž; ustoupil jsem až ke stěně a vedle mě se postavila Striga. Stiskla mi ruku, nikdo neočekával odpo-věď. Vytáhli v gumových rukavicích Julku na světlo, po dvou dnech tady a navlečenej jenom v hadrech vypadal ještě hubenější, než skutečně byl. Slabě se usmíval, smrděl a mžoural do no-výho světla.

Plivl jsem mu pod nohy, táhli ho uličkou mezi cechovníky a každej z nich mu dal nějakým způsobem najevo svý pohrdání. Tolik nenávisti, kdyby to vědmák vysál, rázem by na deset minut poskočil o dvacet procent.

Vedli ho z vězeňský chodby, přes místnost, kde mi rozvázali pouta a vrátili zbraně – dva nože – jeden vrhací, druhej bojovej. Protřel jsem si obličej, musel jsem bejt bledej stejně jako Arnošt, pro kterýho tahle služba byla stejně ne-příjemná jako pro mě, on to ale musel dělat mnohem častěji.

Vedli ho těžkýma dubovýma dveřma rovno-běžnou chodbou do prostornýho sálu. Páchlo to tu mastnotou a lepkavou vlhkostí jako na zabí-jačce. Na vyvýšeným pódiu stála gilotina a u ní zbytek cechovníků – celkem se nás tu sešlo osmnáct. Každý člen cechu držel pochodeň a tvořil součást pomyslný podkovy, my s vězněm uzavřeli podkovu z druhý strany. Dopředu po-stoupil svalnatej muž s dřevěnou maskou na obličeji. Dyson převzal nevzpouzejícího se vězně do svých rukou a posadil ho na židli. Hlavu mu holit nemusel, jenom nůžkama odstřihl límeček haleny, podvázal mu nohavice a zkontroloval, jestli má pouta pevně usazená. Úsměv Julky pohasl, když mu provaz na rukou dotáhl a projistotu ještě spojil ruce plastovým proužkem. Teprve tehdy začal prosit o milost, uvědomil si, že gilotina je konečný rozhodnutí. Žádnej soud.

Nakonec všichni prosí.

Dva katovi pomocníci ho položili na pískem vyhlazenou dřevěnou desku a upevnili krk do dřevěnýkazety, kterou zakrátko projede list jako břitva ostrý čepele. Julka se začal vzpouzet, vy-hazoval nohama a snažil se hlavou srazit kazetu z krku, jenže ta byla zajištěná dřevěnýma kolíka-ma. Dyson se k němu sklonil a něco mu zašeptal do ucha, Julka se zklidnil a na jeho obličeji se znovu objevil ten slabej, skoro dětsky nevinnej úsměv.

Stoupl jsem si tak, aby mi viděl do obličeje. Měl jako poslední ve svýmmrzkým životě vidět, že se taky usmívám.

<zpět>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *