Deník zombíka IX – Vzdálené Hromobití

Ahoj, já jsem obr Evžen a jsem tak trošku zombík postížený tím, že jsem zatím nezemřel, i když mi už stihli useknout nohu, přišel jsem o obě ruce a měl jsem plno práce s tím, aby mi hlava zůstala na ramenou, nebo když ne na mých, tak alespoň na cizích.

Potkal jsem nekromancera s bradou na mlíku (nebo je to obráceně?), co se zatím předvedl jenom tak, že dokázal odehnat kluka na tříkolce. Potom se k nám přidala spoře oděná blondýna s mečem delším než je její vedení; to mám nejspíš za to, že jsem za svého života řezničil a všechna ta zvířata poslaná na smrt mi to teď vrací.

No a aby toho nebylo málo, tak běžím zachránit nějakého dědka v ohrožení života, skoro jako pohádkový rytíř, až na to, že nemám lesklou zbroj, ale šedou nosorožčí kůži, a on má s princeznou společného asi jenom tolik, že její dlouhé vlasy mu prorostly pleší na ksicht.

Můj dupot musel roztřást celou nemocnici a probudit její obyvatele, ale co už, vybíhám do parčíku a přibližuji se ke staříkovi, který místo aby mi byl vděčný, že mu jdu na pomoc, mi napálil do krku šipku z kuše.

Zapotácel jsem se, švy na jedné straně hlavy povolily, černá kočka na dědkově rameni se naježila a zasyčela, z keře asi deset metrů od nás se vyrojili zombíci a místo, aby si jich stařík všímal, natahoval kuši, mumlal si něco o nevychovanosti bez pozdravu, a že ho mohl trefit šlak. Chtěl mě dorazit, poustevník. No, zahrabat do země se nemůžu, tak jsem udělal to jediné, co šlo. Hodil jsem po něm popelnici.

Břinklo to, kočka se ztratila kdesi ve tmě a z domu po levé straně vyběhli mí partneři. Mauricius v noční košili s lebkou a čapkou s bambulí, vražedkyně s mečem, vrhající se do největšího chumlu s obličejem zkřiveným potlačovanou nenávistí. Ta holka kdyby vybuchla, tak srovná celý svět.

Boj probíhal velmi rychle, utrhl jsem z nedalekého místa strom a rozmáchl se jím. Z hrdla se mi vydralo spokojené „agrrrrrrrrrrrrr“ a zombíci popadali jako kuželky.

To je zbraň pro pořádný chlapy. Pojmenuju si tě. Ale jak? Už vím, Soudný den! Muheh.

 Holka mávala mečem, já stromem, dědek ležel a jeden rychlejší zombík se vynořil z chumlu a skočil na Mauricia. Nekromancer jen zvedl ruku a přikázal „Stůj!“ A ten prevít ho poslechl. „Braň mě,“ zněl další rozkaz, a potom se mladík usmál. „Ty nejsi zombík, zajímavé, zajímavé. Proč jsi tak rudý?“

„…,“ odpověděl rudý (ne)zombík.

„Hele, nebav se s ním a čaruj, nebo za sebe neručím! Umíš přece kouzla, ne?“ Ženský ječák se ozval někde uprostřed klubka a potom se vynořila i sama zakrvácená, ale nezraněná blondýna, která se upoceně postavila vedle kluka. Mauricius viditelně znervózněl. „No…hm… umím, ale to není jen tak…“

„Něco dělej. Rychle, nebo nás sežerou!“

„Tak proč neutíkáme?“

„Já neutíkám! Čaruj, hned!!!“ Zvedla meč, nekromancer zvedl roztřesenou paži na jednoho z potácivců a vyřkl zaklínadlo. Nad zombíkem se objevil černý mráček, bouřilo v něm, jako kdyby se srazilo několik vzdušných elementů, třásl se potlačovanou silou a potom: flus, flus, flus, flus, flus, flus, flus, flus… Z toho malého soukromého pekla začaly na zombíkovu hlavu padat…

„Žáby? To tam máš jako zbraň žáby? A jak ho s nima zabiješ? Praskne přejedením?“

„No, víš, já vlastně umím jenom tři kouzla,“ odpověděl čaroděj hluše.

„Tak použij další!“ Utřela si zpocené čelo. Co umíš?“

„Není to jedno?“

„Ne, to tedy není!“

„Nemyslím si, že by jim ublížilo, kdybych vyvolal mola.“

„M-M-MOLA?! Ty seš ale pitomec, víš to? A třetí kouzlo?“

Jaké bylo třetí kouzlo, jsem neslyšel, rozmachoval jsem se dál Soudným dnem a docela s holkou souhlasil. Byl to pitomec, nejdřív ztratí knihu, kvůli které to všechno začalo, a teď se zjistí, že ani neumí kouzlit.

Zombíků ubývalo, až nezůstal ani jediný. Blondýna peskovala Mauricia, který počítal nasněžené žáby doufaje, že jich tentokrát vyvolal víc než při posledním kouzlu, a že jeho moc roste.

Já se přesunul k dědkovi, stále ležel pod popelnicí, nehnutě jako dub, a z koutku rtů mu tekla slina. Ještě žil, zaregistroval mě a zvedl kuši. Přelomil jsem ji mezi dvěma prsty.

„Pí-cos tu dělal-sk?

„Ztratili jsme se. Já a kočka. Stáří,“ prozradil na sebe praotec. Důležitě jsem pokýval hlavou.

„Pí-aha. To už nerozchodíš. Promiň-sk.

„To nevadí.“

„Pí-můžu tě sníst-sk?

„Cože?“

„Pí-až když umřeš, samozřejmě-sk.

„No, jídla je v dnešní době asi málo, jistě, když jsem byl na vojně, tak taky…“ Ten dědek tu umírá na plochý nohy a vede litanii o tom, jak byl v minulosti taky hladovej? Muáá, fakt? „…můžeš, ale jen, když se postaráš o kocoura.“

„Pí-dobře-sk.

„Jmenuje se Vzdálené Hromobití. A je to můj poslední…“

„Pí-poslední, co poslední-sk?

„Agr-JÍDLOAGR-Agr, zařvalo mé temné asociální já, a nad teplým jídlem se mi začala otevírat břišní dutina. Metaforicky řečeno. Kočka na chvíli počká.

O deset minut později, v chodbách nemocnice ve čtvrtém patře.

„To ho fakt sežral celého?“ Zeptal se mladý nekromancer.

„Vidíš, je jak anakonda. Těhotnej zombík.“

„Pí-či či, či či. Kde seš-sk?

„Proč hledáme kočku? Jasně, říkal, že to tomu dědulovi slíbil, ale je to zombík, nemusí dodržovat sliby.“

„A co je ten rudý, co chodí za tebou, hm? Nahrbený jako skřet, s železným obojkem a ostny na ramenou.“

„To je ghúl, vážená. Poslouchá mě.“

„Měla bych ho zabít, stačí nám jeden slintající blbeček. Tohohle chceš taky studovat?“

„Je o třídu výš než zombíci. Ghúlové jsou rychlejší, mrštnější, víc vydrží…“

„Pí-či či, či či-sk.

„Je mi u prdele, co je zač. Smrdí a nemá oční víčka.“

„Bude se nám hodit. Ty, zelenej, támhle sedí.“ Otočili jsme se naznačeným směrem a uviděli oduševnělé zvíře, jak si olizuje packu. Někdy v tuhle chvíli začalo to slavné pronásledování, protože jsem se ji pokusil chytit a ona zas utéct, a jelikož mě nakrájenej dědek v břiše zpomaloval, špatně se mi akcelerovalo v zatáčkách.

Kočičí ocas nás dovedl až do operačního sálu. Měl jsem tušit, že je to past, jen co jsem tam vběhl.

Černé zvíře se stulilo na klíně elegantně oblečeného pána a začalo příst. Nemusím připomínat, jak to znělo.

„Dobrý večer, gentlemani a lady,“ zamumlal neznámý. Protáhl jsem hubu a zvedl Poslední soud, na kterém byla namotaná židle. Poznal jsem ho, byl to ten hnusnej upír, co mě shodil ze střechy a nabalil MOJIAGR přítelkyni. Nemáme šanci, přesto jsem zavyl a nepřátelsky zahýbal natrženou hlavou. Víte co, takovým tím vzdorným způsobem.

 <zpět>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *