I. Hymnus – Víra

Víra se dá přeložit jako pevné přesvědčení, jistota. Je to vlastnost, která způsobuje klid v duši. Věřím, tedy vím, že se tak stane.

Dala by se kategorizovat na víru obecnou, trvalou a víru nezlomnou.

Obecná víra: Je to víra, která by se dala nazvat i denní. Člověk ji potřebuje jenom na okamžik, potom na ni zapomene, nebo ji změní. Nejsnazší příklad je školák a autobus. Školák vstane pozdě, tak tak se stihne nasnídat a už mu staví autobus do školy na zastávce o tři domy dál. Popadne tašku a vyběhne ven. Věří, že s podaným výkonem autobus stihne, ale bohužel, autobus mu ujede. Školákova víra spadla, nedoběhne, ztratilo to smysl. Ale další autobus dorazí za minutu a věří, že tento už stihne. Pro jistotu si raději sedne na lavičku a počká. Jeho víra v jedno se automaticky změnila v druhé, aniž by to nějak zaregistroval. Víra to byla slabá, ale co kdyby při dobíhání autobusu věřil víc?

Trvalá víra: Je to víra víceméně stabilní, dlouhodobá. Založená na nějakém poznatku, zkušenosti, například vědecké práci. Osoba jakoukoliv získanou zkušeností dojde k přesvědčení o znalosti (víře) ve správnost trajektorie pohybu zákona v přírodě a touto hypotézou se řídí. Například: Vědci pozorováním dokázali, že Kudlanka Nábožná po páření se samečkem ukousne svému partnerovi hlavu. Většina lidí nikdy toto tvrzení nezkoušela vyvrátit, nepozorovali, nedělali si poznatky, dozvěděli se to od někoho jiného a mají v sobě zažité přesvědčení, že tomu tak je. Dalšími příklady bychom došli k názoru, že trvalá víra je způsob, jak si postavit svět před sebe, pokusit se mu porozumět, a tato víra trvá do té doby, než je člověk přesvědčen jiným člověkem/důkazem/zkušeností o chybnosti této víry a nutnosti jí přeorientovat na nový poznatek od člověka/důkazu/zkušenosti, dokud nebude uspokojen. Je tedy zřejmé, že stabilita a dlouhodobost této víry roste až časem a doba trvání víry je přímo úměrná počtu zkušeností, které osoba má.

Nezlomná víra: Víra, díky kterému vidíme svět takový, jaký je. Přesvědčení k nezlomné víře vzniká dvěma způsoby: Buď v mládí, od rodičů, takřka bez nutnosti podat důkazy a svěřit důležité zkušenosti (aneb takto to je a hotovo…), anebo ve stáří, po dlouhém pátrání a mnoha zcestných cestách, kdy se člověk dopátrá pravdy, ve kterém má skutečně nezlomné přesvědčení, že je to pravda správná. Pokud je vyvrácena, nebyla to víra nezlomná, pouze trvalá, a nezlomná se musí ještě najít. Jak vidno, děti fanatických rodičů to mají mnohem jednodušší…

Nezlomná víra v náboženství, svět, smrt, lidi, to utváří člověka mnohem více než trvalá nebo obecná víra. Utváří úplný základ člověka, jaký je a jaký bude. Ale v žádném případě k tomuto cíli nedojde osoba sama, pokaždé je to vlivem okolí, tedy nezdolnou vírou ostatních, kterou člověk vezme za svou. Nezlomnou víru má velmi málo lidí, z dlouhodobého hlediska se většinou ukáže jako víra falešná a tedy se dá zařadit do víry trvalé, kdy si díky novému poznatku postižená osoba najde víru novou.

K nezlomné víře patří bohužel i jeden problémový fakt, aneb, že víra je zároveň nesmírná síla, ale i zátěž. Pokud věříme v nějakou věc, dělá nám veliké problémy věřit v opak. Pokud jsme od narození přesvědčováni, že nás gravitace drží na zemi, jak náročné by bylo přesvědčit sám sebe, že tomu tak není? Budete pozměněni důkazem, když uvidíte někoho létat? A skutečně bude vaše víra dosti silná? Co myšlenky podezřívavosti? Faleš? Celé způsobeno jedinou informací, kterou máme v hlavě všichni.

Nejhorší pro společnost by byli jednotlivci určující si svoji vlastní víru.

Nejhorší pro jednotlivce by byl rozpad společnosti kvůli roztříštění společné víry.

Diuk

Jak jsme mohli vyvodit z výše uvedených textů, víra nevzniká sama. Vzniká ze zkušenosti nás anebo jiných lidí, ale aby byla předána osobě mladší a ještě méně chápavé, musí být do něčeho zabalena. Ukázalo se, že nejpraktičtějším způsobem jsou příběhy. Babička odešla do nebe, protože tam bylo dědečkovi smutno… ty sušenky jsem nesnědl já, přiběhl medvídek Mýval a ukradl mi je (nutno podotknout, že tento příběh vytváří tak slabou víru, že jí posluchač neuvěří ani na vteřinu), věřím, že to dobře dopadne, protože když složil zkoušku i ten hňup Jakub, kterého nemá ve třídě nikdo rád, protože si prý na chleba maže sprchový gel, tak to zvládnu také. Drobné příběhy utváří větší příběhy a ty vytváří svět. Neboť, co je to vlastně víra, víra je energie.

Zkušenost (příběh) = víra = energie = množství = změněný vesmír

Vědmáci věří, že pokud věří dostatečně silně, tak dokáží ohnout vesmír. A tato rovnice jim, bohužel, dává za pravdu. Potvrzuje nám to klasická filozofická otázka: Když se dítě nikdy nedozví, že existuje peklo, dostane se tam po své smrti? Nikoliv, protože jeho víra je ohraničena tím, co se za svůj život dozvěděl. Může se tam dostat pouze v případě, že dostatečně veliký počet jiných bytostí věří, že se tam i přes neznalost dostane, a v tom případě je to kvůli víře ostatních, ono samo se bude po své smrti pěkně divit a ty bytosti budou mezi námi pěkní hajzlíci.

Každý člověk má v hlavě svůj vlastní vesmír. Né nadarmo se říká, že si „vymodlil to tulivé domácí zvíře, protože to předtím se vůbec nemazlilo a toto se chce mazlit pořád“. Silnější víra ohýbá slabší a víra jednoho zasahuje do vesmíru druhého, neboť člověk je skupinový tvor a každá jediná víra svět utváří trošku odlišně.

Pokud budeme naši miniaturní rovnici brát stále za nezlomnou víru, tak k dostatku víry potřebujeme zkušenost. Viděl jsem dva lidi létat, sám jsem si to vyzkoušel, ano, ono to funguje, už mě nikdo nepřesvědčí o opaku. Zkušenost je znalost, a tu člověk potřebuje, aby takzvaně vyrostl. Vyrostl v práci, v očích svých rodičů, vyrostl ve třídě, před svou partnerkou… bez znalostí se bude plácat na mělčině pláže v kalužině víry, i když se před ním rozkládá celé moře nových poznatků.

Zkušenost se leckdy nezískává snadno. Je potřeba odvahy a pokory a s nově nabytou zkušeností se musí zacházet opatrně, neboť může svést na špatnou cestu, a člověk se sám těžko přesvědčuje, je-li přesvědčen o pravdivosti svých slov. Ale bez zkušenosti není poučení a tak je nutno riskovat.

Kdo není ochoten riskovat, je odsouzen k tomu nerůst, nežít.

Frank Herbert

U vědmáků si jde všimnou další věci. Čím více mají víry (tedy vlastně zkušeností), tím více se, podobně jako normální lidé, oprošťují od základních emocí, jako je důvěra, radost, strach. Zkušený vědmák, řekněme dvacet procent, podobně jako cynik hůře odkrývá své emoce, neboť ho zkušenosti naučili jak opatrnosti, tak že je to obvykle zbytečné. Jenže emoce jsou důležité, člověk bez emocí nedokáže nikdy to, co člověk s nimi. Proč?

Emoce jsou jako zápalná slož v nábojnici. Jsou katalyzátorem výbuchu. Díky správným emocím dokáže člověk udělat to, co by ho normálně ani nenapadlo, že to dokáže. Když je rozzuřený, zamilovaný, cítí, jak mu v těle proudí energie a jeho víra funguje sice na stejném principu, ale mnohonásobně lépe. Přesněji, emoce jsou spouštěč víry, a osoba, která postrádá emoce nebo je má potlačené, také víru mnohem hůř ovládá. Proto vědmáci sají lidem emoce. Protože vlastně svoje pořádně nemají, nemohou je použít. Pro ně je emoce způsob, jak zmanipulovat realitu a vytvořit tu takzvanou jinost, tedy věc, která by tu neměla být. Je jiná.

Emoce ale není jen tak jednoduchá. Pokud o ní přijdeme, přestaneme cítit i ten šum energie v krvi. Odejde s emocí, vyvane. A co se stane, když tu emoci místo vyvanutí a uklidnění vysaje vědmák? Vysaje vlastně i část té energie, způsobí mírnou únavu, někdy závrať. Vědmák nepoužívá jenom emoci, ale i cizí, právě vysátou energii, která není jeho, nedokáže ji dlouho udržet, ale vydrží natolik, aby ji v sobě ohnul a vrhnul přetvořenou zpátky, což znamená, že vědmák, který sesílá jen svou energii bez cizí pomoci, po několika sesláních jinosti může omdlít nebo výjimečně upadnout do stavu katatonie. Onemocní, má dlouhodobě závratě, a velice těžko čerpá svou energii zpátky. Proto je nejsnazší lovit vědmáky osamoceně, na místech, kde není hustý provoz a nízký počet obyvatel. K tomuto faktu přispívá i fakt, že vědmáci neradi spolupracují, neboť jejich znalosti a víra je často rozdílná, ne-li opačná, a velmi často mezi nimi dochází k rozporům končící odchodem jedné nebo druhé strany.

<zpět>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *