Smrt Pavla Čaroděje

Nejdříve je potřeba říct, kdo to vůbec byl a jaké informace o svém životě prozradil na mučidlech, než rovnou začít mluvit o jeho smrti. Pan Pavel byl stár třicet dva let, dvě děti, manželka, která jeho schopnosti obdivovala. Jeho moc se odhadovala na třicet čtyři až třicet osm procent, jedno dítě, dívka, tuto moc podědila, předběžný odhad na devatenácti procentní mladou vědmu. U druhého dítěte, syna, nebyly objeveny žádné příznaky.

Pavel se narodil v Brně a strávil tam většinu svého života. Vyučil se na Charbulce kuchařem/číšníkem, ale projevoval se jako neurvalý a nepozorný student a školou prošel tak tak. Nikdy ho moc práce nezajímala, vždyť měl dar. Jeho matka mu to tvrdila, když umřel otec, a on sám to věděl taky. Dokázal způsobit, že se školním nepřátelům spouštěla krev z nosu. Nedokázali ji zastavit, pokud nechtěl. A to byl jenom začátek, ale naštěstí pro ostatní, při pubertě se jeho schopnosti utlumily a jak rostl, naučil se, že jeho moc by měla pomáhat, né ničit. A když se síla vrátila a on pocítil, jak roste a plní jeho žíly jako žhavý olej, lidé se ho přestávali bát, ale začínali mu důvěřovat, začínali za ním stát a respektovat ho. Už to nebyl ten děsivý Pavel, který neuměl nic jiného než na urážku odpovědět zraněním, ale byl to smějící se mladý muž, který začínal lidem rozumět, a který bral věci s nadhledem. Jakoby se během jednoho roku naprosto pozměnil.

Potom zmizel, v době, kdy se jeho spolužákům začalo věřit natolik, že někteří důležití lidé připustili možnost, že může Pavel čarovat. A jakmile se po něm začali shánět, už ho nenašli. Bylo by pro ně překvapením, kdyby zjistili, že zůstal ve městě, že nikam neodešel. A když byli někteří příliš neodbytní, zmizeli oni. V tomto věku se většina vědmáků seznámí se smrtí, zjistí, že je nedílnou součástí, pokud nechtějí věčně utíkat, dokud je někdo nezabije. Pavel zabil svého prvního člověka v sedmnácti letech, bylo to dva dny před jeho narozeninami, srazil ho ze schodiště a nešťastník si zlomil vaz. Aby ho policie nenalezla a nepřipojila se tak k mnohým ostatním, kteří po něm pátrají, stal se bezdomovcem. Žil na ulici a živil se tím, co mu město poskytlo. Jeden čas se skutečně propadl do problémů, ale někteří lidé na dně společnosti jsou přátelštější, než by se na pohled zdálo. Život je zmáčkl tak silně, že nic jiného, než dobrá nálada a přátelství jim nezbylo.

Možná, že za to mohlo jenom štěstí, že se o něm cech nedozvěděl. Měl své cestičky, ale Pavla nikdy nenašel, a tak nadále rostl a našel si práci a spal pod mostem a ve starých domech dokud si nemohl dovolit svůj vlastní byt. Sprcha byla ještě lepší, než jídlo, nakoupené v supermarketu. Pavel se postavil na vlastní nohy, co se stalo s jeho matkou, to nikdy nikomu neřekl, ale v jeho životě už dva roky nefigurovala.

Zvrat přišel ve chvíli, kdy vyléčil sousedku. Zpráva o jeho schopnostech se rozlétla do stran jako hejno vran, lidé stáli ve frontě na schodech, aby se mu svěřili se svými problémy a aby jim pomohl. Dávali mu, co mohli, jednou to byly peníze, příště několik sklenic medu. Svým způsobem si žil nad poměry, i když to byla tvrdá práce, vyčerpávala ho, pomáhal psychicky a lidi nechápali, že jejich zranění se rychleji léči, že jsou šťastnější anebo že se jim napraví zkažený zub, i když by měl být na vytrhnutí.

Pavlovi se začalo říkat Čaroděj. Nenazval se tak sám, nenazvali ho tak jeho nepřátelé, ale lidé, kterým pomohl, a kteří nemohli uvěřit svému štěstí. Jenže, to by snad napadlo každého, čím víc lidí vědělo o Pavlovi, tím větší rostla pravděpodobnost, že ho objeví cech. A taky se to stalo, přišli do jeho domu, podobně jako mnozí ostatní, ale místo, aby mu ukázali mokvající ránu nebo zlomený prst, vytáhli na něj zbraně a začali střílet.

Vědmák přežil, přežil i útok dalšího operativce na ulici před domem, když se rychle spakoval a pokusil o útěk. I tento operativec ho nepřekonal a po výslechu sousedů si cech udělal vlastní názor, proti komu stojí. Proti někomu mocnému.

Cech podruhé stejnou chybu neudělal, nasadil operativce/odstřelovače, posílal mu informace a nechal ho vědmáka vystopovat a zabít. Jenže i tento pokus se nestal úspěšným, odstřelovač si vybral dobré místo, měl Pavla jako na dlani, ale jakoby působila cizí moc. Vědmák k němu stál zády, nevěděl o něm, a střela, která mu měla rozlousknout hlavu jako ořech, zranila pouze jeho rameno. V tu chvíli k němu stál vědmák čelem, i na dálku sta kroků ho očima  vyhledal a díval se přímo do puškohledu, potom cechovníkovi zduřela kůže, naběhly svaly, nedokázal ze sebe vydat ani hlásek, až nakonec praskl a v jednom vlhkém výbuchu se roztrhl vedví.

 Cech udělal chybu i podruhé. Musel přehodnotit své záměry, jak vidno, když vědmák chtěl, dokázal vycítit nebezpečí v širokém okruhu kolem sebe. Pavel zmizel jako pára nad hrncem a ani cech,  ani dva Vzdálení, kteří ho hledali, nic nezmohli. Vypadalo to, že když je nebezpečí na povrchu, tak nemusí být pod. Čaroděj se schoval pod povrch a rozhodl se vést život tam. Lidé, kteří ho potkali, později tvrdili, že se setkal s Brněnským drakem pod Špilberkem. Co je na tom pravdy, samozřejmě nic, ale trvalo osm let, dlouhý čas, po který žil znovu jako bezdomovec, sám a odvržen, než se o něm objevila další zmínka, tentokrát v jednom z proslavených Brněnských barů, u Rudé kočky. Pavel vypadal úplně jinak, jakoby zestárl o desítky let, vlasy se prodloužily a zbělely, kůže zhrubla a objevily se vrásky, ale poznal ho Vzdálený Viliem, který ucítil jinostní stopu zapamatovanou z minulosti, neboť tento a mnoho dalších barů bylo pod trvalým dohledem. U Rudé kočky na něj nezaútočili, protože trvalo, než si Viliem spojil dvě a dvě dohromady, ale ve chvíli, kdy zjistili, kdo to je, Pavel to nějak vycítil také. Utekl od pití a zábavy, znovu se schoval do podzemí a vylezl až za rok, se špinavým dítětem a ženou, která mžourala do slunečních paprsků. Jak dítě, tak žena, měly úplně stejné oči, vypadající jako žhavá rtuť.

Vědmák se tvářil, že je zná už velmi dlouho, dokonce dokázal potlačit svou auru, takže ho Vzdálení nevystopovali. Ale něco je vyhnalo z podzemí, jinak by neodešli, a hlad je donutil jít do veřejných jídelen, kde byli objeveni. Manželka s dítětem utekly, Pavel Čaroděj bojoval tvrdě, moudře volil chvíle útoku a obrany, poskytl své ženě a dítěti bezpečný útěk a skrytí v Praze. Co bylo podivné, nečekané, Pavel se probil koridorem, zabil golema Zeka a utekl pryč, aniž by ho cech dokázal dlouho pronásledovat.

Dostal se v žebříčku nebezpečných vědmáků mezi první desítku, jeho popis byl rozeslán po celé Evropě, na jeho vystopování se vytřídil speciální tým a na jeho hlavu zvláštní prémie. Jenže nepřítel ho našel první, Ragnar, syn Aodhův, ho získal na svou stranu. Jestli lstí, nebo pod rouškou spolupráce, uvěznil ho a po měsíce mučil. K čemu mu Pavel byl, to se cech samozřejmě nedozvěděl, tehdy ještě netušil, že Ragnar vůbec existuje, ale Pavel byl nadán zvláštním darem, že prchnul odkudkoliv, kde se mysleli, že je to nemožné, a i v tomto případě se Ragnarovi věznění Pavla vymstilo.

Proběhl souboj, vítězem se stal Ragnar, Pavel Čaroděj vyčerpán a těžce zraněn prchl, aby ho konečně dostal a zabil operativec  Sylvio, který přinesl hlavu do cechu a byl odměněn řádem Ohnivce a peněžní prémii dvě stě tisíc korun českých.

Žena a dítě byly viděny na vlakovém nádraží po příjezdu do Prahy, ale než dorazili operativci, ztratily se a je předpokládáno, že žijí v pražském podzemí stejně, jako žily posledních několik let v Brně.

<zpět>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *