Stvůřino vyznamenání

Dva roky po Daliině zmizení cech stále nemohl najít klid. Byl pravděpodobně nejvytíženější v Evropě, a zatímco jiné státy zažívaly dny rozkvětu, srdce Evropy chřadlo a upadalo i těsně před koncem komunistického režimu. Vědmáci cítili změny lépe než komáři a stahovali se do okolí Prahy na hostinu. Mohl přijít čas, kdy by získali převahu a celá republika, se svou přirozenou hradbou hor, by se stala ideálním místem k novému začátku. Tohoto si byli vědomy celé generace ambiciózních vědmáků a cech denně vydával mnoho sil, aby dostal nerozvážné vědmáky, kteří se  chovali příliš otevřeně.  Tohle nebyl čas, kdy členové cechu odjížděli plnit zahraniční úkoly. Tehdy se operativci museli pro všechnu práci držet svých hranic, překonávat nebezpečí, které hrozilo cechu jak ze strany zničení, tak odhalení. Museli se spoléhat na své sousedy a komunikovali spolu mnohem víc, než v době internetu.

A tak to bylo i se Stvůrou, již osm let absolventkou cechovních zkoušek s nejlepším hodnocením, stále mladá, krásná a smrtelně nebezpečná. Nový cechmistr ještě nenastoupil, mezi radou se vybíralo dlouho, i přesto, že to nebyl zrovna nejvhodnější čas, a Stvůra plnila povinnosti jako každý jiný operativec. Vybírala si ty nejhorší úkoly, jaké byly na tabuli.

Pro přesnost, v dobách, jako byla tato, kdy se problémy rojily na každém rohu, lidé byli uřknuti, když vešli do špatné ulice, u popelnic se objevovala pokřivená, znetvořená těla, a některá místa ve městech se stala neobyvatelná po magických soubojích jak mezi vědmáky samotnými, tak s cechem. V těchto dobách bylo úkolů tolik, že to operativci nezvládali. Zapojovaly se pomocné sbory, obnovovaly se ve velkém vztahy s policií, a hledaní vědmáci, které analytici v republice nalezli (a nejčastěji to bylo přímo v Praze), stále unikali spravedlnosti, tak byl jejich popis a informace zapsány na akční tabuli pověšenou v hlavním sále. U každého popisu byl připíchnutý obrázek, který pořídil Vzdálený telepat a tele-empat, nebo přímo kamerový systém, poznámka o počtu procent, který tento vědmák odhadem má, čas, po jakou dobu ještě nebyl uloven, a přiřazeno písmeno o nebezpečí, jakým svět ohrožuje. Ti nejhorší zločinci, mučitelé, zrádci, kterým nezáleželo na lidech a z emocí se živili hlavně bolestí, kteří byli loveni třeba celé roky, byli K-áčko. Takoví shromažďovali energii a moc prostě proto, aby potom mohli odpálit celou ulici, jen proto, že to dokáží. Velmi těžce se hledali a oplývali vysokou mocí, jejich chladnokrevnost se skrývala za milým vystupováním a svou moc dokázali zakrýt iluzí.

Potom to šlo vzestupně nahoru, J-éčka byla známá tím, že se s nimi operativec už setkal a odešel se zraněním nebo smrtí, uměli se bránit a kousat, ale měli dost inteligence, aby většinou jednali tajně, asi jako politici, kteří mají plán, kterému se musí věci poddat. Někdy byli nebezpečnější než K-áčka a procenta se obvykle pohybovala od patnácti do jednadvaceti.

Í-čka byla kategorizována prostě tím, že byli schopní ve svém umění manipulace s mocí. Nemuseli mít mnoho procent, ale dokázali je použít na maximum. Byli šikovní, dokázali se maskovat a jejich nátura je nutila přestěhovat se do míst, kde se bude něco dít a odkud by mohli utrhnout nějaký kus.

Byli i další, další abecední označení, ale ty Stvůra nelovila. Popisovala je jako příliš přízemní problém. Specializovala se na tyto výše jmenované, které cech nedokázal ulovit a kteří v dobách častých potyček, až skoro válek, byli ještě větší nebezpečí, než normálně, neboť každý z nich měl nějakou myšlenku, které se držel. Každý chtěl něco udělat, něco špatného, a tyto myšlenky se počtem množily a zahrnovaly cech naléhavostí. Stvůra čistila svět od zlých myšlenek a způsobovala, že se svět hnul víc a rychleji, než bylo považováno za možné.

Ale existovaly i úkoly označované K+. Toto nebyly žádné měsíční úkoly, žádné půlroční ani jednoroční, nebyly to úkoly pro jen tak ledajaké operativce, byli to úkoly, kde byla osoba hledána třeba desítky let a někdy to ani nebyli bytosti zcela lidského původu. Jedním z těchto bytostí byl nájemný lovec a vrah jménem Alex Kurima, opravdové jméno nebylo známé. Velice schopný bojovník a bývalý agent německého původu, který byl v průběhu svého státního působení iniciován nějakým vědmákem a přežil to. Na to, jak dlouho se po Alexovi pátralo, tak se o něm vědělo jen velmi málo informací. Pracoval precizně a nezanechával důkazy, proto byl výzvou, která Stvůru zaujala.

Jako vědmák měl velice podivuhodné vlastnosti. Nezjistilo se totiž, odkud vysává moc, a jako profesionální bojovník nepoužíval nějaké zbytečné serepetičky, on posiloval sebe. Dokázal vydržet víc, byl rychlejší, silnější, skvěle se pohyboval ve tmě a jakoby měl zbystřené instinkty – dokázal předvídat další nepřítelův útok dřív, než ho provedl.

Alex se s cechem střetl několikrát. Liboval si v získávání informací a přepadech, mučil každého operativce, kterého porazil, ale díky pečetím mu nikdy mnoho neprozradili. Byl zvědavý a představoval si svět pravděpodobně úplně jinak, než jaký skutečně byl. Se Stvůrou se střetli dohromady pětkrát. Pokaždé byl Alex ten, kdo nakonec utíkal, i když zasadil několik těžce nesených vzpomínek. Stvůra přišla o kamarádku, získala nové jizvy, měla zlomenou nohu, a Alex byl rozčarovaný tím, že ho vždy dokázala odrazit a ohrozit. Dalo by se říct, že byl Alex zamilovaný, a nachystal jí past, která měla tentokrát sklapnout, protože se poučil z minulých střetů, kdy ho cech překvapil. Popáté a naposled, když se viděli tváří v tvář, past sklapla, ale byl to Alex, kdo byl poražen.

Stačila maličkost, drobounká maličkost, a všechno by bylo jinak. Celé jsem to viděl, munice jim už dávno došla, bojovali na blízko, byla jak silnější, tak obratnější, jenže jejich zkušenosti se vyrovnaly a on dokázal z tajných pouzder všitých do obleku vždycky vytáhnout nějaký další nůž a tím oddálil, co mělo přijít. Při našem posledním střetu mu někdo z našeho komanda rozřízl hlavu, takže byl snadno poznat – jizva byla hluboká, nešla nijak úplně zakrýt a jedno oko mu plavalo do strany. Chtěl jsem vystřelit, když se od Stvůry odtrhl, ale místo aby se pokusil utéct nebo zaútočit, odpálil přenosným ovladačem podlahu a spolu se Stvůrou se propadli o tři patra níž – najednou jsem neměl na co střílet.

Dust

Shodou okolností oba pád přežili. On díky svým vědmáckým schopnostem, ona díky vrozeným vlohám a předpokladům. Vyhrabali se na nohy, nebezpečně přiomráčeně se kývali, když Alex vytáhl další nůž a vrhl se na ni. Tehdy poprvé udělala něco, proti čemu bývalého agenta instinkty neochránily.

Když potom členové jejího komanda slezli dolů, našli Stvůru opírat se o jeden ze sloupů – těžce oddechovala a byla mimo. Dívala se na své prsty, ze kterých jí kapala krev. Alex ležel asi o deset metrů dál, jeho oči se nehybně dívaly do jiného světa a nůž, kterou stále držel v ruce, měl vražený hluboko v prsou.

Při pitvě se ukázalo, že kromě několika zlomenin a mnoha pohmožděnin mu Stvůra nedokázala smrtelně ublížit – krev vytékající zpoza jejích nehtů byla její vlastní, měla zlámané všechny poslední články svých prstů. U Alexe bylo překvapivé zjištění, že má jinak postavené orgány než normální člověk, zesílenou kostrou podpořený růst červených krvinek a zvláštní chrupavčitou síť vpletenou mezi žebra. Proto se mu žádné ze zlomených žeber nezapíchlo do prsou a neskončilo boj předčasně. Tato bytost  pouze vypadala a chovala se jako člověk, ale odkud pocházela, to se dalo jenom odhadovat. Spekulanti si dovolili navrhovat jedno šílené místo za druhým, od Kanady přes Austrálii až po nejzazší kout Ruska. Ale správnou odpověď se nikdy nedozví.

Kvůli Alexovi zemřelo dvanáct operativců, jeden defendent, jeden Vzdálený a dva analytici. Jeho zvláštní síla byla kněžími vyhodnocena na třicet čtyři procent a bylo až překvapivé, že Stvůra dokázala vydržet pět střetnutí s ním a nakonec ho i zabít.

Byla vyznamenána řádem Nezdolnosti a po vrácení do aktivní služby i povýšením do pozice Nočních Můr, úzké skupině operativců, lovící cíle daleko za hranicemi českého cechu.

<zpět>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *