Deník zombíka VII – Výzva přijata

Život je přece plný výzev. Některé jsou menší, jako třeba když vám neteče horká voda, nebo vám praskne pneumatika. Jiné jsou větší, třeba když vám někdo URVE HLAVU!!! Co s tím mám dělat? Jsem hlava. Chtěli mě odkopnout a tak jsem se jim zakousl do nohy. Nepustil jsem, dokud mi ti dva podivíni neslíbili, že mi pomůžou. A jako kdyby toho nebylo málo, nestačí prostě přišít mou ubohou palici zpátky k tomu, co bývalo mým tělem, nééé, ON MUSÍ NĚJAKÝ IDIOT, ANO, ŘÍKÁM IDIOT, KTERÝ JEDE VE ZMRZLINÁŘSKÝM AUTĚ, PŘEJET MÝ TĚLO PŘEDNÍM I ZADNÍM KOLEM A JEŠTĚ SE U TOHO SKVĚLE BAVIT! Promiňte mi mou zaujatost a poněkud bezhlavý přístup, možná i trochu hysterie, ale doba si asi žádá tragikomické hrdiny, takové, kteří v pytli cestují na zádech hubeného nekromancera, jenž může za celou tuhle apokalypsu a přitom nedokáže udělat nic pro to, aby to trošku změnil, a společnost mu dělá drzá rádobyvražedkyně s katanou jako z nějakého druhořadého filmu, která ho pořád komanduje a ani se nestydí, že má na sobě tak málo oblečení.

A tak jdeme, já, nebo spíš to, co zbylo z Evžena, a oni dva. Slíbili mi podporu a díky tomu míříme do nejbližší nemocnice, která je co by kamenem dohodil vzdušnou čarou dvě hodiny chůze. Jedinou kladnou věcí na celém tomto problému snad je to, že většina mé „špatné“ osobnosti, té, která rozhodovala za mě a měla na mé činy rozhodující účinek (a říkala agr), zůstala v tom přejetém těle, nebo se prostě jenom nechala zatlačit do pozadí mou zlostí a naléhavostí, protože kousanec do boty jsem provedl JÁ! Hahá, radujte se, Evžen, až získá své tělo (a raketu na měsíc), bude tím nejdrsnějším nářezem na světě, nenechá si nic líbit a ostatním ukáže, co to znamená být v područí tyranie, che che che.

„Hele, teď je v pytli. Nemůže s tím nic udělat, nechceš ho hodit pryč?“ Ten ženský ječák bych poznal i přes železobetonovou stěnu. Někdy se vám nenávist zažere i do ucha. Potom mi to došlo. Coooo? Podvodnice! Až tě dostanu do svých rukou!

„Nemocnice je blízko. Vezmeme ho tam. Je to úžasné.“

„Jo tak tobě to připadá úžasné?“

„Podívej se na to z mýho hlediska. Po apokalypse jsem dokázal rozkázat zombíkovi, aby mě poslouchal. Tenhle byl stejný, jenže…dokázal mi odpovídat.  Nějak cítím, že není hloupý. A chci zjistit, co v něm ještě je. Navíc, pořád „žije“, a to je jen hlava. Vždyť nemá živiny, nemá tělo, jak ještě může fungovat? Každý jiný zombík by už byl mrtvý.“

„Nevím. A nezajímá mě to. Zombie přišly a já je začala zabíjet. Co má bejt?“

„Tos vždycky zabíjela?“

„Táta byl voják. Absolvovala jsem výcvik.“

„Tos měla tvrdý dětství.“

„Hele, víš co, starej se o svý, nebo jdu pryč.“

„Proč?“

„Protože seš idiot.“

„Promiň, jestli jsem se zachoval nějak špatně, tak toho lituju, omlouvám se.“

A byl zase její, idiot.

Cesta  proběhla celá v pytloidním stavu. V jednu chvíli jsem si myslel, že je po mně. Konečně, po strašně dlouhé době, se mi chtělo spát. Jenže jsem nevěděl, jestli bych se potom i probudil. Nehodlal jsem to riskovat.

Potom, řekl bych, že tak po kilometru, nás přepadla tlupa zombií. Slyšel jsem je už z dálky, ale oni dva se neustále o něčem dohadovali, takže si jich nejspíš všimli až na poslední chvíli. Nejdřív jsem slyšel jenom ocelové svist svist a duté zvuky padajících těl. Potom svět zadržel dech a pokračovalo to brouskem pečlivě obtahujícím čepel meče. Dívka pečovala o svůj přerostlý skalpel, který ztupila na páteřích spolumozků. Zajímalo by mě, jestli je tak pečlivá i v jiných věcech…

Asi jsem musel na chvíli vypnout, protože jsem začal reagovat až po nějaké době. To samé se mi stalo, když jsme se ocitli na střeše věžáku s upírem. Právě započala další debata.

„Hele, už jsme tady.“ Konečně.

„Vypadá to tu dost zchátrale.“

„Co bys čekala, že tu bude žít?“

„No, já nevím, ale potom, co jsme museli přejít tu aligátoří řeku…“ he? „…přebrodit se přes pohoří mrtvých krabů…“ cože? „a porazit toho dvou a půl metrového zombíka…“ hele, já nevím, ale nezaspal jsem něco? „…tak bych čekala něco víc.“

„Agr.“

„Ticho, hlavo.“

Nelíbilo se mi, když mi rozkazoval ten kluk. Ale být okřikován takovou mladou žábou, to mě tak dopálilo, že jsem zmlknul.

„Jo a za toho zombíka ti děkuji. Jak mě vytáhl za slipy, tak jsem se bál, že už to nezvládnu.“

„Je mi líto, ale to byl pohled, který bych si příště ráda vyškrtla ze své galerie. Fakt jsi nikdy nenosil trencle?“

„Co kdybychom to ukončili? Spíš řešme, jak vytáhneme tu káru po schodech?“ Jakou káru? Odpoví mi vůbec někdo?

„Agr.“ Měl jsem hlad.

„Ticho hlavo,“ seřvali mě unisono. Takové chování si, vážení, nezasloužím. Tolik jsem toho protrpěl a oni se mnou jednají jako s kusem hadru. Do pytle, kdybych měl nohy, odešel bych.

Houpání mé ubytovny znamenalo, že mladík vyrazil do schodů. Šel pomalu, hekal a funěl u toho, jako kdyby to byla kdovíjaká dřina. Holka ho pobízela dobře míněnýma radama, u kterých bych se i já červenal, a nakonec se mému naivnímu oblíbenci podařilo vynést mě nahoru. Drhnutí železa o dlaždice, nadávky, když nevidíte a nevnímáte, tak se to celé slévá do jednoho dlouhého bezčasého proudu. Nakonec, a to říkám opravdu nakonec, mě někdo vykutálel z pytloviny a posvítil mi do obličeje baterkou. Nehybně jsem studoval led-diody rozmístěné ve spirále.

„Nemrká, ale vnímá, ještě žije,“ oznámil poďobaný obličej komusi vzadu. Komu asi.

„Tak ať to máme za sebou. Stejně je to celé kravina tohle dělat. Kdybys mě nechal ji nakopnout, bylo by to v pohodě.“

„Ano, bylo.“ Obrátil se k blondýně čelem a podíval se jí zpříma do očí (ano, vy úchylní lidé, kteří myslíte jenom na napůl svlečené panny, oči jsou i jinde, než pod bradou, myslím, že se podíval do těch, co poletují kolem nosu). „Kdybych ho neměl, co bych pak tomu obrozombíkovi narval do pusy, když mě chtěl sežrat? Hm? Vděčím mu za život, a on si ani neumí utřít sliny, co mu vytékají z huby.“

„Tečou mu, protože tě chce sežrat, ty blbečku. Dej si říct, nech ho být.“

„Už jsme je dotáhli až sem, tak to udělám, ať tak, či tak.“

Vychovaně jsem mlčel, i když jsem měl přehršel otázek, tady se bavili jiné kapacity. Nakonec mě někdo přitáhl blíž a já, pro mě věc naprosto nová, cítil chlad, jak se mi rozlejzá po těle.

Cítil jsem to jako pramínky kouře, které do mě vnikají zároveň s jehlou, co mi projela krkem a začala látat.

Obtáčely se kolem tkáně, která už byla dávno mrtvá, zelená a hladová, vnikaly do štěrbin a vyplňovaly dutiny. Začal jsem cítit paniku, jakoby ty pramínky vnikaly do mě, jakoby chtěly napadnout můj mozek, vnímal jsem je na prahu reality, jak mě obsazují.

„Agr? Slyšel jsem v hlavě hlas.

„Aha, to seš ty,“ odpověděl jsem stejně, jenom myšlenkou, svému bývalému tělu.

„Mozkyagr, hladagr.“

„Jo jo, já tě chápu, ale co tu děláš?

„Jágr, tyagr.“

„Jasně, ale já už tě nechci, nepotřebuji tě, zbavil jsem se tě. Pramínky kouře zabolely, ve skutečnosti neexistovaly, ale stejně jsem je cítil a taky jsem po velmi dlouhé době cítil bolest.

„No dobře, dobře. Nech mě bejt! Vykřikl jsem a rezonovalo mi to lebkou. Jehla pokračovala, už mi zašila větší obvod krku, ale šla směšně pomalu. Mladý nekromancer má zjevně problémy.

„Jáagr, tyagr. Jáagr tvýagr těloagr. Jáagr přijítagr s agr.

„No a?

„Agr!

„Chápu, jsi mé tělo, jsi i má hlava a přišels se mnou. Ty seš ten důvod, proč žiju a proč jsem neumřel.

„Jo.

„Jakže?

„Joagr.

„No proto. Nezkoušej na mě žádný móresy. Domluvíme se, ano? Ty budeš obývat mý tělo, ale nebudeš mě utlačovat. Budu si dělat, co chci.

„Jágr hladagr.

„To já taky, ale já to dokážu potlačit. Je to jenom v naší hlavě, ha ha ha.

„Harg harg harg,“ ozvalo se dutě, naprosto bez intonace.

„Tobě smích nic neříká, chápu. Prostě můžeme být vzájemně prospěšní.

„Agr?

„Jak? No, když budu moci myslet a jednat, víc toho ulovím. A dokážu vytvářet plány, můžu zařídit, že budeš na věčnost žít v mozkovém nebi. Mozek, kdy si vzpomeneš.

„Mozkyagr. Rádagr.

„Tak kdo taky ne. Nemůžeš se pořád živit červama, že jo. Jehla dokončila obvod krku a teď putovala po mně. Vnímal jsem ji jako drobný tlak, nic víc, žádná bolest se už neozvala a dým v mé hlavě jako by se vypařil. Teď jsem byl dým já, byli jsme jeden. A já cítil, jak do mě hubené ruce vsouvají něco těžkého.

Sou-a-sím. Musel  jsem se zašklebit, ten zombík ve mně se opravdu snažil.

„Zkus se zvednout,“ poručil mi Mauricius a svůj pokyn doprovodil pohybem ruky.

Narovnal jsem se. Šlo to, už jsem nebyl jenom hlava. Měl jsem i tělo. A bylo to, sakra, bylo to obrovské tělo. Když jsem se podíval dolů, viděl jsem rozložitý hrudník, o který by se daly rozbíjet kameny. Ruce jako kyje a prsty jako klobásy, se kterými jsem opatrně pohyboval před očima jako vějičkou.

„Víš jistě, že tě poslouchá?“ Zeptala se pochybovačně blondýna a stála s mečem v bojovém postoji.

„Jasně, na slovo,“ řekl můj stvořitel a usmíval se od ucha k uchu. Tak proto potřebovali tu kárku. Skutečně se setkali s nějakým fakt velkým zombíkem. Cítil jsem, jakoby ve mně něco hnilo, ale zároveň jsem cítil, že mám víc energie, než kdy dřív. A z břicha mi vylézala nějaká velká hadice s gumovým měchem na konci.

Vztáhl jsem k němu ruku, stiskl náhodným prstem měch, pocítil jsem, jak se ve mně stlačil nějaký píst. Písk.

Stlačil jsem pumpu podruhé.

Pí-Hustý-sk. Vydechl jsem nahlas a nekromancer se hlasitě rozesmál.

 <zpět>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *