Příběh Následníků

Abychom pochopili vznik nové kasty bojovníků s vědmáky, jak a proč se odtrhli od ostatních skupin a jak skončili, budeme se muset podívat kousek zpátky do minulosti, přesněji do míst, kdy se v kanceláři cechmistra začíná jméno Šermíř opakovat čím dál častěji a to v ne zrovna příjemném světle.

Šermíř, aniž by to tušil, se měl brzo stát strůjcem problémů, které cech musel za vysokou cenu potlačit. Jako operativec byl nesmírně výkonný a na svůj účet si připisoval další a další vědmáky, které dostával předem připravenou metodou – z trezoru si tajně půjčil předmět, šestistrannou dřevěnou kostku o hraně čtyři centimetry, kterou opatrně předělal, aby svému majiteli propůjčovala auru vědmácké síly a tak mátla skutečné heretiky. Šermíř je hledal v nevěstincích, kde bylo tolik tryskající energie, že zde vědmáci relaxovali a léčili si rány. S nově nabytou aurou ho senzitivní typy nemohli rozeznat a brali ho jako jednoho ze svých, což byla chyba, na kterou dopláceli. Jenže vlastnění kostky způsobovalo, že se Šermíři měnily oči, dříve normální barva se zakalila do indigové a tak zůstávala. Jenže operativec by neměl mít takové poznávací znamení, začal být příliš znám, a i když mu to nebránilo v další exhumaci, cechu se nelíbilo, co to s Šermířem dělá.

Začala kolem něj vznikat aura podobné té, kterou vlastnili golemové. Kam vešel, tam se ochlazovalo, oči uhrančivě pozorovaly a muž začínal ztrácet základní emoce, jako byla důvěra, strach, radost, láska.

Připadalo mi, že se ve mě něco zlomilo. 

Dokázal jsem mučit vědmáka, aniž by to na mě nějak zapůsobilo.

Bylo to jako práce a vždy jsem se dozvěděl, co jsem potřeboval.

Myslím, že tehdy přišel čas kostku odložit. 

Už jsem ji nepotřeboval.

Šermíř

Byl požádán cechovní radou, aby kostku odložil. Někdo to na něj prozradil, jenže jaké bylo jejich překvapení, když jim bylo odpovězeno, že je kostka dávno v trezoru, že smrt vědmáků nadále živí jeho novou auru a ta že se s ním neochvějně spojila. Nazval se Postrachem, protože toto jméno vzbuzovalo v hereticích hrůzu. Prozradil radě, že operativci nejsou tak výkonní jako on, připomněl jim své předchozí úspěchy a navrhl vytvoření nové kasty pod jeho velením, které bude samozřejmě podléhat jim. Oznámil jména vybraných cechovníků, kteří by do této kasty byli vhodní, předestřel plány spojení některých informačních pramenů se Vzdálenými  a jejich znalostmi, aby se tito vyvolení stali podobně připravení jako on.

Řekl nám, že operativci jsou přežitek. Že se musíme vyvíjet a že přišel čas, abychom se spojili se Vzdálenými, abychom využili to, co oni mají, ale vlastně nepoužívají. Položil před nás tolik argumentů, že jsem mu na okamžik uvěřil. Netušil jsem, co doopravdy zamýšlí, a abych se přiznal, tehdy, když před námi stál, tak nám dal jasně najevo, že pokud nebude po jeho, může vzniknout v cechu puč. Bál jsem se.

Prohlášení anonymního člena rady

Vznikla nová kasta, rychle, takřka ze dne na den přešlo několik vybraných členů na Šermířovu stranu, do jeho zaučení. Nazvali se Následníci Postracha, zkráceně Následníci. Bylo vidět, že už to měli dlouho připravené, nechovali se jako nějací nepřátelé – ostatní členové cechu byli vyrozuměni, že byla nahoře schválena nedostatečná výkonnost operativního týmu a že cech potřebuje nový způsob boje s vědmáky. Šermíř, alias Postrach, postupoval přesně podle požadavků rady. Zaregistroval patnáct nových členů, kteří měli podstoupit přeučení, uvedl jejich název a přesný popis práce. Vyžadoval empatické typy, odvážné, sebevědomé, a hlavně zvědavé, a odměnou měla být větší připravenost v boji.

Aplikoval na nich stejnou techniku, kterou dříve použil i na sobě. Pomohli mu s ní Vzdálení, kteří se už dlouho o kostku jako takovou zajímali a hodlali toto využít jako vhodný pokus. Bez jejich přímluvy by se i sebelépe argumentující Šermíř s cechovní radou nijak nedomluvil.

Nebýt záznamu v knihovně Vzdálených, nedozvěděli bychom ani, jaká technika byla použita.

Zápis provedl Vzdálený jménem Venom, Samaritánem vybraný učitel Následníků, aby pomohl cechu s přípravou. Postrach také nevěděl všechno a potřeboval dlouhé studium, aby porozuměl i lehkých nuancím, které manipulace s vírou představuje.

Venom věděl, že Následníci nemají čas se učit vše, potřeboval vytříbit praktické znalosti, které jim zachrání život, od znalostí, které se budou muset naučit sami. Samotný Vzdálený měl mnoho zkušeností s boji i s experimenty, zvláště sám na sobě.

Technika byla prostá, využívala moc artefaktu zvaného Kostka a postup, který Postrach vymyslel a zdařile aplikoval. Venom tuto metodu pečlivě prozkoumal a zdokonalil, takže se pro Následníka stala méně nebezpečná. Něco měly obě metody stejné, a tím byla nutnost vnitřní penetrace se zeleným gelem, který se nacházel uvnitř Kostky a byl základní složkou k transformaci organizmu. Další složkou byly vydloubnuté oči, které gel obsahoval a které musel nějaký čas každý Následník nosit u sebe spolu s kostkou. Podle Postracha jsou oči vědmáků účinnější a postup se zrychlí.

Pod Venomovým pozorným pohledem se oči všech Následníků postupně zabarvily do indigové a projevily se u nich schopnosti podobné těm Vzdálených, i když s vědmáckou podstatou. Následníci dostali právo vyrábět si své amulety a talismany, které by jim posloužili v boji. Stali se novou silou, organizovanými bojovníky, kteří se vyrovnají heretikům a dokonce je v některých věcech i předčí. Bráno z pohledu té doby, kdy se do České republiky stěhovalo mnoho vědmáků a cech měl potíže na všech frontách, potřeboval něco nového, něco, co vědmáky překvapí. A když se s nimi Následníci poprvé střetli, způsobilo to přesně ten šok, jaký se předpokládal.

Střetli jsme se s nimi poprvé v továrně na šicí stroje. Bylo jich šest, rodina z Itálie, dost horkokrevný typy. Celá rodina nebyla nic tak neobvyklého, dostali se skrz bezpečnostní systém a chtěli tam přečkat noc, aby si mohli další den najít skutečný byt. Nebyli by to Vzdálení, kdyby se to nedozvěděli. Byla to naše první zkouška, vlítli jsme tam maskovaní v černém a v kuklách jako ninjové z nějakého filmu. Nastříleli jsme do nich olovo jako normálně. Dva zemřeli okamžitě, mladá dívka a její strýc. Dívčin otec, alespoň to bylo poznat podle toho, jak se jí snažil chránit, se oháněl něčím, co vypadalo jako velké kladivo, a jedinou ranou rozdrtil Polednici hrudník. Používali jsme aktivní amulety, protože díky naší změně to bylo mnohem snazší než kdy dřív. Vlastně skoro přirozené. Použila jsem techniku dvou křížů, jak nás to učil Venom. Útok jsem směřovala na abnormálně vysokou ženu, nejspíš manželku jednoho ze dvou dospělých mužů. Jinost jí urvala končetiny, ruce i nohy, jenom se válela na zemi jako řvoucí torzo v kalužině své krve. Přízrak usekl mečem mladému klukovi ruku a použil pistoli, aby ho zpomalil při útoku. Nakonec ho dva Následníci roztrhli napůl. Muže s kladivem i jeho druhého syna to rozlítilo natolik, že si nedávali pozor na své ochrany. Ale co nezvládali jiností, to zvládali hrubou silou a obratností. Mladík po nás házel nože a uskakoval do stran, nedokázali jsme ho zasáhnout. Jeho otec si prorážel cestu a i když jsme byli v přesile, dostal se ke vchodovým dveřím. Ty se ale otevřeli dřív, než k nim došel, a v nich stál Postrach jako vtělení nějakého válečného boha, oblečený v rudém kabátu se zlatými runovými výšivkami, a s duralovou maskou na tváři. Připadalo mi, jakoby za ním zářilo světlo. Zvedl obrněnou paži a omráčil mladíka. Potom tasil obouruční meč a vykročil vstříc poslednímu nepříteli. Vědmák už neměl sil, vzdoroval, ale kdyby bylo na nás, byl by již mrtvý. Jenže Postrach ho chtěl pro sebe, chápali jsme to, měl stejnou žízeň jako my. Zabíjení nás uspokojovalo a působilo potěšení. Viděla jsem to na očích všech, jak po tom lačnili. Až později jsem si uvědomila, že jsme se stali zvířaty.

Ze zápisků Příšery

V cechu nebyli známí názvem Následníci, ale vhodnějším pojmenováním, beroucí v úvahu výchovu a učení od jejich mistra. Přejmenovali se na Potomky Postracha, prvního, který snědl trochu gelu. Někteří se na to dívali jako na evoluci, že se vědmáci vyvíjí a cech také. Jiní se na to dívali spíše jako na revoluci, že se cech stává podobný těm, které loví. Vznikly filozofické debaty plné myšlenek, že by cech mohl vymýtit vědmáky a nastoupit místo nich, nebo naopak by se mohla nelidská část zmocnit Potomků a dostat je na vědmáckou stranu. Nikdo nevěděl, jestli si nehřeje na prsou hada, ale statistika mluvila za vše. Bez Potomků by byl plebs Prahy mnohem ohroženější, než s nimi. Ale Venom byl první, kdo si všiml změn, se kterými se nepočítalo. Byl první také proto, že Vzdálení prováděli pravidelná pozorování a změny se nejdříve nesly v tajemném duchu.

Zelené sliny? Kdo by si myslel, že budeme mít zelené sliny? Člověk si odplivl a lesklo se to na sto honů, a co když se člověk vyzvracel? Zelená břečka, dost podobná té, kterou jsme na začátku sežrali. A jednou jsem se díval do kostky, ve který byla dřív tý břečky tak polovina, a ona byla zase plná. Ani nevíte, jak mě to vyděsilo!

Přízrak

Zelené sliny nebyly to poslední, co se měnilo. Potomci si po roce aktivního působení stěžovali na časté bolesti hlavy a břicha. Jenže ani Vzdálení nezjistili to, co věděli Následníci mezi s sebou. Že už nepozřou tepelně upravenou potravu, že bolesti se přesunuly do ostatních částí těla, zatímco v břiše se to ustálilo. Že přestali chodit na záchod, i když jedli sebevíc. Že se v nich začal zvedat zvířecí pud a sexuální chuť. Že si začínali užívat, když někoho zabili.

Nejhorší bylo zjištění, že kromě očí se na nich nic fyzicky neprojevovalo, ale vnitřně se událo hodně věcí. Potomci to mezi s sebou moc neřešili, mysleli si, že to přejde, jenže žaludeční šťávy, které se v jejich žaludku změnili na žíravinu, říkaly něco jiného. A Přízrak měl pravdu, pokud někdo něco vyzvracel, a že se to stávalo až příliš často, zelená břečka neobsahovala nic ze snědené potravy, nepříjemně syčela, lepila se a naleptávala, i když zjevně na Potomky nepůsobila. Jedinému Postrachu se nic nedělo, důvodem bylo používání Kostky ještě před Venomovým předěláním matrice, kterou Postrach na změnu použil. Zatímco Potomci se změnili k nepoznání, Postrach se jim oddálil a stal se pro ně něco jako bohem. A pro takového boha stáli jeho potomci až hluboko dole, než aby mu sdělovali malicherné problémy.

Jenže tyto problémy neunikly očím cechu, radě a cechmistra Daretha. Potomci se naprosto odloučili od společnosti a stávali se nebezpeční i vlastním kamarádům. Způsobovali rvačky, a pokud se netrefili do porcelánu, tak začínalo příliš často doutnat linoleum. Chvíle, kdy se mohli Potomci stát hlavní silou cechu, skončila, místo ní začínala klíčit podezřívavost, která se vyhrotila tajnou nótou z Vatikánu. Dareth se sešel se Vzdálenými, probrali se informace, které Vzdálení nasbírali, střetly se argumenty pro i proti. Na jedné misce vah stál fakt, že za rok profesionálně pobili přesně padesát šest vědmáků, a že se jejich chování dalo usměrnit, i když bylo potřeba vytvořit nová pravidla. Na druhé misce se zahříval problém s jejich divokostí, jejich vztahem ke smrti jako ke hře a né práci, jejich příbuznost s vědmáky a nakažení jiností, kterou byli prostoupeni a umožňovala jim manipulovat s artefakty a amulety stejně snadno jako když máchali mečem. Mohl to být nový věk bojovníků, ale které strany?

Zpátky v cechu si Dareth nechal zavolat všechny Potomky na kobereček. To se ale ukázalo jako problém, neboť schůzka se Vzdálenými se neudržela v tajnosti a Potomci se to dozvěděli. V cechu došlo k bitce, jedna část Následníků vedená Postrachem se probojovala ven z cechu a s sebou vzala Kostku. Druhá část zůstala a bojovala za cech a snažila se odrodilce zastavit. Ale ukázalo se, že synchronizovaní, vycvičení vědmáci znalí poměrů v cechu mohou být silou vrcholně převažující nepřipravené oddíly, které o ničem nevěděly.

Je potřeba dodat, že tím informátorem pro Potomky se stal Šelest, který měl Postracha ve velké úctě a vážil si ho, i takového, jakým se stal. Nemohl tušit Postrachovu reakci a očekával od cechmistra nejvyšší trest za prozrazení informací, ale vzhledem k událostem v blízké budoucnosti se jeho zrada nikdy nedonesla k žádnému uchu, které by na to slyšelo.

Trestná výprava byla poslána okamžitě, analytici nalézali nová útočiště přesouvané skupiny a hlavně díky nim bylo zjištěno, že Potomci cestou naverbovali do svých řad normální lid, přesněji je unášel, aby je pomocí Kostky pozměnily a využily jako slabou, leč použitelnou ochranu při ústupu do Pevnosti Dobrošov u Orlických hor. Samotní lidé se museli dívat, jak jsou jejich příbuzným loupány oči, aby mohli pozřít zelenou tekutinu, která jim byla prezentována jako posilující psychotropní látka zesilující mentální sílu. Zároveň byli upozorněni na jedovaté účinky tekutiny, a pokud se do časového omezení znovu nenapijí, zemřou. Nikdo nechtěl zkoušet pravdivost jejich slov a tak se jich drželi, a bitva, která po třech měsících od útěku z cechu proběhla v tunelech, patřila k jedné z největších tajných bitev českého cechu dvacátého prvního století, až na to, že tentokrát to nebyli vědmáci, kteří proti němu stáli, ale cech sám.

V pevnosti se bránilo šest Následníků v čele s Postrachem a třiceti osmi lidmi – mužové od rodiny a ženy od plotny, které ještě před několika měsíci nevěděly nic o cechu ani nic o tom, že by dokázali zvednout hrnek jinak než tím, že pro něj dojdou. Byl to přesně ten typ lidí, kteří si myslí, že jsou lepší než ostatní, že mají vždycky pravdu a že síla vychází z dobrého pojmenování týmu. A tak je mladý projektový manažer, který ještě vlastnil trochu fantasie, pokřtil na Pařáty. Tato skupina by se s nabytou mocí vypořádala pravděpodobně naprostým chaosem a brzkým koncem, kdyby jim Potomci nenaháněli větší hrůzu než oni sobě navzájem.

Na druhé straně stálo dvacet osm skvěle vycvičených operativců, připraveni bojovat ve stísněných prostorách, čtveřice defendentů sloužící jako polní velitelé, několik analytiků a samotný cechmistr v čele s pěti Následníky, kteří stáli na straně cechu a nezradili. Ztráty byly na obou stranách vysoké, operativci sice byli zvyklí na boj proti přesile, ale Potomci měli dost munice a pevnost byla snadno bránitelná i přes turistické úpravy, kterými prošla. U Pařátů se projevoval nedostatek bojových zkušeností, který ani tříměsíční výcvik nedokázal zakrýt. Využívaly sice své vědmácké schopnosti, ale někdy se spíše pletli vzájemně pod nohy. Cech se probíjel dovnitř a za sebou nechával jenom mrtvé a zmasakrované, jejich morálka upadala, i když Potomci vraceli stejnou mincí. Jenže i oni viděli, že jsou tlačeni hlouběji a hlouběji mezi zdi a že je tento boj bezvýsledný. Pařáty se vrhaly do útoku, jen aby nalezli smrt. A jeden po druhém umírali i Následníci.

Meč jsem mohl vrazit Postrachovi zezadu do žeber, ani by si mě nevšiml, měl totiž spoustu práce s přežíváním. Jenže jsem to nedokázal, taková nečestná smrt tak skvělému bojovníkovi… vyzval jsem ho na souboj, přesně podle šermířských pravidel. Otočil se na mě ve chvíli, kdy se vypořádal s posledním problémem – rozřízl krk klečícímu operativci Svarogovi, kterému vyrazil zbraň a zabránil jeho snaze bodnout ho do rozkroku. Potom si Přehodil obouruční meč z ruky do ruky a mé snaze se tiše, podle jeho zvyku, vysmál.

„Měls bodnout, když byla příležitost. Alespoň já bych něco takového nikdy nevynechal, ale ty z toho už nebudeš mít poučení.“ To mi řekl a zaútočil. Střet s ním mě vrátil do výcvikové místnosti, kdy z jílu mého těla tvořil kámen. Byl ještě lepší, než jsem si ho pamatoval, to mi potvrdila hned první výměna, ze které jsem si odnesl rozseknuté ucho. Můj odsun nebyl tak rychlý, v jak jsem doufal.

Za necelou minutu jsem kulhal a silně krvácel. Postrach stál předemnou a za celou dobu nemusel použít ani jednou jinost. Věděl jsem, že další výměnou zemřu a on to věděl také. Zamířil pryč podpořit své druhy, jenže ti už byli mrtví. Cestu mu zastoupili operativci a když se připravil jim vzdorovat, probodl jsem mu zezadu ledvinu. 

Z hlášení operativce Šelesta

Kostka byla dopravena zpátky do cechu, stejně jako těla padlých, patřících pod zem. Vrátila se do trezoru a Viliem z Věže k ní dal rozsáhlý zápis o funkci a chování Kostky, doplněný o poznatky z posledního boje. Zde Potomci používali nejenom své vědmácké schopnosti, amulety a zkušenosti operativců, ale také svou podstatu, na kterou je Kostka transformovala a nejeden útočník byl popálen zelenou tekutinou, kterou Potomci při boji vyvrhovali jako Kobra jed. Bylo až podivné, jak se změnili a zbývající Následníci mrtvého Postracha podstoupili dlouhé runy se slibem věrnosti k cechu – pečetě zřejmě přestávaly na tyto mutanty fungovat.

Každý věděl, že status quo, který v cechu zavládl, není napořád, a i když Následníci stále sloužili cechu a byli pro něj přínosem, nedokázali smazat pošpinění způsobené chováním jejich spolubratrů, kterým byli víceméně dost podobní.

Konečným řešením byl pověřen speciální tým, velitelkou operace Stíny Následníků se stala Ranusta, která na popud cechmistra, rady a Vzdálených, kteří se dohromady výjimečně shodly, zorganizovala chirurgicky přesný výpad na nic netušící Potomky. Útok proběhl ve neděli sedmého prosince v jednu hodinu a dvacet čtyři minut v noci. Až na pár krátkých potyček se udála bez větších problémů, nejčastější zbraní byla dlouhá dýka anebo pistole s tlumičem – nevědělo se, jak na Potomky působí jed. Mrtvá těla byla odklizena a Následníci se zapsali do dějin jako bezúspěšná cesta, jak spojit ambiciózní sílu s povinností.

Myslím, že jsme zaplatili za znalosti příliš vysokou cenu. Něco takového se nemělo stát a příště budu proti jakémukoliv pokusu o vylepšení našich vojáků světla, když to nebude prověřené stoletím, tak, jak to dělali naši předci. 

Cechmistr Dareth

Za každou vědomost se platí. Ódin obětoval jedno oko, aby se naučil umění run. Já si myslím, že obětoval málo.

Venom

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *