Voldemort trošku jinak (satirická fan-fikce z HP)

„Pověz, Luciusi…“ vysoký muž stál u zrcadla a upřeně si prohlížel svou napjatou tvář. Občas se zvedla ruka bledá jako paže umrlčí a dotkla se zašedlé kůže. „Pověz, Luciusi…“ hlas sténal jako meluzína a na strachu mu dodávalo i šero prostupující celou místností. Světlovlasý smrtijed klečel na kolenou a třásla se mu brada. Být předvolán před svého pána byla čest, ale zároveň i výzva.

„Můj pane.“ Zašeptal poníženě. „Rozkazujte.“

„Ale můj drahý Luciusi, pořád tak spěcháš? Dobře, moc dobře. Pověz mi…“ Voldemort se otočil na pětníku, zavířila krajka a zašeptal samet. „Sluší mi ty šaty?“

***

„Musí být způsob, jak Harryho konečně zabít.“ Udeřil pán smrti drobnou pěstí do druhé ruky. Dnes experimentoval s make-upem a výsledek byl… strašidelný, jako Voldemort sám. Smrtijedi sedící kolem stolu pokašlávali a posouvali zadky, nikdo nedisponoval takovou odvahou, aby svému pánovi oznámil, že má řasenku rozmazanou po obličeji do dvou pandích fleků. „Musíme na něco přijít, už je to jedenáct let, co jsem mu zabil rodiče a on pořád žije. Proč? Má k tomu snad nějaký důvod? Věštba? Absurdní. Vždyť jsme už zkusili srovnat se zemí i Zobí ulici, a to jeho starodávné kouzlo ho přesto ochránilo natolik, že naše Avada Kedavra Maxima odrazila do nebe a srazila letadlo. Snape!“

„Ano, můj pane?“

„Vymysli mi nějaký nový lak na nehty. Ty jednobarevné jsou tak fádní! Avada kedavra!“ Ruka bleskurychle švihla hůlkou, zelené světlo vytrysklo a zasáhlo flakón s lakem přímo do středu etikety. Voldemort se na něj chvíli díval a bylo na něm vidět, jak přemýšlí. „Avery, Yaksley.“ Vyštěkl najednou. „Myslím.,“ pronesl protáhle, „…že mě zrovna něco napadlo. Ale potřebuji, abyste něco zařídili.“

„Ano, pane.“

„Jistě, pane.“

„Výborně.“ Usmál se Voldemort jízlivě. „Vždyť tohle má být první rok, kdy náš malý Harry Potter vstupuje do Bradavic! To nám poskytuje novou příležitost, protože tam jeho ochrana nemusí působit. A já se tam musím dostat. Mezitím… Nagini, můj věrný příteli. Od tebe také něco potřebuji.“

***

Nový ročník v Bradavicích měl být velmi výjimečný. Měl se zde objevit hrdina z Godrikova dolu, ten, co si osedlal blesk, vyvolený a jistě i nový ředitelův oblíbenec. Mnoho žáků a i někteří učitelé se na něj těšili se špatně skrývaným nadšením. Stejně jako jeho budoucí nejlepší přátelé, Ron a Hermiona, které Brumbál osobně zvolil (a zaplatil jejich rodičům), a kteří už čekali u paty schodiště na jeho příchod. Dával si načas, nejspíš měl v plánu efektně přijít jako poslední, anebo proto, že mu ujel vlak. Bylo známo, jaké má příbuzné, denní věštec na těch mudlech nenechal niť suchou. Kdoví, čekali na něj a občas na sebe opatrně pohlédli. Harry nebyl jediný, kdo se nově seznámil.

A zatímco se vstupní síň vyprazdňovala, Harry nepřicházel. Začínali z toho mít strach, oslovili profesorku Prýtovou, která pospíchala kolem, a upozornili ji na to, celí vystrašení, a z Ronova pohledu i hladoví. Buclatá profesorka se hystericky usmívala a vesele štěbetala o blbostech, aniž by je poslouchala, protože jí Kratiknot opil máslovým ležákem a ona na něj teď myslela. Nikdo si tak nevšiml smrtelně bledé holčičky s naondulovanými blonďatými vlasy, v růžových šatech a se zelenou šupinatou kabelkou pověšenou přes hubené ramínko, jak zvědavě vchází dovnitř. Už už se proplížila do velké síně, když si jí paní Prýtová všimla. Odmávla Rona a Hermionu, ať si jdou po svém, a přicupitala k holčičce. „Hej, kdo jsi ty. Prvačky by už měly být dávno na zařazování!“

„A co támhle ti?“ Ukázala syčivě dívka na zrzouna a veverku.

„Ti mají výjimku.“ Usmála se na ni. „Neodváděj pozornost, odpověz, nechtěla bys přece školní trest v tak hezký první den.“

„Ale já nejsem prvačka. Já jsem, eh…druhačka.“ Promluvila dívka a upravila hlas do dobře nacvičené fistulky. Potom si zkontrolovala přilepený nos.

„jak se jmenuješ? Podívám se do papírů.“ Dívka zamrkala. Tak daleko se v přípravě nedostala. „Eh, já jsem Voldyna? Ano, Voldyna.“ Zapískala a potajmu namířila Prýtové hůlkou mezi nohy. Hrubým hlasem dodala: „Império.“  Kouzlo si opilou profesorku okamžitě a úplně podvolilo. Ta nevěřila na ochranu. „Nikam se nepodíváš, nic nikomu neukážeš. Jasné? Kývni.“ A ona neměla jinou možnost, než souhlasit. „Díky.“ Zapískala holčička a udělala pukrle. Potom odskákala pryč. Večer začínal a ona se už těšila, až Harrymu otráví dýňový džus.

***

Jenže Harry nedorazil ani po zařazování. Při přeplutí jezera totiž spadl do vody a potom se rozhodl, že se raději nechá jako hrdina odvést na ošetřovnu a tam přespí do rána, kdy mu potom donesou klobouk osobně. Dokážete si přece představit, jak po pádu do vody vypadal. Nešlo to jinak. A až se dostane do Nebelvíru (samozřejmě, jinam by ani nešel), tak se určitě najde nějaký otrok, který mu prozradí heslo pro Buclatou dámu.

A tak prvního večera Voldyna poťukávala lžičkou do svého poháru, podpírala si bradu a chytře seděla mezi Nebelvírskými, se kterými vlastně neměla nic společného. Ale dobře se na to připravila, přečarovala si oblečení na stejnokroj a v Nagince měla i kravatu. Takže nikdo jí nepodezíral a nikdo se s ní ani nebavil. Žádný respekt, ani strach. Byl konsternován, a zároveň nadšen, že Snapeuv zmenšovací lektvar působí tak skvěle. Ostatně, střetli se pohledem, Snape se tvářil, jakoby ani nevěděl, kdo Voldyna skutečně je.  Chvíli se na ni otráveně díval a potom odvrátil pohled jinam.

Brumbálův proslov byl u konce. Voldyna byla tak znuděná, že ani neposlouchala. A když si potom všichni nadšeně zatleskali, jak jsou skvělí a jak jim tento rok půjde, cvičila pod stolem s hůlkou pohyby potřebné k vyvolání opravdu silné bouřky. Pokud Harry ještě nepřišel, třeba je venku, a spláchne ho to. Buď to, anebo se utopí ten hňup Hagrid, který šel nakrmit jezerní rybičky.

***

V nebelvírské věži byl klid. Žáci se trousili nahoru do pokojů anebo seděli u ohně. Voldyna se brzo skamarádila s bratry Weasleyovými. O jejich krvezrádném původu nic netušila, také, jak by si mohla pamatovat všechno. Dala jim pár dobrých rad do začátku jejich evil obchodu a naznačila myšlenku, jak by mohli zhoršit známky celých generací studentů, kdyby se do toho víc pustili. Spokojeně si mnula prsty s duhovým lakem, když oba zaujaté mladíky opouštěla. Šla po schodech do dívčích ložnic, když se najednou zdi rozeřvaly vysokým hlasem a schodiště se slilo do jedné dlouhé skluzavky. Sakra. Projelo mu hlavou, když doklouzal zpátky do místnosti a stal se středem mnoha pohledů. „To je v pohodě.“ Vrátilo se jí okamžitě sebevědomí. „Asi mám v kabelce kousek kluka.“ Pokusila se usmát, ale to bylo něco, co nikdy nedělala pro potěchu ostatních a tak to vypadalo spíš jako škleb. A když se před jejím smrtícím pohledem sklápěly oči, hledala nějakého moulu, který by se jí ujal a nechal přespat u sebe.

A když už tak zapůsobila na dvojčata, proč by nemohla zkusit i dalšího zrzouna? Bylo jich tu nějak hodně a tento se vyznačoval skutečně tupým, natvrdlým pohledem. Oslovila ho. „Jak se jmenuješ, hlupče?“

„Já jsem Ron.“ Usmál se na ni plnou pusou. „Co je to hlupec?“

„To je takové mudlovské označení hrdiny. Rone, něco jsem nechala u tvé postele, můžeš mě tam doprovodit?“

„Ale já v ložnici ještě ani nebyl.“ Otevřel papulu překvapeně dokořán. „Ani nevím, jakou mám postel.“

„Ano, Rone?“ Zareagovala Voldyna rychle. „To nevadí, alespoň si můžeš vybrat. Doprovodím tě.“

„Tak jo.“ Vyrazili nahoru. „Ale abys věděla, já už holku mám, takže se mnou to… nic nebude.“

„Jistě. Kolem tebe se jich spousta točí, co? Jak se jmenuje?“

„No…tu neznáš. Ona je, má takové divné jméno, McKanagallová (zatvářil se, že mu na tu deformaci musí každý skočit). Věřím, že když to bude dobrý, bude mi radit a tak mě nevylejou. Co ti je?“

„Jen kašel. Toho si nevšímej. Přespím raději pod postelí, nevadí? To abych něco nezkoušela.“

***

Ráno druhého dne poprvé potkala Harryho. Přesněji poprvé na odpolední hodině létání na košťatech, až se Harry pořádně vyspal. Každý žák stál u jednoho koštěte a pod vedením madam Hoochové na ně organizovaně zírali. „Teď natáhněte levou ruku nad koště a řekněte „hop!“ Poradila jim.

„Hop!“ Zaznělo sborově. Voldy to ze zájmu také vyzkoušel. Koště se jen líně pohnulo. Vzkypěla v něm žluč. „Hop, ty mudlovský nástroji na čištění koberců!“ Přikázal mu hlasem, ze kterého odpadával led. Koště se vymrštilo a padlo mu do dlaně jako ulité, vtělení absolutní výkonnosti. Voldyna se usmála, odporně, jak to uměla. Kromě ní se do rukou koště dostalo jenom dvěma chlapcům. Harrymu, který se pyšně rozhlédl, a buclatému Drakovi Malfoyovi s ulíznutými světlými vlasy, pozorujíc Pottera hladově jako had. A potom nastala pamětihodná příhoda s Nevillem, tím křupanem se slámou v botách, který se zdvihl do vzduchu, užil si pět minut slávy tak, že kolem poletoval jako prskavka, a potom si zlomil ruku. A ani to nezvládl jako hrdina, ale jako buran, padl na ruku a už se nezvedl.

A Voldyna uviděla příležitost. Pamatováček, co ležel v trávě, a který Neville ztratil hned, co ho profesorka zvedla. Čekal, že ho Harry zvedne a bude s ním machrovat, ale byl to Malfoy, který ho vzal a začal se předvádět. Dokonce se vznesl do vzduchu, i když to Hoochová zakázala a odvedla hňupa na ošetřovnu. To Voldymu nezaimponovalo, být proti pravidlům, to očekával, ale né, když mu to leze do plánů. Vždyť už mohl být Harry dávno na zemi proměněný v krvavou kaši, takhle se na Malfoye jenom mračil. Voldyho alias Voldynu napadlo, že kdyby tu kouli ještě sebral, spadla by mu a Harry by ji zvedl. Snad je takový trouba, že s ní zkusí machrovat taky. „Ty jsi kretén.“ Zakřičel pisklavě na vzdalující se bílou lebku a sedl na koště. Malfoy už byl daleko, ale lekl se dívčího hlasu a kouli ve výšce upustil. Voldyna ji obratně zachytila v letu, zrovna ve chvíli, kdy kolem procházela profesorka McGonagallová a prováděla po hradě skřety z banky, aby Brumbál dostal na jejich triko další půjčku. Byla to chyba. Velká chyba, chytit tu kouli ve vzduchu.

***

„Olivere Woode? Našla jsem vám chytače. Tedy… chytačku, a nejspíš nejmladší chytačku za sto let.“ Usmívala se o dvacet minut později profesorka McGongallová.

***

Voldyna zuřila. Nejenom že se jí nepodařilo Harryho dosud zabít, ale navíc byla nucená jít na trénink famfrpálového týmu Nebelvíru, aby nevzniklo nějaké podezření. A zuřila ještě víc, že se jí to létání na koštěti začínalo líbit. Jenže… vždyť ona/on emoce necítil. Neměl žádné. Byl nositel hrůzy, báli se ho všichni smrtijedi, a on teď měl chuť dělat „wííííí“ pokaždé, když s koštětem zamířil k zemi a ucítil šimrání v podbříšku. „Wíííí!“ Vyhnul se potlouku a zamířil doleva za poletující zlatonkou. „Wíííí!“ Hmátl po ní a minul. Okamžitě vytáhl hůlku a trefil zlatonku zpomalovacím kouzlem. „A máš to. Chachá!“ Udělal oblouk a chytil studenou kouli do ruky. „Mám ji!“ Vykřikl vesele a zamířil k zemi. „Wííí!“

***

Den utekl jako voda a vrah skrývající se v chodbách Bradavic se rozhodl, že na to dnes kašle a přespí u učitele lektvarů. Snape byl přítel a schopný bojovník. Nechá ho spát, zatímco sám se uloží na napjatém drátě. Byl to namáhavý den a vražda Harryho klidně počká do zítřka.

„Namíchej mi nějaký dobrý jed, můj věrný příteli.“

„Ano pane.“

„Schováme to do čokoládových žabek. Takové věci mají malé děti rády.“

„Jistě pane.“ Snape se zatvářil kysele a odešel ke svému chemickému aparátu. Voldemort si toho všiml. „Děje se snad něco?“ Zasyčel a na okamžik to byl starý dobrý nebezpečný temný pán.

„Nic můj pane. Pouze pokud byste to nechal na mě, jistě bych našel způsob, jak bych se ho zbavil za vás.“

„Ah, to by bylo snadné, ano, víc než snadné. Jenže Harryho musím zabít já sám! Sám, a to si pamatuj. Brzo to tu ovládneme, hned jak si ještě zalítám a Brumbál odletí za nějakým zařizováním na ministerstvo, aby se mi nepletl pod nohy. Je ti to jasné?“

„Ano, mistře.“

„Věděl jsem, že se na tebe mohu spolehnout. Zařiď ten jed co nejdříve, já se podívám po pozemcích. Třeba najdu nějakého jednorožce. Už mě štvou ty dýňové paštičky. Blah, až mám z toho osypky.“

***

Harry seděl v hodovní síni a nechával se obklopovat chichotajícími holčinami. Ještě nevěděl, k čemu jsou, vypadaly jenom jako dlouhovlasé mrkající příšery, takže ho to nechávalo chladným a užíval si výsluní slávy. Voldyna seděla mezi nimi, jenže se šklebila tak křečovitě, že si ji Harry ani nevšiml. Naopak, ostatní dívky jakoby viděly nějakou velkou konkurenci a tak jí neustále něčím šeptem urážely. Když věděl, že ho minimálně tři pozorují, olízl si odporným pohybem zakrvácené zuby. Dvě ze tří utekly blinkat, zatímco třetí, Hermiona, se pouze zamračila. Něco se jí na té neznámé dívce nezdálo, ale nedokázala pochopit co a když už to skoro měla, Ron do ní šťouchl a přisedl si.

„Tak co Rone, jaký byl tvůj druhý den?“ Zkusila to, protože na něm něco bylo, možná jak měl poskládané pihy, nebo jeho vyjukaný výraz, jenže místo aby si jí všímal tak se podíval na tu neznámou s černými vlasy (neměla je včera blonďaté?) a začal slintat.

Voldyna se dívala na Rona s těžce potlačovaným odporem. Ale Harry si ho z nějakého důvodu oblíbil, takže přešel jeho zjevně nízkou inteligenci a schopnost pokazit, na co položí ruku, a využíval ho jako služebníka. Takto.

„Hej, hlupče!“ Vykřikla a zašmátrala v šupinaté kabelce.

„Ano, paní?“ Zasténal Ron přízračně, Hermioně se spojilo obočí nad kořenem nosu.

„Dej tohle svému nejlepšímu kamarádovi.“ Natáhla bledou paži a vtiskla mu krabici sladkostí, mimo jiné s čokoládovými žabkami.

„Ano, paní.“ Ron poslušně vstal jako na vodících drátkách, otočil se a začal si to rázovat k profesorskému stolu. Voldyna to nechápala, Harry byl přece kousek od ní. Kam to pro Zmijozela jde? Harry, který vycítil změnu ovzduší v místnosti, se také otočil, aby si Rona prohlédl. Ten přišel ke stolu a šel podél něj, nevšímaje si uhrančivých pohledů i otázek v očích, až došel na kraj stolu a nabídl bonbóny Hagridovi.

„No…“ pomyslela si Voldyna, když si Hagrid nabídl. „To se dalo předpokládat.“ Raději vstala a rychle odešla, než se začal hledat viník, že se místní šafář a klíčník skácel k zemi jako podťatý a zalehl profesora Kratiknota.

Další den se na hodině formulí žáci dozvěděli, že Hagridovi pouze zaskočila jedna čokoládová žabka, ale že profesor Kratiknot to už bohužel nevydýchal. Takže bude mít pohřeb. Brzo. Ať se na to všichni připraví, ale bohužel, nikdo pro něj nějak extra neplakal. Víc si pobrečeli ve chvíli, kdy se dozvěděli, že kouzelné formule bude učit pan Severus Snape. To se Voldemortovi nelíbilo, protože co se týkalo lektvarů, byl přeborník, mistr nad mistry, snad jogurtový Severus se mu jenom mohl rovnat, ale kouzelné formule? Co je to za hloupost? Na ty se může vykašlat, a když ho Severus vyvolal, aby předvedl jednoduché nadýmací kouzlo, tak se to Voldyně nepovedlo, a byla všem pro smích…

„Avada kedavra!“ Vykřikl a zelené světlo roztříštilo jednu ze soch.

„Avada kedavra!“ Vykřikl podruhé a zelené světlo tentokrát rozdrtilo dlaždice v podlaze. Nerad prohrával a tajemná komnata byla pro něj stejně důležitá jako skříň pro asociála. Jenom s Ufňukanou Uršulou se musel smířit, která jeho/ji vzala jako kamarádku, se kterou si může povídat, a i když do ní střílel jedno kouzlo za druhým, cestovala potrubím za ním a kecala a kecala! Náladu mu to nezlepšilo a had byl zjevně taky už mrtvý, o to se postaral Brumbál, pár let poté, co se stal ředitelem. Teď má z jeho zubů náhrdelník a z oka hnízdo pro toho přidrzlýho plačivýho ptáka.

Potřebuje… potřebuje oddych. Volno, je to těžší, než si myslel. Chtěl by Belatrix, ta vždy věděla, jak ho utěšit, ale potom, co jí ruplo v bedně a zamilovala se do něj, tak už to není ono. Pořád jenom „a kdy zas někoho zabijeme. A co dům, pořídíme si pěkný dům? A proč nepodřezáváš krky jako Sweeny?“ A pořád plný zobák keců. Možná je jenom dobře, že ještě sedí v Azkabanu.

***

Kratiknotův pohřeb se udál za dva dny. Sjelo se dost národností, čarodějky z jihu, ke kterým jezdil v mládí. Válečníci ze severu, se kterými nikdo nevěděl, co má společného, pár hobitů z kraje a jeden trpaslík ze skal, který normálně slouží obrům jako fotbalový míč.

Ještě téhož večera navštívila Voldyna s profesorkou Prýtovou (stále ovládnutá kouzlem Imperio), jeho hrobku podruhé a osamotě, kde nebyly ani Brumbálovy ani jiné oči. Otevřeli hrobku a očarovali Kratiknota, takže vstal z mrtvých jako neživý a potom byl poslán do Zapovězeného lesa, neboť jakýkoliv les s takovýmto jménem musí automaticky hrdina navštívit. A kdo jiný, než Harry Potter, by se tam vydal, ať už za trest, anebo za odměnu. Mno, jestli jedno nebo druhé, to Voldyna zařídí.

Potom nechala profesorku Prýtovou, aby zahladila stopy, a sama se vydala zpátky do Nebelvírské věže.

***

„Wííí!“ Šimrání v žaludku, zlatonka na dosah. Harry sedící na tribuně tiše bručí, protože ani podplacení učitelů mu nevyneslo možnosti účinkovat jako prvák ve famfrpálovém týmu. A když bude mít Voldyna trošku štěstí, odpálí Fred nebo George jeden z potlouků jeho směrem.

„Wííí!“ Zahučel vzduch, zlatonka vyletěla kolmo vzhůru, teď přichází jeho specialita, otočil to nahoru a zamířil za ní, mrzimorský chytač ještě hledal zlatonku někde dole a on jí už skoro měl, skoro! Chyt! „Wííí!“ Dokonce i Brumbál tleská, „wííí“ konečně ho ohodnotil, ano! ANO! Cítí se šťastný! Moment, šťastný? Fuj, skoro se pustil koštěte, jak si chtěl oškrábat to slovo z jazyka. Šťastný, on je pán zla, temný pán, on se nikdy necítil šťastný! Ne, tohle je jenom iluze, a jak famfrpál skončil, šel si přepudrovat nos a přidělat bílé vlasy – krvavě rudá rtěnka díky tomu pěkně vynikne, a rudé stíny kolem očí, myslí si, že mu to už docela jde.

V Nebelvírské věži se zrodilo pozdvižení. Ne proto, že Nebelvír vyhrál další zápas, ale protože někdo ukradl obraz Buclaté dámy a oni nemohl ven. Voldyna se potichu smála na dívčích záchodech spolu s Uršulou, která toto vymyslela. K čertu se zapovězeným lesem, k čertu s nápadem otrávit Rona, aby mu Harry vysál jed, k šípku s průrazným molem, kterého si Voldyna pěstovala. Ne, stačí vyletět nad věž a „AVADA HARRY!!!“ Zaburácela mocným hlasem a vyhodila celou věž do povětří. Škoda, že Harryho ochrana způsobila, že místo aby šel po zápase do věže, tak byl pozván k Brumbálovi na čaj. To ale dosud Voldy nevěděl, a  tak sklonil koště a hodlal přistát. „Wííí.“

„Můj pane. Vaše snaha je jistě ctihodná. „Snape klečel v učebně před Voldynou a byl bledý jako obvykle. „Ale ať se svoji snahu snažíte jakkoliv zakrýt, už si nebezpečí povšimli. Brumbál vyhlásil pohotovost, to když se vrátil ze Zapovězeného lesa a tam ho pokousal nějaký přerostlý zahradní trpaslík. A co až si všimnou celé zničené věže? Dosud je vše v pořádku, ale večer si jistě povšimnou, že místo bujaré zábavy je tam nějak ticho a půjdou se tam podívat. A co potom?“

„Kde je můj hlupec?“ Pronesl chladně temný pán.

„Ten zrzavý idiot?“ Napodobil Snape ironický tón. „Je u profesorky McGonagallové. Odpykává si školní trest, jistě si dokážete představit, jak.“

„Tak toho nebudeme rušit. Chceme, aby prošel do dalšího ročníku, když nám tak posloužil. Ať se snaží. Zavolej mi profesorku Prýtovou, ta mi poslouží stejně dobře. Zná moc dobře madam Pomfryovou, a pokud se od ní nechá Brumbál ošetřit, mohla by mu dát nějaké špatné tablety. Hrdinové umírali pro méně.“

„Dobrá pane, ale nemám ho třeba zabít já?“

„To není důvod, máme tu přece kouzlo império. Ošetřovatelka ho pouze oslabí, na zbytek tu máme něco mnohem lepšího.“

Co to mělo být, to se Brumbál, snažící se v pracovně zneužít Harryho, dozvěděl ve chvíli, kdy mu horda rozzuřených studentů pod kouzlem império podťala grifa a vyrazila dveře. A platilo tu stejně jako jinde, že dobrý kouzelník na hovno, když nepřátel nerovno, a tak byli Brumbál, Harry, Fénix a moudrý klobouk ušlapáni davem křupanů s klacíky, a jak by řekla Voldyna „škoda, že mě nenapadlo dřív ovládnout tímto kouzlem úplně všechny!

A tímto činem jsou Bradavice zavřeny, neboť mezi prvními z dalších ovládnutých se stal Popletal a bystrozorové začali pracovat pro Voldyho. Ten si udělal radost, koupil si nové koště a všechno dobře dopadlo. Tedy ne pro Naginiho, ze kterého zůstala kabelka.

Konec.

<zpět>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *